ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2811.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 2811/2018-227
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně A. V. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jaroslavem Radilem, advokátem se sídlem v Praze 7, Ovenecká 78/33, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, v řízení jednající Českou republikou – Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 481/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2018, č. j. 21 Co 17/2018-203, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 3.388,- Kč k rukám jejího zástupce, JUDr. Jaroslava Radila, advokáta se sídlem v Praze 7, Ovenecká 78/33, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 25. 9. 2017, č. j. 28 C 481/2015-141, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parcelní č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 2.177 m 2 , v katastrálním území XY, zapsaného na listě vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY, který je ve vlastnictví České republiky, podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I.). Dále zamítl návrh na nahrazení projevu vůle žalované ohledně pozemků parcelní č. 659/3, ostatní plocha, o výměře 853m 2 , parcelní č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 439 m 2 , obou zapsaných pro katastrální území XY na listě vlastnictví č. XY, a pozemku parcelní č. XY, zahrada, o výměře 425 m 2 , v katastrálním území XY, všech zapsaných u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY, vlastněných Českou republikou (výrok II.). Rovněž rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 16.940,- Kč k rukám JUDr. Jaroslava Radila, advokáta (výrok III.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako právní nástupkyně oprávněné osoby, své zemřelé matky D. N., má na základě pravomocného rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 15. 4. 2015, č. j. PÚ 411/91/5, nárok na bezúplatný převod náhradního pozemku za v rozhodnutí blíže specifikované pozemky v katastrálních územích XY a XY, vše v obci XY, které pro zákonem stanovenou překážku nebyly vydány (§11 a §11a zákona o půdě). Výši neuspokojeného restitučního nároku soud prvního stupně určil na základě ocenění podle znaleckých posudků. K uspokojení uplatňovaného nároku sám vybral pozemek parcelní č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 2.177 m 2 , v katastrálním území XY, zapsaný na listě vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště XY, neboť právě tato nemovitost v nejvyšší možné míře naplňuje restituční nárok žalobkyně. Vyhověl-li by žalobě též ohledně ostatních žádaných pozemků, bylo by žalobkyni přisouzeno více, než činí její nárok, pročež žalobu v tomto rozsahu zamítl.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 3. 2018, č. j. 21 Co 17/2018-203, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 10.164,- Kč k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok II.). Odvolací soud aproboval skutkové a právní závěry soudu prvního stupně. Přístup žalované označil - s ohledem na délku řízení vedeného Státním pozemkovým úřadem od roku 1991 do roku 2015 - za liknavý, tudíž nelze přičítat k tíži žalobkyně její neúčast ve veřejných nabídkách podle §11a zákona o půdě. Co se týče ocenění předmětných pozemků, ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, který vycházel z ocenění hodnoty nevydaných pozemků učiněných znalcem. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně neobchází zákon, neboť se pouze domáhá svých nároků, ohrožených tzv. restituční tečkou ke dni 1. 7. 2018.
Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalovaná dovoláním, majíc je za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, reprezentované rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, jenž byl publikován pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015 (označená rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Žalovaná má za to, že se nedopustila liknavého přístupu při uspokojování restitučního nároku žalobkyně, neboť žaloba v nyní projednávané věci byla podána již po uplynutí sedmi měsíců od právní moci negativního rozhodnutí o vydání původních pozemků, během nichž se žalobkyně neúčastnila veřejných nabídek. Dovolatelka má za to, že nebyly splněny předpoklady pro odlišný postup, než předvídá zákon o půdě v ustanovení §11a, tj. dlouhodobá nemožnost restituenta domoci se svých práv, aktivní účast oprávněné osoby ve veřejných nabídkách pozemků a nečinnost, liknavost či svévole na straně státu. Žalobkyně si podáním žaloby přivodila pouze výhodnější postavení oproti oprávněným osobám postupujícím cestou zákona. Dovolatelka dále nesouhlasí se způsobem ocenění restitučního nároku, jelikož odvolací soud vyšel ze znaleckého posudku, jenž restituční nárok ocenil v aktuálních cenách, což jednak odporuje zákonu o půdě, jednak ve svém důsledku převyšuje restituční nárok žalobkyně. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, případně aby napadené rozhodnutí změnil a žalobu zamítl.
Žalobkyně ve vyjádření dovolání označila za nepřípustné, neboť z jeho obsahu není patrné, v jaké otázce hmotného či procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a ani neoznačil rozhodnutí, která takovou praxi představují. Připomněla rovněž, že dovolatelka opakovaně popírá zavinění současného stavu, v němž dochází k porušování práv osob oprávněných z restitučních právních předpisů ze strany státu zastoupeného právě dovolatelkou.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 20. 3. 2018 (srovnej čl. II, bod 2. a contr. zákona č. 296/2017 Sb.) Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání (§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované není přípustné. Ač žalovaná deklaruje uplatnění dovolacího důvodu upraveného v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., ve skutečnosti žádnou otázku hmotného nebo procesního práva nevymezuje. Má za to, že dovolacímu přezkumu je otevřena otázka řádnosti postupu žalované při uspokojování restitučního nároku konkrétní oprávněné osoby a určení výše jejího restitučního nároku. Pomíjí ovšem, že uplatňuje nikoliv námitky směřující proti právnímu posouzení věci, ale námitky skutkové (nepočínala si liknavě a restituční nárok byl stanoven znalcem v nesprávné výši, a proto jej nelze uspokojit vydáním náhradního pozemku, jímž by se oprávněné osobě dostalo hodnoty, která její nárok převyšuje). Jiné (dle jejího mínění správné) právní posouzení věci tak odvozuje od odlišného skutkového stavu, než jaký byl v nalézacím řízení zjištěn.
Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srovnej nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb. – označené nálezy, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné i na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované [resp. jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR, jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad (srovnej §22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů)] může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo nutno vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud současně připomíná jím zaujatý právní závěr, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu Pozemkového fondu ČR (respektive žalované), je především otázkou skutkových zjištění a že je vyhrazeno zejména soudům nižších stupňů. Při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, zda úvahy odvolacího soudu vztahující se k závěru o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole, nejsou nepřiměřené, zda se pohybují ve vytčených mezích a zda přihlížejí ke všem relevantním hlediskům, jak byly zformulovány judikaturou (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, a ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5661/2017).
Hodnotící závěr soudů nižších stupňů o liknavosti žalované, případně jejího právního předchůdce, při uspokojování restitučních nároků žalobců není v posuzovaném případě nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. Jestliže totiž i přes aktivní přístup žalobkyně, respektive jejích právních předchůdců (právní předchůdkyně žalobkyně uplatila svůj nárok již v roce 1991, rozhodnuto o něm bylo až v roce 2015), do současné doby nedošlo k uspokojení jejích restitučních nároků, následkem čehož se dovolatelka ocitla v mnohaletém prodlení, odvolací soud zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem liknavého postupu dovolatelky nebylo lze po žalobkyni či jejích právních předchůdcích spravedlivě požadovat dále účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět její žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků v rozsahu odpovídajícím jejímu restitučnímu nároku.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že za daného skutkového stavu proto není (nemůže být) rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu ani s dovolatelkou odkazovanou judikaturou dovolacího soudu, tedy s již výše zmiňovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, jež – stejně tak jako rozhodnutí ve věci nyní posuzované – jsou vybudována na závěru, že oprávněné osoby mohou své nároky na poskytnutí jiného vhodného pozemku zásadně uspokojovat cestou veřejných nabídek, nejde-li ovšem (tak jako v tomto případě) o situaci výjimečnou, odůvodněnou liknavým, či svévolným nebo diskriminačním přístupem žalované.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán – pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008); má tak být zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že rozhodný je jejich charakter, a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. V situaci, kdy pozemky byly v době přechodu na stát sice vedeny v evidenci jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě, je však třeba je ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. – dále „cenový předpis“ (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, či ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 294/2016).
Založil-li tudíž odvolací soud svůj závěr o tom, že hodnota odňatých pozemků, jež nebylo možné oprávněné osobě vydat pro zákonnou překážku a jež v době přechodu na stát byly určeny k zastavění (pro účel výstavby byly ostatně také původnímu vlastníku odňaty), odpovídá hodnotě pozemku vydávaného, nijak se tím od výše citované judikatury neodchýlil.
Výše restitučního nároku (náhrady), jenž má být uspokojen převodem jiného vhodného pozemku (§11a zákona o půdě) se odvozuje od ceny odňatých pozemků, jíž lze – s ohledem na ustanovení §28a zákona o půdě – určit právě v cenách platných ke dni 24. 6. 1991, podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. V této souvislosti sluší se připomenout, že shodným způsobem a dle téhož právního předpisu – vyhlášky č. 182/1988 Sb., oceňují se podle §11a odst. 13 zákona o půdě i pozemky náhradní (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2607/2017 – ústavní stížnosti proti nim podané Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněné usnesením ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1782/16, resp. usnesením ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3386/17). I tím má být v zásadě zajištěna ekvivalentnost náhradního plnění v poměru k ceně odňatého pozemku (a kdy případná specifika pozemků lze zohlednit již při jejich ocenění s použitím korektivu a kritérií uvedených v příloze 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb.).
Cena náhradního pozemku se tudíž vypočítává podle cenového předpisu platného ke dni účinnosti zákona o půdě, přičemž ve prospěch oprávněné osoby nelze počítat s navýšením ceny pozemku, k němuž došlo po změně jeho charakteru v důsledku jeho zastavění po přechodu na stát nebo právnickou osobu bez přičinění původního vlastníka. O případ takové změny charakteru pozemku po jeho přechodu na stát ovšem v posuzované věci nejde. Žalobkyně nepožaduje náhradu za pozemky jiného charakteru, než které byly odňaty jejím předchůdcům a i kvantifikaci nároku odvozuje pak od pozemků téhož charakteru.
Samotné zjišťování ceny nemovitosti a její určení dle cenového předpisu je otázkou zejména skutkových zjištění, jejichž kvalifikované posouzení si pak zpravidla vyžaduje i odborné znalosti (§127 odst. 1 o. s. ř.). Byl-li v tomto směru podán znalecký posudek, podléhá i takový důkaz hodnocení podle zásad vyjádřených v §132 o. s. ř., tedy nikoliv co do odborných závěrů ve smyslu jejich správnosti, nýbrž z pohledu přesvědčivosti posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logického odůvodnění znaleckého nálezu a jeho souladu s ostatními důkazy (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Cdon 24/94, uveřejněný pod č. 33/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nutno podotknout, že hodnocení znaleckých posudků, jež byly v dané věci za účelem zjištění ceny pozemků k důkazu provedeny, nevykazuje žádné deficity. Soudy obou stupňů se zabývaly souladem jednotlivých znaleckých posudků, jakož i jejich úplností a vztahem k relevantní právní úpravě. Výše restitučního nároku (náhrady) byla odvozena od ceny odňatých pozemků určené v souladu se shora ohlášenými judikatorními závěry podle cenového předpisu (v cenách ke dni 24. 6. 1991), a shodným způsobem byla zjištěna i cena pozemku náhradního (vydávaného). Argumentovala-li žalovaná v dovolání tím, že restituční nárok na žalobkyni připadající byl vyčíslen na částku 6.083,- Kč, pak zcela zřejmě přehlíží, že odňaté pozemky byly určeny k zastavění (a také po převzetí státem zastavěny byly) a jednotková cena za 1 m 2 pozemku určeného pro výstavbu na území hlavního města Prahy činila 250,- Kč (srovnej ustanovení §14 odst. 1 cenového předpisu). Při zohlednění celkové výměry odňatých pozemků (6.726 m 2 ) pak celkový restituční nárok nemohl být vyčíslen částkou 24.332,- Kč (a nárok připadající na žalobkyni částkou 6.083,- Kč).
Pokud dovolatelka podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu „v plném rozsahu“, pak se dovolací soud zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení II. a ve vztahu k části výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i výroku o nákladech prvostupňového řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením §243f odst. 3 věta druhá, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 28. 11. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu