ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2504.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 2504/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce: Stavební a bytové družstvo Trutnov , se sídlem v Trutnově, Bulharská 60, zastoupeno JUDr. Robertem Kubou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Buzulucká 431, proti žalovanému: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 26 C 116/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 2. 2009, č. j. 19 Co 397/2008-239, takto:
I.Dovolání žalobce se zamítá .
II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové výše označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 18. 6. 2008, č. j. 26 C 116/2005-216, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že vlastníkem komínového tělesa (specifikováno ve výroku I. rozsudku) je Česká republika. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení tak, že jejich náhrada ve výši 564,- Kč byla uložena žalobci.
Ve věci se žalobce domáhal určení vlastnického práva ke komínovému tělesu stavebně spojenému s domem v T., který je ve vlastnictví žalobce, a to s odůvodněním, že komín je v havarijním stavu a ohrožuje tak lidi i jejich majetek. Komín měl být postaven přibližně v roce 1965 jako součást kotelny ve státním vlastnictví. Kotelna byla v roce 1976 přestavěna na horkovodní výměníkovou stanici, a tu později nabylo do vlastnictví město T. podle zákona č. 172/1991 Sb.
Soud prvního stupně ve věci poprvé rozhodoval již 20. 12. 2005, kdy výrokem I. rozsudku pod č. j. 26 C 116/2005-143 určil, že vlastníkem sporného komínového tělesa je Česká republika. Odvolací soud se však s právním posouzením věci soudem prvního stupně neztotožnil, výrok I. (a výrok III.) rozsudku Okresního soudu v Trutnově zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Po doplnění dokazování a ve světle nových zjištění soud prvního stupně nyní v dalším řízení dovodil, že komínové těleso lze považovat za součást bývalé kotelny (výměníku), se kterou byl stavebně propojen a odváděl zplodiny vyprodukované pálením uhlí. Jako vlastníka komínu soud označil vlastníka výměníkové stanice, jelikož nadzemní konstrukční propojení kotelny s komínem stále trvá (i když při rekonstrukci kotelny na výměníkovou stanici roce 1976 byl propojovací otvor z kotelny do průduchu vedoucímu ke komínu zazděn). Soud prvního stupně tedy konstatoval, že vlastníkem komínového tělesa Česká republika není, zůstává tu zachováno vlastnictví obce, a žalobu zamítl.
Odvolací soud se plně ztotožnil s výrokem rozsudku soudu prvního stupně
i s jeho odůvodněním a pro stručnost na ně v celém rozsahu odkázal. Nadto k námitkám žalobce dodal, že podle znaleckého posudku je komín nadále součástí kotelny a „podporuje spojení celé stavby s domem prostřednictvím stříšky nad průduchem a mezi objekty“. Výměník a komín tvoří věc jedinou s jedním právním režimem, neboť „komín nebyl od kotelny a kotelna od komínu stavebně oddělena a jsou spojeny nejen podzemním průduchem“. Konstrukční propojení je navíc patrné rovněž vizuálně nad úrovní terénu v místě přesahu střechy. Zazdění horizontálního průduchu komín od hlavní věci neoddělilo. Jestliže se tedy práva a povinnosti vztahují ke kotelně (výměníku) a stejně tak i k její součásti, přecházel komín na nové (další) vlastníky kotelny, i když nebyl výslovně v listinách uveden. Stejný závěr lze podle odvolacího soudu učinit i u přechodu vlastnického práva na město T. podle zákona č. 172/1991 Sb. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce prostřednictvím advokáta dovolání. Žalobce zejména nesouhlasil se zjištěním soudu, že komín a výměníková stanice tvoří věc jedinou s jedním právním režimem. Podle jeho názoru způsob oddělení budovy původní kotelny (výměníkové stanice) a komína v podzemní části znalec a následně soud dovodili svým úsudkem bez náležitých předchozích technických šetření. Z dokumentace má podle dovolatele navíc vyplývat, že při přestavbě kotelny na výměníkovou stanici byly prováděny rozsáhlé bourací práce; uvedené práce měly mít za důsledek oddělení výměníkové stanice od komínového tělesa. Žalobce zastává názor, že v nadzemní části je výměníková stanice přímo spojena se zastřešením průchodu, nikoliv s komínovým tělesem. Podle názoru žalobce je vlastnictví žalovaného (samostatně) ke komínovému tělesu posíleno tím, že v průběhu 90. let minulého století město T. nabylo výměníkovou stanici do vlastnictví na základě §5 zákona č. 172/1991 Sb., tedy na základě převodu podle požadavku nabyvatele; jeho vůle k nabytí komínového tělesa z provedeného dokazování (listin) nikterak nevyplývá. Na závěr dovolání navrhl žalobce zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalovaný. Navrhl v něm, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, popř. zamítnuto.
Nejvyšší soud shledal, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání včas (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je dána podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b), tedy pro tzv. skrytou diformitu rozsudků soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 3 o. s. ř., poněvadž rozhodnutí odvolacího soudu vychází podle dovolatele ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dána v případě, kdy odvolací soud sice potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, ale stalo se tak jen proto, že v něm soud prvního stupně v souladu s dříve vysloveným právním názorem dovolacího soudu, jímž byl vázán, rozhodl jinak než ve svém předchozím – odvolacím soudem zrušeném – rozhodnutí. Předpokladem pro přípustnost dovolání na základě tzv. skryté diformity rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího je odlišené vymezení práv a povinností účastníků řízení ve vztahu ke stejnému předmětu řízení.
V projednávané věci rozhodl Okresní soud v Trutnově dne 20. 12. 2005, č. j.
26 C 116/2005-143, o návrhu žalobce ve vztahu k žalovanému (původně žalovaný /2) tak, že určil jako vlastníka sporného komínového tělesa Českou republiku. Žalovaný podal proti tomuto rozsudku odvolání, kterému bylo Krajským soudem v Hradci Králové
dne 2. 5. 2006, č. j. 19 Co 238/2006-168, vyhověno; odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud v Trutnově v dalším řízení, vázán právní názorem odvolacího soudu, rozhodl dne 18. 6. 2008, č. j. 26 C 116/2005-216, o zamítnutí žaloby; tento rozsudek odvolací soud dne 10. 2. 2009, č. j. 19 Co 397/2008-239, potvrdil jako věcně správný.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud shledal podané dovolání přípustným.
Podle ustanovení §120 odst. 1 obč. zák. je součástí věcí vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Uvedené dále rozvádí též judikatura a komentářová literatura tak, že součást věci není způsobilým předmětem právních vztahů, sdílí to, co se po právní stránce týká věci, se kterou je spojena, a nelze ji tak samostatně převádět či s ní jakkoliv jinak nakládat (srov. např. rozhodnutí publikované pod č. 4/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jedním z významných kritérií pro posouzení, zdali jde o samostatnou věc v právním smyslu nebo její součást, je rovněž její zachovaná funkčnost - užitná hodnota (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 537/2010).
Nejvyšší soud dále upozorňuje na skutečnost, že závěr soudů nižších instancí o tom, že na komínové těleso je nutné nahlížet jako na součást věci, tj. nynější výměníkové stanice, je založen na zjištěních vyplývajících ze znaleckého posudku Ing. Ř. Tato zjištění (a právě z nich plynou odpovídající právní závěry) však není dovolací soud, jako soud právního přezkumu věci (nikoli soud nalézací), vázaný nižšími instancemi zjištěným skutkovým stavem, oprávněn přezkoumávat. Dovolací soud se tak musí opírat o zjištění nižší instance o potenciálním funkčním spojení komínového tělesa a výměníkové stanice, i když je toto spojení nyní přerušeno zazděním. Funkční spojení součástí stavby výměníkové stanice je tedy možné pokládat za zachované, i když jen – jak již řečeno – potenciálně, tedy z hlediska možného použití komínu v budoucnosti. Nelze zde dát přednost řešením, podle nichž by byl komín funkčně spojen s domem či byl věcí samostatnou.
Nelze tu dovodit, že by si snad pro zde rekapitulovaná skutková zjištění neobstaral odvolací soud dostatečné skutkové podklady. Jeho skutková zjištění, vycházející již ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jsou úplná a podložená náležitými závěry znalce. Ze spisu nevyplývá dovolatelem tvrzený rozpor mezi bezprostředními výsledky dokazování a skutkovými závěry, z nichž nižší instance v odůvodnění svých rozsudků vycházely. Dokazování lze považovat za úplné.
Nemůže obstát ani argumentace dovolatele o tom, že komínové těleso nebylo v roce 1993 převedeno spolu s výměníkovou stanicí, neboť absentovala výslovně projevená vůle města T. k jeho nabytí podle ustanovení §5 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. V tomto ohledu je nutné uvést, že v případě, kdy je komínové těleso součástí věci hlavní, tj. výměníku, nebylo zapotřebí komínové těleso v rámci převodu výslovně uvádět. Uvedenému odpovídá i samotná formulace ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., podle něhož přechází vymezené věci z vlastnictví státu na obce na jejich žádost. Komínové těleso lze označit za věc, avšak nikoliv za věc samostatnou, kterou by bylo možné samostatně převádět a jež by mohla být sama o sobě předmětem práva; jedná se o věc náležející k věci hlavní, tj. k výměníkové stanici, a jako taková byla součástí převodu i bez výslovného projevu vůle obce – města T.
Ve světle těchto závěrů, v podstatě korespondujících se závěry nižších instancí, je pozoruhodné, že účastníkem řízení nebylo město Trutnov. Neméně pozoruhodnou je skutečnost, že tvrzení dovolatele – ostatně již jeho žaloba – směřují stran vlastnictví dotčených nemovitostí k dokonce trojímu právnímu režimu: vlastníkem domu by byl žalobce, vlastníkem výměníkové stanice město Trutnov a vlastníkem nyní zazděného komínu Česká republika (sic!).
Na základě všech uvedených skutečností považuje dovolací soud podané dovolání za nedůvodné, nenaplňující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.; lze navíc přisvědčit hmotněprávnímu posouzení věci odvolacím soudem. V řízení před nižšími instancemi nedošlo ani k tzv. zmatečnostním vadám ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce zamítl (§243b odst. 2 věta první o. s. ř.).
Oproti žalobci byl žalovaný v řízení úspěšný a podle §243b odst. 5 a návazných ustanovení o. s. ř. vzniká straně, která dosáhla v dovolacím řízení úspěchu, právo na náhradu nákladů řízení. Vyjádření za stranu žalovanou však bylo sepsáno pověřenou zaměstnankyní odborného útvaru – oddělení Právního jednání a auditu, nikoliv prostřednictvím zástupce, žádné náklady řízení nebyly vyčísleny, a proto bylo o nákladech tohoto řízení rozhodnuto tak, jak ve výroku II. rozsudku uvedeno.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. srpna 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu