ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.220.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 220/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelů: 1. PhDr. A. S., 2. J. S., 3. K. S., 4. I. Č., 5. M. P., a 6. M. P., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze 16. 4. 2004, sp. zn. 26 Co 141, 142/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 4 C 610/92 (žalobkyň: a/ V. H., a b/ Ing. V. M., které byly v řízení zastoupeny advokátem, proti žalovaným PhDr. A. S., J. S., K. S., I. Č., M. P. a M. P., zastoupeným advokátem, o vydání věci), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě, podané v této právní věci 31. 3. 1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Praha – západ z 31. 10. 2003, čj. 4 C 610/92-470. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo uloženo žalovaným A. S., J. S., M. P., M. P., K. S., I. Č., jakož i dědicům žalovaného K. S. (zemřelého 7. 5. 2003), uzavřít do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku se žalobkyněmi dohodu o vydání jedné ideální poloviny budovy na pozemku parc. č. 1404 v Katastrálním území L. (okres P. – z.), a to žalobkyni V. H. jednu ideální čtvrtinu a žalobkyni V. M. také jednu ideální čtvrtinu. Byl zamítnut vzájemný návrh žalovaných M. P. a M. P. na uložení povinnosti žalobkyním „zaplatit jim neurčenou částku za zhodnocení nemovitostí“. Žalovaným A. S., J. S., M. P. a M. P. bylo uloženo zaplatit žalobkyním na náhradu nákladů řízení každý po 1.418,- Kč, jako dědicům po původně žalovaném K. S. a po původně žalované L. S. po 2.836,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyním V. H. a V. M. bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu Praha – západ na úhradu zálohovaných nákladů řízení 2.350,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovaným A. S., J. S., M. P. a M. P. i žalovaným K. S. ml. a I. Č. (jako dědicům původně žalovaných L. S., K. S. st.), bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně na účet Okresního soudu Praha – západ na náhradu nákladů řízení 2.350,- Kč od právní moci rozsudku.
V tomto rozsudku Okresního soudu Praha – západ z 31. 10. 2003, čj. 4 C 610/92-470, bylo uvedeno, že tento rozsudek navazuje na částečný rozsudek Okresního soudu Praha – západ z 27. 5. 2003, čj. 4 C 610/92-426. Tímto částečným rozsudkem bylo rozhodnuto o nároku žalobkyně na vydání jedné ideální poloviny pozemků parc. č. 1402, 1403, 1404, 1405, 1406, 1407 a stavby bez čísla popisného a bez evidenčního čísla na pozemku parc. č. 1402 v katastrálním území L. (okres P. – z.). Tyto podíly na nemovitostech zůstaly předmětem řízení v této právní věci poté, co byla pravomocně zamítnuta žaloba co do další jedné ideální poloviny týchž nemovitostí rozsudkem Okresního soudu Praha – západ z 28. 6. 1995, čj. 4 C 610/92-159, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze 3. 7. 1996, sp. zn. 18 Co 432/95. V tomto částečném rozsudku nebylo rozhodnuto o žalobním návrhu žalobkyně na vydání jedné ideální poloviny budovy na pozemku parc. č. 1404 a o tomto návrhu tedy soud prvního stupně již rozhodl a to Okresní soud Praha – západ konečným rozsudkem z 31. 10. 2003, čj. 4 C 610/92-470.
O odvoláních žalovaných proti částečnému rozsudku Okresního soudu Praha – západ z 27. 5. 2003, čj. 4 C 610/92-426 (ve znění opravného usnesení téhož soudu z 19. 9. 2003, čj. 4 C 610/92-451), a o odvolání žalovaných A. S., J. S., K. S. ml. a I. Č. proti konečnému rozsudku Okresního soudu Praha – západ z 31. 10. 2003, čj. 4 C 610/92-470, rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze 16. 2. 2004, sp. zn. 26 Co 141, 142/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu Praha – západ z 27. 5. 2003, čj. 4 C 610/92-426 (ve znění opravného usnesení z 12. 9. 2003, čj. 4 C 610/92-451), potvrzen s tou úpravou, že se vypouští text dohody, uvedený pod bodem 3 (který začínal slovy „Předmětné nemovitosti přešly …“ a končil slovy „…. neodpovídá hodnotě předmětných nemovitostí ke dni uzavření předmětné kupní smlouvy“). Dílčím výrokem tohoto rozsudku odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně z 31. 10. 2003, čj. 4 C 610/92-470, zrušen v odvoláním napadeném výroku, pokud jím bylo rozhodováno o vydání 2/12 nemovitostí, popsaných v tomto výroku, povinnými K. S. ml. a I. Č., jakož i v dalších výrocích, označených III., IV., V. a VI., a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; v dalším byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku označeném I. potvrzen, s tou úpravou, že se vypouští text dohody uvedený pod bodem 3.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud, po doplnění dokazování dědickým spisem po zemřelé L. S., dospěl k závěru, že částečně opodstatněná jsou pouze odvolání žalovaných K. S. ml. a I. Č. Částečný rozsudek z 27. 5. 2003, čj. 4 C 610/92-426, nebyl přezkoumáván v zamítavém výroku označeném II. a ve výroku označeném III., a konečný rozsudek z 31. 10. 2003, čj. 4 C 610/92-470, ve výroku označeném III., neboť proti těmto výrokům odvolání žalovaných nesměřovalo a rozsudky soudu prvního stupně v těchto výrocích nabyly samostatně právní moci (§206 odst. 2, věta první, občanského soudního řádu).
Odvolací soud poukazoval na to, že v průběhu řízení byl prokázán přechod žalobkyněmi požadovaných nemovitostí na stát za okolností uvedených v ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb., když obě dřevěné chaty čp. 304 a čp. 305 v obci L., okres P. – z., přešly na stát v dražebním řízení provedeném zkrácenou formou na úhradu pohledávky státu, tedy z důvodů uvedených v §6 odst. 1 písm. e) zákona č. 87/1991 Sb. Přechod těchto nemovitostí byl prokázán usnesením bývalého Lidového soudu Praha – západ z 9. 12. 1960, sp. zn. E 1059/60, kterým soud přijal nabídku podanou finančním odborem Okresního národního výboru Praha – západ, v níž stát, zastoupený uvedeným finančním odborem prohlásil, že přejímá podle §481 občanského soudního řádu za odhadní cenu 26.152,20 Kč nemovité věci, a to chatu čp. 304 a čp. 305 v katastrálním území L. Protože tímto způsobem nepřešly na stát pozemky, na nichž byly chaty umístěny (kat. č. 412/3-role, kat. č. 413-les) a tyto pozemky jsou samostatnými věcmi, nikoli příslušenstvím chat, a protože nebyl prokázán žádný způsob přechodu těchto pozemků na stát, lze podle názoru odvolacího soudu zaujmout závěr, že pozemky převzal stát za okolností uvedených v §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., tedy bez právního důvodu. Odvolací soud dovozoval, že pokud byl v knihovní vložce č. 173 pozemkové knihy pro katastrální území L. proveden zápis, jímž bylo k pozemkům č. kat. 412 a č. kat. 413 vloženo vlastnické právo pro Čs. stát, pak tedy tento zápis je neúčinný, stejně jako usnesení Okresního soudu Praha – západ ze dne 16. 12. 1961, sp. zn. E 1095/60, na které se usnesení ze dne 16. 12. 1961 odvolává, jež se týká výlučně chat s příslušenstvím postavených na těchto pozemcích.
Odvolací soud poukazoval i na to, že obě žalobkyně jsou oprávněnými osobami podle ustanovení §3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., neboť jde o manželku a dceru původního vlastníka M. H., který nemovitosti získal směnnou smlouvou z 8. 1. 1941 a jeho vlastnické právo bylo řádně vloženo v knihovní vložce č. 173 pozemkové knihy pro katastrální obec L.
Odvolací soud dále dovozoval, že žalovaní jsou osobami povinnými k vydání nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, a to ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud pokládal za prokázáno, že žalovaní i jejich právní předchůdci nemovitosti nabyli v rozporu s platnými předpisy, a to v rozporu s ustanovením §16 odst. 1 nařízení vlády č. 81/1958 Sb., o správě národního majetku, a v rozporu s článkem 24 odst. 1 písm. c), odst. 3, odst. 4 a odst. 6 vyhlášky č. 205/1958 Ú.l., kterou se provádělo vládní nařízení o správě národního majetku. Podle §16 odst. 1 vládního nařízení č. 81/1958 Sb. nesměly být zcizeny základní prostředky, a to ani exekučně, pokud prováděcí nebo zvláštní předpisy zcizení nedovolovaly. Prováděcím předpisem tu byla vyhláška č. 205/1958 Sb. a podle článku 24 odst. 1 písm. c) této vyhlášky bylo možno z národního majetku zcizit jen rodinné domky a podobné drobné stavby (např. chaty) včetně stavebních pozemků, podíly k nim, pozemky na jejich stavbu a pro zřízení zahrádky k domku nebo pozemky k odstranění stavebních, hospodářských nebo zdravotních závad u budov, a to vždy především pracujícím občanům, i když tento majetek nebyl přebytečný. Podle odstavce třetího téhož článku uvedené vyhlášky v jiných případech, než uvedených v odstavci 1 a 2, bylo zcizení národního majetku nepřípustné; podle odstavce čtvrtého téhož článku bylo možné zcizit pozemky jen v souladu s územním plánem a v rozsahu nepřesahujícím plochu nezbytně potřebnou. Podle odstavce šestého článku 24 vyhlášky č. 205/1958 Ú.l. se národní majetek směl zcizovat zásadně úplatně, a to za běžnou cenu; za nižší cenu než běžnou cenu nebo výjimečně bezplatně bylo možno zcizit národní majetek jen v obecném zájmu. Podle názoru odvolacího soudu došlo v daném případě při nabytí nemovitostí žalovanými (jejich právními předchůdci) k porušení uvedených předpisů o správě národního majetku v článku 24 odst. 1 písm. c), odst. 4 a odst. 6, vyhlášky č. 208/1958 Ú.l.; došlo i k porušení článku 22 odst. 1, článku 29 písm. a), odst. 3 a 4, a článku 30 směrnice Ministerstva financí č. 314/72.500/60 z 13. 12. 1960.
Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně rozhodl správně i o vydání 6/12 pozemku parc. č. 1407 (zahrady) v katastrálním území L., protože to nebude bránit žalovaným v užívání chaty postavené na tomto pozemku až po převzetí pozemku státem.
Odvolací soud byl dále toho názoru, že pokud jde o dědice po zemřelých účastnících řízení – L. S. a K. S., pak tito dědici jsou povinnými osobami z titulu právního nástupnictví po osobách povinných, které v průběhu řízení zemřely.
Pokud konečným rozsudkem Okresního soudu Praha – západ z 31. 10. 2003, čj. 4 C 610/92-470, bylo rozhodnuto o vydání jedné poloviny budovy na pozemku parc. č. 1404 v katastrálním území L., byl odvolací soud toho názoru, že i ohledně této nemovitosti byly splněny předpoklady pro její vydání ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., neboť i tato nemovitost přešla na stát za okolností uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., přičemž žalobkyně tu jsou osobami oprávněnými a žalovaní K. S. ml. a I. Č. (jako dědici po původních žalovaných L. S. a K. S. st.) jsou tu osobami povinnými. Protože však dosud nebylo projednáno dědictví po zemřelé L. S. a po zemřelém K. S. st., je proto třeba k úplnosti, určitosti a srozumitelnosti výroku o uložení povinnosti dědiců po těchto zemřelých vyčkat výsledků řízení o dědictví po uvedených zůstavitelích, aby byla známa výše podílu, který na každého z dědiců připadne v rámci vypořádání dědictví. Proto odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo rozhodováno o vydání dvou dvanáctin budovy na pozemku parc. č. 1404 v katastrálním území L. žalovanými K. S. ml. a I. Č. a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Jinak byl konečný rozsudek Okresního soudu Praha – západ z 31. 10. 2003, čj. 4 C 610/92-470, potvrzen ohledně žalovaných PhDr. A. S., J. S., M. P. a M. P. (jen s vypuštěním textu dohody uvedeného pod bodem 3, neboť takový text není podstatnou náležitostí dohody uzavírané podle ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.).
Rozsudek odvolacího soudu ze 16. 6. 2004 (sp. zn. 26 Co 141, 142/2004 Krajského soudu v Praze) byl doručen zástupcům žalovaných 29. 7. 2004 a 12. 8. 2004 a dovolání žalovaných (zastoupených při sepsání a podání dovolání advokátem) bylo podáno dne 23. 9. 2004 u Okresního soudu Praha – západ, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího ze 16. 6. 2004 (sp. zn. 26 Co 141, 142/2004 Krajského soudu v Praze), popřípadě i rozsudek soudu prvního stupně z 31. 10. 2003 (čj. 4 C 610/92-470 Okresního soudu Praha – západ), a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení, a to pokud jde o vydání 1/2 pozemku parc. č. 1407 v katastrálním území L. u D., zapsaného na listu vlastnictví č. 123 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu P. – z. Dovolatelé pokládají své dovolání za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a mají také za to, že je tu dán i dovolací důvod, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé zdůrazňovali, že odvolací soud na projednávanou právní věc (tj. vydání ideální poloviny pozemku parc. č. 1407 /1406/ v katastrálním území L. /obec D./) nesprávně aplikoval ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož nemá být vydán pozemek, na kterém byla zřízena stavba až po převzetí pozemku státem. V daném případě byla právě zřízena stavba – chata č. 615 po převzetí pozemku (zahrady) parc. č. 412/3 v katastrálním území L. a je na tomto pozemku stále umístěna, jen s tou změnou, že tu došlo k novému číslování parcel, takže jde nyní o pozemek parc. č. 1407; současně byla vytvořena (uprostřed bývalé zahrady) zastavěná plocha pod stavbou a byla označena parcelním číslem 1406 v katastrálním území L. Podle názoru dovolatelů však obě parcely (parc. č. 1407 a parc. č. 1406) tvoří funkční celek a zároveň zastavěná plocha byla vyznačena samostatným označením jen proto, že při novém číslování parcel došlo takto k vyjádření změny charakteru pozemku. Chata čp. 615 nebyla zřízena na zastavěné ploše č. 1406, nýbrž na pozemku parc. č. 1407 (původně na pozemku parc. č. 412/3) po převzetí pozemku státem. V souladu s ustanovením §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. by tedy neměl být pozemek parc. č. 1406 a pozemek parc. č. 1407 (jež byly původně označeny jako pozemek parc. č. 412/3 v katastrálním území L.) vydán. Jinak by stavba č. 615 nebyla dostupná a prakticky by nebylo možné ji řádně užívat; nelze tu vydat jen část pozemku, jak to rozhodl odvolací soud.
Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí dovolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 4 C 610/92 Okresního soudu Praha – západ), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozsudku ze 16. 6. 2004 (sp. zn. 26 Co 141, 142/2004 Krajského soudu v Praze) řešil některou právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud ve svém rozhodnutí, napadeném dovoláním, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V dovolání dovolatelů bylo rozhodnutí soudů obou stupňů vytýkáno jmenovitě, že v nich došlo k nesprávné aplikaci a interpretaci ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/19991 Sb., podle něhož se pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, nevydává oprávněné osobě (oprávněným osobám) podle zákona č. 87/1991 Sb.
Podle ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se věc vydá oprávněné osobě ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení písemné výzvy k vydání věci povinné osobě.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 14/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor: Jde-li o pozemek s jedním parcelním číslem, je nutno jej považovat za zastavěný tehdy, je-li stavba umístěna na jeho části.
K posuzování předpokladů pro vydání pozemku se samostatným parcelním číslem uvedl Ústavní soud ČR v nálezu ze 4. 10. 2000, II. ÚS 42/97, uveřejněném pod č. 141 ve svazku 20 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, že „je nutno zkoumat předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku samostatně, byť s přihlédnutím i k širším souvislostem konkrétní věci.
Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, a část pozemku s touto stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby (srov. nález Ústavního soudu ČR z 23. 10. 2003, I ÚS 754/01, uveřejněný pod č. 123 ve svazku 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
V daném případě dovolatelé ve svém dovolání uváděli, že chata čp. 615 stojí na pozemku parc. č. 1406 (zastavěné ploše) v katastrálním území L., ale pokládali za rozhodné, že tato chata nebyla po převzetí pozemku státem postavena na pozemku takto nyní označeném, ale byla postavena na zahradě původně označené parc. č. 412/3 v katastrálním území L., který později byl rozdělen na pozemek parc. č. 1406 (zastavěné ploše) a na pozemek parc. č. 1407 (zahrada).
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uváděl, že místním ohledáním v L., provedeným soudem prvního stupně dne 27. 3. 2003, bylo prokázáno, že „chata postavená po převzetí pozemků státem je postavena na pozemku parc. č. 1406 (zastavěná plocha, nádvoří); na pozemku parc. č. 1407 v katastrálním území L. není umístěna žádná stavba“. Odvolací soud poukazoval i na to, že přečíslování původního pozemku parc. č. 412/3 na pozemky parc. č. 1406 a parc. č. 1407 byl proveden před podáním žaloby v této právní věci (sp. zn. 4 C 610/92 Okresního soudu Praha – západ). Odvolací soud dále poukazoval na to, že „vydání šesti dvanáctin pozemku parc. č. 1407 žalobkyním nebrání žalovaným v užívání stavby umístěné na pozemku parc. č. 1406 a nemůže vyvolat nežádoucí důsledky z hlediska přístupnosti této stavby, neboť žalovaní i nadále zůstávají spoluvlastníky jedné poloviny i pozemku parc. č. 1407.“
Za těchto uvedených okolností nebylo možné přisvědčit názoru dovolatelů, že tu je výrok rozsudku odvolacího soudu (potvrzujícího rozsudek soudu prvního stupně) o vydání jedné poloviny pozemku parc. č. 1407 v katastrálním území L. v rozporu s ustanovením §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Nedošlo tu totiž k řešení právní otázky aplikace a interpretace tohoto ustanovení v rozporu s hmotným právem. Nedošlo tu také v rozhodnutí odvolacího soudu k řešení právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k již citovaným právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo rovněž shora uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním dovolatelů, ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné shledat u dovolání dovolatelů zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) odst. 3 občanského soudního řádu. Nemohl tedy dovolací soud posoudit dovolání dovolatelů jako dovolání přípustné podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu, kterými je upravena přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutí odvolacího soudu.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o. s. ř. za použití §224 odst. 1 o. s. ř., §151 odst. 1 o. s. ř. a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci neměli v dovolacím řízení úspěch a žalovaným v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. dubna 2007
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu