ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.2496.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 2496/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobců a/ M. Z., a b/ J. K., oběma zastoupených advokátem, proti žalované N., spol. s r.o., zastoupené advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 8 C 793/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. dubna 2006, č. j. 14 Co 341/2005-185, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 1.446,- Kč, k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Odvolací soud obsahově potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně uložil žalované povinnost vyklidit a předat žalobcům, ve výroku tohoto rozhodnutí uvedené nemovitosti. Odvolací soud vzal za prokázané, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, na základě Dohody o vydání věci ze dne 15. října 1997, uzavřené mezi Českou republikou, zastoupenou Okresním úřadem v B., a žalobkyní a/, podle §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon č. 87/1991 Sb.“), a dále na základě následně uzavřené smlouvy o převodu id. ½ těchto nemovitostí ze žalobkyně a/ na žalobce b/. Dohodu o vydání věci ze dne 15. října 1997 neshledal neplatnou, neboť na sporném pozemku se nenacházely nemovitosti, které by podle §8 zákona č. 87/1991 Sb. bránily jejich vydání, a žalobkyni a/ je nutno považovat za oprávněnou osobu ve smyslu §3 odst. 4 uvedeného zákona.
Žalovaná v dovolání namítla, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších přepisů (dále také jen „o.s.ř.“)], a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Žalovaná je toho názoru, že Dohoda o vydání věci ze dne 15. října 1997 je neplatná, neboť na předmětných pozemcích byly v letech 1980-1983 zbudovány stavby ve smyslu §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., a navíc nebylo postaveno najisto, zda-li žalobkyně a/ ve smyslu §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. nabyla pozemků jako jediná oprávněná osoba, přičemž pro případ plurality oprávněných osob žalovaná naznačuje nedostatek aktivní věcné legitimace žalobců. Nesouhlasí také s nesprávným a neúplným skutkovým stavem zjištěným soudy obou stupňů. Navrhla proto, aby dovolací soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření namítli, že dovolacími námitkami žalované se již zcela přiléhavě vypořádali soudy obou stupňů, a to i s poukazem na relevantní judikaturu dovolacího soudu. Navrhli proto, aby dovolací soud dovolání žalované jako nedůvodné odmítl.
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum je tedy zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné, přihlédnuto (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, pod poř. č. 132).
V této souvislosti je třeba konstatovat, že není žádného podkladu pro úsudek, že by odvolací soud uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Hodnocením námitek, jež dovolatelka v dovolání vznesla, k závěru, že v daném případě jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, vést nemůže.
Dovolatelka ve svém dovolání nikterak neformuluje otázku zásadního právního významu předpokládanou ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., když obsahem svého podání toliko vyjadřuje nesouhlas – bez konkrétní argumentační základny – s těmi úvahami odvolacího soudu, které podporují závěr o platnosti Dohody o vydání věci ze dne 15. října 1997, a také s úplností a správností skutkových závěrů dovozených soudy obou stupňů, jejichž přezkum je v režimu §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. ze shora uvedených důvodů vyloučen.
Odvolací soud nepochybil, pokud ve zpevněných plochách – asfaltové, betonové či panelové povahy – vystavených na předmětných nemovitostech nespatřoval stavbu bránící vydání pozemku ve smyslu §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 1911/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97, Stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. července 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, část III., bod 11., publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod poř. č. 34, nebo Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M., a kol. Občanský zákoník. Komentář. 9. vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, str. 405).
Další námitku dovolatelky, podle které nelze žalobce považovat za aktivně legitimní osoby k podání zde projednávané žaloby, je rovněž nutno shledat nepřípadnou, neboť vlastnickou žalobu proti třetí osobě může podat byť i jen jeden z podílových spoluvlastníků nemovitostí, o jejíž ochranu jde, a nikoliv pouze všichni – případní – spoluvlastníci společně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1794/96, nebo shodně Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M., a kol. Občanský zákoník. Komentář. 9. vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, str. 433, 479). Legitimitu žalované a/, jakožto osoby oprávněné ve smyslu §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., ostatně žalovaná ve svém dovolání ani nikterak přímo nezpochybňuje.
Platí tedy jednak, že odvolací soud uplatnil v dané věci právní názory v soudní praxi ustálené a nepochybné, jednak že dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu vystavila kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit nelze.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože dovolání není podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu přípustné, Nejvyšší soud je – aniž se jím mohl zabývat z pohledu uplatněných námitek – odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. V dovolacím řízení vznikly žalobcům v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 1.140,- Kč (srov. §7 písm. d/, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §17 odst. 2, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb. – Čl. II.), v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a 276/2006 Sb. – Čl. II.), a dále v částce odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvézt podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o.s.ř.) ve výši 231,- Kč, celkem tedy ve výši 1.446,- Kč. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.
V Brně dne 18. října 2006
JUDr. František I š t v á n e k , v.r.
předseda senátu