ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2334.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 2334/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce T. S., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1) ČR – H. z. s. J. k., 2) P. f. ČR, o určení vlastnického práva podle části páté o. s. ř., vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 7 C 167/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2007, č. j. 18 Co 187/2006-85, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, v němž tento soud zamítl žalobu ve vztahu k požadovanému určení vlastnického práva ohledně budovy č. p. 280 na parcele st. p.č. 537 a tohoto pozemku o výměře 370 m2, v k. ú. I. Dále změnil část výroku, v níž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem pozemku p. č. 183 o výměře 568 m2 v k. ú. I. tak, že žalobce není vlastníkem tohoto pozemku, který v souladu s ustanovením §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. nemůže být vydán, protože je částečně zastavěn a z části tvoří plochu nezbytně nutnou pro provoz domu č. p. 280 na pozemku p. č. 579, má však nárok na poskytnutí náhrady za tento pozemek. V tomto rozsahu nahradilo rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu B.-v. ze dne 14. 4. 2004, č. j. PÚ 724/01-S1/1. Odvolací soud potvrdil dále výroky soudu prvního stupně o nákladech řízení a rozhodl o nákladech řízení před odvolacím soudem. Jak správním orgánem, tak i soudem prvního stupně byl náležitě zjištěn skutkový stav věci, pokud jde o okolnosti, za nichž došlo k pozbytí předmětného majetku a uplatnění restitučního nároku žalobcem. Tento skutkový stav byl pak správně právně posouzen, jestliže soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce je oprávněnou osobou podle zákona č. 243/1992 Sb. a uplatnil nárok podle §9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“). Z provedeného dokazování vyplývá, že v daném případě nejde o majetek, na nějž by bylo možno vztáhnout ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., a nelze tedy rozhodnout o obnovení vlastnického práva žalobce k tomuto majetku podle ustanovení §9 odst. 4 citovaného zákona. Soud prvního stupně sice považoval tento majetek za součást bývalé zemědělské usedlosti, žalobu na určení vlastnického práva žalobce k němu však zamítl, a to z důvodu změny jeho stavebně technického charakteru ve smyslu §11 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. Odvolací soud považuje rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby na určení vlastnictví žalobce k budově č. p. 280 stojící na pozemku p. č. 537 a k témuž pozemku za správný. Bylo tak již nadbytečné zabývat se hodnocením dokazování rozsahu přestavby domu č. p. 280 stojícího na pozemku p. č. 537 a jejího vlivu na původní stavebně technický charakter. Pokud jde o pozemek p. č. 183 zahrada, pak se na něj vztahuje zákon č. 229/1991 Sb., neboť zahrada náleží do zemědělského půdního fondu. Z provedeného dokazování však vyplývá, že byl po přechodu na stát zčásti zastavěn, a to stavbou objektu požární zbrojnice, a jeho nezastavěná část pak slouží provozu tohoto objektu. Nelze jej proto podle §11 odst. 1 písm. c) citovaného zákona vydat oprávněné osobě. Soud prvního stupně však ve svém zamítacím výroku nevyslovil nárok žalobce na náhradu za tento pozemek, jež mu podle zákona náleží. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v této části výroku změnil tak, že vyslovil, že žalobce není vlastníkem pozemku, důvod pro který nemůže být vydán, a z toho vyplývající nárok na poskytnutí náhrady za tento pozemek, o jehož uspokojení však rozhoduje správní orgán, nikoliv soud.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání s tím, že jej považuje za přípustné zčásti podle §237 odst. 1 písm. c) a zčásti podle §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„o. s. ř.“). Důvodnost dovolání pak spatřuje v tom, že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a vychází též s nesprávného právního posouzení věci. Vadu řízení spatřuje dovolatel v tom, že soudy obou stupňů připustily provedení a hodnocení důkazů v rozporu s §250d o. s. ř. Dovolatel je i nadále přesvědčen, že nemovitosti bylo možno vydat a pokud by se tak stalo, nemovitosti by mohly sloužit svému původnímu účelu bez podstatných úprav, když stavba neztratila svůj původně stavebně technický charakter. Pokud však soud dospěl k výše uvedenému závěru, měl současně rozhodnout i o náhradě podle §14 zákona č. 229/1991 Sb., jak bylo ostatně navrženo i alternativním petitem, který oba soudy zcela pomíjejí. Odvolací soud se nevypořádal s obsahem podaného odvolání ve vztahu k namítané vadě řízení podle §205 odst. 2 písm. c) o. s. ř., a navíc nesprávně právně posoudil věc, když oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že se v případě budovy č.p. 280 spolu s pozemkem p. č. st. 537 nejedná o zemědělský majetek. S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
K dovolání se vyjádřila žalovaná 1) s tím, že setrvává na svých již dříve vyjádřených stanoviscích k uplatněnému žalobnímu požadavku dovolatele. Předmětné nemovitosti jsou nevydatelné. Pozemek p. č. 183 v k. ú. I. je částečně zastavěný
a byl vyňat ze zemědělského půdního fondu před rozhodným datem 24. 6. 1991. Je integrální součástí požární stanice I., a je tak nezbytně nutný k jejímu provozu. V případě budovy č. 280 v k. ú. I. dovolatel neunesl důkazní břemeno ohledně prokázání jejího zemědělského charakteru. Součástí domu nebyly žádné hospodářské budovy či jiné stavby, resp. dovolatel se o nich nezmínil. Pokud jde o námitku stran údajné procesní vady, žalovaná 1) má za to, že předmětný důkaz řádně označila na prvním ústním jednání ve věci a ten byl pak soudem proveden. I kdyby však byl tento postup shledán jako procesně vadný, nejednalo by se o vadu, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť ostatní provedené důkazy postačují k vyvrácení žaloby.
Žalovaný 2) k dovolání uvedl, že napadený rozsudek považuje za věcně správný a navrhuje, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) vychází z toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Přípustnost dovolání v daném případě není možné založit podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť napadeným rozhodnutím odvolacího soudu nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž by tento soud rozhodl ve věci samé jinak než ve svém dřívějším rozsudku. Přípustnost není možné založit ani podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť platí, že pro posouzení, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu citovaného ustanovení není rozhodující označení rozhodnutí odvolacím soudem ani samotné znění výroku, ale způsob, jakým ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně odvolací soud vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků obsahově posoudil odlišně oproti rozhodnutí soudu prvního stupně (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1222/2007, publikovaný ve Sbírce civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu /C. H. Beck, pod č. 5272, číslo sešitu CD-6/2008/). V dané věci však soud prvního stupně zamítl žalobu podle §250i o. s. ř., neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí správního orgánu bylo správné. Správní orgán přitom výrokem a) rozhodnutí označeným výše rozhodl, že žalobce není vlastníkem pozemku p. č. 183 v k. ú. I. o výměře 568 m2. Odvolací soud přitom v části druhé výroku I. napadeného rozsudku, jenž označil jako změnu rozsudku soudu prvního stupně, rozhodl zcela stejně jako správní orgán v citovaném rozhodnutí, a tedy stejně jako soud prvního stupně. Změnil jej pouze tak, že žalobci přiznal nárok na poskytnutí náhrady za tento pozemek. Na takovou změnu lze však pohlížet jako na samostatný výrok, jímž bylo rozhodnuto o odděleném nároku žalobce, a to v jeho prospěch. Z tohoto důvodu tak nelze ani proti této výrokové části shledat dovolání přípustným ve smyslu §240 odst. 1 o. s. ř., neboť k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn.
2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura, pod č. SJ 28/1998, číslo sešitu 3/98). V daném řízení je tak možné přípustnost dovolání zvažovat pouze podle
§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Ve vztahu k námitce dovolatele o vadě řízení spočívající v tom, že soud prvního stupně provedl a hodnotil důkazy v rozporu s §250d o. s. ř., dovolací soud konstatuje, že nezakládá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť i s ohledem na současnou judikaturu Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 2030/07, ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05 vydaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 37, č. 100, ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 182/05 a ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06) i soudu Nejvyššího (např. rozsudek ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4614/2007), nemá ambici stát se otázkou zásadního právního významu. Daná otázka není rozdílně rozhodována soudy odvolacími či soudem dovolacím a důsledkem jejího řešení v daném případě by nebylo ovlivnění rozhodování obecných soudů v jiných obdobných případech. Dovolatel navíc řádně v dovolání nespecifikoval, které důkazy měly být provedeny v rozporu s citovaným ustanovením. Jestliže se však jedná o stejné důkazní prostředky, které dovolatel zmiňuje již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, pak lze pouze nad rámec odůvodnění tohoto rozhodnutí odkázat na protokol
o prvním jednání před soudem prvního stupně, v němž žalovaná řádně tvrdila rozhodné skutečnosti a k jejich prokázání navrhla provést příslušné důkazy. Jinými slovy řečeno, tyto důkazy řádně označila ve smyslu citovaného ustanovení (viz č. l. 36).
Jestliže dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil charakter nemovitostí, když dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že se v případě budovy č.p. 280 spolu s pozemkem p. č. st. 537 (na němž tato budova stojí) nejednalo
o stavbu patřící k původní zemědělské usedlosti, pak ve skutečnosti uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 písm. a) o. s. ř. Vada řízení pak spočívá v tom, že odvolací soud dospěl na základě důkazů provedených soudem prvního stupně k jiným skutkovým zjištěním, a to aniž by ony důkazy zopakoval. Odvolací soud skutečně postupoval v rozporu s §213 odst. 2 o. s. ř. (část věty za středníkem), avšak v daném případě se nejednalo o zatížení řízení takovou procesní vadou, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. To z toho důvodu, že i kdyby soud odvolací dal co do posouzení provedených důkazů za pravdu soudu prvního stupně, na znění konečného rozhodnutí ve věci by to nic nezměnilo.
Ostatně i výrok odvolacího soudu přiznávající žalobci nárok na poskytnutí náhrady za nevydaný pozemek p. č. 183 je výrokem nadbytečným, jenž nemění nic na nutnosti domáhání se této náhrady ze strany žalobce ve správním řízení u příslušného správního orgánu v zákonem určené lhůtě.
I když tedy nelze mít skutková zjištění odvolacího soudu ohledně charakteru zmíněných nemovitostí za zjištění učiněná v souladu s právními předpisy a zásadami ústnosti a přímosti soudního řízení a ačkoliv je tedy nelze považovat za určující, na konečném výsledku řízení by se nic nezměnilo, ani kdyby dovolací soud přiznal dovolání přípustnost a rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. To i z pohledu možného nároku žalobce na náhradu za nevydané nemovitosti z důvodů, které byly vyloženy v předchozím odstavci.
Dovolací námitky upínající se k posouzení stavebně technického charakteru předmětných nemovitostí obsahově naplňují dovolací důvod obecně vyjádřený v §241a odst. 3 o. s. ř. Pro přezkoumání napadeného rozhodnutí a předcházejícího řízení z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nejsou v daném případě splněny zákonem stanovené podmínky. Dovolací soud se proto nemohl touto výhradou dovolatele zabývat.
Z výše vyložených důvodů nepovažoval dovolací soud rozhodnutí soudu odvolacího za zásadně právně významné a dovolání za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo
a žalované 1) ani žalovanému 2) v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. října 2008
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu