ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2720.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2720/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně BENASO, spol. s r. o. , IČ: 60279991, se sídlem v Praze 3, Roháčova 188/37, zastoupené Mgr. Janem Hraškem, advokátem se sídlem v Liberci 4, Revoluční 123, proti žalované ČSAD Liberec, a. s. , IČ: 25045504, se sídlem v Liberci 6, České mládeže 594/33, zastoupené JUDr. Janem Vodičkou, advokátem se sídlem v Liberci II, Valdštejnská 381/06, o zaplacení 1,160.084,- Kč, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 54 C 212/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 24. 3. 2011, č. j. 29 Co 358/2010-173, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 24. 3. 2011, č. j. 29 Co 358/2010-173, se, vyjma části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 30. 4. 2010, č. j. 54 C 212/2008-155, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 30. 4. 2010, č. j. 54 C 212/2008-155, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 1,406.162,- Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalované částky se žalobkyně domáhala jako bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalované plněním z neplatné smlouvy o smlouvě budoucí, jíž se žalovaná zavázala uzavřít smlouvu o prodeji ve smlouvě blíže specifikovaných nemovitostí. Žalobkyně tuto smlouvu označila za neplatnou pro neurčitost ujednání o výši kupní ceny a požadovala plnění, jež žalované na základě této smlouvy poskytla. Okresní soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla platně sjednána inominátní smlouva dle §51 obč. zák. Vedle hlavního závazku - uzavřít ve sjednaném termínu kupní smlouvu o převodu předmětných nemovitostí za sjednanou cenu – byl sjednán i závazek akcesorický, spočívající v zajištění závazku žalobkyně smluvní pokutou dle §544 obč. zák. Jelikož žalobkyně porušila svůj závazek tím, že se dostala do prodlení s plněním po dobu delší než tři měsíce, vznikla jí povinnost zaplatit smluvní pokutu. Žalovaná přitom řádně využila svého práva na odstoupení od smlouvy, neodstoupila však od dohody o smluvní pokutě, neboť teprve odstoupením od smlouvy vzniká nárok na smluvní pokutu. Soud zdůraznil, že v daném případě „je smluvní pokutou trestána strana porušující právo a nikoliv je využívající.“ Účelem smluvní pokuty je i zajištění případné náhrady škody, smluvní pokuta odpovídající výši již zaplacených splátek kupní ceny přitom v tomto případě pouze mírně převyšuje měsíční nájemné a s ohledem na to, že žalobkyně užívala majetek žalované z titulu budoucí koupě bezplatně, je zřejmé, že smluvní pokuta v tomto případě plní i funkci reparační. V částce, v jaké plnění poskytnuté žalované odpovídá jejímu právu na plnění z titulu smluvní pokuty, tj. částce 1,792.470,- Kč je třeba žalobu považovat za nedůvodnou. Co do částky 378.500,- Kč, dle žalobkyně odpovídající přeplatku na nájemném, nedoplnila žalobkyně, třebaže k tomu byla soudem řádně vyzvána dle §118a odst. 1 o. s. ř., vylíčení veškerých rozhodných skutečností, a soudu tedy nezbylo, než žalobu zamítnout i v této části.
K odvolání žalobkyně přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, a rozsudkem ze dne 24. 3. 2011, č. j. 29 Co 358/2010-173, je změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 1,160.084,- Kč, potvrdil je v části, v jaké byla zamítnuta žaloba ohledně částky 246.078,- Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení a zaplacení soudního poplatku (výroky II. a III.). Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně, že smluvní ujednání mezi účastníky je možno považovat za platně uzavřenou inominátní smlouvu dle §51 obč. zák., od níž posléze žalované odstoupila. Odvolací soud se dále zabýval ustanovením o smluvní pokutě a dovodil, že smluvní pokuta byla sjednána pro případ, že žalovaná od smlouvy odstoupí. Na daný případ přitom nedopadá judikaturou dovozený závěr, že nárok na smluvní pokutu v důsledku odstoupení od smlouvy nezaniká, vznikl-li tento nárok ještě před odstoupením od smlouvy. Byla-li pokuta sjednána pro případ výkonu práva odstoupení od smlouvy, a nikoliv pro případ porušení smluvní povinnosti, je třeba považovat toto ujednání za odporující ustanovení §544 obč. zák., a tudíž neplatné ve smyslu §39 obč. zák. Částku odpovídající splátkám na kupní cenu zaplaceným žalobkyní žalované (tj. 1,792.470,- Kč) tedy nelze považovat za plnění poskytnuté z titulu smluvní pokuty, ale za plnění poskytnuté bez právního důvodu, tedy jde o bezdůvodné obohacení, jež je žalovaná povinna vydat žalobkyni. Odvolací soud dále přihlédl k tomu, že část žalovaného plnění byla vymezena jako bezdůvodné obohacení žalované odpovídající přeplatku na nájemném zaplaceném žalobkyní, neshledal ovšem v této části žalobu důvodnou. Soud tedy pozměnil rozhodnutí okresního soudu v tom smyslu, že žalobě vyhověl v poměrné části odpovídající procentuálnímu podílu smluvní pokuty z celkové žalobou požadované částky, ve zbytku pak potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu, vyjma jeho části, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z měnícího charakteru rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., důvodnost pak spatřuje v nesprávném právním posouzením věci dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka ve svém podání nejprve připomněla, že základním předpokladem pro vznik povinnosti zaplatit smluvní pokutu je porušení smluvní povinnosti, nelze přitom slučovat povinnost zaplatit smluvní pokutu s odstoupením od smlouvy, jež jako výkon práva nemůže být sankcionováno.Vznikl-li akcesorický závazek zaplatit smluvní pokutu před zrušením smlouvy jako závazku hlavního, nemůže dojít k jeho zániku. V čl. III. odst. 3 předmětné smlouvy bylo přitom sjednáno, že neuhradí-li kupující tři splátky kupní ceny, má prodávající právo od smlouvy odstoupit. Pro případ, že tato skutečnost nastane, byla sjednána smluvní pokuta ve výši již splacené kupní ceny. K odstoupení od smlouvy a vzniku závazku k úhradě smluvní pokuty dochází ve zcela identickém časovém okamžiku. Závazek k úhradě smluvní pokuty tedy vznikl v témže okamžiku, kdy zanikl závazek hlavní. Dovolatelka označila za nesprávný závěr odvolacího soudu, dle nějž smluvní pokuta byla sjednána pro případ výkonu práva odstoupení od smlouvy, a nikoliv pro případ porušení smluvní povinnosti. Z dotčeného smluvního ujednání je zřejmé, že předpokladem vzniku povinnosti zaplatit smluvní pokutu je porušení smluvní povinnosti. Ujednání o smluvní pokutě by bylo třeba považovat za neplatné, sankcionovalo-li by smluvní stranu za odstoupení od smlouvy. Smluvní pokuta v daném případě splňuje veškeré funkce smluvní pokuty – preventivní, uhrazující škodu vzniklou druhé smluvní straně a trestající stranu smlouvu porušující. Závěrem dovolatelka zmínila okolnost, že žalobkyně stále protiprávně užívá předmětné nemovitosti. S ohledem na předestřené argumenty pak navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání odmítla opodstatněnost argumentů dovolatelky a navrhla, aby Nejvyšší soud její dovolání jako nepřípustné odmítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání, které je přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval jeho důvodností.
Nejvyšší soud se ve své judikatuře opakovaně zabýval problematikou platnosti smluvních ujednání, dle nichž v případě porušení smluvní povinnosti jednou stranou, vzniká druhé straně právo odstoupit od smlouvy i právo na smluvní pokutu. Je-li sjednáno, že porušení smluvní povinnosti zakládá právo jedné strany na zaplacení smluvní pokuty, a nezávisle na tom může tato strana v důsledku téhož porušení smluvní povinnosti od smlouvy i odstoupit, pak není důvodu upírat odstoupivší smluvní straně právo na zaplacení smluvní pokuty, vzniklé ještě před tím, než došlo k zániku smluvních závazků (a to jak závazku hlavního, tak i závazků akcesorických) odstoupením od smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 33 Odo 131/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 484/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 26 Odo 1188/2005). Jinak je ovšem třeba posuzovat situaci, kdy je smluvní pokuta sjednána pro případ, že v důsledku neplnění povinnosti jednou stranou vzniká druhé straně právo na odstoupení od smlouvy, a pro tento případ je smluvně založeno právo odstoupivší strany požadovat smluvní pokutu. Je-li vznik povinnosti zaplatit smluvní pokutu vázán nejen na porušení smluvní povinnosti jednou stranou, ale i na následné odstoupení od smlouvy stranou druhou, pak je smluvní pokutou sankciován v podstatě výkon práva odstoupení od smlouvy, pročež je takovéto ujednání třeba považovat za odporující ustanovení §544 obč. zák. umožňujícímu sjednat smluvní pokutu pouze pro případ porušení povinnosti a jako takové za absolutně neplatné dle §39 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 1113/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1857/2008). Není přitom rozhodující, že odstoupení od smlouvy bylo vyvoláno porušením povinností ze strany druhé smluvní strany (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3455/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2575/2010). Lze tedy uzavřít, že rozhodující pro posouzení věci je zjištění, zda dle ujednání smluvních stran mělo právo žalované na smluvní pokutu vzniknout již v případě porušení povinnosti žalobkyní, nebo až tehdy, dojde-li ze strany žalované k odstoupení od smlouvy.
V čl. III. odst. 3 předmětné smlouvy, jak se podává i z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, bylo sjednáno, že “ Pokud kupující neuhradí tři sjednané splátky, má prodávající právo od smlouvy jednostranně odstoupit. V případě, že tato skutečnost nastane, byla sjednána smluvní pokuta ve výši již splacené kupní ceny.“ V daném případě je tedy rozhodující výklad pojmu „tato skutečnost“ - zda je jím myšleno prodlení kupujícího, či následné odstoupení od smlouvy prodávajícím. Závěr odvolacího soudu, jenž se pouze na základě gramatického výkladu přiklonil k druhé z uvedených variant, však Nejvyšší soud neshledává správným.
Je-li zjišťován obsah smluvního ujednání, zejména tehdy, mohou-li vzniknout pochyby o jeho přesném obsahu, je na místě je zkoumat nejen z hlediska gramatického výkladu, ale i za pomocí jiných interpretačních metod. Dle §35 odst. 2 obč. zák. je právní úkony vyjádřené slovy třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Nejvyšší soud opakovaně připomněl, že toto ustanovení pro případ pochybností o obsahu právního úkonu formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu vyjádřeného slovně podrobí zkoumání i vůli jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, publikovaný v časopise Právní rozhledy, sešit 7/1999, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1155/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 37/2010, podobně rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2404/2007). Rovněž v rozhodovací praxi Ústavního soudu je kladen důraz na takovou interpretaci právních úkonů, jež zohledňuje skutečnou vůli účastníků v době, kdy tyto úkony byly činěny, a jež se opírá i o jiné interpretační metody, než jen gramatický výklad (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2061/08, či nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03).
V daném případě je záhodno přihlédnout k tomu, že účelem smluvní pokuty je sankcionovat tu smluvní stranu, jež neplní své povinnosti, vést ji k řádnému plnění závazků a poskytovat náhradu straně porušením smlouvy poškozené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 484/2009). Již samotný termín smluvní pokuta ostatně naznačuje, že účelem tohoto institutu je sankcionování porušování smluvně převzatých povinností. Je-li tedy toto ujednání zařazeno do smlouvy, lze z logiky věci usuzovat, že bylo vůlí smluvních stran za pomocí tohoto institutu postihnout pochybení jedné smluvní strany, a zajistit tak splnění smluveného závazku. Umožňuje-li to znění smlouvy, je tedy toto ujednání třeba vztáhnout právě ke skutečnosti spočívající v porušení smluvní povinnosti, k němuž se smluvní pokuta již ze své podstaty váže. Nevyplynou-li z řízení skutečnosti, jež by mohly poukazovat na závěr opačný, lze se domnívat, že tento výklad spíše zohledňuje vůli účastníků při uzavírání smlouvy. V posuzované věci, kdy z textu smlouvy není zcela zřejmé, zda právo na smluvní pokutu mělo vzniknout při porušení smlouvy kupujícím či v důsledku odstoupení od smlouvy prodávajícím, je tedy na místě se přiklonit k výkladu zohledňujícímu předestřené úvahy, dle nějž by povinnost zaplatit smluvní pokutu byla sankcí za porušení smluvní povinnosti kupujícím, aniž by vznik této povinnosti byl podmíněn odstoupením od smlouvy ze strany prodávajícího, pokud by ovšem z provedeného dokazování nevyplynul opačný závěr. Při tomto pohledu pak již neobstojí dosavadní závěr odvolacího soudu o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě (srov. závěry uvedené výše i judikaturu tam odkazovanou). Posouzení věci provedené odvolacím soudem tedy Nejvyšší soud nepovažoval za správné, pročež přistoupil podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, a odst. 3 o. s. ř. ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. října 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu