ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2404.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 2404/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce obce Ž., zastoupené advokátkou, proti žalované obci M., zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 7 C 95/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2006, č. j. 10 Co 144/2006-228, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni shora označeným byl změněn zamítavý rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 23. 1. 2006, č.j. 7 C 95/2003-204, a to tak, že se určuje, že obec Ž. je vlastníkem pozemku parc. č. 388/3 ve zjednodušené evidenci podle původního pozemkového katastru o výměře 10 986 m2 v k.ú. Ž. a dále pozemků nově označených parc. č. 386/6 o výměře 20 439 m2 a parc. č. 386/11 o výměře 5 015 m2 též v k.ú. Ž., oddělených geometrickým plánem č. 303/3 z 11. 7. 2003. Žalovaná obec M. byla zavázána k náhradě nákladů řízení protistraně před soudem prvního stupně ve výši 31.750,- Kč a před odvolacím soudem v částce 10.150,- Kč.
Odvolací soud dovodil, že byly splněny podmínky pro vydržení pozemků podle ustanovení §130 a §134 o. z. Od nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, tj. od 24. 5. 1991, se držby předmětných pozemků chopila obec N. a tuto držbu vykonávala až do oddělení obcí Ž. a M., tj. do roku 1992. Poté v držbě pozemků pokračovala obec Ž. jako právní nástupce obce N. až do 20. 5. 2002 (provedeno vyměření pozemků, vytyčeny hranice). Držba tedy byla vykonávána po desetiletou dobu předpokládanou zákonem. Jednalo se o držbu oprávněnou, neboť žalobkyně pozemky držela v dobré víře, že jí vlastnicky náleží.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, opřené podle výchozích tvrzení o dovolací důvody spočívající v procesní vadě s následkem nesprávného rozhodnutí, v nesprávném právním posouzení věci i v nesouladu skutkových zjištění soudů s provedeným dokazováním. Podle dovolatelky nebyly splněny podmínky pro vydržení předmětných pozemků; nebylo totiž prokázáno, že žalobkyně vykonávala držbu v dobré víře. Rozhodující má být dobrá víra statutárního orgánu, tj. zastupitelstva obce. Dovolatelka tvrdila, že oprávněná držba mohla započít až od 1. 7. 2000, tedy od data účinnosti novely obecních restitucí č. 114/2000 Sb.; tehdy také na základě delimitačního protokolu č. 589/2000 ze dne 18. 7. 2000 došlo k fyzickému předání pozemků podnikem L. České republiky, s. p., žalobkyni. Dovolatelka zdůraznila, že také obec M. byla součástí obce N.; přesto bylo započtení oprávněné držby právního předchůdce provedeno pouze ve prospěch obce Ž., bez náležitého právního zdůvodnění. Dovolatelka žádala, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání bylo podáno za žalovanou advokátkou v otevřené lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání založila diformita rozsudků nižších instancí ( §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Dovolací důvody byly označeny všechny – tj. podle §241a odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o. s. ř. Podle konkrétních tvrzení se však odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
K přídělu předmětných pozemků obcím Ž. a M. došlo s účinností dne 1. 10. 1947. Včetně dekretálního titulu přídělu byla tedy restituce těchto konkrétních pozemků podložena novelou obecních restitucí č. 114/2000 Sb., a to konkrétně jejím §2a odst. 1 písm. a/, odst. 2. Tato novela nabyla účinnost dne 1. 7. 2000.
Podle ne zcela přesných důkazních zjištění nižších instancí držela předmětné lesní pozemky a hospodařila na nich obec N. od roku 1991, přibližně od nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. o obecních restitucích. Zcela přesně je však postaveno, že obec Ž. – spolu s M. tehdy vydělená z N. – převzala dne 7. 4. 1992 po jednání obecních úřadů od N. předmětné pozemky a v jejich užívání pokračovala. Nepochybně stojí za zmínku, že ve dnech 18. 7. a 21. 8. 2000 došlo (po novele č. 114/2000 Sb.) k protokolárnímu předání pozemků v lese oběma obcím Ž. a M. s označením podle dřívějšího přídělu.
Zmíněný příděl dříve stanovil vlastnictví pozemků tak, že Ž. vlastnila pozemek parc. č. 388/2, M. pozemek parc. č. 388/1 a v podílovém spoluvlastnictví obou byl pozemek č. 388/3 (průsek, společně užívaný jako cesta). Faktický užívací stav se však v letitém mezidobí vyvinul tak, že došlo k „posunu“ průseku na úkor M. Ž. tak začala užívat nejen plochu dřívějšího průseku (388/3), ale i v poměru k přiděleným výměrám malou – spíše zlomkovou – část z „m.“ parcely č. 388/1. Po zaměření hranic pozemků dne 20. 5. 2002 pak došlo při konfrontaci s předchozími mapovými podklady k závěrům o posunu hranic a „na straně“ Ž. byly na úkor M. označeny z předchozí parcely č. 388/1 pozemky parc. č. 386/6 a 386/11, které leží ještě před „posunutým“ průsekem (již za průsekem „dřívějším“) a staly se potenciálním objektem vydržení Ž.
Držba odpovídající zákonným podmínkám §130 odst. 1 o. z., vedoucí po uplynutí vydržecí doby podle §134 odst. 1 o. z. k vlastnictví oprávněného držitele, musí splňovat již naznačené postuláty zákona. Oprávněný držitel musí věc fakticky ovládat, nakládat s ní jako s vlastní a být v dobré víře, že mu věc náleží. Senát Nejvyššího soudu 28 Cdo již – ve shodě s konstantní judikaturou senátů ostatních – uzavřel, že „Tvrzení držitele věci o tom, že mu věc patří, a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, z nichž se dá soudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou dobu důvodné. Dobrá víra je přesvědčením nabyvatele, že nejedná bezprávně, když si přisvojuje určitou věc. Jde o psychický stav, o vnitřní přesvědčení subjektu, které samo o sobě nemůže být předmětem dokazování.“ (sp. zn. 28 Cdo 1493/2001, Soubor rozhodnutí NS, sv. 10, C 739).
Žalující obci Ž. svědčí podle názoru dovolacího soudu nerušené uplynutí desetileté vydržecí doby, která počala běžet převzetím pozemků od N. dne 7. 4. 1992 a skončila po vyjasnění pozemkových vztahů v důsledku nového vyměření dne 20. 5. 2002. Tvrzením dovolatelky o možném počátku běhu vydržecí doby až ode dne 1. 7. 2000 (účinnost novely č. 114/2000 Sb.), přičemž eventualitou by tu dokonce mohla být i data protokolárního převzetí zhruba o měsíc později, nelze přisvědčit. Při kontinuálním průběhu obecních restitucí od roku 1991 lze totiž právem dovodit, že až do 1. 7. 2000 šlo o držbu obce Ž. vůči státu jako vlastníku; od 1. 7. 2000 pak nabyl stav věci charakter „sousedské“ kolize a držba již probíhala na úkor obce M.
Tímto jsou popsány právní aspekty držby, nezpochybňující dobrou víru obce Ž. jako oprávněného držitele a vylučující – právě z pohledu dobré víry - neomluvitelnost právního omylu držitele. Prizmatem téže dobré víry lze tolerovat i vzniklý skutkový omyl: výměra sporných pozemků, daná „posunem“ lesního průseku v důsledku dlouhodobého hospodaření v lese, je jen zlomkem celkové výměry lesních pozemků, jež byly při restituci soupeřícím obcím vráceny (u obou jde o výměru okolo 500 000 m2).
Odvolací soud tedy rozhodl správně a Nejvyšší soud za procesního stavu, jenž nevykazoval ani tzv. zmatečnostní vady řízení ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř., dovolání žalované zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Úspěšné straně žalující nevznikly v řízení žádné náklady.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. září 2007
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu