Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.05.2006, sp. zn. 28 Cdo 2485/2005 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.2485.2005.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.2485.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 2485/2005 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce K. Z., a.s. B., proti žalovanému P. A., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 42.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 61 C 106/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2005, č.j. 13 Co 395/2004-103, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2005, č.j. 13 Co 395/2004-103, se v měnícím výroku II. o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 42.000,- Kč a ve výrocích IV. a V. o nákladech řízení před oběma instancemi zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Rozsudkem Krajského soudu v Brně výše označeným byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2004, č.j. 61 C 106/2002-80, a to tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 42.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dále potvrdil svým výrokem III. ten výrok soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,5 % denně z jistiny od 1. 1. 2002 do zaplacení, a výrokem I. zrušil prvostupňový rozsudek v zamítavé části na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,5 % denně z jistiny za dobu od 1.6.2001 do 31.12.2001; v posledně uvedeném rozsahu bylo řízení odvolacím soudem zastaveno. Žádný z účastníků nebyl zavázán k náhradě nákladů řízení před některou obou z instancí. Odvolací soud dovodil, že mezi žalobcem jako pronajímatelem a žalovaným jako nájemcem byla dne 4. 6. 1998 sjednána smlouva o nájmu nebytových prostor po dobu do 31. 5. 2001. Předmětem nájmu byly prostory v objektu Zimního stadionu v B. č.p. 347 na pozemku parc. č. 803/1 v k. ú. P. v B.; účelem nájmu mělo být provozování restaurace. Po uzavření smlouvy sice celý objekt koupil od žalobce JUDr. M. K. na základě kupní smlouvy ze 13.4.1999, ale žaloba na určení vlastnictví vyústila v rozsudek Městského soudu v Brně sp.zn. 63 C 94/99, jímž bylo dne 4. 12. 2000 pravomocně určeno, že vlastníkem předmětných nemovitostí zůstává žalobce (pro absolutní neplatnost posledně zmíněné smlouvy). Bylo zjištěno, že se v mezidobí JUDr. K. ústně dohodl se žalovaným o skončení nájmu a žalovaný nebytové prostory vyklidil. Žalobce však nyní přesto žaloval o dlužné nájemné za měsíce duben a květen 2001, původně i se smluvní pokutou. Odvolací soud dovodil, že žalovaný, který až do skončení sjednané doby určité nedohodl se žalobcem předčasné skončení nájmu, ani nevypověděl smlouvu podle §9 odst. 3 písm. b/ zákona č. 116/1990 Sb. pro nezpůsobilost prostor ke smluvenému užívání, nemůže vzhledem ke své pasivitě odvrátit povinnost zaplatit dlužné nájemné. Se žalobcem nájemní vztah neukončil a s JUDr. K., který poprávu vlastnictví nikdy nenabyl, jednat s právními účinky nemohl. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. To mířilo proti výroku o povinnosti zaplatit částku 42.000,- Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu), a žalovaný vytýkal odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci. Namítal, že objekt Zimního stadionu za L., jehož stavební stav je v B. obecně známou skutečností, žalovaný nuceně opustil již na konci roku 1999. Neměl by tedy snášet vinu za spor žalobce s JUDr. K. Odvolací soud měl vzít v úvahu konkrétní okolnosti na místě samém a pokud tak neučinil, dopustil se přehnaného formalismu; přinejmenším mohlo být aplikováno ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku o rozporu výkonu práva s dobrými mravy žalobcem jako pronajímatelem. Dovolatel žádal, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Žalovaný, zastoupený advokátem, podal své dovolání v otevřené lhůtě. Vzhledem k diformitě rozsudků nižších instancí bylo dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Dovolací důvod byl označen v intencích §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Dovolání je opodstatněné. Ve věci je relevantním zejména důkazní zjištění soudu prvního stupně o skutečnosti, že se odpojením dodávek energií a vody staly pronajaté nebytové prostory nezpůsobilými ke smluvenému účelu užívání. Podle §575 odst. 1 občanského zákoníku je jedním z důvodů zániku závazku dlužníka nemožnost plnění. V posuzované věci jde o následnou nemožnost plnění, jež nastala až v době existence platné nájemní smlouvy. Povinnost žalovaného platit nájemné a podle zjištěných okolností i celá nájemní smlouva (§575 odst. 3 občanského zákoníku) zanikly v době, kdy nemožnost plnění nastala. Skutkové zjištění soudu prvního stupně, akceptované i soudem odvolacím, vede k závěru, že předmět nájmu byl nezpůsobilý již na podzim roku 1999, kdy došlo k ukončení (již později neobnovených) dodávek vody a elektřiny; reakcí žalovaného bylo vyklizení prostor. Žalobce tedy požadoval nájemné za dobu (dva měsíce roku 2001), kdy již nájemní vztah mezi účastníky platně neexistoval. Odvolací soud upřednostnil oproti variantě následné nemožnosti plnění opomenutí žalovaného, tj. jeho nevyužití možnosti ukončit nájemní vztah výpovědí. Preferoval tak zásadu vigilantibus iura (právo náleží bdělým), a jeho argumentaci zajisté nelze upřít vnitřní konzistenci. Nejvyšší soud však sledoval svou judikaturu: v rozsudku ze dne 25. 2. 2003, sp.zn. 26 Cdo 1167/2001, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2004, se uvádí, že nájem nebytových prostor na dobu určitou může skončit před uplynutím sjednané doby i jinak, než výpovědí pronajímatele nebo nájemce z důvodů podle §9 odst. 2 a 3 zákona číslo 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. V odůvodnění citovaného judikátu se pak vysvětluje, že nelze vyloučit ani důvody zániku nájemního vztahu upravené v obecných ustanoveních o nájemní smlouvě nebo obecné důvody zániku závazku - tedy ani §575 občanského zákoníku o nemožnosti plnění. Dovolací soud tedy preferuje obecnou právní úpravu před nepřímou sankcí vůči nájemci za to, že nekonal a neukončil nájemní vztah, ač pro to měl zákonný důvod. Zároveň třeba dodat, že při obecné známosti stavu Zimního stadionu a zjevné nemožnosti plnění, kterou pro účely této věci postačí časově určit koncem roku 1999, bylo dílčí vyúčtování nájemného žalobcem za dva měsíce roku 2001 podle všeho spíše reakcí na neutěšený stav předmětu bývalého nájmu zjištěný žalobcem při obhlídce, než výrazem přesvědčení o trvání nájemního vztahu. Z výše uvedených důvodů dovolací soud, aniž shledává potřebným další dokazování ve věci, rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( §243b odst. 2, 3 o.s.ř.). Odvolací soud rozhodne v dalším průběhu řízení též o nákladech řízení, vzniklých stranám před nižšími instancemi i v řízení o dovolání. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 26. května 2006 JUDr. Ludvík David, CSc., v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/26/2006
Spisová značka:28 Cdo 2485/2005
ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.2485.2005.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Dotčené předpisy:§575 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.
§575 odst. 3 předpisu č. 40/1964Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-21