ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.234.99.1
sp. zn. 28 Cdo 234/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání l. J. H. a 2. E. H., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z l3.l.l998, sp.zn. 28 Co 620/97, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp.zn. 4 C 972/9l (žalobce Z. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným J. H. a E. H., zastoupeným advokátem, o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu l5.ll.l99l, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít s ním dohodu o vydání domu čp. 829 v L. n. L. s pozemky parc. č. 925, parc. č. 6l9/36 a parc. č. 6l9/l2l a nahradit mu náklady řízení. V žalobě se uvádělo, že žalobce byl původním vlastníkem těchto nemovitostí, které však propadly státu podle rozsudku Okresního soudu v Nymburce z 24.3.l97l, sp.zn. 3 T 33/7l. Usnesením Okresního soudu v Nymburce z 24.8.l990, sp.zn. Rt 38l/90, byl uvedený trestní rozsudek zrušen podle zákona č. ll9/l990 Sb., o soudní rehabilitaci, a trestní stíhání žalobce bylo zastaveno. V žalobě uvedený dům čp. 829 v L. n. L. byl kupní smlouvou z 9.6.l972 (registrovanou bývalým Státním notářstvím v Nymburce pod sp.zn. R I 6l0/92 a R II l28/72) prodán žalovaným za kupní cenu 66.5l0,50 Kč a k pozemkům parc. č. 925, 6l9/36 a 6l9/l2l bylo žalovaným zřízeno právo osobního užívání (za úhradu 7.392,- Kč). Uvedený dům nebyl před prodejem žalovaným nabídnut ke koupi uživatelce tohoto domu J. P., matce žalobce, která v domě bydlela a požádala bývalý Městský národní výbor v L. n. L., aby jí dům byl prodán. Podle názoru žalobce nabyli žalovaní uvedené nemovitosti v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. Žalovaní byli vyzváni k vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.
Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že žalobcem uváděné nemovitosti nenabyli žalovaní v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, ani na základě protiprávního zvýhodnění. Žalovaní poukazovali na to, že dům čp. 829 v L. n. L. byl od roku l969 prázdný a teprve v roce l970 se do něj nastěhovala bez právního důvodu matka žalobce J. P., která byla uživatelkou bytu o kuchyni a pokoji v L. n. L., na N. B. H. č. l84. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze l6.8.l973, sp.zn. 6 C 403/72, bylo J. P. uloženo, aby byt v domě č. 829 v L. n. L. vyklidila. Žalovaní namítali také, že pozemky, k nimž bylo zřízeno právo osobního užívání, nelze vydat podle ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/l99lSb.
Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobce a žalované jako účastníky řízení, vyslechl svědka J. S. a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce z l.ll.l994, čj. 4 C 972/9l-38, byla žaloba žalobce zamítnuta a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobce je oprávněnou osobou podle ustanovení §l9 odst. l a §3 odst. l zákona č. 87/l99l Sb. a že nemovitosti uvedené v žalobě žalobce přešly na stát v důsledku trestu propadnutí majetku, uloženého v trestním řízení soudním, přičemž žalobce byl rehabilitován podle zákona č. ll9/l990 Sb., o soudní rehabilitaci. Na straně žalovaných však soud prvního stupně neshledal povinnost k vydání těchto nemovitostí ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/l99l Sb.; dospěl k závěru, že žalovaní nezískali tyto nemovitosti v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, ani na základě protiprávního zvýhodnění. Soud prvního stupně poukazoval na to, že žádný obecně závazný předpis nebyl při smluvním převodu nemovitostí z 9.6.l972 porušen (směrnice Ministerstva financí uveřejněné ve Věstníku Ministerstva financí 5/l964, pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům, nebyly obecně závazným předpisem) a matka žalobce J. P. bydlela v domě čp. 829 v L. n. L. bez právního důvodu, takže nebyla oprávněnou uživatelkou v tomto domě a nesvědčilo jí oprávnění, aby jí prodávané nemovitosti byly nabídnuty ke koupi. Pozemky parc. č. 925, 6l9/36 a 6l9/l2l v L. n. L. byly žalovaným dány do osobního užívání a nelze je proto vydat vzhledem k ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/l99l Sb. Proto byla žaloba žalobce soudem prvního stupně zamítnuta. Při rozhodování o nákladech řízení použil soud prvního stupně ustanovení §l50 občanského soudního řádu a náhradu těchto nákladů žalovaným nepřiznal.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Praze z l3.l.l998, sp.zn. 28 Co 620/97. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že žalovaným bylo uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu čp. 829 v L. n. L. do l5 dnů od právní moci rozsudku. Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, ani na náhradu nákladů odvolacího řízení. Výrokem rozsudku odvolacího soudu byl zamítnut návrh žalobce na připuštění dovolání.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že již z výsledků řízení před soudem prvního stupně vyplynulo, že žalobce je oprávněnou osobou podle ustanovení §l9 odst. l a §3 odst. l zákona č. 87/l99l Sb., že včas podal výzvu k vydání nemovitostí podle ustanovení §5 téhož zákona a že žalovaní získali nemovitosti uvedené v žalobě žalobce, které přešly na stát propadnutím majetku, vysloveným v trestním řízení soudním, přičemž trest propadnutí majetku byl zrušen podle zákona č. ll9/l990 Sb., o soudní rehabilitaci. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaní nabyli nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy, za něž je třeba pokládat i dříve platné směrnice Ministerstva financí pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům, uveřejněné ve Věstníku Ministerstva financí č. 5/l964. Podle těchto směrnic měly být i v daném případě nabídnuty ke koupi uživatelce bytu v domě čp. 829 v L. n. L. J. P., matce žalobce, která tento byt v domě užívala se souhlasem vlastníka domu a také s vědomím pracovníků bývalého Městského národního výboru v L. n. L. Z těchto důvodů tedy odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. l občanského soudního řádu tak, že žalovaným byla uložena povinnost uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu čp. 829 v L. n. L.; byl však potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně zamítající žalobní návrh na vydání pozemků, které byly dány do osobního užívání, jak to má na zřeteli ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/l99l Sb. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení §224 odst. l a §l42 odst. 2 občanského soudního řádu. Návrh žalobce na vyslovení přípustnosti dovolání proti jeho rozsudku neshledal odvolací soud důvodný, protože měl za to, že se ve svém rozsudku nezabýval výkladem otázky zásadního právního významu, týkajícího se ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/l99l Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalované v řízení zastupoval, dne 24.4.l998 a dovolání ze strany žalovaných bylo u Okresního soudu v Nymburce podáno 2l.5.l998, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. l občanského soudního řádu.
Ve svém dovolání žalovaní navrhovali, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen ve výroku, jímž byli žalovaní uznáni povinnými uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu čp. 829 v L. n. L., jakož i ve výroku o nákladech řízení, a aby věc byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení. Jako dovolací důvod uplatňovali dovolatelé, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé vytýkali rozsudku odvolacího soudu, že nesprávně posoudil právní povahu směrnic Ministerstva financí č. l0 z 2.4.l964, o prodeji rodinných domků z národního majetku občanům, uveřejněných ve Věstníku Ministerstva financí 5/l964. Dovolatelé vyslovovali své přesvědčení, že tyto směrnice nejsou obecně závazným předpisem, nýbrž „interním předpisem v rámci jedné organizace, závazným pouze pro podřízené orgány a pracovníky této organizace\". Nelze proto, podle názoru dovolatelů, „vyvozovat důsledky neplatnosti právního úkonu, pokud byl tento úkon v rozporu s pokyny obsaženými ve směrnicích s poukazem na to, že jde o právní úkon odporující zákonu nebo jej obcházející\"; nemohl tedy být takový úkon porušením tehdy platného právního předpisu (§4 odst. 2 zákona č. 87/l99l Sb.). Dále byli dovolatelé toho názoru, že odvolací soud nesprávně dovodil, že matku žalobce J. P. bylo třeba považovat za uživatelku domu čp. 829 v L. n. L., jíž bylo třeba nabídnout tento dům ke koupi. Dovolatelé měli za to, že je tu rozhodné, že se tato žena nestala uživatelkou bytu v domě po právní stránce oprávněnou; nastěhovala se do bytu v domě čp. 829 v L. n. L., aniž by jí byl byt v tomto domě přidělen; po přechodu vlastnictví domu na stát v důsledku propadnutí majetku by nepochybně tak jako tak právní důvod bydlení odpadl u matky žalobce J. P.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II. odst. l zákona č. 238/l995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/l963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena před účinností zákona č. 238/l995 Sb. (tj. před l.l.l996; srov. článek V. zákona č. 238/l995 Sb.).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §238 odst. l písm. a/ občanského soudního řádu, protože směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně o uložení povinnosti k uzavření dohody o vydání nemovitostí, tedy výrok rozsudku ve věci samé.
Výrok rozsudku odvolacího soudu o nepřipuštění dovolání proti tomuto rozsudku se týkal návrhu uplatněného žalobcem, který však dovolání proti tomuto rozsudku nepodal.
Dovolatelé vytýkali rozsudku odvolacího soudu, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§24l odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis nebo že si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/l998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. l3 /45/).
V daném případě posuzoval odvolací soud projednávanou právní věc podle ustanovení §l9 odst. l, §3 odst. l, §20 odst. l a §4 odst. 2 zákona č. 87/l99l Sb., která se nepochybně projednávání této právní věci týkala. V řízení o dovolání bylo tedy ještě třeba posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení správně vyložil.
V nálezu Ústavního soudu z 2.2.l995, I. ÚS ll7/93, uveřejněném pod č. 7 ve svazku 3 (ročník l995-I. díl) Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo uvedeno, že zákon č. 87/l99l Sb. nezměnil nic na tom, že v důsledku zrušení trestního rozsudku podle ustanovení zákona č. ll9/l990 Sb. a jeho výroku o propadnutí majetku se ex tunc obnovilo původní vlastnictví majetku. Zákon č. 87/l99l Sb. stanoví postup, jakým způsobem se má oprávněná osoba (původní vlastník) domáhat do určité doby svého majetku od osoby povinné.
Podle ustanovení §20 odst. l zákona č. 87/l99l Sb. jsou povinnými osobami fyzické osoby podle ustanovení §4 odst. 2 tohoto zákona, pokud nabyly věc (rehabilitované osoby) od státu, který k ní získal oprávnění soudním rozhodnutím; povinné osoby jsou povinny věc vydat podle ustanovení §5, §7 až §l2 zákona č. 87/l99l Sb.; není-li to možné, mají oprávněné osoby právo žádat o poskytnutí náhrady podle §l3 téhož zákona.
Podle ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/l99l Sb. se pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, oprávněné osobě nevydává.
Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/l99l Sb. jsou povinnými osobami též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele.
Odvolací soud v daném případě při aplikaci a při výkladu ustanovení §20 odst. l a §4 odst. 2 zákona č. 87/l99l Sb. ohledně této právní věci vycházel z toho, že pro postup státních organizací při prodeji rodinných domků z národního majetku občanům bylo stanoveno, že státní organizace spravující rodinný domek byla povinna nabídnout jej ke koupi především dosavadnímu uživateli či uživatelům, jak to státním organizacím ukládaly směrnice Ministerstva financí z 2.4.l964, čj. 3l4/l7.756/64, pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům, uveřejněné pod č. l0 ročníku IX /l964/ Věstníku Ministerstva financí 5/l964.
Citované směrnice byly pro státní organizace spravující rodinné domky závazné a opačný postup byl tedy v rozporu s tímto tehdy platným předpisem a znamenal pro nabyvatele rodinného domku protiprávní zvýhodnění, jestliže nebyl rodinný domek nabídnut ke koupi především dosavadnímu uživateli. Směrnicemi použité označení „dosavadní uživatel\" nebyl v uváděných směrnicích spojován jen s dříve v občanském zákoníku upraveným právem osobního užívání bytu, které vzniklo rozhodnutím o přidělení bytu místním národním výborem (nebo jiným příslušným orgánem) a na základě tohoto přidělení uzavřenou dohodou o odevzdání a převzetí bytu (§l54 odst. l občanského zákoníku ve znění platném do 3l.l2.l99l). Mohlo tu tedy jít i o uživatele nemovitosti, kterému byla nemovitost nebo její část přenechána k dočasnému užívání (§397 občanského zákoníku ve znění platném do 3l.l2.l99l), nikoli však o uživatele, který byt získal svémocně.
Z těchto právních závěrů vycházel v podstatě i odvolací soud v daném případě. Proto nemohl dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru, že je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné (srov. §243b odst. l občanského soudního řádu), jak tento závěr dovozovali ve svém dovolání dovolatelé. Nezbylo proto dovolacímu soudu než dovolání dovolatelů zamítnout podle ustanovení §243b odst. l a 5 občanského soudního řádu.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalobcem na vyjádření k dovolání žalovaných použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 a §224 odst. l občanského soudního řádu ustanovení §l50 téhož právního předpisu o výjimečném nepřiznání náhrady nákladů řízení, a to vzhledem k povaze projednávané věci i vzhledem k obsahu tohoto vyjádření, rekapitulujícího jen procesní vyjádření učiněná žalobcem již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. srpna 2000
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková