ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2490.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2490/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce J. P., bytem B., zastoupeného Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem v Praze 4, Zelený pruh 95/97, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti České republiky , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody ve výši 866.465,73 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 146/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2011, č. j. 16 Co 18/2011-63, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2011, č. j. 16 Co 18/2011-63, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 7. 2010, č. j. 14 C 146/2009-43, pokud jimi byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 616.465,73 Kč s příslušenstvím, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve věci samé potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 7. 2010, č. j. 14 C 146/2009-43, a to v části, v níž byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 741.465,73 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (z titulu náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci). Ohledně požadovaného plnění ve výši 125.000,- Kč s příslušenstvím byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Předmětem řízení byla žaloba o náhradu škody – majetkové a nemajetkové újmy – způsobené nesprávným úředním postupem (neodůvodněnými průtahy) Okresního soudu v Berouně v řízeních o výkon rozhodnutí vedených pod sp. zn. E 15/2003 a sp. zn. E 900/2003. Nárok na náhradu imateriální újmy posoudil odvolací soud jako částečně promlčený podle ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a to v rozsahu částky 125.000,- Kč, uplatněné z důvodu průtahů ve vykonávacím řízení sp. zn. E 15/2003. Pokud jde o žalobcův požadavek k úhradě zbývajícího peněžitého zadostiučinění za nemateriální újmu ve výši dalších 125.000,- Kč, zde se odvolací instance neztotožnila se závěrem soudu prvního stupně a posoudila nárok v této části jako nepromlčený; řízení sp. zn. E 900/2003 bylo pravomocně skončeno ke dni 4. 8. 2008, žalobce u žalované uplatnil v rámci mimosoudního projednání nárok na náhradu škody dne 19. 9. 2008 (u soudu pak dne 2. 4. 2009), učinil tak tedy v promlčecí lhůtě šesti měsíců.
Nárok na náhradu majetkové škody ve výši 616.465,73 Kč (nevymožená část pohledávky za osobou povinnou, ušlý zisk) nižší instance žalobci nepřiznaly pro nedostatek příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem státního orgánu a uplatněnou materiální újmou. Žalobce tvrdil, že pokud by byl výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí k jeho návrhu ze dne 9. 1. 2003 (sp. zn. E 15/2003) nařízen soudem v přiměřené lhůtě, došlo by k uspokojení jeho pohledávky v plném rozsahu. Poněvadž ale usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí bylo Okresním soudem v Berouně vydáno až dne 15. 3. 2005 (právní moc 27. 7. 2005), bylo žalobci vymožení jeho pohledávky prodejem nemovitosti ve vlastnictví povinného znemožněno (vykonávací řízení bylo zastaveno usnesením ze dne 2. 4. 2007, č. j. E 15/2003-54), neboť v mezidobí došlo k vydražení tohoto majetku za částku 990.000,- Kč v exekučním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 5 Nc 24/2003 (dražba konána dne 2. 3. 2004, vydražitel D. P.). Odvolací soud však považoval za relevantní skutečnost, že žalobce v tomto řízení svou pohledávku neuplatnil ve smyslu §336f o. s. ř. Pokud žalobce nepodal přihlášku pohledávky v předmětném (toho času souběžně probíhajícím) exekučním řízení, porušil tím podle názoru odvolací instance svou prevenční povinnost podle §415 obč. zák. a spolupodílel se tak na vzniku škody (viz §441 obč. zák.).
II.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu – v části, kterou byla zamítnuta žaloba o náhradu materiální újmy ve výši 616.465,73 Kč s příslušenstvím – podal žalobce dovolání, v němž tomuto soudu vytkl nesprávné právní posouzení věci. Namítal, že odvolací instance nepřípustně zaměnila institut příčinné souvislosti s otázkou spoluzavinění poškozeného ve smyslu §441 obč. zák. Zdůraznil, že pokud by byl v řízení vedeném u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. E 15/2003 nařízen výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti na základě návrhu žalobce ze dne 9. 1. 2003 v přiměřené lhůtě, došlo by k uspokojení pohledávky dovolatele v plném rozsahu (příčinná souvislost je tedy nepochybně dána). Nepřihlášení pohledávky do rozvrhu v exekučním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 5 Nc 24/2003 nemělo žádný vliv na vznik a výši škody, neboť k jejímu uspokojení by v tomto řízení stejně ani zčásti nedošlo. V závěru své argumentace žalobce označil dvě právní otázky, v nichž spatřoval zásadní právní význam, o který opíral přípustnost svého dovolání: 1) zda spoluzavinění poškozeného přerušuje či vylučuje příčinnou souvislost mezi porušením konkrétní právní povinnosti škůdce a vzniklou škodou, 2) zdali je poškozený v rámci obecné prevenční povinnosti povinen činit i úkony, o nichž lze mít důvodně za to, že k zabránění vzniku či ke snížení škody nepovedou. Dovolatel žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání písemně vyjádřila. Nesouhlasila s dovolacími námitkami (poukázala rovněž na v řízení uplatněnou námitku promlčení nároku žalobce na náhradu majetkové škody) a navrhla, aby dovolání žalobce bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod uplatnil podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro nesprávnost právního posouzení věci.
Dovolání je přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Za otázku zásadního právního významu lze nepochybně považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v rozporu s ustálenou soudní praxí, a tedy i nesprávně po hmotněprávní stránce. Podanému dovolání se proto přípustnost přiznává .
III.
Dovolání je též důvodné.
Nejvyšší soud souhlasí se závěrem odvolací instance o existenci nesprávného úředního postupu Okresního soudu v Berouně, spočívajícího v neodůvodněných průtazích v řízeních o výkon rozhodnutí vedených pod sp. zn. E 15/2003 a sp. zn. E 900/2003. Zjištění nečinnosti soudu v rozmezí od návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (2003) do jeho pravomocného nařízení (2005) lze charakterizovat jako evidentní porušení zásady rychlosti řízení (srov. závěry konstantní judikatury, viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 4/2000); na základě novely zákona č. 82/1998 Sb., provedené zákonem č. 160/2006 Sb., je porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě výslovně považováno za odpovědnostní titul ve formě nesprávného úředního postupu (§13 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb.).
V rámci posouzení uplatněného nároku na náhradu majetkové škody soudy vycházely z právního názoru, že bylo povinností žalobce prokázat předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Nezbytnou podmínkou jejího vzniku je také příčinná souvislost mezi právní skutečností, za niž se odpovídá, a vznikem škody, tedy je-li postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku; samotná existence nesprávného úředního postupu škodu nepředstavuje. O odškodnitelnou majetkovou újmu se proto jedná, jestliže nesprávnost postupu (průtahy) měla dopad do majetkové sféry žalobce, tedy jestliže nebýt této nesprávnosti, nedošlo by k majetkové újmě.
Odvolací soud založil závěr o nedostatku příčinné souvislosti na žalobcem nevyužité možnosti podat přihlášku pohledávky v souběžně probíhajícím exekučním řízení sp. zn. 5 Nc 24/2003. Žalobce svou nečinností porušil podle názoru odvolací instance prevenční povinnost podle §415 obč. zák. a spolupodílel se tak na vzniku škody (§441 obč. zák.). S tímto náhledem se Nejvyšší soud neztotožňuje. Účastník není povinen využívat – v jiném řízení než v tom, v němž mělo dojít k nezákonnému rozhodnutí či nesprávnému úřednímu postupu – procesní prostředky, které jsou nedostatečné a neefektivní z pohledu možného uspokojení jeho nároku. Ze skutkových zjištění se lze domnívat, že přihlášení pohledávky žalobce do předmětného exekučního řízení by nevedlo k jejímu, a to ani částečnému vymožení – z obsahu spisu je patrno, že tato by následovala až po přihlášce největšího věřitele, Finančního úřadu pro Prahu 2.
Zjištěný skutkový stav dává rovněž podklad pro závěr, že při podstatně včasnějším nařízení a provedení výkonu rozhodnutí by žalobce mohl uspokojit svou pohledávku zcela nebo zčásti z výtěžku prodeje nemovitosti povinného. Žalobce podal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí u Okresního soudu v Berouně dne 9. 1. 2003. Než ale došlo k jeho nařízení usnesením ze dne 15. 3. 2005, byla již nemovitost prodána v dražbě konané v březnu 2004 v rámci exekučního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 5 Nc 24/2003, zahájeného k návrhu ze dne 16. 1. 2003. Z toho plyne, že mezi nesprávným úředním postupem orgánu veřejné moci a vznikem této materiální újmy lze vztah příčiny a následku odůvodněně dovodit.
Ostatně jak sám odvolací soud konstatoval na str. 4 odůvodnění svého rozsudku, nelze přehlédnout časovou spojitost mezi návrhem žalobce na výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti a návrhem jiného oprávněného, dle něhož byla v exekučním řízení předmětná nemovitost prodána. Lze důvodně předpokládat, že kdyby nedošlo k neodůvodněným průtahům ve věci, mohlo dojít k prodeji nemovitosti při výkonu rozhodnutí realizovaném k návrhu žalobce.
Nechť se tedy nižší instance v dalším průběhu řízení zabývají tím, jaká částka požadované náhrady majetkové škody žalobci z titulu nesprávného úředního postupu státního orgánu náleží. V tomto směru bude též náležitě zvážena otázka příčinné souvislosti mezi postupem soudu ve vykonávacím řízení a žalobcem nárokovaným ušlým ziskem, kde zatím jednoznačný závěr nelze učinit.
IV.
Protože se pochybení při právním posouzení věci dopustily soudy obou nižších stupňů, Nejvyšší soud zrušil v příslušném rozsahu (co do nároku na náhradu majetkové újmy) obě jejich rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení, v němž se rozhodne též o nákladech dovolacího řízení, je soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 12. září 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu