ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2855.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2855/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně FU QUAN, s. r. o., IČ: 26428466, se sídlem v Praze 4, Libušská 319, zast. JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 60.511.926,37 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 86/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2012, č. j. 30 Co 117/2012-94, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 12. 2011, č.j. 20 C 86/2011-73, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 60.511.926,37 Kč (výrok I.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Žalobkyně se coby společnost s ručením omezeným domáhá náhrady škody, která jí měla vzniknout v důsledku toho, že její jednatel Z. C. W. a společník Z. J. W. v průběhu trestního stíhání vedeného pro trestný čin krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, byli usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 1 Np 138/2005, vzati do vazby (vazba započítávána od 26. 4. 2005), ze které byli propuštěni až usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2007, sp. zn. 3 To 4/2007, přičemž rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2009, sp. zn. 3 To 67/2008, byli zproštěni obžaloby. Vzhledem k tomu, že se uvedené vazebně stíhané fyzické osoby nemohly podílet na řízení žalující obchodní společnosti, měla žalobkyni vzniknout škoda ve výši 23.245,- Kč důsledkem opožděné úhrady za telekomunikační služby (tvořená úroky z prodlení a náklady řízení), ve výši 61.887.364,- Kč důsledkem znehodnocení zboží, které jí bylo orgány činnými v trestním řízení zabaveno v době od 2. 5. 2005 do 27. 6. 2005 a vráceno 22. 7. 2010, ve výši 684.000,- Kč důsledkem odcizení vybavení kanceláře a ve výši 700.000,- Kč z důvodu nemožnosti dostát závazkům ze smlouvy o finančním leasingu uzavřené dne 8. 8. 2002 mezi žalobkyní a obchodní společností ŠKOFIN s. r. o., jejímž následkem žalobkyně přišla o právo nabýt za zůstatkovou cenu 122,- Kč osobní automobil zn. ŠKODA Super Elegance 2,5 TDI, jehož pořizovací cena činila 1.159.499,- Kč.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že uplatněný nárok skutkově vymezený jako nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě (§9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/ – dále jen „zák. č. 82/1998 Sb.“) žalobkyni přiznat nelze, neboť osobou aktivně věcně legitimovanou k uplatnění uvedeného nároku je pouze fyzická osoba, na níž byla vazba vykonána. Odvolací soud současně dospěl k závěru, že žalobkyni nenáleží ani náhrada škody způsobené nezákonným trestním stíháním jejího jednatele a společníka, poněvadž k takovému nároku je podle §7 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. aktivně věcně legitimován toliko účastník trestního řízení, jímž žalobkyně nebyla. Mezi škodou, která měla vzniknout na odňatém zboží, a trestním stíháním jednatele a společníka žalující obchodní společnosti pak dle závěrů odvolacího soudu není dána příčinná souvislost. Z uvedených důvodů odvolací soud žalobě nevyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Co do důvodů měla za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně odvolacímu soudu, jenž na její straně shledal nedostatek aktivní věcné legitimace, vytýkala přepjatě formalistický výklad zákona č. 82/1998 Sb. Vyjadřovala právní názor, že za situace, kdy byli vazebně trestně stíháni jednatel a další její společník, došlo v přeneseném slova smyslu též k „vazebnímu stíhání“ žalující právnické osoby, která v důsledku trestního stíhání označených fyzických osob nemohla být jakkoliv činná. Uvedla, že výklad hmotněprávních norem odvolacím soudem je v rozporu s idejemi a principy fungování právního státu a porušuje ustanovení článků 2 odst. 2, 11 a 36 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „Listina základních práv a svobod“). Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižšího stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen; §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
Rozsudek odvolacího soudu je založen na závěru, že právnická osoba (společnost s ručením omezeným) není aktivně věcně legitimována ve sporu proti státu o náhradu škody způsobené výkonem vazby na jejím jednateli či společníkovi ani ve sporu o náhradu škody způsobené nezákonným trestním stíháním uvedených fyzických osob.
Dojde-li k trestnímu stíhání určité osoby, jež není skončeno pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu, je třeba nároky na náhradu škody, jež jí tímto vznikly, posoudit podle ustanovení o náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1813 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3489/2007, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 31, svazek 3-4/2010). Právo na náhradu škody vzniklé nezákonným rozhodnutím pak ustanovení §7 zákona č. 82/1998 Sb. přiznává pouze účastníkům řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno. Otázku, kdo je účastníkem daného řízení, řeší konkrétní procesní předpisy. Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen - „tr. ř.“), přiznává postavení účastníků řízení především osobám označeným v ustanovení §12 odst. 6 tr. ř. jako strany řízení tj. - tomu, proti němuž se vede trestní řízení, zúčastněné osobě a poškozenému a v řízení před soudem též státnímu zástupci a společenskému zástupci; stejné postavení jako strana má i jiná osoba, na jejíž návrh nebo žádost se řízení vede nebo která podala opravný prostředek (k rozboru otázky účastenství v trestním řízení srov. více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4768/2007, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 99, svazek 9-10/2010). Pouze tyto osoby je tak třeba považovat za účastníky řízení ve smyslu §7 zák. č. 82/1998 Sb., kteří jsou aktivně věcně legitimováni k uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nezákonným trestním stíháním. Soudní praxe proto dovodila, že obchodní společnost nemá nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, která jí vznikla v důsledku trestního stíhání jejího jednatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1956/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 81, č. sešitu 9, ročník 2006). Ze stejného důvodu obchodní společnost, která zaplatila náklady obhajoby svého společníka, není aktivně věcně legitimována ve sporu proti státu o náhradu škody způsobené jeho trestním stíháním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1143/2010, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 10132). Uvedené závěry se obdobně uplatní i v případě nároku na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě. Tento nárok náleží totiž výlučně fyzické osobě, na níž byla vazba vykonána (§9 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.). Obchodní společnost, jejíž jednatel či společník byl vazebně stíhán, tudíž ve sporu proti státu o náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě aktivně věcně legitimována není.
Závěr odvolacího soudu, že žalující obchodní společnost není aktivně věcně legitimována ve sporu proti státu o náhradu škody způsobené výkonem vazby na jejím jednateli a společníkovi ani ve sporu o náhradu škody způsobené jejich trestním stíháním, je tudíž v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od níž se není důvodu odchylovat ani v projednávané věci. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu přepjatě formalistický výklad zákona č. 82/1998 Sb., dlužno uvést, že Listina základních práv a svobod přímý nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem nezakládá. Stanoví totiž, že podmínky a podrobnosti odpovědnosti státu za takto způsobenou škodu upravuje zákon (čl. 36 odst. 3, 4 listiny základních práv a svobod), kterým je právě zákon č. 82/1998 Sb. Ústavní soud přitom ve své rozhodovací praxi již dovodil, že čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod přiznává nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem pouze za splnění zákonem stanovených obecných podmínek, mezi něž náleží rovněž podmínka aktivní věcné legitimace poškozeného ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., potažmo též ustanovení §9 odst. 1 uvedeného zákona (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 216/07). Výklad právních norem upravujících odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím respektující zákonné vymezení aktivní věcné legitimace poškozeného je tudíž v souladu s ústavním pořádkem České republiky.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků, neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. listopadu 2012
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu