ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2682.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 2682/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce J. B. , zastoupeného JUDr. Karlem Zíkou, advokátem se sídlem v Kutné Hoře, Benešova 610, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 143/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2009, č. j. 69 Co 542/2008-47, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 3.886.868,- Kč s přísl. s tím, že se jedná o náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě. Usnesením policejního rady Policie ČR, OŘ Kutná Hora, SKPV Kutná Hora ze dne 8. 10. 2002, č. j. ČTS:ORKH-531/OOK-2002, bylo zahájeno trestní stíhání jeho osoby pro trestný čin loupeže ve formě spolupachatelství dle §9 odst. 2 a §234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, a pro trestný čin porušování domovní svobody formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 a §238 odst. 1, 2 trestního zákona. Dne 11. 10. 2002 byl usnesením Okresního soudu v Kutné Hoře, č. j. Nt 116/2002-53, vzat do vazby podle §68 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění tehdejších předpisů, z důvodů uvedených v §67 písm. a) trestního řádu, přičemž vazba započala dne 9. 10. 2002 v 7.15 hodin. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2002, č. j. 14 To 645/2002-28, byla stížnost žalobce do citovaného usnesení zamítnuta jako nedůvodná. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 4. 4. 2003, č. j. 1 T 3/2003-268, byl žalobce shledán vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona a trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 trestního zákona ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona a byl odsouzen podle §234 odst. 1 a §35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let ve věznici s ostrahou. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2003, č. j. 11 To 161/2003-310, byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena. Usnesením téhož soudu z téhož dne, č. j. 11 To 162/2003-306, byl žalobce (coby obžalovaný) propuštěn z vazby na svobodu. Následně byl žalobce rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 4. 11. 2004, č. j. 1 T 104/2004-460, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2005, č. j. 11 To 86/2005-496, zproštěn obžaloby. U žalobce během jeho pobytu ve vazbě došlo k opakovaným hlubokým depresím, sebevražedným pokusům a dalším závažným projevům nemocí, které se u něho na základě prožitého šoku projevily, jakož i k podstatnému zhoršení neurologických onemocnění. Po propuštění se stav neupravil, vazba měla negativní vliv na rodinný a pracovní život žalobce. Žalobce tak požaduje zaplacení ušlého výdělku, renty, bolestného a ztížení společenského uplatnění. Náhradu škody za ušlý výdělek za dobu výkonu vazby žalobce od žalované obdržel ve výši 97.749,- Kč (viz č. l. 25 spisu).
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 25. 6. 2008, č. j. 20 C 143/2007-32, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci nelze právo na náhradu škody přiznat, a to vzhledem k námitce promlčení vznesené žalovanou. Zprošťující rozhodnutí v podobě rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře, č. j. 1 T 104/2004-460, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze, č. j. 11 To 86/2005-496, nabylo právní moci dne 24. 3. 2005, přičemž od tohoto data počala běžet dvouletá promlčecí doba upravená v §33 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Promlčecí doba dle §35 citovaného zákona neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu šesti měsíců. S ohledem na toto ustanovení pak promlčecí doba marně uplynula dne 25. 9. 2007. Žaloba byla podána až dne 8. 11. 2007, a je tak zřejmé, že námitka promlčení je důvodná.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 2. 2009, č. j. 69 Co 542/2008-47, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud zrekapituloval skutkový a právní stav věci a uzavřel, že právo žalobce na náhradu škody je skutečně promlčeno. Žalobci začala běžet promlčecí doba s ohledem na uplatněný nárok z titulu nezákonného rozhodnutí o vazbě a s přihlédnutím k ust. §33 zákona č. 82/1998 Sb. dnem následujícím po dni, kdy nabylo právní moci rozhodnutí, jímž byl žalobce zproštěn obžaloby, tedy dnem 25. 3. 2005. Vzhledem k nutnosti aplikace ust. §35 zákona č. 82/1998 Sb. skončila promlčecí doba dnem 25. 9. 2007. Jelikož žaloba byla podána dne 8. 11. 2007, nebylo možno o věci rozhodnout jinak, než žalobu zamítnout. Odvolací soud rovněž dovodil, že neobstojí námitky žalobce, že objektivní promlčecí doba u náhrady škody na zdraví neběží a že se náhrada škody na zdraví nepromlčuje. Pro uplatňování a rozhodování o námitce promlčení u nároků na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření se uplatní speciální právní úprava obsažená v ust. §33 zákona č. 82/1998 Sb., která ze zákonné úpravy vztahující se k těmto nárokům nevyjímá nároky na náhradu škody na zdraví. Nelze tedy použít ust. §32 citovaného zákona či §106 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel se domnívá, že nárok na ušlý výdělek či jiná čistě majetková újma se promlčuje ve lhůtě stanovené v §33 zákona č. 82/1998 Sb., avšak v případě škody na zdraví „nejde o lhůtu speciální, ale přímo na ni dopadá ustanovení §106 občanského zákoníku, neboť škoda na zdraví se projevuje v delším časovém horizontu, kdy nejzávažnější následky nastaly až ve lhůtě delší než by byl sama promlčecí lhůta dle §33 z. č. 82/1998 Sb. a shodně tak i projevy a následky ztížení společenského uplatnění bylo možno posoudit až v podstatně delším časovém horizontu“. Závěrem dovolatel navrhnul, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byl uplatněn podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ se zde však nejedná.
V posuzovaném případě nabyl zprošťující rozsudek právní moci dne 24. 3. 2005. V souladu s ust. §33 a §35 zákona č. 82/1998 Sb. pak promlčecí doba uplynula dne 25. 9. 2007. Zákonná úprava je zde zcela jednoznačná a bezrozporná. Již z uvedeného je zřejmé, že soudy obou stupňů věc rozhodly správně, jak bylo popsáno výše, pokud žalobu zamítly vzhledem k vznesené námitce promlčení. Jestliže pak žalobce tvrdí, že nejzávažnější zdravotní následky vazby se projevily až po uplynutí promlčecí doby, je třeba zdůraznit, že z obsahu spisu je zjevné, že podání žalobce, zastoupeného advokátem, datované dne 12. 10. 2006, v němž u žalované uplatnil nárok na náhradu škody na zdraví, jež mu měla být způsobena rozhodnutím o vazbě, bylo žalované doručeno dne 13. 2. 2007 (viz č. l. 20 spisu). Vzhledem k okamžiku, kdy žalobce nárok na náhradu škody uplatnil u žalované, je zřejmé, že se následky tvrzené škody na zdraví projevily již před uplynutím promlčecí doby (jinak by je žalobce u žalované dozajista neuplatňoval). Neexistuje tedy důvod, který by žalobci bránil právo včas uplatnit u soudu. Musel si být vědom faktu, že řízení u žalované bude pravděpodobně trvat nejméně v řádu měsíců a že v souladu s ust. §35 zákona č. 82/1998 Sb. se vzhledem k němu promlčecí doba staví pouze na dobu maximálně šesti měsíců (v duchu zásady ignoratia legis neminem excusat to žalobce vědět měl, v řízení byl navíc zastoupen advokátem, takže jeho práva byla dostatečně bráněna). Pokud tedy žalobce podal žalobu až po uplynutí promlčecí doby, musí nyní nést následky s tím spojené.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty první, a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. dubna 2011
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu