ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.276.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 276/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupeného JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou v Praze 2, Karlovo nám. 18, proti žalovaným 1) J. F. a 2) Ing. L. F., oběma bytem P., zastoupeným JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem v Praze 5, Kořenského 15, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 37/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2010, č. j. 15 Co 467/2009-231, 15 Co 205/2010, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15.960,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich advokáta JUDr. Tomáše Hlaváčka.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. 6. 2009, č. j. 8 C 37/2003-174 (doplněný rozsudkem téhož soudu ze dne 15. 3. 2010, č. j. 8 C 37/2003-216), kterým byla zamítnuta žaloba o určení vlastnického práva k tam specifikovaným nemovitostem. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, které byly (v částce 31.920,- Kč) uloženy k platbě žalobci ve prospěch žalovaných do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich advokáta JUDr. Tomáše Hlaváčka.
Odvolací soud se plně ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně. Nižší instance ve věci dospěly k závěru, že v daném případě nebyly naplněny předpoklady pro restituční nabytí majetku obcí ve smyslu §2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Rozhodnutí O. a F., na jehož základě měla obec (žalobce) v minulosti vlastnické právo nabýt, bylo vydáno dne 30. 12. 1949. Vzhledem k zániku obecního majetku ke dni 31. 12. 1949 nemohla být obec v takto krátké době schopna reálného výkonu svých vlastnických oprávnění. Do úvahy tak mohla přicházet pouze aplikace ustanovení §2a citovaného předpisu, pro jehož užití ovšem nebyla splněna nezbytná podmínka vlastnictví České republiky k předmětným nemovitostem k datu 1. 7. 2000 (účinnost zákona č. 114/2000 Sb., kterým byla provedena novelizace zákona č. 172/1991 Sb.).
Odvolací instance ve věci rozhodovala podruhé, po předchozím zrušení rozsudku soudu prvního stupně ze dne 27. 6. 2008, č. j. 8 C 37/2003-121. Právním názorem vysloveným ve zrušovacím usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2009, č. j. 15 Co 572/2008-162, byl soud první instance v dalším řízení vázán.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V rámci vylíčení dovolacích důvodů namítal, že v posuzované věci byly naplněny zákonem stanovené podmínky pro přechod majetku České republiky do vlastnictví obce, konkrétně zejména nezbytný předpoklad historického majetku obce k datu 31. 12. 1949. Neztotožnil se s výkladem ustanovení §2 zákona č. 172/1991 Sb., jak jej provedly nižší instance a též Nejvyšší soud ve své judikatuře – tedy že k nabytí vlastnictví podle tohoto ustanovení bylo navíc třeba naplnění atributů vlastnického práva, tj. reálný výkon vlastnických oprávnění. Podle názoru dovolatele postačuje, že obec byla vlastníkem nemovitostí ke dni 31. 12. 1949. Doplňující podmínka stanovená Nejvyšším soudem v zákoně uvedena není. V tomto směru žalobce označil určitou dřívější judikaturu dovolacího soudu, jež je podle jeho mínění s napadeným závěrem v kontradikci (čímž je narušena právní jistota žalobce ohledně jeho vlastnického práva). Zdůraznil rovněž, že stát byl vlastníkem sporných nemovitostí i k datu 1. 7. 2000. S odkazem na v řízení předložené listinné důkazy argumentoval tím, že veřejná dražba, v níž měla nabýt vlastnické právo k předmětnému majetku obchodní společnost Stavebniny INVESTIS, s. r. o. (která jej posléze kupní smlouvou ze dne 28. 3. 2002 převedla na žalované), je neplatná. S ohledem na nedostatek dobré víry nemohlo v daném případě dojít ani k vydržení vlastnického práva. Dovolatel proto žádal, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání prostřednictvím právního zástupce písemně vyjádřili. Trvali na svých dosavadních tvrzeních, nesouhlasili s dovolacími námitkami a navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl a přiznal žalovaným právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátkou, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací důvody byly uplatněny podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. pro vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dále ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro tvrzenou nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem, a taktéž podle §241a odst. 3 o. s. ř., tj. z důvodu, že rozhodnutí vychází podle názoru dovolatele ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolání je přípustné.
Přípustnost dovolání vychází v předmětné věci z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť podání dovolatele směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (ze dne 27. 6. 2008, č. j. 8 C 37/2003-121) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (usnesením ze dne 17. 2. 2009, č. j. 15 Co 572/2008-162).
Dovolání však není důvodné.
V oblasti obecních restitucí podle zákona č. 172/1991 Sb. se stalo jednou ze stěžejních právních otázek to, zda ze sporných přídělů lze uznat za naplňující podmínku tzv. historického majetku obce ty, které se uskutečnily v den či bezprostředně přede dnem zániku obecního vlastnictví (31. 12. 1949) – tak jako v daném případě. Nejvyšší soud ve své judikatuře učinil několik výjimek, v nichž tyto příděly z funkčních důvodů za příděly podle §2 zákona č. 172/1991 Sb. neuznal; v podrobnostech odkazuje na rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 691/2009, 28 Cdo 2411/2006 a některá další.
Zároveň je nutno zdůraznit, že zákon č. 172/1991 Sb., upravující obecní restituce (přechod vymezených věcí na obce ze státu), není statickou normou, zajišťující obcím jejich vlastnictví „automaticky“ navždy; je nutné brát v úvahu, jaké právní úkony a s jakými důsledky se udály od 24. 5. 1991 (tj. od data účinnosti citovaného předpisu). V následujícím období mohly být založeny zcela nové vlastnické vztahy k věcem, které byly předtím považovány ex lege k datu účinnosti zákona o obecních restitucích za znovunabyté obecní vlastnictví. Nelze opomenout ani časový faktor – tedy dobu, jež uplynula od zákonem konstruovaného přechodu věcí ze státu na obec. Nerealizuje-li obec svá vlastnická práva, „nehlásí-li se“ po delší dobu ke svým oprávněním, pak jakékoli pozdější uplatnění tvrzeného restitučního nároku může vážně a v důsledcích nepřijatelně působit proti právům třetích osob, opírajících se o zesílenou právní jistotu v mezidobí. V daném případě se na základě veřejné dražby konané dne 5. 10. 1994 stala vlastníkem sporných nemovitostí obchodní společnost Stavebniny INVESTIS, s. r. o., která je posléze (dne 28. 3. 2002) převedla kupní smlouvou na žalované. Dobrá víra žalovaných při nabytí vlastnického práva od jejich právního předchůdce musí být chráněna. Osobě, která učinila určitý právní úkon s důvěrou v jí prezentovaný skutkový stav, navíc potvrzený údaji z veřejné, státem vedené evidence, musí být v materiálním právním státě poskytována ochrana (srov. závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11).
Nejvyšší soud rovněž konstatuje, že nelze přisvědčit ani námitce dovolatele o trvajícím vlastnickém právu státu k předmětným nemovitostem k datu 1. 7. 2000 (v důsledku neplatnosti veřejné dražby) – zákonný předpoklad obecní restituce stanovený v §2a zákona č. 172/1991 Sb. V tomto směru upozorňuje, že platnost tohoto aktu obecné soudy v nynějším restitučním řízení nebyly oprávněny přezkoumávat. Veřejná dražba, uskutečněná podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, byla specifickým kontraktačním procesem; nemá proto smysl uvažovat o (ne)platnosti dražby jako takové, nýbrž nanejvýše o (ne)platnosti smlouvy, jež byla jejím vyústěním (viz např. rozsudky zdejšího soudu sp. zn. 2 Odon 77/97, 2 Cdon 1034/97 a další). Tyto aspekty však bylo možno posuzovat pouze v samostatném řízení, které ovšem v rozhodné době zahájeno nebylo. Dovolací soud kromě toho neshledává nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením této otázky ze strany nižších instancí.
Z výše uvedeného plyne, že uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny, odvolací soud rozhodl ve věci správně a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Žalovaní mají podle §243b odst. 5 a §142 odst. 1 o. s. ř. vůči žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Za tento úkon náleží podle §5 písm. b) vyhl. č. 484/2000 Sb. výchozí sazba odměny v částce 20.000,- Kč, redukovaná jednou na polovinu a zvýšená o 30 % (§18 odst. 1, §19a cit. vyhlášky), tj. 13.000,- Kč. Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 20 % DPH. V součtu tedy náklady přiznané žalovaným činí 15.960,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. února 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu