ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.2418.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 2418/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání O. M., zast. advokátem podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze z 4.5.2000, sp.zn. 20 Co 89/2000 (v právní věci žalobce O. M., zast. advokátem, proti žalovanému P. n. p., zast. advokátem, o uzavření dohod o vydání věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 25 C 235/95), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. května 2000 čj. 20 Co 89/2000 - 103 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. září 1999 čj. 25C 235/95 - 79, jímž byl podle zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích nahrazen projev vůle žalovaného k uzavření dohody o vydání movitých věcí, a to uměleckých předmětů, korespondence a ostatních písemností, hudebnin, ikonografií a dalších, podrobně jednotlivě popsaných ve vyhovujícím výroku v rozsahu čl. IV. dohody. Pokud se žalobce domáhal vydání dalších uměleckých předmětů a knih, specifikovaných v následujícím výroku o věci samé, v tomto rozsahu byla žaloba zamítnuta. Soudy obou instancí nepřiznaly žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Při svém rozhodování vycházel obvodní soud ze zjištění, že žalobce se domáhá nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření dohody o vydání movitých věcí, jejichž vlastníkem byl jeho otec R. M., který byl jako občan židovského vyznání nucen opustit v roce 1939 ČSR. Smlouvou ze dne 14. 3. 1939 dal tyto věci do úschovy muzeu v P., později však došlo k jejich konfiskaci dle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. Žalobce se domáhá jejich vydání jako osoba oprávněná ve smyslu §3 odst. 4 zák. č. 87/1991 ve spojení s §14 odst. 2 téhož zákona. Oprávněnou osobou se stal po účinnosti nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb., výzvu k vydání uplatnil vůči osobě povinné dne 26. 4. 1995, žalovaný však věc nevydal. Podanou žalobu soud I. stupně nejprve zamítl, a to rozsudkem ze dne 6. 4. 1998, když dovodil, že výzva k vydání věcí byla neplatným právním úkonem pro svoji neurčitost, neboť neobsahovala seznam věcí požadovaných k vydání. Odvolací soud usnesením ze dne 12. 11. 1998 zrušil tento rozsudek a vyslovil právní názor, že výzva k vydání věcí je právním úkonem platným a uložil soudu I. stupně zkoumat další hmotněprávní předpoklady vzniku nároku na vydání věci. Prvoinstanční soud doplnil řízení a zjistil, že veškerý majetek R. M., který vlastnil k 30. 10. 1945, byl konfiskován s odkazem na §1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 108/45 Sb. rozhodnutím FO ONV v P. v roce 1964 - jde tedy o přechod věci na stát dle ust. §6 odst. 2 ve spojení s ust. §2 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb. R. M. zemřel dne 18. 10. 1965 v Kanadě, žalobce se jako jeho syn stal nabyvatelem nemovitého majetku nacházejícího se na území P., což bylo potvrzeno rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 7. 1999 č.j. 22 D 264/98. Žalobce podal písemnou výzvu k vydání požadovaných věcí řádně a včas, proto je žalovaný povinen vydat ty věci, u nichž žalobce prokázal, že je má žalovaný v držení. Protože žalobce prokázal tuto okolnost jen u části věcí, specifikovaných ve vyhovujícím výroku o věci samé v rámci čl. IV. dohody o vydání, bylo žalobě vyhověno pouze v tomto rozsahu. Ohledně ostatních věcí žalobce neprokázal, že je má žalovaný v držení, neboť pokud by je v držení měl, musely by o tom existovat záznamy v přírůstkových knihách žalovaného za rok 1964 v souvislosti s delimitací sbírek z muzea, tj. delimitací depozita R. M. V tomto směru žalobce neunesl důkazní břemeno a žaloba proto byla v tomto rozsahu zamítnuta.
Tento rozsudek napadli oba účastníci. Městský soud v Praze věc přezkoumal, a dospěl k závěru, že odvolání nejsou důvodná. Odvolací soud - ve shodě se soudem první instance - shledal, že žalobce při uplatňování svého restitučního nároku postupoval plně v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o mimosoudních rehabilitacích ve spojení s citovaným nálezem Ústavního soudu ČR a splnil všechny zákonné podmínky jak pro podání výzvy k vydání věci tak pro uplatnění nároku u soudu. Při řešení otázky důkazního břemene o tvrzení, kde se movitá věc nalézá (§5 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb.) přihlížel odvolací soud k judikatuře vyšších soudů, která se ustálila na stanovisku, podle něhož je výhradně na oprávněné osobě, aby prokázala, kde se movitá věc nalézá, jinak nelze žalobě na vydání takové věci vyhovět. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu I.stupně ohledně rozsahu věcí, které jsou v držení žalovaného. Námitce žalobce, že zrušením konfiskačního výměru se obnovilo vlastnické právo původního vlastníka soud rovněž nepřisvědčil. Restituční zákon upravuje určitý způsob uplatnění nároku oprávněné osoby a jako zákon speciální musí být aplikován primárně před úpravou obecnou. Ze všech těchto důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil.
Do té části potvrzujícího rozsudku Městského soudu v Praze, kterou byl potvrzen zamítavý výrok soudu prvého stupně, podal žalobce dovolání, ve kterém nesouhlasí s úvahou soudu, podle které neunesl důkazní břemeno a neprokázal některé skutečnosti. Upozorňuje na to, že v případě, kdy žalovaný odmítne poskytnout součinnost, nemá protistrana nijakou možnost, jak v souladu s právními předpisy dohledat předmětné movité věci (v tomto případě knihy) v depozitářích žalovaného. Dovolatel upozorňuje, že soud prvního stupně vycházel v případě sporných movitých věcí pouze z vyjádření žalovaného a neprovedl již další jím navrhované důkazy. Dovolatel se dále neztotožňuje s právní argumentací odvolacího soudu, pokud jde o obnovení vlastnického práva s ohledem na pravomocné správní rozhodnutí Magistrátu P. z roku 1996. Tímto rozhodnutím totiž bylo zrušeno konfiskační rozhodnutí, a to ex tunc. Takovéto obnovení nemůže být podřazeno pod režim restitučních předpisů, neboť se opírá o zásady občanského práva, které musí respektovat i restituční zákon.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. l o.s.ř., §24l odst. l o.s.ř.), je přípustné (§238 odst. l písm. b/ o.s.ř.) a opírá se o zákonem stanovený dovolací důvod (§24l odst. 3, písm. d/ o.s.ř.). Přezkoumal proto napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§242 odst. l, 3 o.s.ř.), když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle §237 odst. l o.s.ř.
Protože dovolání bylo podáno proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., dovolací soud věc projednal a rozhodl na základě bodu 17 přechodných ustanovení k zákonu č. 30/2000 Sb., podle dosavadních právních předpisů.
Po projednání věci soud dospěl k přesvědčení, že dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud se především zabýval otázkou důkazního břemene v případě spadajícím pod ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích. Restituční předpisy si kladou za cíl zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých v rozhodném období a v tomto zámyslu byla stanovena kritéria, kdy a v jakých případech zmírnění křivd provést. Přestože rozsah a dopad restituční legislativy v ČR předstihuje odhodlání kteréhokoliv jiného státu, který po II. světové válce prošel podobnou historickou zkušeností jako ČR, nemohou tyto předpisy usilovat o úplnou nápravu učiněného bezpráví. Pokud jde o výše zmíněné ustanovení týkající se movitých věcí, v případě věcí druhově určených, kde je individualizace z povahy věci (až na zcela výjimečné případy) vyloučena, jsou možnosti reálné restituce velmi omezené. Úkolem dovolacího soudu v daném případě zůstalo posoudit, zda rozsudek odvolacího soudu je nebo není správný (§243b odst. 1 o.s.ř. ve znění platném do 31. 12. 2000). Pokud odvolací soud zhodnotil výsledek provedeného dokazování tak, že se postavil na stanovisko, že zjištění o tom, které movité věci se nacházejí u žalovaného, je věrohodné a nelze o něm důvodně pochybovat, potom jde o hodnocení důkazů, které ovšem dovolací soud přezkoumávat nemůže. Pokud odvolací soud neshledal důvodným návrh na provedení doplňujícího šetření u žalovaného, zda se v jeho držbě nenacházejí další předměty podléhající navrhované restituci, nejedná se o situaci popsanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) - účastníku řízení tedy nebyla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem (ve smyslu neprovedeného dokazování) - což by byla vada řízení, ke které by dovolací soud musel přihlížet ex offo. Stanovisko k této otázce vyjádřil odvolací soud ve svém hodnocení důkazů; není reálné, že by v tomto případě bylo možné očekávat jiný výsledek, než který byl zjištěn na základě tvrzení žalovaného.
Předmětná otázka nesení důkazního břemene o tvrzení, kde se movitá věc nachází byla již v minulosti opakovaně řešena vyššími soudy. K této ustálené judikatuře přihlížel při svém rozhodování i odvolací soud. Jím uvedená rozhodnutí (usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 17. 10. 1995 sp. zn. IV. ÚS 166/95, nález Ústavního soudu ČR ze dne 24. 6. 1998 sp. zn. II. ÚS 192/97, rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 12. 1996 sp. zn. 3 Cdon 523/96, 27. 7. 1999 sp. zn. 28 Cdon 1519/98, 23. 2. 2000 sp. zn. 23 Cdo 801/98) nevzbuzují pochybnost o způsobu řešení této otázky. Nejvyšší soud ČR - jehož významnou úlohou je mj. sjednocování judikatury - neshledal na rozhodnutí odvolacího soudu, které je konformní s dosavadní soudní praxí, žádné pochybení.
Pokud dále dovolatel vyvozuje z administrativního zrušení konfiskačního rozhodnutí plné navrácení původního vlastnického práva, nelze mu v této úvaze dát za pravdu. Jak vyplývá ze záměrů restitučních předpisů, tak i soudní praxe, která tyto předpisy vykládá, nelze při uplatnění práva na vydání věci obejít postup, který tyto předpisy stanoví. Nejde totiž o uplatnění obecné úpravy podle občanského zákoníku (tedy o právo na reivindikaci), ale o uplatnění speciálního postupu stanoveného restitučními předpisy, které jsou vůči obecnému předpisu ve vztahu speciality a je proto nutné je aplikovat přednostně.
Z těchto důvodů shledal dovolací soud, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§243b odst. l o.s.ř.); nezbylo proto, než podle citovaného ustanovení dovolání žalobce zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. l o.s.ř., §l5l odst. l o.s.ř, §150 o.s.ř. a §l42 odst. l o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. ledna 2001
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová