ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.2847.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 2847/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně Mgr. G. Š. , insolvenční správkyně dlužníka ELVIORE s.r.o., IČ 252 14 039, se sídlem v Praze 1, Zlatnická 5, proti žalovanému P. R. , zastoupenému JUDr. Hanou Desenskou, advokátkou se sídlem v Jičíně, Fortna 40, o zaplacení 180.000 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 35/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2014, č. j. 54 Co 278/2014-215, ve znění opravného usnesení ze dne 30. dubna 2015, č. j. 54 Co 278/2014-259, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2014, č. j. 54 Co 278/2014-215, ve znění opravného usnesení ze dne 30. dubna 2015, č. j. 54 Co 278/2014-259, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 4. 3. 2014, č. j. 46 C 35/2010-178, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 2. 2015, č. j. 46 C 35/2010-254, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení v záhlaví označené sumy s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Soud vzal za prokázané, že žalovaný jako pronajímatel a dlužník jako nájemce v roce 2006 uzavřeli smlouvu o nájmu tržního krámku nacházejícího se na pozemku parc. č. 1216/6 v katastrálním území K. V. Za rok 2007 zaplatil dlužník žalovanému nájemné ve výši 180.000 Kč, jehož vrácení žalobkyně nyní požaduje, jelikož se domnívá, že žalovaný v době uzavření smlouvy již nebyl vlastníkem předmětné stavby, a daný právní úkon je tudíž neplatný. Bylo zjištěno, že Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 21. 6. 2004, č. j. 8 C 2/98-160, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 2. 2005, č. j. 14 Co 461/2004-186, určil, že vlastníkem sporného krámku je město Karlovy Vary. Vzhledem k tomu, že zmíněné řízení proběhlo mezi odlišnými účastníky, nepředstavoval předeslaný určovací výrok pro nynější spor závazné vyřešení otázky vlastnictví, pročež bylo třeba, aby obvodní soud samostatně zkoumal, komu svědčilo vlastnické právo k pronajímanému objektu. Soud prvního stupně uvedený problém posoudil tak, že žalovaný vlastníkem dotčeného krámku byl, nájemní smlouvu s dlužníkem tedy uzavřel platně, a plnění, jež v souladu s ní přijal, nezakládalo jeho bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 9. 2014, č. j. 54 Co 278/2014-215, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 4. 2015, č. j. 54 Co 278/2014-259, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobkyně změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 180.000 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními obvodního soudu, po právní stránce je však hodnotil odlišně. Byť připustil, že se zřetelem k odlišnému okruhu účastníků nelze z rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech o určení vlastnického práva ke zmiňovanému krámku v nynější věci vycházet jako z rozhodnutí, kterým byla otázka vlastnictví této budovy pravomocně vyřešena, je třeba zohlednit, že na podkladě uvedeného rozsudku bylo vlastnické právo města Karlovy Vary v červnu 2005 zapsáno do katastru nemovitostí, a žalovaný tak v listopadu 2006, kdy došlo k uzavření nájemní smlouvy s dlužníkem, již nebyl vlastníkem pronajímaného objektu. Plnění, jež na základě oné smlouvy obdržel, tudíž představuje bezdůvodné obohacení, což platí tím spíše, že byl dlužník ELVIORE s.r.o. rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 12. 2010, č. j. 17 C 192/2009-111, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2012, č. j. 23 Co 445/2011-154, zavázán zaplatit městu Karlovy Vary coby vlastníku předmětného krámku částku 406.809 Kč jakožto majetkový prospěch nabytý tím, že danou stavbu užíval dle nájemní smlouvy uzavřené se žalovaným.
Proti tomuto rozsudku brojí žalovaný dovoláním, jež pokládá za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatel předně namítá, že odvolací soud zřejmě chybně pokládal stav zápisů v katastru nemovitostí nastolený na základě pravomocného rozhodnutí soudu o určení vlastnictví za „nevyvratitelný“ s ohledem na ustanovení §984 až 986 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), přičemž jednak pominul fakt, že dané rozhodnutí o určovací žalobě bylo vydáno v řízení s odlišným okruhem účastníků, jednak nezohlednil, že výrok tohoto rozsudku trpí nedostatky v označení sporné nemovitosti, jež jej činí (do provedení opravy dle §164 o. s. ř.) absolutně nevykonatelným.
Odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jež pravomocné rozsudky pokládá za závazné ve smyslu §159a odst. 1 o. s. ř. pouze ve vztahu mezi účastníky řízení, jež předcházelo jejich vydání. Otázku vlastnictví je zapotřebí v řešené věci nutno posoudit nově s tím, že se nabízí závěr, podle něhož žalovaný vlastnictví k předmětné budově nabyl ve veřejné dražbě, popřípadě vydržením (na podporu tohoto svého názoru rozvinul žalovaný v dovolání podrobnou argumentaci).
Městský soud rovněž postupoval v rozporu s judikaturou dovolacího soudu při hodnocení otázky vzájemných práv a povinností stran neplatné smlouvy ve smyslu §457 obč. zák., neboť nerespektoval synallagmatickou povahu tohoto vztahu, odhlédnuv od skutečnosti, že oproti nároku žalobkyně na vrácení uhrazeného nájemného stojí právo žalovaného na vydání peněžitého ekvivalentu hodnoty užívacího práva ke sporné nemovitosti. V daném případě bylo přitom placeno nájemné zcela korespondující obvyklým tržním poměrům, takže se žalobkyně žádné částky jako bezdůvodného obohacení získaného plněním dle neplatné smlouvy domáhat nemůže.
Napadené rozhodnutí dále dovolatel pokládá za překvapivé, neboť odvolací soud věc právně posoudil zcela odlišně od soudu prvního stupně, aniž dal stranám sporu možnost se k této změně právního názoru vyjádřit. Odvolací soud pochybil též v tom ohledu, že nepřípustně odkázal na rozsudky Obvodního spodu pro Prahu 1 sp. zn. 17 C 192/2009 a Městského soudu v Praze sp. zn. 23 Co 445/2011, přestože tato rozhodnutí (vydaná ve sporu, v němž žalovaný nevystupoval v pozici účastníka) nebyla v řízení před soudem prvního stupně ani v řízení odvolacím provedena k důkazu, nemluvě již o tom, že se i ona zdají být založena na nesprávném právním posouzení, jelikož podle ustálené judikatury vzniká při užívání cizí věci na základě neplatné nájemní smlouvy skutečnému vlastníku právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči neoprávněnému pronajímateli, nikoli proti faktickému uživateli.
Z uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobu zamítne, popřípadě aby napadené rozhodnutí zrušil a věc městskému soudu vrátil k dalšímu řízení.
Přípisem ze dne 14. 10. 2015 dovolatel upozornil na skutečnost, že jsou u Nejvyššího soudu vedena řízení o dalších dvou jeho dovoláních podaných v kauzách, jež jsou skutkovými okolnostmi provázány s aktuálním sporem, jinak odkázal na výše reprodukovanou dovolací argumentaci, již materiálně nijak nedoplnil.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí pokládá za správné a žalovaným nastíněné argumenty hodnotí jako irelevantní.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalovaného je přípustné, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to jednak při řešení otázky významu rozhodnutí o určení vlastnictví vydaného v řízení s odlišnými účastníky než v předmětné kauze, jednak v rámci úvah týkajících se vzájemného vypořádání stran neplatné smlouvy.
Jde-li o první ze zmíněných otázek, lze uvést, že z ustanovení §159a odst. 1 a 4 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 vyplývá, že pro soudy a jiné orgány je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech závazný potud, pokud posuzují (jako předběžnou otázku) právní vztahy mezi účastníky, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 1031/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1073/2015). Platí přitom, že prejudiciální účinky soudního rozhodnutí nejsou absolutní, nýbrž odvisí od rozsahu závaznosti rozsudku pro účastníky a třetí osoby. Pokud probíhá řízení, v němž jako předběžná vyvstane otázka, o níž již jiný soud pravomocně rozhodl, avšak v řízení s rozdílnými účastníky, nemá takové rozhodnutí předurčující povahu a soud bude oprávněn posoudit si tuto otázku sám (David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2009, str. 724). O nastíněná východiska se pak opírá dlouhodobě ustálený názor Nejvyššího soudu, že rozsudek, jímž se určuje, že některý z účastníků řízení je vlastníkem věci, představuje rozhodnutí, kterým byla sporná otázka vlastnictví vyřešena právě jen ve vztahu mezi dotčenými procesními subjekty (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1597/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 5302/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1124/2010).
Přeneseno do kontextu řešené kauzy je posouzení vlastnického práva ke spornému objektu prejudiciální otázkou vůči otázce existence povinnosti žalovaného vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení vzniklé plněním z neplatné nájemné smlouvy. Jelikož je okruh účastníků nynějšího řízení vymezen jinak než v řízení vedeném u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 8 C 2/98, nemohl určovací výrok rozsudku vydaného v posléze uvedeném sporu pro předmětnou věc představovat závazné řešení předběžné otázky vlastnického práva k dané stavbě, a objasnění, kdo je jejím vlastníkem, muselo být soudy nižších stupňů provedeno samostatně. Na tomto závěru nemůže naprosto ničeho změnit ani fakt, že pravomocné rozhodnutí soudu je způsobilým podkladem pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 820/2003, a ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 473/2014). Dovolací soud nemíní předeslaným výkladem zcela popřít relevanci zmíněného rozsudku o určení vlastnického práva města Karlovy Vary, neb i tam, kde soud není výstupy jiného řízení formálně vázán ve smyslu §159a odst. 1 a 4 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013, musí se (v zájmu právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování) vypořádat se skutkovými zjištěními a právními závěry obsaženými v dříve vydaném pravomocném soudním rozhodnutí, od nichž se hodlá odchýlit (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 26 Cdo 669/2014, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 495/2013). Ani potřeba reflexe závěrů vyslovených v jiném řízení stran otázky vlastnického práva k dotčené budově ovšem nemohla odvolací soud zprostit povinnosti posoudit danou otázku v nynější kauze způsobem, jenž může sám o sobě obstát coby právně úplný.
Po přezkoumání napadeného rozsudku musí Nejvyšší soud uzavřít, že odvolací soud nepostupoval v souladu s naznačenými tezemi, poněvadž sice verbálně připustil, že rozhodnutí Okresního soudu v Karlových Varech o určení vlastnictví ke vzpomínanému krámku nelze z hlediska aktuálního sporu pokládat za pravomocné řešení příslušné právní otázky, následně však neexistenci vlastnického práva žalovaného dovodil toliko z obsahu onoho rozsudku o určovací žalobě a ze skutečnosti, že bylo na jeho základě vlastnické právo města Karlovy Vary zapsáno do katastru nemovitostí. Uvedl-li přitom městský soud ve vazbě na tyto své poznatky, že ke dni uzavření nájemní smlouvy z listopadu 2006 žalovaný již nebyl vlastníkem pronajímaného objektu, podotýká Nejvyšší soud, že rozhodnutí o určovací žalobě dle §80 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 mělo deklaratorní charakter (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 22 Cdo 389/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2409/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4779/2009), a ani ve spojení se zápisem jemu odpovídajících údajů do katastru nemovitostí tak nemohlo zapříčinit pozbytí vlastnického práva žalovaným, tedy změnu hmotněprávních vztahů (je třeba dodat, že z napadeného rozhodnutí nijak neplyne, že by odvolací soud při této úvaze vycházel z §984 až 986 o. z., jak se domnívá dovolatel). Adekvátní (samostatné) zhodnocení otázky, zda byl žalovaný ke dni uzavření nájemní smlouvy vlastníkem pronajímané stavby, v rozhodnutí městského soudu absentuje, jeho právní posouzení věci je tedy neúplné, a tudíž i nesprávné. Za této procesní situace Nejvyšší soud pokládá za předčasné, aby se jakkoli vyjadřoval k dovolacím námitkám, jež se přímo týkají možnosti nabytí vlastnického práva žalovaným, neboť je nezbytné, aby se s danou argumentací nejprve vypořádal odvolací soud, jehož závěry pak mohou být eventuálně podrobeny dovolacímu přezkumu. Jelikož je závaznost rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 21. 6. 2004 pro tuto při vyloučena již odlišným vymezením okruhu účastníků, bylo by rovněž nadbytečné, aby se dovolací soud zabýval dovolatelem předestíranými důsledky údajných vad výroku daného rozhodnutí pro jeho způsobilost závazně řešit otázku vlastnického práva k předmětné stavbě.
Nejvyšší soud se dále zaměřil na otázku, zdali se odvolacímu soudu podařilo přiléhavě postihnout obsah vzájemných práv a povinností stran neplatné smlouvy, přičemž musel dospět k závěru, že i v tomto směru jsou právní úsudky obsažené v napadeném rozsudku nesprávné. Plnění z neplatné smlouvy, která je dvoustranným právním úkonem, je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení definovaných v §451 obč. zák. Jeho důsledkem je povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vydat vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli. V případě oboustranné povinnosti vrátit si plnění v režimu §457 obč. zák. jde o tzv. synallagmatický (vzájemně podmíněný) závazek. Byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá nebo jde-li o plnění, za něž musí být poskytnuta náhrada v penězích (§458 odst. 1 obč. zák.), projevuje se specifická povaha ustanovení §457 obč. zák. i tím, že v soudním řízení o žalobě na vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze nárok na vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 33 Odo 1615/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3008/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3037/2013). V souladu s těmito pravidly soud postupuje i bez návrhu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2093/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3763/2011), respektive bez uskutečnění projevu vůle směřujícího k započtení (viz kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1473/2007, a ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007).
Je-li nájemní smlouva, na základě níž bylo plněno, neplatnou, spočívá obohacení pronajímatele v obdržených platbách nájemného a obohacení nájemce v tom, že užíval cizí věc. Podle §457 obč. zák. tak proti povinnosti pronajímatele vrátit inkasované nájemné stojí povinnost nájemce, jenž není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva nájmu vrátit, vydat peněžitou náhradu odpovídající částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobné věci (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo 1186/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 986/2012, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3748/2014). Z výše uvedeného plyne, že i kdyby se úsudek odvolacího soudu, dle něhož žalovaný nebyl v době uzavření nájemní smlouvy z roku 2006 vlastníkem pronajímaného krámku, v posledku ukázal být korektním, bylo by nutno ozřejmit, o kolik (potažmo zda vůbec) přesahuje výše plnění ze strany nájemce jeho vlastní obohacení spočívající v užívání předmětného objektu, neboť jen v tomto rozsahu může být žalobkyni požadované plnění přiznáno. Také z právě nastíněného důvodu musel Nejvyšší soud právní posouzení věci odvolacím soudem shledat deficitním.
Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud dále zkoumal, zda řízení není postiženo vadami ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř.
Dovolateli nebylo možno přitakat v tom ohledu, že by se napadený rozsudek jevil překvapivým (nepředvídatelným). Dle konstantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu se za překvapivá považují ta rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat, poněvadž z pohledu předcházejícího řízení rozhodovanou věc posuzují originálním způsobem (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2104/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 20 Cdo 266/2012, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 2022/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 1544/14). Právní konstrukce odvolacího soudu je založena na faktu, že bylo jako vlastník dotčeného krámku v řízení vedeném u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 8 C 2/98 určeno město Karlovy Vary. Tato skutečnost však byla v řešené věci jako nosná akcentována nejen v odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, nýbrž doslova od samého počátku sporu, protože je na ni poukazováno již v žalobě. Právní názor přijatý odvolacím soudem tak pro žalovaného, jenž měl dostatek příležitostí relevanci daného určovacího rozhodnutí pro předmětný spor zpochybňovat (což také činil), nemohl být ani v nejmenším překvapivým (obdobně viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2123/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2097/2013, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. III. ÚS 2361/09, eventuálně usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 161/14).
Důvodně lze naopak odvolacímu soudu vytknout, že nevycházel plně ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem první instance, aniž by si pro tento postup zjednal odpovídající důkazní podklad. Vyslovil totiž skutkové zjištění týkající se výsledku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 192/2009, přestože rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 12. 2010, č. j. 17 C 192/2009-111, a Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2012, č. j. 23 Co 445/2011-154, z nichž čerpal informace faktické povahy (pokládaje za relevantní, s jakým výsledkem bylo rozhodnuto o žalobě, jíž se město Karlovy Vary po dlužníkovi domáhalo vydání bezdůvodného obohacení nabytého údajně užíváním sporné budovy), nebyly provedeny k důkazu nejen před soudem prvního stupně, nýbrž ani v řízení odvolacím. Při výkladu §213 o. s. ř. upravujícího zjišťování skutkového stavu odvolacím soudem bylo již opakovaně zdůrazněno, že odvolací soud nemůže dospět k vlastním (ať již odlišným, či dalším) skutkovým poznatkům, aniž by zopakoval již provedené dokazování, popřípadě provedl důkazy nové (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2948/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 32 Cdo 366/2009), a je tedy nepřípustné, aby vyšel ze skutkového zjištění, které nalézací soud neučinil, bez odpovídajícího doplnění dokazování (viz kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3245/2008, a ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5023/2008). I kdyby bylo na obsah výroků zmíněných rozsudků možno nazírat jako na skutečnost známou soudu z jeho úřední činnosti, a v souladu s §121 o. s. ř. tudíž nepodléhající dokazování, bylo by nezbytné účastníkům umožnit, aby se k ní v řízení vyjádřili (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1885/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4175/2011). Toliko na okraj pak Nejvyšší soud dodává, že vyvozoval-li odvolací soud určité závěry pro předmětný spor ze skutečnosti, že byl dlužník patrně (soudě podle toho, jak jsou výstupy daného řízení reprodukovány v nyní přezkoumávaném rozsudku) úspěšně žalován na vydání plnění nabytého užíváním nemovitosti na základě neplatné nájemní smlouvy osobou, jež stranou tohoto právního úkonu nebyla, musí uvážit, do jaké míry je takový výsledek konformní se stanoviskem ustálené judikatury Nejvyššího soudu, dle něhož jsou k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním v souladu s neplatnou smlouvou věcně legitimovány pouze strany této smlouvy (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1345/2012, respektive ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1264/2012).
S ohledem na výše naznačená pochybení při právním posouzení věci a identifikovanou vadu řízení přikročil Nejvyšší soud dle §243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. ke zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. února 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu