ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.2777.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 2777/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce M. J., zastoupeného advokátem, proti žalované M. V., zastoupené advokátem, o zaplacení částky ve výši 126.244,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 38 C 60/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2009, č. j. 53 Co 375/2008-133, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2009, č. j. 53 Co 375/2008-133, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se domáhal zaplacení částky ve výši 126.244,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění uvedl, že žalovaná užívala bez právního důvodu v období od 25. 2. 2003 do 25. 2. 2005 nemovitosti v jeho vlastnictví (konkrétně pozemky parc. č. 3524/7 a parc. č. 3524/4, a dále část pozemku parc. č. 3524/2, vše v kat. území H., obec P.).
Žalovaná ve svém vyjádření potvrdila, že předmětné nemovitosti v daném období užívala. Zpochybnila však aktivní legitimaci žalobce, když označila za vadné restituční řízení, na jehož základě se měl žalobce stát vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť v něm nevystupovala jako účastnice. Uzavřela, že rozhodnutí pozemkového úřadu z uvedeného důvodu nenabylo právní moci, žalobce se nikdy nestal vlastníkem předmětných nemovitostí a není tudíž věcně legitimován k podání žaloby. Žalovaná rovněž zpochybnila výši žalobcova nároku, neboť v rozhodném období byla maximální možná výše nájemného regulována cenovými výměry Ministerstva financí a to v částce 30,- Kč/m2/rok.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 4. 2008, č.j. 38 C 60/2005-106, žalovanou zavázal k zaplacení částky ve výši 126.244,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalovaná v řízení neprokázala žádný právní důvod užívání nemovitostí ve vlastnictví žalobce a proto se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila. Odmítl rovněž námitku žalované ohledně nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce, neboť žalobce své vlastnické právo k předmětným nemovitostem nabyl na základě pravomocného správního rozhodnutí, které nemůže být v rámci předmětného soudního řízení podrobeno přezkumu. Soud prvního stupně konečně uzavřel, že výše bezdůvodného obohacení odpovídá výši obvyklého nájemného v daném místě a čase stanoveného na základě provedeného znaleckého ocenění.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 2. 2009, č.j. 53 Co 375/2008-133, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalovanou namítané procesní vady restitučního řízení mohou být podrobeny přezkumu pouze v režimu správního soudnictví. Konstatoval, že žalobce se na základě pravomocného rozhodnutí pozemkového úřadu stal vlastníkem předmětných nemovitostí, čímž je dána i jeho aktivní věcná legitimace v souzené věci. Odvolací soud rovněž uzavřel, že pro určení výše bezdůvodného obohacení je třeba vycházet z výše obvyklého nájemného stanoveného znaleckým posudkem.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť jde o věc zásadního právního významu. Jako dovolací důvod uvedla postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jakož i nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Konkrétně namítala, že pozemkový úřad rozhodl o nároku žalobce podle zákona č. 229/2001 Sb., ač k tomu nebyl v případě zastavěného pozemku parc. č. 3524/7, kat. území Horní Počernice, pravomocný. Odvolací soud následně tím, že se s námitkou nicotnosti uvedeného správního rozhodnutí vypořádal tak, že jej není oprávněn věcně přezkoumávat, ačkoliv z uvedeného rozhodnutí při posouzení věci vycházel, založil vadu řízení ve smyslu §134 a §135 odst. 2 o.s.ř. Dále uvedla, že odvolací soud posoudil věc v rozporu s hmotným právem, když při určení výše bezdůvodného obohacení opomenul existenci cenového výměru Ministerstva financí č. 1/2003. Na základě tohoto výměru mělo být nájemné stanoveno v maximální výši 30,- Kč/m2/rok.Žalovaná konečně poukázala na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu řešící obdobnou problematiku např. v rozhodnutích pod sp. zn. 25 Cdo 845/99, sp. zn. 33 Odo 668/2002 nebo sp. zn. 33 Odo 394/2004.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, řádně zastoupenou a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o.s.ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním napadené věci, může být pří¬pustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu. Ten je podle §237 odst. 3 o.s.ř. dán zejména tehdy, jestliže napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu ještě nebyla řešena, která je odvolacími nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo také řeší-li odvolací soud určitou právní otázku jinak, než je posuzováno v konstantní judikatuře dovolacího soudu a Ústavního soudu ČR (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.1.2002, sp. zn. 20 Cdo 2296/2000) nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z obsahu dovolání dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí je zásadního právního významu, neboť řeší právní otázku (týkající se výše bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání věci bez právního důvodu) jinak, než je posuzováno v konstantní judikatuře dovolacího soudu. Z uvedeného důvodu shledal dovolací soud podané dovolání přípustným dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
D. Důvodnost
Dovolání je důvodné.
I. K námitce nesprávného posouzení výše bezdůvodného obohacení
1. Dovolací soud předesílá, že otázku, zda může cena obvyklého nájemného, zjištěného za účelem stanovení výše bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním věci bez právního důvodu, přesáhnout maximální výši nájemného, které by mohlo být sjednáno s ohledem na cenový výměr, již Nejvyšší soud řešil např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 53/2000, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2905/2005. V uvedených rozhodnutích dospěl dovolací soud závěru, že výše bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání věci bez právního důvodu nemůže přesáhnout výši regulovaného nájemného, které by se jinak uplatnilo. Nejvyšší soud dále ve svém rozhodnutí ze dne 8. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1748/2008, v obdobné věci konstatoval, že „cenové výměry stanovením maximální ceny nájemného z pozemků nesloužících k podnikání v rozhodném období za existence nájemního vztahu zásadním způsobem ovlivňují výši bezdůvodného obohacení při užívání těchto pozemků bez právního důvodu, a je tedy zcela logické, že „návětí“ citovaných cenových výměrů neobsahuje formulace „bezdůvodné obohacení a nájemné z pozemků nesloužících k podnikání nájemce“ či obecnější „cena za užívání pozemků nesloužících k podnikání nájemce.“
2. V souzené věci žalobce jako vlastník uplatnil právo na vydání bezdůvodného obohacení za bezplatné užívání 862 m2 pozemků žalovaným za období únor 2003 až únor 2005 včetně, tedy za období, v němž nájemné z pozemků nesloužících k podnikání nájemce bylo regulováno právními předpisy, cenovými výměry Ministerstva financí č. 1/2003, 1/2004 a 1/2005, dle kterých maximální cena nájemného z pozemků nesloužících k podnikání v P. činila 30,- Kč za m2 ročně. S ohledem na shora uvedené, resp. skutečnost, že odvolací soud nepřihlédl k cenovým výměrům Ministerstva financí č. 1/2003, 1/2004 a 1/2005, které regulovaly nájemné z pozemků nesloužících k podnikání, odvolací soud věc nesprávně právně posoudil a rozhodl, že žalovaná je za užívání předmětných pozemků k nepodnikatelským účelům v rozhodném období povinna vydat částku 126.244,- Kč s příslušenstvím, ačkoliv žalobce mohl (s přihlédnutím k uvedeným cenovým výměrům) po žalované požadovat eventuálně sjednané nájemné v částce výrazně nižší (v daném případě nejvýše 25.860,- Kč ročně).
II. K námitce vady řízení způsobené porušením ustanovení §135 o.s.ř.
3. Podle ustanovení §135 odst. 2 o.s.ř. „otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno rozhodnutí, soud z něho vychází.“
4. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 28 Cdo 339/2007 konstatoval, že „[r]ozhodnutí pozemkového úřadu podle ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. je třeba chápat (stejně jako rozhodnutí téhož orgánu podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.) jako rozhodnutí o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti. […] Soud v občanském soudním řízení nemůže dospět k závěru, že vlastníkem dotčené nemovitosti je osoba jiná než osoba oprávněná (§4 zákona č. 229/1991 Sb.), o jejímž vlastnictví k nemovitosti bylo rozhodnuto […] podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. To platí vždy, pokud nedošlo ke zrušení rozhodnutí pozemkového úřadu např. na základě obnovy řízení, popřípadě na základě ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §42 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ČR. […] Soud pak není mimo rámec správního soudnictví oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný (viz i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. 11/2000, svazek č. 2).“
5. V souzené věci odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uvedl, že námitka žalované směřuje k posouzení věcné správnosti rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha ze dne 17. 2. 2003 a tudíž může být předmětem posouzení pouze v režimu správního soudnictví. Potud je odůvodnění odvolacího soudu správné. Odvolací soud však zcela opomenul přezkoumat, zda rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha ze dne 17. 2. 2003 není rozhodnutím nicotným (paaktem). Žalovaná totiž v řízení namítla, že Pozemkový úřad Praha nebyl pravomocným orgánem pro rozhodování o restitučním nároku žalobce v případě zastavěného pozemku parc. č. 3524/7 v kat. území Horní Počernice, když uvedený pozemek dle jejího názoru nespadal pod rozsah působnosti zákona č. 229/1991 Sb. Dovolací soud tudíž uzavřel, že pokud odvolací soud neuvedl, z jakých zákonných ustanovení dovodil pravomoc Pozemkového úřadu Praha k přiznání restitučního nároku žalobce ohledně pozemku parc. č. 3524/7, kat. území Horní Počernice, je odůvodnění jeho rozhodnutí neúplné a tudíž nesprávné.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o.s.ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán právními názory soudu dovolacího (§243d odst. 1 ve sp. s §226 odst. 1 o.s.ř.). V jeho rámci bude při rozhodování o nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 2. září 2009
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu