ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.2462.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 2462/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobců a/ M. M., b/ V. V., obou zastoupených advokátkou, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1, jednajícímu Vojenským úřadem pro právní zastupování MO, se sídlem v Praze 6, Náměstí Svobody 471, o určení vlastnictví a určení neplatnosti prohlášení o odmítnutí dědictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 193/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. února 2006, č. j. 30 Co 490/2005-83, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu požadující určení vlastnického práva k nemovitostem uvedeným ve výroku tohoto rozhodnutí a určení neplatnosti prohlášení o odmítnutí dědictví. Dovodil, že vyhovění žalobě v části požadující vyslovení neplatnosti právního úkonu (odmítnutí dědictví) by samo o sobě neodstranilo – bez dalšího – právní nejistotu žalobců týkající se vlastnictví předmětných nemovitostí, a tedy žalobci na takovémto určení nemají naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“), a nadto tímto postupem dochází k obcházení restitučních předpisů. Pokud se žalobci domáhali určení, že jsou spoluvlastníky nemovitostí, odvolací soud uzavřel, že žalovaní byli oprávněni domáhat se jejich vydaní v rámci restitučního zákonodárství, přičemž použití obecných předpisů je z tohoto důvodu vyloučeno.
Žalobci namítli, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř). Jsou toho názoru, že právní závěry použité soudy obou stupňů, konkrétně pak závěry převzaté z rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 a stanoviska pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 21/2005, nelze použít bezvýjimečně, zejména pak za situace, kdy žalobcům bylo v důsledku nesprávné poučovací povinnosti soudu znemožněno se svého nároku domoci v rámci restitučního řízení, čímž bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces. Žalobní návrh vztahující se k vyslovení neplatnosti právního úkonu (odmítnutí dědictví) pod restituční zákonodárství nespadá a soud měl o něm jednat. Navrhli proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu zpět k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum je tedy zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi mnohokráte připomněl, že stanoví-li restituční předpis coby lex specialis (v daném případě tedy v režimu zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích ve znění pozdějších předpisů) určité podmínky a postup pro uplatnění nároku na vydání věci, nemohou být tyto ignorovány; hledat řešení v obecném právním předpisu ať již formou požadavku na vydání věci, ve smyslu §126 občanského zákoníku nebo formou požadavku na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, lze pouze tehdy, chybí-li úprava v zákoně zvláštním (srov. např. závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. srpna 1998, sp. zn. 23 Cdo 1410/98); taková speciální právní úprava však v daném případě nechyběla.
Soudy obou stupňů přiléhavě poukázaly na právní závěry dovozené v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, zabývající se otázkou, zda je možno uplatnit nárok na ochranu vlastnictví podle obecných právních předpisů v případech, kdy byl dán i restituční nárok podle některého z restitučních zákonů, jenž nebyl úspěšně uplatněn. V daném rozsudku byl zaujat názor, podle kterého z povahy zákona o mimosoudních rehabilitacích je třeba dovodit, že nároky jím upravené nelze řešit jinak, než podle jeho ustanovení ve smyslu obecné zásady o zákonu obecném a zvláštním (lex specialis derogat generali). Stanoví-li tento předpis určité předpoklady a postup pro uplatnění nároku, nelze tentýž nárok uplatňovat podle jiného předpisu, byť by tento předpis stanovil některé podmínky, resp. předpoklady (uplatnění nároku) odchylně. Proto se oprávněná osoba nemůže domáhat ochrany svého vlastnického práva podle obecných předpisů (zejména podle §126 odst. 1 obč. zák.), a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c/ o.s.ř., mohla-li žádat vydání věci podle restitučního zákona.
Jak bylo také v rozhodnutí odvolacího soudu správně zdůrazněno, otázkou existence či neexistence naléhavého právního zájmu ve sporech spadajících pod tzv. restituční zákonodárství se ostatně opakovaně zabýval i Ústavní soud ČR. V poslední době podrobil Ústavní soud zmíněnou problematiku ústavnímu přezkumu také ve svém stanovisku pléna, sp. zn. Pl ÚS 21/2005, uveřejněném pod č. 477/2005 Sb., Sdělení Ústavního soudu o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005 ve věci žaloby o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, v němž Ústavní soud formuloval závěry – I. Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c/ o.s.ř., a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání, a – II. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. V odůvodnění stanoviska Ústavní soud vyjádřil názor, že o naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení (že právní vztah nebo právo existuje) bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, což – řečeno jinými slovy – znamená, že buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, příp. pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (viz obdobně také nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95). Tam, kde právní vztahy žalobce k věci byly s jistými následky dotčeny před několika desítkami let, nikoli dnes, a nestaly se nejistými nyní, nýbrž právě prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva a zpochybňováním aktů, na základě kterých právo žalobce zaniklo, není určovací žaloba nástrojem prevence, nýbrž ve skutečnosti směřuje k narušení právní jistoty na straně nynějšího vlastníka. Pouze prostřednictvím restitučních předpisů lze dosáhnout zpochybnění správního aktu nebo určení následků jeho neexistence.
Nelze proto dovodit, že by – snad – odvolací soud v části požadující určení vlastnického práva k nemovitostem nerespektoval dosavadní konstantní judikaturu dovolacího soudu, či tuto nesprávně vyložil. Vznášené námitky byli žalobci oprávněni uplatnit v rámci soudního řízení v režimu restitučních předpisů, popř. využitím prostředků ústavního přezkumu postupu obecných soudů, a nikoliv za použití obecných předpisů, zejména pak prostřednictvím určovací žaloby podle §80 písm. c/ o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu, kterým zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali určení neplatnosti prohlášení o odmítnutí dědictví, není založeno na její restituční povaze nýbrž je důsledkem nesplnění její imanentní podmínky – existence naléhavého právního zájmu, neboť jeho nedostatek je samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí, aniž by se soud zabýval meritem věci.
Ani o existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), zde nejde; rozpor s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.) nemůže pak být dán tam, kde se námitky dovolatelů týkají práva procesního.
Z výše uvedeného proto jednak plyne, že napadené rozhodnutí je souladné s dosavadní judikaturou dovolacího soudu, na kterou ostatně také odvolací soud přiléhavým způsobem v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal, jednak že dovolatelé rozhodnutí odvolacího soudu vystavili kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit nelze.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobců podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Dovolání žalobců bylo odmítnuto, žalované, která by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ust. §146 odst. 3, 224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. října 2006
JUDr. František I š t v á n e k , v.r.
předseda senátu