ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.2687.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 2687/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců a) E. S., b) O. Š., c) V. S., d) P. K., všech zastoupených advokátkou, proti žalované České republice-Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o finanční náhradu podle zákona č. 87/1991 Sb., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 261/98, o dovolání všech žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2005, č.j. 14 Co 159/2005-184, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2005, č. j. 14 Co 159/2005-184, se ve znění prvního odstavce o změně rozsudku soudu I. stupně a zamítnutí žaloby o zaplacení úroků z prodlení žalovanou ve výši 21 % a 18,5 % ročně všem žalobcům z částek 389.820,- Kč (žalobci a/, b/) a 194.910,- Kč (žalobci c/, d/), od 25. 4. 2002 do 14. 3. 2005, a od 15. 3. 2005 do zaplacení, a ve znění posledního odstavce o nákladech odvolacího řízení, zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze výše označený, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 1. 2005, č. j. 30 C 261/98-155, se zrušují ve výrocích, kterými byla zamítnuta žaloba všech žalobců o zaplacení 21 % úroku z prodlení ročně z výše uvedených pohledávek, a to za období od 17. 7. 2000 do 24. 4. 2002 (část výroku II. rozsudku soudu I. stupně, třetí odstavec rozsudku odvolacího soudu), a v tomto rozsahu se věc vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 1. 2005, č. j. 30 C 261/98-155, byla ve výroku I. žalované uložena povinnost zaplatit žalobcům a/, b/ částku vždy 389.820,- Kč, pokaždé spolu s 21 % úrokem z prodlení z této částky od 25. 4. 2002 do zaplacení; vůči žalobcům c/, d/ byla žalovaná zavázána k zaplacení pokaždé 194.910,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 25. 4. 2002 do zaplacení. K platbám byla stanovena lhůta do tří dnů od právní moci rozsudku.
Dalším výrokem II. rozsudku soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba všech žalobců o zaplacení 21 % úroku z prodlení z jistin od 1. 7. 1996 do 24. 4. 2002.
Zbylými výroky III., IV. a V. prvostupňového rozsudku bylo rozhodnuto o povinnosti žalované nahradit jak náklady řízení vzniklé žalobcům, tak i náklady státu (znalečné).
Soud prvního stupně rozhodoval o nároku na náhradu za nemovitosti, opřeném o §13 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Nemovitosti nebylo možné vydat a soud žalobcům přiznal, v intencích posudku o ceně nemovitostí soudem ustanoveného znalce, částky odpovídající výši spoluvlastnických podílů po jejich právních předchůdcích, jimž byly nemovitosti odňaty.
O příslušenství pohledávky však rozhodl soud prvního stupně podle §517 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) jen zčásti ve prospěch žalobců; dílem jejich žalobu zamítl. Žalobci uplatnili během řízení dne 17. 7. 2003 nárok na zaplacení úroku z prodlení ve výši 21 % z náhrady (v té době vyčíslené znaleckým posudkem jimi předloženým) od 1. 7. 1996 do zaplacení. Strana žalovaná vznesla námitku promlčení nároku ve tříleté obecné lhůtě podle §101 o. z. a žalobcům byl poté úrok ve výši 21 % přiznán od 25. 4. 2002. Podle soudu prvního stupně se žalobci dověděli o oprávněnosti nároku dne 24. 4. 2002, kdy byl v téže věci vyhlášen mezitímní rozsudek o tom, že nárok je důvodný. Ode dne následujícího se žalovaná dostala do prodlení vůči všem žalobcům.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2005, č. j. 14 Co 159/2005-184, napadeným odvoláním obou stran, se rozhodovalo jen o příslušenství přiznané náhrady, neboť výrok soudu prvního stupně o náhradě samotné nebyl odvoláními dotčen a nabyl právní moc. Žalobci žádali přiznat úrok z prodlení od 17. 7. 2000, tedy tři roky zpětně od data 17. 7. 2003, kdy v řízení nárok na příslušenství uplatnili. Žalovaná naopak požadovala žalobu ohledně příslušenství zamítnout, neboť výše dluhu byla najisto postavena až rozsudkem soudu prvního stupně o věci samé a do té doby nemohla vědět, v jaké výši má plnit.
Odvolací soud změnil prvním odstavcem svého výroku napadený rozsudek tak, že zamítl žalobu o zaplacení úroku z prodlení všem žalobcům ve výši 21 % od 25. 4. 2002 do 14. 3. 2005 a ve výši 18,5 % od 15. 3. 2005 do zaplacení. Dovodil, že žalovaná strana se dostala do prodlení podle §517 odst. 2 o. z. „až vykonatelností rozsudku, kterým byla určena výše finanční náhrady“. Rozsudek soudu prvního stupně o finanční náhradě byl vykonatelný ode dne 15. 3. 2005.
Ve druhém odstavci svého výroku odvolací soud částečně potvrdil výrok soudu prvního stupně o přiznaném příslušenství, a to tak, že všem žalobcům byl přiznán úrok od 15. 3. 2005 do zaplacení ve výši 2,5 % z finanční náhrady; sazba byla stanovena podle výše platné k posledně uvedenému dni (§1 vládního nařízení č. 142/1994 Sb.).
Ve třetím odstavci výroku rozsudku odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby na zaplacení úroku z prodlení žalobcům ve výši 21 % z náhrady za dobu od 17. 7. 2000 do 24. 4. 2002.
Zbylými čtyřmi odstavci výroku rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi účastníky před soudem prvního stupně (změna prvostupňového rozsudku dvěma odstavci), o výši znalečného, které je žalovaná povinna zaplatit, a o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalobci dovolání. To směřovalo do měnícího výroku odvolací instance (první odstavec) o nepřiznání úroků z prodlení žalobcům ve výši 21 % resp. 18,5 % od 25. 4. 2002 a od 15. 3. 2005 do zaplacení; dále také do potvrzujícího výroku odvolacího soudu (třetí odstavec) o zamítnutí veškerého příslušenství za dobu od 17. 7. 2000 do 24. 4. 2002. Žalobci dovodili, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem a že ve vztahu k potvrzujícímu výroku má rozsudek odvolacího soudu zásadní právní význam, neboť pro věc určující právní otázka byla vyřešena v rozporu s hmotným právem. Namítali, že odvolací soud posoudil jejich nároky na příslušenství v rozporu s §13 zákona č. 87/1991 Sb., s §11 zákona č. 231/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v mimosoudních rehabilitacích, i s článkem IV. bodem 2. zákona č. 115/1994 Sb. (o doplnění tamtéž vypočtených restitučních zákonů), a v důsledku toho i s §517 odst. 1, 2 o. z. o vzniku prodlení a o úrocích z prodlení. Žalobci tvrdili, že podle článku IV. bodu 2. zákona č. 115/1994 Sb. a §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. uplatnili nárok na finanční náhradu včas nejprve u příslušného ústředního orgánu státní správy žalovaného státu, což se stalo, jak bylo v řízení prokázáno, s účinky dne 30. 6. 1995. Od tohoto dne začala žalované plynout podle článku IV. bodu 2. zákona č. 115/1994 Sb. jednoroční lhůta k plnění a nedošlo-li k uspokojení nároků žalobců, pak se stát dostal do prodlení dnem 1. 7. 1996. Od tohoto dne mohli žalobci požadovat úrok z prodlení v tehdy platné sazbě 21 % a pokud uplatnili v řízení nárok na příslušenství dne 17. 7. 2003, lze jim po námitce promlčení vznesené žalovanou přiznat úrok tři roky zpětně ode dne 17. 7. 2000. Žalobci poukázali na nedostatek součinnosti žalované při jednání o nároku na finanční náhradu, na průtahy v soudním řízení a zdůraznili, že jde o peněžitý dluh státu za situace, při níž peněžní náhrada není zdaleka adekvátní naturální restituci. Navrhli, aby dovolací soud zrušil jak nepříznivý měnící výrok odvolacího soudu o nepřiznání příslušenství od 25. 4. 2002 a od 15. 3. 2005 do zaplacení, tak i potvrzující výrok téhož soudu o nepřiznání příslušenství od 17. 7. 2000 do 24. 4. 2002, a věc vrátil nižším instancím k dalšímu řízení.
Žalovaná považovala ve vyjádření k dovolání právní závěry odvolací instance za správné a žádala, aby dovolací soud dovolání všech žalobců jako nedůvodné zamítl.
Žalobci, zastoupení advokátkou, podali dovolání v otevřené lhůtě (§241 odst. 1, 240 odst. 1 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“). Jejich dovolání bylo přípustné dílem pro diformitu rozsudků nižších instancí (§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.), dílem pak – jak patrno z dalšího výkladu – pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, spočívající v řešení pro věc určující právní otázky v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je důvodné.
Žalobci, kteří byli úspěšní v řízení o finanční náhradě, splnili požadavek §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož je třeba písemnou žádost o finanční náhradu podat u příslušného ústředního orgánu státní správy nejpozději ve lhůtě jednoho roku (původně též „ode dne účinnosti tohoto zákona“, nyní je však lhůta otevřena – viz derogační nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 153/1998 Sb.). Obrátili se totiž na ministerstvo financí, jako oprávněné osoby podle §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění zákona č. 116/1994 Sb., se žádostí o zaplacení finanční náhrady došlou dne 30. 6. 1995. Nutno podotknout, že zákon č. 116/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 87/1991 Sb., nabyl účinnost dne 1. 7. 1994 a stanovil v článku II. bodu 4. lhůtu k uplatnění nároku na finanční náhradu u příslušného orgánu státu podle §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. v délce jednoho roku od své účinnosti.
Podle článku IV. bodu 2. zákona č. 115/1994 Sb., kterým se doplňuje zákon č. 403/1990 Sb. a další tamtéž vyjmenované restituční zákony ve znění změn a doplňků, poskytne na žádost o finanční náhradu podle §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., podanou po účinnosti tohoto zákona (8. 6. 1994), příslušný ústřední orgán státní správy finanční náhradu nejpozději do jednoho roku ode dne doručení žádosti.
Toto ustanovení tedy obsahuje speciální úpravu lhůty k plnění finanční náhrady, mající svůj právní základ v některé z norem zákona č. 87/1991 Sb. o nemožnosti věc vydat.
Žalovaná, vůči níž žalobci řádně, s podrobným uvedením relevantních tvrzení, uplatnili nároky na finanční náhradu dopisem datovaným i doručeným dne 30. 6. 1995, měla zákonem danou jednoroční lhůtu k tomu, aby sama nebo v součinnosti se žalobci, případně i se třetími osobami, vyčíslila požadovanou náhradu a vyplatila ji žalobcům.
Oprávněnost tohoto požadavku podporuje nejen citovaný článek IV. bod 2. zákona č. 115/1994 Sb., ale i ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 231/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v mimosoudních rehabilitacích. To uvádí, že příslušný ústřední orgán posoudí oprávněnost nároku a vyplatí finanční náhradu v hotovosti ve výši stanovené zvláštním předpisem.
Je v souladu s účelem restitučních zákonů, aby v případech, v nichž věc nelze vydat, byla oprávněným osobám vyplacena finanční náhrada v pokud možno co nejkratší době. Opačný přístup jen prohlubuje nerovnost v právech, kterou musí strpět oprávněné osoby již proto, že jim nemůže být poskytnuto naturální plnění.
Prodlení s placením finanční náhrady proto vzniká uplynutím lhůty, kterou příslušnému ústřednímu orgánu státní správy stanovil k plnění zákon. Nedošlo-li k zaplacení finanční náhrady a oprávněné osoby podaly žalobu, v níž náhradu řádně vyčíslily (k rozšíření žaloby o nároky na příslušenství došlo v průběhu řízení), pak tím spíše nelze počátek vzniku prodlení přesouvat do průběhu soudního řízení. Vznik prodlení nemůže být spojován ani s vyhlášením či právní mocí mezitímního rozsudku o opodstatněnosti nároku na náhradu, ani s vyhlášením či právní mocí rozsudku o výši této náhrady, ba ani s provedením důkazu znaleckým posudkem o výši náhrady. Znalost částky vyčíslené ustanoveným znalcem může mít význam jen v tom ohledu, že se v řízení eventuálně, v důsledku rozšíření či částečného zpětvzetí žaloby v reakci na znalecký posudek, změní jistina jako výchozí částka pro výši úroku.
Odvolací soud tedy pochybil, svázal-li okamžik vzniku prodlení s placením finanční náhrady s právní mocí rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o výši této náhrady. Spolu s ním pochybil i soud prvního stupně, jestliže považoval za počátek vzniku prodlení datum nabytí právní moci mezitímního rozsudku o důvodnosti nároku na náhradu.
Procentní sazba úroku z prodlení, jejíž výši stanoví §1 vládního nařízení č. 142/1994 Sb., náleží žalobcům ve výši platné k datu vzniku prodlení. Tím je v posuzované věci den 1. 7. 1996.
Dovolací soud z výše uvedených důvodů zrušil podle §243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil jak měnící, tak i potvrzující odstavec výroku rozsudku odvolacího soudu (s odpovídajícím výrokem soudu prvního stupně) a věc vrátil zčásti odvolacímu soudu (měnící první odstavec) a zčásti soudu prvního stupně (potvrzující třetí odstavec výroku odvolacího soudu, část výroku II. soudu prvního stupně) k dalšímu řízení.
Z nákladových výroků doznal zásah jen ten výrok odvolací instance, v němž se rozhodovalo o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ostatní nákladové výroky, jimiž odvolací soud upřesnil adekvátní výroky soudu prvního stupně, vycházely ze stavu, kdy předmětem žaloby byly nejen úroky z prodlení, ale ještě i samotná finanční náhrada. Změna přiznané výše příslušenství již nemůže mít podstatný vliv na poměr úspěšnosti stran.
V dalším průběhu řízení, v němž jsou obě instance vázány v intencích §226 odst. 1 o. s. ř. právním názorem Nejvyššího soudu, bude rozhodnuto též o nákladech dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. května 2006
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu