ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2618.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 2618/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce RNDr. F. Č., zastoupeného advokátem, proti žalovanému S. v. j. d. č. p. 679 P. 8 T., V. ul., zastoupenému advokátem, o zrušení rozhodnutí podle §11 zákona č. 72/1994 Sb., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 24 C 43/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2007, č. j. 12 Co 450/2006-129, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2007, č. j. 12 Co 450/2006-129, se v rozsahu, v němž směřuje do výroku o nákladech řízení, odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2007, č. j. 12 Co 450/2006-129, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 5. 2006, č. j. 24 C 43/2005-103, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zrušení usnesení přijatého dne 29. 9. 2004 shromážděním S. v. j. d. č. p. 679, P. 8 T., V. ul. (žalovaného) v rozsahu specifikovaném ve výroku tohoto rozsudku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování zjistil, že žalobce je výlučným vlastníkem bytové jednotky č. 679/13 včetně podílu na společných částech domu č. p. 679, V. ul. v P. 8, a nebytového prostoru – sklepa. Žalovaný vznikl dne 21. 5. 2001 jako právnická osoba, jejímž předmětem činnosti je správa domu č. p. 679, ul. V. v P. 8 (dále jen „dům“ nebo „předmětný dům“). Dne 29. 9. 2004 se konalo shromáždění vlastníků jednotek sdružených v žalovaném, na němž bylo přijato žalobou napadené usnesení, týkající se rozpočítávání nákladů na správu a zpracování vyúčtování podle přepočítávacích jednotek. Shromáždění se zúčastnila nadpoloviční většina všech vlastníků jednotek oprávněných k hlasování, napadené usnesení bylo přijato tříčtvrtinovou většinou přítomných hlasů, přičemž žalobce ve všech bodech, jež napadá žalobou, hlasoval proti.
Soud prvního stupně na základě takto zjištěného skutkového stavu dovodil, že žalobce jako přehlasovaný spoluvlastník byl podle §11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (dále jen „zákon o vlastnictví bytů“, popř. „z. č. 72/1994 Sb.“), oprávněn napadnout přijaté usnesení žalobou, neboť jde o důležitou záležitost a žaloba byla podána v zákonné šestiměsíční lhůtě. Žalobu však neshledal důvodnou, neboť usnesení bylo přijato k tomu oprávněným orgánem žalovaného, zákonem stanovenou tříčtvrtinovou většinou přítomných hlasů, nedošlo k porušení právních předpisů a napadené usnesení není ani v rozporu s dobrými mravy, jak žalobce namítal.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. 1. 2007, č. j. 12 Co 450/2006-129, napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, pokud jím bylo rozhodnuto o věci samé, a změnil jej ve výroku II., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, dospěl však k závěru, že soud prvního stupně nesprávně posoudil otázku pasivní věcné legitimace. Odvolací soud dovodil, že s. v. j. má povahu samostatné právnické osoby toliko v záležitostech uvedených v ustanovení §9 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů ve znění účinném ke dni 29. 9. 2004, což se projevuje zejména ve vztahu ke třetím osobám, s nimiž jedná v mezích pravomocí přenesených na ně jednotlivými vlastníky jednotek. Takto vymezená právní subjektivita je však odlišná od právní subjektivity potřebné k pasivní legitimaci v projednávaném sporu, konstatoval odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2381/2002. Podle odvolacího soudu z dikce ustanovení §11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů vyplývá, že spory dle tohoto ustanovení jsou spory svou povahou spoluvlastnickými, tedy spory mezi jednotlivými členy s. v. j., nikoli spory mezi společenstvím vlastníků jednotek jako právnickou osobou a jejím členem. Pro tento závěr dle odvolacího soudu svědčí rovněž podobnost zákonné úpravy obsažené v cit. ustanovení §11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů a ustanovení §139 odst. 2, 3 občanského zákoníku upravujícího otázky hospodaření spoluvlastníků se společnou věcí. Se zřetelem k uvedenému odvolací soud uzavřel, že nedostatek pasivní věcné legitimace musí bez dalšího vést k zamítnutí žaloby, a proto se meritem sporu nezabýval.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za výslovného uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že jeho právní posouzení otázky věcné pasivní legitimace ve smyslu ustanovení §11 odst. 3 z. č. 72/1994 Sb. je v rozporu s hmotným právem a odporuje právnímu názoru vyslovenému Ústavním soudem ČR v nálezu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 646/04, vydanému v typově obdobné věci, jímž byl současně zrušen rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2381/2002, na nějž odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku odkazuje. Podle dovolatele se odvolací soud mohl výjimečně odchýlit od právního názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu ČR, jenž je při řešení typově shodných případů závazný (odkaz na usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 14. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 355/02), potom se však měl v odůvodnění svého rozhodnutí s tímto nálezem vypořádat novými právními argumenty, což v daném případě neučinil. Dovolatel proto s odkazem na shora citovaný nález Ústavního soudu ČR navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání připomíná, že „otázka sjednocování judikatury obecných soudů je plně a výhradně úlohou Nejvyššího soudu České republiky, a tedy nikoliv Ústavního soudu České republiky“, jak vyplývá i z četných rozhodnutí Ústavního soudu ČR, na něž žalovaný příkladmým výčtem odkazuje. Úloha Ústavního soudu ČR je v soudním systému České republiky podle žalovaného zcela odlišná, proto odvolací soud nepochybil, rozhodoval-li v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR, který se dotčenou problematikou mnohokrát zabýval. Vzhledem k tomu, že v dané věci není splněn předpoklad přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm c) o. s. ř., navrhuje žalovaný, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl a žalovanému přiznal náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Následně se Nejvyšší soud zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovolatel dovolání podává „proti všem výrokům a v celém rozsahu“ rozsudku odvolacího soudu, je tedy zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu napadá i v částech výroku, kde bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Z ustanovení §167 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, pro nějž je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §237 až §239 o. s. ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. 1. 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Protože dovolání v této části směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud jej v rozsahu, v němž napadá rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o nákladech řízení, podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je upravena ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Dovoláním předestřenou otázku pasivní věcné legitimace ve sporech podle ustanovení §11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů shledal dovolací soud zásadně právně významnou, neboť za případ diformity právních názorů vyšších soudů je třeba pokládat i rozpor mezi právním názorem Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
Odvolací soud v posuzované věci vycházel z právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2381/2002. Tento rozsudek však byl na základě podané ústavní stížnosti zrušen nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 646/04, publikovaným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49, svazek č. 36, s. 525. Ústavní soud ČR v citovaném nálezu vyslovil právní názor, že hlasování podle §11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů je sice rozhodováním ve vztahu mezi spoluvlastníky, a to i tehdy, je-li s. v. j. právnickou osobou, avšak existuje-li s. v. j. v podobě právnické osoby, je toto hlasování vlastníků jednotek současně projevem tvorby vůle této právnické osoby. Přijaté rozhodnutí zavazuje nejen spoluvlastníky budovy, ale také s. v. j., protože jde o rozhodnutí jeho nejvyššího orgánu – shromáždění vlastníků jednotek. Výsledkem hlasování je projev vůle společenství (plurality vlastníků) a podle toho, zda toto společenství má či nemá právní subjektivitu, je dána i pasivní legitimace v případném sporu podle §11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů. Nemá-li s. v. j. právní subjektivitu, jsou pasivně legitimováni jednotliví vlastníci jednotek, vzniklo-li s. v. j. v podobě právnické osoby, je pasivně legitimována tato právnická osoba.
Nejvyšší soud České republiky respektuje zásadu vyjádřenou v čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby, nemá důvod se od shora uvedeného právního názoru zaujatého Ústavním soudem ČR v typově obdobné věci odchýlit, a právní názor vyslovený v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2381/2002 tudíž považuje za překonaný.
S ohledem na shora uvedené nelze posouzení otázky pasivní věcné legitimace odvolacím soudem považovat za správné. Dovolacímu soudu proto nezbylo, než napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušit v celém rozsahu a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. srpna 2007
JUDr. Robert W a l t r
předseda senátu