ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.2734.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 2734/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání J. T., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soud v Praze ze dne 21.března 2000, sp.zn. 22 Co 609/99, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp.zn. 9 C 279/98 ( žalobce J. T., proti žalovaným 1/ JUDr. J. M., zastoupenému advokátem, 2/ M. M., zastoupenému JUDr. V. J., o uzavření dohody o vydání věci a o vydání věci), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 24.3.1992, uzavření dohody o vydání nemovitostí. Uvedl, že nemovitosti koupili za svého života jeho rodiče J. a R. T. od A. B. K. kupní smlouvou ze dne 22.9.1943; tyto nemovitosti přešly na stát v rozporu s tehdy platnými předpisy, zejména s ohledem na kupní cenu. Držiteli těchto nemovitostí jsou žalovaní, kterým byly pozemky přiděleny k výstavbě chaty, k níž však nedošlo. Výzva žalobce k vydání věci ze dne 30.8.1991 nebyla úspěšná.
Žalovaní navrhli žalobu zamítnout. Namítali, že žalobcem uváděné nemovitosti nabyli v souladu s tehdy platnými předpisy; namítali také, že žalobce není oprávněnou osobou, protože ani on ani jeho rodiče nebyli zapsáni v pozemkové knize, takže na ně nepřešlo vlastnické právo k nemovitostem.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 10.3.1999, č.j.9 C 279/98-71, zamítl žalobcův návrh, aby soud nahradil souhlas žalovaných s uzavřením dohody ve znění, že JUDr. J. M. a M. M. vydávají ve svých dědických podílech J. T., chatu ev.č.1066, pozemek par.č. 257 ( o výměře 32 m2), pozemek parc. č. 356 ( o výměře 13 m2), les parc.č. 1462/2 ( o výměře 206 m2) a pozemek parc. č.1582/3 ( o výměře 1907 m2) v katastrálním území S. S. a žalobce nemovitosti přijímá; zamítl i žádost, aby podle této dohody byl v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu v K. pro obec a katastrální území S. S. na LV č. 1448 v části ALV jako vlastník zapsán žalobce a v části BLV připsán pozemek parc. č.1582/3 ( o výměře 1907 m2). Dále zamítl i žalobu s návrhem, aby žalovaným byla uložená povinnost vydat ve svých podílech uvedené nemovitosti žalobci. Nepřiznal náhradu nákladů řízení žalovaným a uložil povinnost žalobci zaplatit státu náhradu nákladů řízení v částce 4.461,- Kč a na soudním poplatku 1.000,-Kč.
V odůvodnění svého rozhodnutí poukazoval na nález Ústavního soudu ČR ze dne 17.12.1997, II.ÚS 317/96, který zrušil jak jeho dřívější rozsudek ze dne 23.1.1996, č.j. 9 C 322/96-128a (o zamítnutí žaloby žalobce s odůvodněním, že trhová smlouva ze dne 22.9.1943 byla pro nedostatek souhlasu okresního úřadu podle vládního nařízení č. 218/1938 Sb. neplatná; proto manželé T. nikdy nebyli vlastníky uvedeného majetku, a tedy nebyli oprávněnými osobami podle §3 odst.1 zákona č. 87/1991 Sb. Proto ani žalobce nemůže být oprávněnou osobou jako jejich syn, odvozující své právo od nich podle ustanovení §3 odst. 2 písm.c) zákona č. 87/1991 Sb., zrušen byl nálezem Ústavního soudu ČR také i potvrzující rozsudek odvolacího soudu ze dne 4.6.1996, sp.zn. 28 Co 217/96 a 28 Co 218/96, ztotožňující se s důvody zamítnutí žaloby.
Ústavní soud ve svém nálezu dospěl k závěru, že manželé T. nabyli vlastnictví k uvedenému majetku před účinností dříve platného občanského zákoníku (zákona č. 141/1950 Sb.), a to i bez zápisu do pozemkové knihy. Proto k uplatnění nároku na vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. byl stěžovatel plně oprávněn, podle ustanovení §3 odst. 2 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení §2 odst.1 písm.c) citovaného zákona, neboť k odebrání majetku došlo zneužitím dekretu č.108/1945 Sb. až v době 25.2.1948, v důsledku perzekuce a postupem porušujícím uznávaná lidská práva a svobody.
V soudním řízení pak po vydání nálezu došlo k změně okruhu žalovaných i ke změně předmětu řízení. Oba žalovaní manželé S. M. a F. M. zemřeli dne 17.8.1993, a jejich procesními nástupci se stali jejich synové J. M. a M. M. jako jejich dědici; žalovaný J. M. byl účastníkem řízení od počátku sám za sebe a později i jako nástupce rodičů. Žalobce svým podáním ze dne 22.9.1998 změnil žalobní návrh na vydání nemovitostí, což soud připustil.
Soud prvního stupně vázán nálezem Ústavního soudu ČR se v dalším průběhu řízení soustředil jen na ty otázky, jež tento nález neřešil. Z listinných důkazů (z kupní smlouvy ze dne 5. února 1964, z rozhodnutí o přidělení pozemku do společného užívání, vydaného Okresním národním výborem v K. z 3.1.1966 č.j. fin-maj/OU/ 93/66, z dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku z 22. ledna 1966, z výzvy k navrácení majetku ze dne 25.9.1991, z 30.8.1991, z výpisu z katastru nemovitostí ), měl za prokázáno, že žalobce sám za sebe vyzval dr. S. M. k vydání nemovitosti výzvou ze dne 30.8.1991 s tím, že nemovitosti byly zkonfiskovány jemu jako vlastníkovi. Později společně se svou matkou a svým bratrem J. T. vyzval 25.9.1991 jmenovanou k vydání nemovitosti pro případ, že byl majetek zkonfiskován, oběma manželům R. a J. T. Obě výzvy byly doručeny dr.M. ve lhůtě ( §5 odst.2 zákona č. 87/1991 Sb.). Soud prvního stupně poukazoval na to, že i v nálezu Ústavního soudu ČR bylo uvedeno, že vlastnictví k nemovitostem nabyli manželé T., kterým byl majetek zkonfiskován. Správná tedy byla výzva ze dne 25.9.1991, v níž nárok uplatnila R. T. jako původní vlastnice, dále žalobce a jeho bratr J. T. Soud prvního stupně byl toho názoru, že žalobce byl k uplatnění nároku plně oprávněn, ale nezabýval se tím, zda je žalobce oprávněnou osobou k celku či jen k určitému podílu na nemovitostech vzhledem k žijícímu bratrovi, který podal výzvu, k vydání nemovitostí. Soud prvního stupně měl za to, že žalobce vyzval dr. S. M. k vydání nemovitostí včas. Dr. S. M. uzavřela smlouvu o koupi chaty, garáže a studny s bývalým MNV S. S. dne 5.2.1964 (podle bodu V. smlouvy, že vlastnictví přechází na kupujícího dnem podpisu smlouvy), odpovídalo tedy platnému občanskému zákoníku (zákonu č.141/1950 Sb.). V téže době však platil i zákon o právu rodinném (zákon č. 265/1949 Sb.), a stavby nabyté kupní smlouvou ze dne 5.2.1964 nenabyla do svého výlučného vlastnictví Dr. S. M., ale protože byla v té době provdána za JUDr. F. M. nabyla stavby do zákonného společenství majetkového spolu s manželem, které zaniklo dnem 1.4.1964 ( §856 odst.1 o.z.) a vzniklo bezpodílové spoluvlastnictví manželů, jež trvalo až do smrti JUDr. F. M., (do 17.8.1993). V prekluzívní lhůtě pro učinění výzvy, t.j. od 1.4.1991 do 1.10.1991, tedy byla chata v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, z nichž je charakteristické, že jako subjekty neměli ve vlastnickém právu kvantitativně určený podíl na společné věci, všechna práva vykonávali společně, aniž by míra jejich účasti na výkonu vlastnického práva byla vymezena podíly; proto právní úkony jiných osob, musely být adresovány oběma bezpodílovým spoluvlastníkům, což znamená ( podle ustanovení §5 odst.1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb.), že písemná výzva k vydání věci ( chaty) musela být adresována a doručena oběma manželům. Nebyla-li výzva doručena druhému bezpodílovému spoluvlastníku včas ( v prekluzívní 6 měsíční lhůtě uvedené v §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.), právo na vydání věci zanikl prekluzí.
Z uvedených důvodů pak soud prvního stupně zamítl žalobní nárok žalobce na vydání chaty, protože jeho nárok zanikl dne 2.10.1991, tedy ještě za života manželů T. Obdobně to bylo i s pozemky, avšak s tím rozdílem, že nabývací jednání bylo učiněno za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., který zavedl právní institut osobního užívání pozemků od 1.4.1964, kdy se pozemky dávaly do osobního užívání na základě rozhodnutí příslušného orgánu o zřízení takového práva. Ohledně pozemků soud žalobu zamítl i z toho důvodů, že v žalobě uvedení žalovaní, popřípadě jejich právní předchůdci, nabyli pouze pozemek parc. č.1582/3, u které vydání brání zákonná překážka uvedená v §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Ostatní pozemky ( parc.č.257, 356, 1462/2), žalovaní ani jejich předchůdci nikdy nenabyli, a to ani do osobního užívání, ani vydržením nejsou proto ohledně nich povinnými osobami. Pozemek parc.č. 356 nikdy nenabyli manželé T. ( podle trhové smlouvy nabyly pozemek parc. č. 256), proto zde není žalobce oprávněnou osobou. Navíc žalobce neprokázal, ( ohledně nemovitostí nabytých žalovanými, nebo jejich předchůdci ), že je nabyli v rozporu s platnými předpisy na základě protiprávního zvýhodnění. Nešlo o cenové zvýhodnění, cena byla v souladu s tehdejšími oceňovacími předpisy, a ostatní výhody byly spíše spekulativní. Pokud žalobce poukazoval na to, že jim byla přidělená větší výměra než připouštěl tehdejší občanský zákoník, pak přehlédl ustanovení §200 téhož občanského zákoníku (zákona č.40/1964 Sb.). Celou žalobu zamítl i proto, že žalobce neprokázal splnění podmínek uvedených v ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
K odvolání žalobce, ( do věci samé) a žalovaných ( do výroku o nákladech řízení ) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. března 2000, sp.zn. 22 Co 609/99, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a zamítl návrh na připuštění dovolání. Dále vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve vztahu žalobce a M. M. a uložil povinnost žalobci uhradit J. M. na náhradě nákladů řízení 2.625,- Kč, do 3 dní od právní moci rozsudku.
Odvolací soud doplnil řízení listinnými důkazy a dospěl k závěru, že odvolání jak žalobců, tak i žalovaných nejsou důvodná. Poukázal na to, že pozemky parc. č. 257, 356 a 1462/1, nebyly nikdy vlastnictvím žalovaných, u pozemků parc. č. 356, došlo při podání žaloby zřejmě k pochybení, když rodiče žalobce byli vlastníky pozemku parc. č. 256; pochybení uvedené v trhové smlouvě nebylo v řízení odstraněno. V průběhu odvolacího řízení žalobce také tvrdil, že k přechodu nemovitosti na stát došlo výrokem o propadnutí majetku v souvislosti s trestním řízením jeho rodičů, a že tedy je třeba počátek prekluzívní lhůty k písemné výzvě k vydání nemovitosti posuzovat podle §19 a §20 zákona č. 87/1991 Sb. Soudem prvního stupně i odvolacím soudem bylo zjištěno, že rodiče žalobce J. T. a R. T. byli souzeni podle §11 zákona č. 22/1946 pro zločin udavačství, ale rozsudkem Mimořádného lidového soudu ze dne 20.2.1947, ř.j. LS XIX 707/46, byli zproštěni obžaloby. Po účinnosti zákona č. 33/1948, byli pak pro stejný trestný čin odsouzeni rozsudkem ze dne 2.2.1948, č.j. LS III 583/48-21, k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Dva návrhy na obnovu řízení byly zamítnuty, ale obnova řízení byla povolena dne 12.5.1955. Pro stejné činy jak v roce 1947, tak v roce 1948, byli obžalovaní souzeni a zproštěni viny rozsudkem ze dne 13.7.1955. Po zprošťujícím rozsudku již nebyl rozsudek ze dne 2.9.1948 důvodem pro konfiskaci nemovitosti, nebyl již odkaz na trestní řízení a odvolací rozhodnutí nabylo právní moci dne 20.3.1956. Nemovitosti přešly na stát nikoliv v návaznosti na výrok o propadnutí majetku, ale konfiskačním výměrem, který shledal i Ústavní soud protiprávním, proto počátek běhu lhůty k uplatnění nároku výzvou k vydání věci nelze posuzovat podle ustanovení §19 a §20 zákona č. 87/1991 Sb. Výrok o propadnutí majetku v návaznosti na rozsudek ze dne 19.8.1958 se již nemohl vztahovat na nemovitosti, které byly konfiskovány v roce 1956. Výzva oprávněných osob k vydání věcí musela být adresována povinným osobám do šesti měsíců od účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., tj. do 1.10.1991.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně pak zjistil, že žalobce vyzval ve lhůtě k vydání uvedených nemovitostí pouze S. M., a že v době rozhodné pro výzvu k vydání věci byla chata ev. č.16 ve S. S. v bezpodílovém spoluvlastnictví S. M. a F. M.; proto právní úkon musel být žalobcem adresován oběma bezpodílovým spoluvlastníkům, tedy i F. M. Výzva k vydání věci, adresovaná jen jednomu z bezpodílových spoluvlastníků, nebyla způsobilá vyvolat právní účinky i ve vztahu k druhému bezpodílovému spoluvlastníku a stala se perfektním až doručením výzvy i jemu. Protože v posuzované věci nebyla vůbec adresována ani doručena výzva i druhému bezpodílovému spoluvlastníku, právo na vydání nemovitosti nebylo uplatněno včas, ve lhůtě stanovené v §5 odst.1 zákona č. 87/1991 Sb., a tedy zanikl nárok na vydání celé chaty č. 06 ve S. S. Stejná situace byla i ohledně pozemku kat. č.1582/3 v katastrálním území S. S., který byl z jedné poloviny přidělen F. M. a vyzvána byla jen S. M.. Pokud však jde o polovinu tohoto pozemku přiděleného J. M., který byl žalován jako nabyvatel pozemku, neprokázal žalobce, že tohoto žalovaného, jako povinnou osobu, která pozemek ke dni účinnosti zákona měla ve svém držení, k vydání pozemku vyzval. Z těchto důvodů pak i odvolací soud uzavřel, že právo žalobce na vydání věci ( chaty č. 06 a poloviny pozemku č. kat. 1582/3) zaniklo prekluzí. Prekludován byl i jeho nárok na polovinu pozemku č. kat.1582/3, kterou vlastnil J. M., kterého žalobce vůbec nevyzval k vydání věci a shodný názor se soudem prvního stupně zastával odvolací soud i ohledně dalších pozemků; proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Současně odvolací soud uvedl, že pokud šlo o vlastnickou žalobu podle ustanovení §126 o.z., tedy o vydání věci, k nimž se rozhodnutím rehabilitačního soudu o zrušení výroku trestního rozsudku o propadnutí majetku obnovilo vlastnictví rodičů žalobce, uvedl odvolací soud, že rodiče žalobce J. T. a R. T. byli po povolení obnovy zproštění viny rozsudkem dne 13.7.1955, č.j. 3 T 411/55, jejichž majetek tedy státu nepropadl výrokem soudu, ale přešel na stát konfiskací podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. a to rozhodnutím odvolacího orgánu ze dne 20.3.1956. Rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 8.8.1994, sp.zn. Tz 15/93, tak nedošlo k obnovení vlastnictví právních předchůdců žalobce k majetku, a žalobce tedy neprokázal vlastnictví k těmto věcem. I z tohoto důvodu byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o vydání věci jako správný, odvolacím soudem, potvrzen. Protože důvodem zamítnutí návrhů žalobce byla skutečnost, že jeho nárok byl prekludován, odvolací soud již nezkoumal, zda tu byly splněny předpoklady podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Odvolací soud zamítl i návrh žalobce na připuštění dovolání, protože ho neshledal důvodným, když žádnou z otázek, pro které navrhoval žalobce připuštění dovolání, nepovažoval za otázku zásadního právního významu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 2.6.2000. Rozsudek nabyl právní moci 6.6.2000 a dovolání bylo podáno na poště 3.7.2000, soudu prvního stupně došlo 4.7.2000, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst.1 o.s.ř. ( ve znění před novelizaci zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolatel poukazoval na přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) a g) o.s.ř. i vzhledem k ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., neboť podal návrh na vyslovení přípustnosti dovolání pro otázky zásadního právního významu. Vytýkal odvolacímu soudu, že věc nesprávně posoudil, když se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně v tom, že jeho nárok byl pro nedostatek řádné výzvy k vydání věci prekludován. Uvedl, že je obecně známo, že evidence nemovitostí nebyla v r.1991 vedena řádně a údaje v ní uvedené neodpovídaly skutečnosti. Měl tedy za to, že výzva byla učiněna řádně i tehdy, byla-li adresátem výzvy osoba uvedená v evidenci nemovitostí a nikoliv osoba, jež ve skutečnosti věc držela. Soud prvního stupně totiž zjistil po provedeném dokazování, že ještě 1.12.1991 byl v evidenci zapsán jako vlastník nemovitosti již zemřelý A. K. Od orgánu obce se dozvěděl, že držitelem je S. M., a neměl možnost se dopátrat toho, zda výzva měla být adresována i dalším povinným osobám - zejména F.M. Pokud šlo o argumentaci, že nedošlo k propadnutí majetku na základě trestních rozsudků, byla použita až v odvolacím řízení. Šlo o natolik rozsáhlé dokazování a nové právní posouzení věci, takže neprojednáváním věci soudem prvního stupně mu byla odňata jedna soudní instance, a postup soudu byl vadný ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm. f) o.s.ř. Dovolatel namítal i to, že odvolací soud pochybil, když se řádně nevypořádal s jeho výzvou ze dne 22.11.1999, doručenou právním zástupcům žalovaných při odvolacím jednání. Navrhoval proto zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným podle dosavadních předpisů se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů (zejména podle ustanovení občanského soudního řádu - zákona č. 99/1963 Sb., ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
V dovolání dovolatel poukazoval na přípustnost podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) a g) o.s.ř., a §239 odst.2 o.s.ř. /již v citovaném znění/.
Podle ustanovení §239 odst.2 o.s.ř. / ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./ nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
K výkladu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. uvedl Ústavní soud ČR ve svém usnesení z 23.8.1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném ve svazku 4 pod č 19 /usnesení/ Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, že za rozhodnutí „po právní stránce zásadního významu\" je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
Dovolatel otázku zásadního právního významu ve svém dovolání nekonkretizoval. Odkázal na své doplnění odvolání ze dne 22.11.1999 (č.l. 105,106 ), kde žádá odvolací soud pro případ potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, aby mu zodpověděl položené otázky, např. zda lze výzvu k uplatnění nároku podle ustanovení §20 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.učinit i formou žaloby, která je doručena povinným osobám, zda písemná výzva doručená povinným osobám před lhůtou uvedenou v daném ustanovení v době po této lhůtě sledovala také uplatnění nároku na vydání věci a zda ten, komu se otevře lhůta podle §20 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. zrušením trestu propadnutí majetku, může být též oprávněn podat výzvu v obecné lhůtě podle tohoto zákona, a kdy tato lhůta končí, dále zda lze žalovat souběžně podle zákona č. 87/1991 Sb. tak i podle ustanovení §126 o.z., zda zrušením trestu propadnutí majetku rozhodnutím učiněným podle zákona č.109/1990 Sb. se stává původní vlastník bez dalšího vlastníkem věci, nebo zda je třeba řešit otázku podle zákona č. 87/1991 Sb., zda stavba nabytá kupní smlouvou uzavřenou před 5.2.1964 jedním z manželů byla bezpodmínečně nabyta do zákonného majetkového společenství majetkového a po účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. k ní vzniklo bezpodílové spoluvlastnictví manželů.
Odvolací soud nepřipustil dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku, neboť žádnou otázku, kterou navrhoval žalobce řešit nepovažoval za otázku zásadního právního významu.
Posouzení zásadního významu rozhodnutí odvolacího soudu v daném případě souviselo s tím, jak odvolací soud aplikoval a vyložil ustanovení §241 odst. 3 písm.b/, c/, d/, občanského soudního řádu (před novelizací zákonem č..30/2000 Sb.) o dovolacích důvodech ve srovnání s právními závěry z judikatury zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vydávané Nejvyšším soudem.
Odvolací soud v daném případě ve svém rozhodnutí nevycházel ze skutkového zjištění, jež by nemělo v podstatné části oporu v dokazování, když totiž nelze mít za to, že by vzal za zjištěno něco, co ve spise není, nebo že by nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývala ( viz k tomu výklad ustanovení k 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. obsažený v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud při svém právním posouzení věci aplikoval ustanovení §5 odst. 2, §20 odst.1, 2 a 3 zákona č. 87/19991 Sb., §§143 -150, §856 zákona č. 40/1964 Sb., která se projednávané právní věci nepochybně týkala, a které si také vyložil v souladu se slovným zněním citovaných ustanovení.
Z uvedeného tedy vyplývá, že v daném případě rozsudek odvolacího soudu nelze považovat za rozhodnutí odchylující se od ustálené judikatury nebo za rozhodnutí přinášející judikaturu novou s možným odpadem na rozhodnutí soudů v obdobných případech ( srov. k tomu již shora citované usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95). Pak ovšem dovolací soud nemohl dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelem je rozhodnutím po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení §239 odst.2 o.s.ř. ( před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolací soud také neshledal, že by v daném případě byly splněny podmínky přípustnosti dovolání pro vady namítané dovolatelem podle ustanovení §237 odst.1 písm. f/ a g/ o.s.ř. Nezjistil totiž vadný postup soudu, jímž by bylo účastníku řízení znemožněno jednání před soudem. Odvolací soud nařídil jednání, kterého se žalobce zúčastnil, přihlédl k jeho přednesům, hodnotil je, a ve věci rozhodl.
Nezbylo tedy než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatele jako dovolání nepřípustného podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst.1 písm. c) o.s.ř. ( ve znění před novelizaci zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. března 2001
JUDr. Júlia M u r á n s k á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková