ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2238.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2238/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně E. P. , zastoupené Mgr. Danielem Muchou, advokátem v Liberci 2, Valdštejnská 356, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupenému JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou v Praze 5, Plzeňská 4, 2) Dřevozpracujícím závodům Frýdlant, s. p., se sídlem ve Frýdlantě, Československé armády 413, o uzavření dohody o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 8 C 443/92, o dovolání žalovaného 1) proti výrokům II. a následujícím rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 14. 12. 2009, č. j. 36 Co 187/2006-716, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 1. 2010, č. j. 36 Co 187/2006-720, takto:
I. Dovolání žalovaného 1) podané proti výrokům II., III., IV., V., VI., VII. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci výše označeného (včetně opravného usnesení), jakož i proti navazujícím výrokům IX., X. o nákladech řízení, se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, jak je ve znění opravného usnesení výše označen, bylo rozhodnuto ve věci uzavření dohody o vydání hospodářského areálu podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v níž se odvolali všichni účastníci.
Je nutné současně předeslat, že bylo rozhodováno poté, co ohledně jiných nemovitostí v areálu rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 5. 3. 2009, č.j. 28 Cdo 5203/2008-661, tak, že zamítl dovolání žalobkyně. Šlo o nevydání pozemku parc. č. 447/2 se stavbou truhlárny a pozemků parc. č. 448, 449/3 – manipulačních ploch. Závěry, které se nepřímo vztahovaly též k nyní projednávané zbylé části řízení, dovolací soud jasně deklaroval a odvolací soud je nyní plně respektoval.
Nyní tedy bylo rozhodnuto odvolacím soudem tak, že
- výrokem I. byla zamítnuta žaloba na vydání sušárny na pozemku parc. č. 447/1; samotný pozemek – nově vymezený - bylo uloženo žalovanému 1) vydat žalobkyni (výrok III.);
- tento pozemek – ve výměrách podle opravného usnesení – byl tedy rozdělen geometrickým plánem Ing. Čermáka ze dne 2. 7. 2009 na pozemek parc. č. 447/1 (vydávaný, viz III.) a pozemek parc. č. 447/7 (s jiným právním režimem, viz níže); jde o výrok II. rozsudku odvolací instance;
- ve výrocích IV., VI., byla ve prospěch vlastníků příslušných staveb na pozemcích zřízena věcná břemena cesty (průchod, průjezd), a to staveb na pozemcích parc. č. 447/7, 447/4, 449/2, 447/2; věcná břemena zatížila vlastníky pozemků parc. č. 447/1 a 447/7 (žalobkyně, první žalovaný) a byla co do rozsahu (výměry) vyznačena již zmíněným geometrickým plánem;
- výroky V., VII. byla stanovena náhrada za věcné břemeno žalovanému č. 2 ve výši 15.225,- Kč ročně (vůči žalovanému č. 1) a žalovaným č. 1, 3 náhrada ve výši 17.300,- Kč ročně (vůči žalobkyni);
- zbylými výroky bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Proti těm výrokům, jež byly vůči němu přímo účinné (viz záhlaví rozsudku) podal žalovaný 1) dovolání. V tomto dovolání brojil jak proti tvrzeným procesním pochybením odvolacího soudu, tak proti jeho právnímu posouzení věci. Zejména namítal, že závěry odvolacího soudu, jak vyšly ze znaleckého posudku znalce Žofky a znalce Rendla (k charakteru staveb), jsou nepřezkoumatelné. Tvrdil též, že nebylo řádně aplikováno ustanovení §8 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích, podle něhož se nevydává pozemek, na němž byla umístěna stavba zřízená po převzetí pozemku státem. S odkazem na judikaturu dovolacího soudu namítal nepřípustnost rozdělení určitého pozemku na dvě části a poté vydání nově vzniklého jednoho z pozemků (tedy modifikaci navrhované dohody o vydání věcí). Ani zřízení věcných břemen není podle dovolatele v souladu s podmínkami podle ustanovení §151 odst. 3 obč. zák. Dovolatel žádal, aby byl rozsudek odvolací instance v jím napadených výrocích zrušen a věc v tomto rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ani žalovaný 2) se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání bylo podáno za dovolatele advokátem (i když mohlo být podáno jeho specializovaným útvarem) a v zákonné lhůtě. Dovolací důvody jsou označeny podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Přípustnost dovolání plyne ohledně všech napadených výroků rozsudku odvolacího soudu z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud musí především odkázat na podrobné odůvodnění svých opakovaných rozhodnutí ve věci samé, naposledy již zmíněným rozsudkem ze dne 5. 3. 2009. Tam jednoznačně uzavřel, že při restituci celého areálu je nezbytné postupovat tak, aby byl umožněn provoz – srov. aktivity žalovaného 2) - v těch stavbách, které se nevydávají, a aby byl umožněn na příslušných pozemcích přístup (příjezd) k těmto provozům. Odvolací soud dostál těmto požadavkům beze zbytku.
Jde-li o námitky proti dokazování znaleckými posudky, resp. proti jejich zhodnocení odvolací instancí, pak musí dovolací soud zdůraznit, že je soudem právního posouzení věci, nikoli soudem nalézacím. Skutkový základ věci je pro něj závazný a nezměnitelný. I z tohoto důvodu nelze shledat v závěrech dokazování odvolací instance vady; hodnocení výsledků dokazování je projevem její zákonem dané diskrece.
Pokud jde o vydání pozemku parc. č. 447/1, pak odvolací soud vysvětlil (str. 4 dole, str. 5 nahoře v odůvodnění rozsudku), proč vzhledem k proporčním poměrům zastavěné a nezastavěné části dosavadního pozemku parc. č. 447/1 přikročil k jeho rozdělení a poté vydání jednoho z nově vzniklých pozemků žalobkyni (viz výrok III.). Dovolací soud je toho názoru, že toto rozdělení bylo odůvodněné a že neporušilo smysl a účel §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.
Námitky dovolatele směřují také proti postupu odvolacího soudu, kterým bylo zasaženo do navrhované dohody (rozdělením pozemku, viz výše) a zřízena věcná břemena zatěžující pozemek parc. č. 447/1 (též 447/7).
Rozdělení pozemku na část, kterou lze vydat a kterou nikoli, není ničím výjimečným. Odpovídá tomu i judikatura včetně citovaných nálezů Ústavního soudu. Tak kupříkladu vedle civilistického Rc 23/97 uvedl v nálezech sp. zn. IV. ÚS 364/2000 a IV. ÚS 144/01 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 27, č. 100, 101) Ústavní soud, že návrhu na uzavření dohody o vydání nemovitostí lze vyhovět jen zčásti, resp. vydat jen ideální podíl nemovitostí (a maiori ad minus). Obdobná je situace v nyní posuzované věci v souvislosti s rozdělením a vydáním části původního pozemku parc. č. 447/1 žalobkyni (a ponechání části nyní č. 447/7 ve vlastnictví prvního žalovaného).
Složitější je posouzení právního stavu, jenž navodil odvolací soud zřízením věcných břemen za náhradu ve smyslu ustanovení §151o odst. 3 obč. zák. Ani zde však není dovolací soud toho názoru, že by odvolací soud jakkoli pochybil.
Tak především, odvolací soud se přinejmenším implicitně řídil pokynem Nejvyššího soudu, že je třeba provést restituci tak, aby byla zajištěna funkčnost (provozuschopnost) areálu. V něm jsou totiž dosud umístěny provozy, které nebyly restitucí zasaženy a u nichž není důvodu je omezovat – naopak je třeba vzájemné vztahy rozumně urovnat.
Žalovaný 1) dále v dovolání uvádí, že nelze zřídit věcné břemeno (zatěžující žalobkyni, jakož i jeho samotného) tehdy, nebyla-li doposud žalobkyně, jako osoba oprávněná z restituce, zapsána do katastru nemovitostí. K tomu nelze než uvést, že celá konstitutivní úprava právních vztahů v areálu, jak ji provedl odvolací soud, je směrována pro futuro . Dovolací soud neshledává zákonnou překážku v postupu, kterým se upravují vlastnické vztahy v areálu a současně se zřizuje – s účinky do budoucna – věcné břemeno. Tedy právo cesty ve prospěch vlastníka (provozovatele) stavby tak, aby k nim měl zajištěn přístup.
Konečně pak dovolatel brojí proti tomu, že ve vztahu k aplikaci §151o obč. zák. „zde zcela absentuje návrh jakékoli z dotčených osob“ na zřízení věcného břemene práva cesty přes přilehlý pozemek ve prospěch vlastníka stavby. Tento návrh přitom zákon předpokládá. Dovolací soud se však domnívá, že příslušný návrh (návrhy), který je hmotněprávním úkonem, je možné učinit i během řízení – a v krajním případě i konkludentně (§35 odst. 1 in fine obč. zák.). Oprávněný z nyní zřízených věcných břemen se v řízení před nižšími instancemi vždy bránil se záměrem zachovat své aktivity v areálu, resp. co nejvíce z nich. Již taková obrana v sobě přinejmenším zahrnuje návrh na zřízení věcného břemene či souhlas s jeho zřízením.
Dovoláním nastolenou problematiku je třeba poměřovat, a to v neposlední řadě, též časovým faktorem. Celé řízení je vedeno již od roku 1992 a neskončilo-li dosud, pak se pohybuje (bez toho, že by dovolací soud chtěl cokoli z průběhu řízení včetně úrovně součinnosti stran blíže hodnotit) přinejmenším na hranici průtahů v řízení. Je tedy nanejvýš žádoucí, aby bylo – počítaje v to i konstruktivní rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku – ukončeno co nejdříve. Újmy, které zde vznikají plynutím času bez postavení relevantních právních vztahů najisto, postihují v důsledcích všechny účastníky řízení.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalovaného 1) zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Dovolatel nebyl úspěšný, ostatním účastníkům nevznikly v řízení žádné náklady.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. září 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu