ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2766.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2766/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, o dovolání dovolatelů: a/ B. S., B., 2 W. C. (V. B.), b/ T. K., C., 24 R. R. (V. B.), c/ M. A. E. K, L., 515 B. A. (U.), a d/M. P. K., W. G., 102 C. Ch. D. (U.), zastoupených Vratislavem Pěchotou, Jr.,Esq., advokátem, New York, 14 Penn Plaza, 225 West 34th Street, Suite 1800 (USA), proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 20. 3. 2012, sp. zn. 20 Co 459/2011, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 247/2006 (žalobců B. S., T. K., M. A.E.K. a M. P. K., zastoupených Vratislavem Pěchotou, Jr.,Esq., advokátem, New York, 14 Penn Plaza, 225 West 34th. Street, Suite 1800 (USA), proti žalované JUDr. Stanislavě Vrchotové, správkyni konkursní podstaty úpadce Brněnské cihelny, státního podniku v likvidaci, IČ 0001 5296, 600 00 Brno, Vachova 1, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu dne 11.12.2011, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21.4.2011, č.j. 34 C 247/2006-412. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců (původně B. S., T. K. a T. F. K.) o určení, že každý ze žalobců je vlastníkem ideálních 7/24 pozemků parc. č., v katastrálním území B. (obec B.) a pozemků parc. č. v katastrálním území Š. (obec B.). Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20.3.2012, sp. zn. 20 Co 459/2011. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21.4.2011, č.j. 34 C 247/2006-558, potvrzen, pokud jím byla zamítnuta žaloba o určení, že každý ze žalobců B. S. a T. K. je vlastníkem ideálních 7/24 pozemků uvedených ve výroku (označeném I.) rozsudku soudu prvního stupně, jakož i v části výroku (označenému II.) o nákladech řízení mezi žalobci B. S. a T. K. a žalovanou. Uvedený rozsudek soudu prvního stupně byl však zrušen v části výroku (označeném I.), pokud jím byla zamítnuta žaloba o určení, že původní žalobce T. F. K. je vlastníkem ideálních 7/24 pozemků uvedených v tomto výroku rozsudku soudu prvního stupně a v části výroku (označeném II.) o náhradě nákladů řízen mezi uvedeným původním žalobcem a žalovanou, přičemž v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení a k novému rozhodnutí. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobci B. S., T. K. a žalovanou se žalované nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo (podle §206 odst. 1, §212 a §212a občanského soudního řádu), a dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné.
Odvolací soud poukazoval na to, že žalobci v tomto řízení tvrdili, že k pozemkům, o něž v řízení jde, uplatnili (již 8.8.1996) restituční nároky postupem podle zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), ale v době, kdy o jejich restitučních nárocích nebylo ještě rozhodnuto, byly pozemky v rozporu s ustanovením §68 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb. (o konkursu a vyrovnání) zahrnuty do konkursní podstaty úpadce Brněnské cihelny, státního podniku v likvidaci, a následně byly žalovanou správkyní konkursní podstaty úpadce převedeny na třetí osoby. Žalobci jsou toho názoru, že „pokud restituenti vymáhají své nároky restituční předpisy na danou právní věc nedopadají“, a proto žalobci přikročili k podání své určovací žaloby. Jejich žaloba se týká pozemků, uváděli žalobci, vlastněných před rokem 1939 právním předchůdcem žalobců P. K., které mu byly po roce 1945 nedůvodně konfiskovány, a po únoru 1948 mu pak již nebyly vydány. Žalobci uplatňovali v tomto soudním řízení i názor, že se tu jedná o pozemky, které vznikly ze smíšeného vlastnictví“, a proto mají žalobci za to že se „na celé plochy pozemků vztahují restituční nároky žalobců“.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v tomto řízení nebylo doloženo, že by žalobci označené pozemky byly v současné době ve vlastnictví žalobců, takže už z toho důvodu nebylo možné určovací žalobě žalobců vyhovět. Pokud jde žalobcům o pozemky, na které uplatnili restituční nároky, pak bylo nutno se domáhat jejich vydání v restitučním řízení a nikoli podáním žaloby o určení jejich vlastnického práva k pozemkům podle ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu (není tu také na straně žalobců dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení). Odvolací soud byl tedy toho názoru, že zamítnutí určovací žaloby žalobců rozsudkem soudu prvního stupně nemá vliv na probíhající restituční spory a neodnímá žalobcům možnost domoci se svých nároků v těchto řízeních. Odvolací soud měl za to, že „určovací žalobou nelze postup podle restitučních předpisů nahrazovat, ani nelze touto cestou výsledky restitučních řízení měnit“ (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ČR zveřejněné sdělením pod č. 477/2005 Sbírky zákonů).
Pokud ovšem se určovací žaloba žalobců týká pozemků, které byly žalobcům v restitučních řízeních pravomocně vydány a u kterých jsou žalobci nyní i evidováni v katastru nemovitostí jako jejich spoluvlastníci společně s dalšími osobami , na něž byly pozemky převedeny z konkursní podstaty úpadce Brněnské cihelny, státního podniku v likvidaci, byl odvolací soud toho názoru, že „žalobci tu mají naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva a určovací žalobou se tu mohou domoci určení vlastnického práva a odstranění duplicitního zápisu vlastnického práva třetích osob (které vlastníky pozemků nejsou) v katastru nemovitostí“. Odvolací soud byl však toho názoru, že určovací žaloba žalobců by mohla dosáhnout svého účelu pouze tehdy, pokud by směřovala vůči třetí osobě, zapsané v katastru nemovitostí, jako další vlastník, nikoli vůči třetí osobě, zapsané v katastru nemovitostí, jako další vlastník, nikoli vůči správkyni konkursní podstaty úpadce Brněnské cihelny, které tu nyní jako vlastník pozemků v katastru nemovitostí zapsány nejsou. Odvolací soud ještě dodával, že „určovací žaloba nenahrazuje žalobu na vyloučení věci z konkursní podstaty, a proto tato určovací žaloba nemá za následek vyloučení věci z konkursní podstaty“.
Odvolací soud však vytkl soudu prvního stupně, že ve svém rozsudku, napadeném odvoláním žalobců, nerozhodl o určení vlastnictví F. K., nýbrž o určení vlastnictví T. F. K. , tedy rozhodl o jiném nároku, než o tom návrhu, který byl předmětem tohoto řízení. Tato vada nemohla být podle názoru odvolacího soudu napravena v odvolacím řízení.
Z uvedených důvodů tedy rozhodl odvolací soud tak, že potvrdil (podle §219 občanského soudního řádu) odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný ve vztahu mezi žalobci B. S. a T. K. a mezi žalovanou (včetně výroku o náhradě nákladů řízení mezi těmito účastníky řízení), zatím co část výroku (označeného I.) rozsudku soudu prvního stupně, pokud jím byla zamítnuta žaloba o určení, že původně v žalobce žalobců označený T. F. K. je vlastníkem ideálních 7/24 pozemků, o něž jde v tomto řízení (jakož i výroku o nákladech řízení mezi žalovanou a tímto dalším žalobcem /dalšími žalobci M.A.E. K. a M.P. K., jako právními nástupci F. K./) byl uvedený výrok rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem zrušen (podle §221 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu) a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení a k novému rozhodnutí.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 15.5.2012 doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání se strany žalobců bylo dne 19.6.2012 podáno u soudu prvního stupně.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil výroky (označené I. a II.) rozsudku odvolacího soudu a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu, případně soudu prvního stupně, k dalšímu řízení, v němž by mělo být „respektováno“ právo podání určovací žaloby i naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení.
Dovolatelé ve svém dovolání uváděli, že by stávající určovací výrok soudního rozsudku měl být nahrazen určujícím výrokem, že „podílovými spoluvlastníky pozemků parc. č. v katastrálním území B. a pozemků parc. č. v katastrálním území Š., dříve vlastněných jejich otcem a dědem prostřednictvím společnosti G. K. a syn (či přímo otcem), jsou B. S., T. K., M. A.E. K. a M. P.K., a to v podílech po 7/24, respetive 1/4.
Dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné a jako dovolací důvod uplatňovali, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé zdůrazňovali zejména to, že jejich určovací žaloba byla nesprávně soudy obou stupňů posouzena jako nepřípustná, i když pozemky, o něž jde v tomto řízení „byly nárokovány v restituci od období 1992-1996 v režimu zákona o půdě, ale doposud o nich nebylo rozhodnuto“. Dovolatelé mají za to, že „posouzení zcizeného vlastnictví sourozenců K. musí být vedeno v duchu intencí komplexe české legislativy a zásad spravedlivého soudního procesu, respektu k institutu dědictví a s ohledem k širším ústavním zárukám občanů České republiky“; mají také za to, že podmínka naléhavého právního zájmu je tu dáma tím, že ohledně pozemků, o něž jde v tomto řízení, došlo k protiprávnímu odebrání vlastnického titulu předchůdcům žalobců a došlo v souvislosti s konkursem úpadce Brněnské cihelny, s.p., k proti právnímu nabytí pozemků novými držiteli těchto pozemků.
Dovolatelé zdůrazňují, že navrácení pozemků právním nástupcům původního vlastníka je v daném případě odvolacího soudem zamezováno, a to po 20 letech neskončeného restitučního řízení; nedošlo ani k vydání majetku původního vlastníka pozemků P. K. v řízení o dědictví.
Dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu zejména to, že na jedné straně považuje majetkové převody pozemků z konkursní podstaty úpadce Brněnské cihelny, s.p., v níž se tyto pozemky neopodstatněně ocitly, za nezákonné a neplatné, ale na druhé straně z této nezákonnosti nevyvozuje žádné dopady pro žalovanou správkyni této konkursní podstaty.
Podle názoru dovolatelů soud prvního stupně i odvolací soud nesprávně pokládaly za důvodné nezahrnutí všech pozemků, dříve vlastněných společenstvím G. K. a syn, do předmětu tohoto řízení, třebaže tyto nezahrnuté pozemky byly obsaženy v žalobním petitu žaloby žalobců v roce 2001.
Dovolatelé jsou přesvědčeni, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozhodnutím dovolacího soudu ze dne 15.6.2011 (28 Cdo 1459/2011, Nejvyššího soudu), týkajícím se majetku bývalé společnosti G. Kohn a syn, v.o.s., v němž byl zaujat názor, že „povinná osoba nemůže v žádném případě převést věci, k nimž byl uplatněn restituční nárok do vlastnictví jiného“. Také v nálezu Ústavního soudu ČR IV ÚS 259/95, bylo deklarováno, poukazovali dovolatelé, že k převodu majetku cihelny G. K. a syn na předchůdce uvedeného státního podniku došlo protiprávně.
Dovolatelé mají za to, že nesprávně byla odvolacím soudem posouzena v tomto řízení i otázka procesního nástupnictví po F. K., a to bez ohledu na to, že zůstavitel F. K. ustavil svůj T. F. K. výslovně pro svá česká soudní a správní řízení.
Dovolatelé jsou posléze přesvědčení, že toto řízení o určení vlastnictví, které tu bylo iniciováno, mělo být považováno za řízení výlučné a nemělo být vázáno absencí restitučního rozhodování. V této právní věci měl tedy, podle názoru dovolatelů, projednávající soud výlučnou jurisdikci ohledně nemovitých věcí, které jsou předmětem žaloby v této právní věci.
Přípustnost dovolání dovolatelů, směřujícího proti výroku rozsudku odvolacího soudu, potvrzujícímu zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání dovolatelů proti výroku rozsudku odvolacího soudu, zrušujícímu částečně výrok rozsudku soudu prvního stupně (a vracejícímu věc v tomto rozsahu k dalšímu řízení u soudu prvního stupně) o žalobním návrhu na určení vlastnictví k pozemkům parc. č. v katastrálním území Š., bylo pak třeba posoudit s uvážením ustanovení §236 až §239 občanského soudního řádu, upravujících přípustnost dovolání proti dalším pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu v souvislosti s ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku.
V této právní věci se soudy obou stupňů musely zabývat závažnou právní otázkou, jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisy restitučními povahy (jmenovitě s ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb., zákona o půdě) které jsou ve vtahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce oprávněné osoby, především dědice) předpisy speciálními.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) ze dne 11. 9. 2003, 31 Cdo (22 Cdo) 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů), a to i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu, nemohla-li své právo uplatnit podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR ze dne 1.11.2005, P1.ÚS-st.21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněnému sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25.2.1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před více než šedesáti lety, podle obecných předpisů, by tu byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR ze dne 1.11.2005, P1.ÚS-st. 21/05, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb., byl zaujat výkladový závěr i k samotnému ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu: „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, že vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případně absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c/ občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.
S poukazem na uvedené právní závěry Ústavního soudu ČR, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud (vycházející rovněž z těchto uvedených právních závěrů) ve svém rozsudku ze dne 20.3.2012 (sp. zn. 20 Co 459/2011 Krajského soudu v Brně), proti němuž směřuje dovolání dovoletelů ohledně potvrzujícího výroku (označeného I) tohoto rozsudku, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb.) nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu či právní otázku, která by byla konkrétně rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem). Nebylo tu tedy u dovolání dovolatelů shledáno splnění zákonných předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu, pokud šlo o výrok rozsudku odvolacího soudu o potvrzení výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé. Nebyly tu však shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání dovolatelů, pokud toto dovolání směřovalo také proti výroku rozsudku odvolacího soudu zrušujícímu zčásti výrok (označený II.) rozsudku soudu prvního stupně, neboť tu nebylo možné shledat přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, když tu sice šlo o výrok o zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně, nikoliv však i o rozhodnutí o zastavení řízení, jak to uvádí ustanovení §239 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 ost. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 18. října 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu