ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2300.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 2300/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ireny Hladíkové, v právní věci žalobce O. M., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Družstvu P., zastoupenému advokátem, o určení práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 20 C 39/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23.6.2004, č.j. 19 Co 146/2004-66, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou dne 17.4.1997 u Obvodního soudu pro Prahu 3, domáhal se žalobce určení, že je vlastníkem domu, blíže popsaného v petitu žaloby.
Obvodní soud pro Prahu 3 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22.1.2004, č.j. 20 C 39/97-34, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 22.1.2004, č.j. 20 C 39/97-42, žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že otec žalobce byl původním vlastníkem předmětných nemovitostí, které mu byly odňaty na základě rozhodnutí bývalého Obvodního národního výboru v P. ze dne 20.1.1964, sp. zn. Fin. 3 - konf. ř. 226/64. Vzal za prokázáno, že k protestu bývalého Městského prokurátora v P. bylo výše uvedené konfiskační rozhodnutí zrušeno rozhodnutím Magistrátu m. P. ze dne 11.4.1996. Dále zjistil, že žalobce přichází v úvahu jako dědic po svém otci a v současné době je v katastru nemovitostí zapsáno jako vlastník předmětných nemovitostí žalované družstvo. Dovodil, že žalobce má na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř. naléhavý právní zájem s tím, že žalobce jako dědic po původním vlastníku předmětných nemovitostí se nemůže domoci dodatečného projednání dědictví ohledně daného majetku, pokud nebude najisto postaveno formou deklaratorního rozhodnutí soudu o určovací žalobě, zda zůstavitel byl či nebyl vlastníkem těchto nemovitostí. Dále vyslovil závěr, že rozhodnutí o protestu prokurátora není nezákonné s odůvodněním, že v dané věci nelze aplikovat ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 60/1965 Sb. o prokuratuře, nýbrž je třeba upřednostnit speciální ustanovení §31 zákona č. 87/1991 Sb. Zaujal názor, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn ani zkoumat věcnou správnost správního aktu (v daném případě rozhodnutí o protestu), nýbrž je vázán rozhodnutím správního orgánu ve smyslu §135 odst. 2 věta druhá o.s.ř. Dospěl k závěru, že žalobce se nemůže s odvoláním na obecné občanskoprávní předpisy domáhat s úspěchem určení vlastnického práva (byť jeho předchůdce), byla-li restituční žaloba zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu ze dne 3.4.2003, sp.zn. 20 C 123/95, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25.9.2003, sp. zn. 15 Co 221, 222/2003. V tomto směru poukazoval na rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.9.2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 a ze dne 22.8.2000, sp. zn. 23 Cdo 1087/98 a ze dne 18.6.1998, sp. zn. 23 Cdo 1078/98 a na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 399/98. Uzavřel, že zrušení rozhodnutí o konfiskaci na základě protestu prokurátora nemá účinky zpětně ke dni nabytí účinnosti konfiskačního výměru, proto zde nemohou být ani další právní důsledky, které se zrušením rozhodnutím o konfiskaci žalobce pro sebe či svého zemřelého otce spojuje.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23.6.2004, č.j. 19 Co 146/2004-66, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením s tím, že z povahy restitučního zákona jako zákona zvláštního vyplývá, že nároky jím upravené nelze řešit jinak, než podle jeho ustanovení ve smyslu obecné zásady o zákonu obecném a zvláštním (lex specialis derogat generali). Podle odvolacího soudu stanoví-li restituční zákon určité podmínky a postup pro uplatnění nároku, nelze obdobný nárok uplatňovat podle jiného předpisu, neboť pouze při absenci speciální úpravy v zákoně zvláštním lze hledat řešení v obecném právním předpise. Shodně se soudem prvního stupně vyslovil, že speciální úprava v daném případě nechyběla, neboť nároky vzniklé zrušením rozhodnutí na základě protestu prokurátora podle §31 zákona č. 87/1991 Sb. jsou upraveny v §14 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Dále konstatoval, že nelze vycházet z obecných předpisů jen proto, že žalobce proti žalovanému neuspěl se svým nárokem podle restitučního zákona. Stejně tak považoval za správný závěr soudu prvního stupně o tom, že zrušením konfiskačního výměru k protestu prokurátora podle §31 zákona č. 87/1991 Sb. nedošlo automaticky k obnovení vlastnického práva žalobce k předmětným nemovitostem. V této souvislosti poukazoval na rozhodnutí Ústavního soudu u ČR ze dne 11.3.1997, sp. zn. Pl. ÚS 4/97 s odůvodněním, že pravomocná rozhodnutí podle zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci pokud obsahují výroky o zrušení trestů propadnutí majetku, nejsou listinou způsobilou být podkladem k provedení záznamu podle §8 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb. o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 7.9.2004 dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdil, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, který spatřoval v tom, že identická věc je rozhodována zcela rozdílně. Konstatoval, že v dané věci nejde o nesplnění jedné dílčí podmínky restitučního zákona, nýbrž se jedná o případ, kdy je užití restitučního zákona vyloučeno vůbec, přičemž jeho důsledkem je možnost věc projednat podle obecných předpisů. V této souvislosti poukazoval na spisy Městského soudu v Praze, sp. zn. 15 Co 211/2003 a téhož soudu, sp. zn. 19 Co 146/2004, s tím, že je nepřípustná diametrálně rozdílná rozhodovací praxe odvolacího soudu. Dále tvrdil, že jeho právní předchůdce byl vlastníkem nemovitosti až do své smrti, když tato mu nikdy nebyla odňata, neboť konfiskační výměr, vydaný podle dekretu č. 108/45 Sb. byl zrušen Magistrátem m. P. jako nezákonný, a to od samého počátku. Podle dovolatele konfiskační rozhodnutí je možno označit za paakt a navíc jde o akt nulitní. Odkazoval též na nález Ústavního soudu I. ÚS 363/98, a to ve vztahu k aplikaci §80 písm. c) o.s.ř. a na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2419/98, kde jde též o žalobu na určení v dědické věci. Vytýkal soudům obou stupňů, že se nezabývaly zákonnými znaky zániku závazku (tj. včasnost plnění, jeho řádnost, výši, atd.). Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15.,17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.“).
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.
K problematice řešené odvolacím soudem zaujal Nejvyšší soud České republiky, jmenovitě velký senát občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) názor vyjádřený v rozsudku ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Podle něj mohla-li osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodné době (25.2.1948 až 1.1.1990) bez právního důvodu, žádat o vydání těchto nemovitostí podle §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (srov. např. §126 o.z.), a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) o.s.ř. K výkladu zaujatému odvolacím soudem lze rovněž připomenout závěry vyslovené Nejvyšším soudem České republiky v rozsudku ze dne 23.6.2004, sp. zn. 28 Cdo 532/2003 a ze dne 7.9.2004, sp. zn. 28 Cdo 1686/2004, v nichž je řešena obdobná problematika.
Uvedené závěry odpovídají smyslu a úpravě restitučních zákonů, které sledovaly zmínění některých majetkových křivd, k nimž došlo v rozhodném období mocenskými akty státu a byly v rozporu se zásadami demokratické společnosti. Skutkové vylíčení žaloby, jakož i důkazy k nim provedené, přitom svědčí pro závěr, že v této věci došlo k přechodu předmětu vlastnictví na československý stát v rozhodném období. V předpisech restituční povahy byl vymezen osobní, věcný a časový rámec, v němž bylo na oprávněných osobách, aby postupem v zákonu uvedeným docílily nápravy protiprávního stavu. Nestalo-li se tak, schází zákonný podklad pro vyhovění žaloby na určení vlastnictví v té podobě, jak byla v této věci podána.
Lze tedy přisvědčit odvolacímu soudu, pokud při svém rozhodování vycházel z priority předpisů zvláštních před obecnými. Dovolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že obecné právní předpisy lze aplikovat pouze tehdy, chybí-li speciální úprava v zákoně zvláštním.
Pro úplnost nutno uvést, že pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Posouzení věci odvolacím soudem tedy odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalobci, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. října 2004
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu