ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2364.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2364/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Nové bydlení Nymburk, družstvo se sídlem v Liberci 1, Zeyerova 891/35, IČ: 25451588, zast. Mgr. Janem Hraško, advokátem se sídlem v Liberci 4, Revoluční 123/17, proti žalovaným 1) H K., bytem v N., N. S. 2356, 2) M. K., bytem v N., N. S. 2356, oběma zast. JUDr. Bohuslavem Sedlatým, advokátem se sídlem v Nymburku, Boleslavská 137, o vyklizení nemovitostí a o vzájemném návrhu žalovaných na zaplacení 342.940,- Kč oproti vyklizení nemovitostí , vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp.zn. 12 C 20/2010, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2012, č.j. 28 Co 156/2012-146, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 29. 7. 2011, č.j. 12 C 20/2010-113, tak, že žalovaným uložil, aby vyklidili garáž bez čp/č.e. na st.p.č. pozemek st.p.č., vše v k. ú. N. (dále jen – „předmětné nemovitosti“); současně zamítl vzájemný návrh žalovaných na zaplacení 342.940,- Kč žalobcem oproti vyklizení předmětných nemovitostí žalovanými (výrok I.). Výroky II. a III. bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaní nabyli předmětné nemovitosti od žalobce na základě kupní smlouvy sjednané dne 20. 12. 2005 za kupní cenu 380.000,- Kč. Dne 21. 3. 2006 žalobce od kupní smlouvy odstoupil pro nezaplacení celé kupní ceny žalovanými. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 26. 5. 2009, č.j. 15 C 408/2007-180, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2009, č.j. 28 Co 458/2009-250, bylo určeno, že po platném odstoupení od kupní smlouvy je vlastníkem předmětných nemovitostí žalobce. Nemovitosti jsou nadále v držení žalovaných. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že poté, co došlo k odstoupení od kupní smlouvy, vznikl mezi účastníky zrušené smlouvy synallagmatický závazek, podle kterého jsou si navzájem povinni vrátit vše, co podle smlouvy dostali (§457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „obč. zák.“). Žalovaní již svou vzájemnou povinnost splnili, neboť bylo pravomocně rozhodnuto, že vlastníkem předmětných nemovitostí je opět žalobce. Zbývá tedy vzájemná povinnost žalobce vrátit žalovaným uhrazenou kupní cenu, kterou dosud nesplnil. Povinnost vrátit kupní cenu ovšem nelze vázat na vyklizení předmětných nemovitostí kupujícími. Důsledkem zrušení kupní smlouvy je totiž synallagmatický závazek vrácení kupní ceny kupujícímu oproti převodu vlastnictví na prodávajícího a nikoliv oproti splnění jiné povinnosti (např. vyklizení nemovitostí). Odvolací soud proto vzájemný návrh žalovaných na zaplacení 342.940,- Kč žalobcem oproti povinnosti žalovaných vyklidit předmětné nemovitosti zamítl. Současně vyhověl žalobě o vyklizení žalovaných z předmětných nemovitostí vlastněných žalobcem, neboť žalovaní je užívají bez jakéhokoliv právního důvodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalovaní. Co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů měli za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítali, že za situace, kdy vlastnické právo žalobce k předmětným nemovitostem bylo již obnoveno, lze vrácení kupní ceny podmiňovat pouze jejich vyklizením. Navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu je přípustné (§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.) a bylo podáno oprávněnými fyzickými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty prvé o.s.ř.), rozsudek odvolacího soudu a shledal, že dovolání není opodstatněné.
Jelikož dovolatelé vady řízení nevytýkají a z obsahu spisu se nepodávají ani žádné vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), přistoupil dovolací soud, vázán uplatněným dovolacím důvodem, k přezkoumání správnosti právních závěrů odvolacího soudu.
Podle ustanovení §457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků (smlouvy) povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Ustanovení §457 obč. zák. upravuje kromě způsobu i rozsah povinnosti účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy k vrácení vzájemného plnění a uplatní se v případě, že na základě oboustranně zavazující smlouvy si obě strany plnily. Typicky oboustranně zavazující smlouvou je smlouva kupní, kdy práva a povinnosti obou účastníků smlouvy jsou vzájemně podmíněná, a rovněž tak jsou vzájemně podmíněné jejich nároky na vrácení už přijatých plnění, je-li jejich smlouva neplatná nebo byla-li zrušena. Obě smluvní strany jsou zároveň povinným i oprávněným z právního vztahu bezdůvodného obohacení získaného plněním podle neplatné či zrušené smlouvy. Jde o jejich synallagmatická práva ve smyslu ustanovení §560 obč. zák., podle nějž mají-li si ze smlouvy plnit účastníci navzájem, může se domáhat splnění závazku jen ten, kdo sám splnil svůj závazek dříve anebo je připraven jej splnit. Rozdíl oproti §457 obč. zák. je v tom, že jde-li o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy, není synallagmatický vztah založen smlouvou, jako je tomu v §560 obč. zák., ale vyplývá přímo ze zákona.
V případě koupě nemovitosti jsou vzájemnými a navzájem podmíněnými plněními ze strany prodávajícího převod vlastnictví a ze strany kupujícího zaplacení kupní ceny. Zaplacení kupní ceny je protiváhou vlastnictví k převáděné věci. Je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena a kupující tedy není vlastníkem věci, ačkoliv zaplatil kupní cenu, prodávající je povinen kupní cenu mu vrátit; vrácení kupní ceny je na druhé straně vyváženo tím, že vlastnictví k předmětu převodu zůstává prodávajícímu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 32/2011).
V posuzovaném případě tedy na základě kupní smlouvy ze dne 20. 12. 2005, která byla posléze zrušena v důsledku odstoupení žalobce, vznikl mezi žalobcem a žalovanými synallagmatický závazek ve smyslu ustanovení §457 obč. zák., neboť obě smluvní strany si podle kupní smlouvy plnily (prodávající převzal část kupní ceny a vlastnické právo kupujících bylo zapsáno), a byly tedy povinny si tato plnění způsobem podle §457 obč. zák. vzájemně vrátit. Rozhodující je vždy, co bylo podle smlouvy plněno a o co se tedy každý z nich obohatil v době, kdy bezdůvodné obohacení vzniklo. Na charakteru jejich synallagmatického závazku nic nemění okolnost, že vlastnické právo bylo na základě pravomocného rozsudku „vráceno“ žalobci. Byl-li totiž vzájemný závazek žalovaných vrátit žalobci vlastnické právo k předmětným nemovitostem již splněn, mohou se vůči žalobci domáhat vrácení zaplacené kupní ceny, aniž by museli své právo vázat na splnění jakékoliv další povinnosti. Na druhou stranu je ovšem nepřípustné, aby žalovaní své právo na vrácení kupní ceny vázali na povinnost, která předmětem vzájemného synallagmatického vztahu mezi prodávajícím a kupujícím není (povinnost vyklidit nemovitosti).
Rozsudek odvolacího soudu je tudíž z hlediska důvodu uplatněného dovolateli (§242 odst. 3 o. s. ř.) správný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků, neboť žalovaní, jejichž dovolání bylo zamítnuto, nemají na náhradu nákladů řízení právo a žalobci v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2012
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu