ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2596.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2596/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce TERSI HOLDINGS LIMITED, reg. č. HE 242528, se sídlem Zinonos Kitieos 8, Kato Lakatamia, 2322 Nicosia, Kyperská republika, zast. JUDr. Janem Nekolou, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované JUDr. Milana Usnula, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 9 se sídlem v Praze 9, Bryxova 763/46, zast. Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Petrská 1136/12, o zaplacení 21.821.483,65 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 294/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2012, č. j. 30 Co 567/2011-305, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce a žalovaná nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobce je povinen nahradit vedlejšímu účastníkovi na straně žalované k rukám Mgr. Jana Válka, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení v částce 12.360,- Kč.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud k odvolání žalobce potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 8. 2011, č.j. 27 C 294/2009-110, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 21.821.483,65 Kč s příslušenstvím (výrok I.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II., III.).
Žalobce se, coby právní nástupce obchodní společnosti Teplárna Liberec, a. s., domáhá náhrady škody, která uvedené společnosti měla být způsobena nesprávným úředním postupem soudního exekutora JUDr. Milana Usnula při provádění exekuce nařízené k vymožení povinností uložených předběžným opatřením vydaným usnesením Okresního soudu v Mostě ze dne 4. 1. 2006, č.j. 21 Nc 369/2005-8. Předběžné opatření, jež bylo vydáno k návrhu podnikatele J. V., zakazovalo obchodní společnosti United Energy, a. s. bránit či jakkoliv ztěžovat navrhovateli odvoz těžkého topného oleje R2, čerpat či umožnit jiným způsobem jeho spotřebu z pěti zásobních nádrží těžkého topného oleje umístěných v areálu skladového hospodářství v Liberci 4, tř. Dr. Milady Horákové 641/34a po dobu vyklízení veškerých zásob těžkého topného oleje R2 navrhovatelem. Dříve, než bylo předběžné opatření usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 1. 2006, č.j. 12 Co 47/2006-69, v odvolacím řízení změněno a návrh na jeho nařízení zamítnut, pověřený soudní exekutor dne 17. 1. 2006 vydal exekuční příkaz č.j. 98 EX 108/06-7, kterým rozhodl o provedení exekuce tím, že se předmětné zásobní nádrže těžkého topného oleje zajistí, znemožní se odčerpávání či jiná manipulace jiným osobám než navrhovateli předběžného opatření, umožní se vjezd a výjezd vozidel určených navrhovatelem pro přepravu těžkého topného oleje do předmětného areálu a zajistí se přečerpání těžkého topného oleje do těchto vozidel. Na základě exekučního příkazu byly ve dnech 17. 1. a 18. 1. 2006 zásobní nádrže těžkého topného oleje zaplombovány. Z uvedeného důvodu právní předchůdce žalobce (Teplárna Liberec, a. s.), který měl zásobní nádrže od 1. 1. 2006 pronajaty smlouvou uzavřenou dne 28. 12. 2005 s obchodní společností United Energy, a. s., nemohl čerpat v nich skladovaný těžký topný olej a byl tak pro svou výrobu nucen využívat zemní plyn. Náklady vynaložené na proces změny druhu používaného paliva pak představují škodu, jejíž náhrady se žalobce v projednávané věci domáhá. Škoda ve výši 21.821.483,65 Kč přitom měla nastat v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem soudního exekutora, jenž zvolil nepřípustný způsob provedení exekuce, který realizoval i v situaci, kdy mu bylo doloženo, že zásobní nádrže neužívá povinná obchodní společnost United Energy, a. s., nýbrž právní předchůdce žalobce. Žalobce proto vůči žalovanému státu uplatnil nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem soudního exekutora ve výši 21.821.483,65 Kč.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že prvotní příčinou vzniku škody, jejíž náhrady se žalobce domáhá, nebyl postup soudního exekutora, ale předběžné opatření, které vylučovalo, aby těžký topný olej z předmětných zásobních nádrží odčerpával kdokoliv jiný než navrhovatel J. V. Škoda tudíž nevznikla v příčinné souvislosti s postupem soudního exekutora, nýbrž v příčinné souvislosti s předběžným opatřením, které bylo odvolacím soudem následně pro nezákonnost změněno. Odpovědnost státu za škodu způsobenou předběžným opatřením je ovšem ustanovením §77a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen - o. s. ř.“), vyloučena, neboť za uvedenou škodu odpovídá navrhovatel předběžného opatření, a to i osobám, které nebyly účastníky řízení, ve kterém bylo předběžné opatření nařízeno. Odvolací soud proto žalobě nevyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Poukazuje na okolnost, že odvolací soud uplatněný nárok na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal promlčeným, dovozoval přípustnost podaného dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Co do důvodů měl za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítal, že předmětné předběžné opatření ukládalo povinnost pouze obchodní společnosti United Energy, a.s. a nikoliv právnímu předchůdci žalobce, který byl na základě smlouvy uzavřené s povinnou obchodní společností nájemcem zásobních nádrží. Rozhodující příčinou vzniku škody tak nemělo být vydané předběžné opatření, ale nesprávný úřední postup soudního exekutora, který předběžné opatření nevykonal vůči povinné osobě, nýbrž vůči právnímu předchůdci žalobce, kterému byly zásobní nádrže těžkého topného oleje přenechány do nájmu. Nesprávnost úředního postupu soudního exekutora dovolatel spatřoval rovněž v tom, že exekuce byla provedena před právní mocí předběžného opatření a že soudní exekutor zvolil nepřípustný způsob exekuce. Dovolatel odvolacímu soudu též vytýkal, že se zřetelem k námitce promlčení uplatněného nároku vznesené žalovanou rozsudek soudu prvního stupně nezrušil a věc nevrátil tomuto soudu k doplnění dokazování stran skutkových okolností podstatných z hlediska posouzení uvedené námitky. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižšího stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná a vedlejší účastník vystupující na její straně se ztotožnili se závěry odvolacího soudu a navrhli, aby bylo dovolání odmítnuto, eventuelně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen; §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit okolnost, že odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně uplatněný nárok neshledal promlčeným. Odvolací soud se totiž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, na kterém bylo jeho rozhodnutí rovněž založeno, že příčinou vzniku škody nebyl nesprávný úřední postup soudního exekutora ale předběžné opatření, přičemž za škodu jím způsobenou neodpovídá stát nýbrž jeho navrhovatel. Soudy obou stupňů tudíž práva a povinnosti v právním vztahu účastníků řízení posoudily po obsahové stránce shodně. Jde proto o rozsudek potvrzující.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
O nesprávné právní posouzení věci může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ke vzniku objektivní odpovědnosti státu za škodu, jíž se nelze zprostit (§2 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/ – dále jen „zák. č. 82/1998 Sb.“), je zapotřebí současné splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a vznikem škody (srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, č. 5). O odškodnitelnou majetkovou újmu se přitom jedná, jestliže nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup měly dopad do majetkové sféry poškozeného, tedy jestliže nebýt jich, nedošlo by k majetkové újmě. Nezbytným předpokladem objektivní odpovědnosti státu za škodu je pak příčinná souvislost (vztah příčiny a následku) mezi právní skutečností, za níž se odpovídá, a vznikem škody, tedy je-li nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1802/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazek 27, pod č. C 2178). Přitom obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je zpravidla otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Příčinná souvislost je přitom obecně dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události a škoda by nebyla nastala bez této příčiny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009).
V projednávané věci odvolací soud na základě skutkových tvrzení žalobce, jejichž pravdivost nebyla žalovanou zpochybňována, a dokazování doplněného v odvolacím řízení dospěl k závěru, že příčina nemožnosti čerpat těžký topný olej uskladněný v zásobních nádržích dotčených nařízeným předběžným opatřením nespočívá v postupu, jímž soudní exekutor nařízené předběžné opatření v exekučním řízení vykonal, nýbrž v samotném nařízení předběžného opatření, jímž bylo povinné obchodní společnosti mimo jiné zakázáno umožnit třetím osobám spotřebu těžkého topného oleje z předmětných zásobních nádrží. Nejedná se přitom o závěr právní (výsledek aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav) ale o závěr skutkový založený na hodnocení provedených důkazů a zjištění vyplývajících z nesporných tvrzení žalobce. Brojí-li tedy dovolatel proti závěru odvolacího soudu o tom, že příčinou škody vzniklé důsledkem nemožnosti čerpat uskladněný těžký topný olej není postup soudního exekutora při výkonu nařízeného předběžného opatření, nýbrž samotné nařízení tohoto předběžného opatření, uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), k němuž při posuzování zásadní právní významnosti rozhodnutí odvolacího soudu přihlížet nelze (§237 odst. 3 o. s. ř.). Škoda vyplývající z nemožnosti čerpat uskladněné suroviny ostatně podle obvyklého chodu událostí nastává právě důsledkem vydání rozhodnutí ukládajícího zákaz tyto suroviny čerpat či umožnit jejich čerpání jiným osobám (nebýt vyslovení zákazu uvedeného jednání formou předběžného opatření, škoda by nenastala), a nikoliv způsobem jeho realizace.
K námitkám dovolatele, že byl nájemcem předmětných zásobních nádrží, se přitom sluší uvést, že zákaz vyslovený dotčeným předběžným opatřením se netýkal užívání samotných nádrží, nýbrž v něm uskladněných surovin, jejichž čerpání povinná obchodní společnost nesměla umožnit třetím osobám, čímž též došlo (v důsledku nařízeného předběžného opatření) k zásahu do majetkové sféry žalobce. Namítá-li dovolatel, že předběžné opatření bylo soudním exekutorem vykonáno dříve, než nabylo právní moci, dlužno dodat, že podle ustanovení §76c o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2006 (obsahově shodná úprava je obsažena i v ustanovení §76d účinného znění o. s. ř.) byla usnesení o nařízení předběžného opatření podle ustanovení §76 o. s. ř. vykonatelná vyhlášením a nedošlo-li k vyhlášení, doručením povinné osobě. Formální vykonatelnost usnesení o nařízení předběžného opatření tak nastávala bez ohledu na právní moc.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že rozsudek soudu prvního stupně nezrušil a věc nevrátil tomuto soudu k dalšímu řízení za účelem dokazování skutkových okolností podstatných z hlediska posouzení námitky promlčení vznesené žalovanou stranou, je předně třeba podotknout, že prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) na přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usuzovat nelze, ledaže by zásadní právní významnost rozsudku odvolacího soudu vyplývala ze způsobu, jakým odvolací soud aplikoval normy procesního práva. O takový případ však v projednávané věci nejde. Jelikož odvolací soud námitku promlčení žalobcova nároku důvodnou neshledal, nemohlo by se ostatně řešení nadnesené procesní otázky ani nijak pozitivně promítnout v poměrech dovolatele.
Z výše uvedených důvodů dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou nebylo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení přiznáno žádnému z účastníků, neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. je pak žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, povinen nahradit vedlejšímu účastníkovi na straně žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení sestávající z odměny za zastupování účastníka advokátem ve výši 10.000,- Kč (§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.), paušální náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 20% daně z přidané hodnoty (§137 odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto žalobci uložil, aby vedlejšímu účastníkovi na straně žalované nahradil náklady dovolacího řízení v celkové výši 12.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. listopadu 2012
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu