ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2858.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 2858/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl o dovolání dovolatelů a) S. K., b) M. K., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 26. 8. 2003, sp. zn. 20 Co 371/2002, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 5 C 286/94 (žalobců S. K., M. K. a M. K., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) Paedr. P. P., zastoupenému advokátem, 2) P. P., o uzavření dohody o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 9. 11. 1994, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze 4. 2. 2002, čj. 5 C 286/94-136. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo uloženo žalovanému P. P. uzavřít se žalobci S. M. a M. K. dohodu o vydání jedné ideální poloviny domu čp. 436 a pozemku parc. č. 546 (o výměře 472 m2) a pozemku parc. č. 310/133 (o výměře 115 m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 377 pro katastrální území P. (obec Z.) u Katastrálního úřadu Z. Byla však zamítnuta žaloba žalobců proti původně žalované V. P. ohledně uvedených nemovitostí v katastrálním území P. (obec Z.). Bylo také rozhodnuto, že účastníci tohoto řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Státu nebyla přiznána náhrada placených nákladů řízení ve výši 3.136,80 Kč. Žalovanému P. P. bylo uloženo zaplatit soudní poplatek 500,- Kč na účet Okresního soudu v Uherském Hradišti do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobců i žalovaného Paedr. P. P. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 26. 8. 2003, sp. zn. 20 Co 371/2002 (když předtím usnesením Krajského soudu v Brně z 26. 8. 2003, sp. zn. 20 Co 371/2002, bylo rozhodnuto, že v řízení bude nadále pokračováno se žalovanými Paedr. P. P. a P. P., jako právními nástupci zemřelé /dne 27. 12. 1999/ V. P.). Tímto rozsudkem odvolacího soudu z 26. 8. 2003 byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen s tím, že jde o dům čp. 436 a o pozemky parc. č. 546 – stavební plochu a parc. č. 310/133 – zahradu, zapsané na listu vlastnictví č. 377 pro katastrální území P. (obec Z.) u Katastrálního úřadu ve Z. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo poukázáno na to, že S. K. a jeho manželka V. K. byli odsouzeni rozsudkem bývalého Okresního soudu v Gottwaldově z 30. 9. 1970, sp. zn. 1 T 39/70, pro tehdy trestný čin opuštění republiky a současně jim byl uložen i trest propadnutí majetku. Na dům čp. 436 a pozemky parc. č. 546 a parc. č. 310/133 v katastrálním území P. (obec Z.) byla zavedena národní správa. Tyto nemovitosti byly k 1. 9. 1971 na základě hospodářské smlouvy (uzavřené mezi bývalým O. n. v. v G. a bývalým podnikem B. h. města G.) převedeny na bývalý P. b. h. G. Na základě kupní smlouvy z 19. 3. 1974 získali pak tyto nemovitosti od uvedeného podniku bytového hospodářství za kupní cenu 90.506,- Kč manželé JUDr. L. P. a V. P. (oba z jedné ideální poloviny) a jejich syn P. P. (také z jedné ideální poloviny). Žalovaný P. P. získal pak později uvedený spoluvlastnický podíl na nemovitostech převodem od svého bratra P. P.
Odvolací soud byl proto shodně se soudem prvního stupně toho názoru, že v daném případě jsou žalobci oprávněnými osobami podle ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., neboť po rehabilitaci původních spoluvlastníků podle zákona č. 119/1990 Sb. získali ideální polovinu uvedených nemovitostí v souladu se zásadami dědické posloupnosti ve správně a přesně vyčísleném podílu.
Ohledně žalovaného Paedr. P. P. dospěl odvolací soud k závěru, že je povinnou osobou vzhledem k tomu, že podíl na nemovitostech uváděných žalobci získal jako blízká osoba od JUDr. L. P. a V. P., kteří nemovitosti nabyli ve smyslu ustanovení §20 odst. 1 a §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., podle výsledků řízení před soudy obou stupňů, v rozporu s tehdy platnými předpisy (konkrétně se směrnicí Ministerstva financí č. 314/900/66 ze dne 16. 3. 1966, na niž bylo odkázáno v §3 odst. 5 vyhlášky č. 104/1966 Sb.). Tato směrnice byla v době uzavření již uvedené kupní smlouvy z 19. 3. 1974 v platnosti a podle ní nabyvatel JUDr. L. P. nemohl tyto nemovitosti nabýt, protože patřil mezi pracovníky soudu, tedy mezi takové osoby, jež byly v daném případě z koupi nemovitostí vyloučeny, protože ve svém povolání rozhodovaly také o ukládaní trestu propadnutí majetku ve prospěch státu.
Odvolací soud dále uváděl, že shledává rozsudek soudu prvního stupně správný i v části týkající se zamítavého výroku tohoto soudu ve vztahu k V. P., respektive k jejím procesním nástupcům. Odvolací soud byl totiž toho názoru, že žalovaný P. P. nenabyl ideální spoluvlastnický podíl k nemovitostem ani v rozporu s tehdy platnými předpisy, ani na základě protiprávního zvýhodnění (jak to má na zřeteli ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.). P. P. nežil, podle názoru odvolacího soudu, v době uzavření kupní smlouvy z 19. 3. 1974 ve společné domácnosti se svými rodiči JUDr. L. P. a V. P. a podle výsledku provedeného znaleckého posudku nedošlo u něho k žádnému cenovému zvýhodnění při koupi podílu na nemovitostech. Odvolací soud byl rovněž toho názoru, že se nelze paušálně postavit na stanovisko, že veřejná funkce JUDr. L. P. tu mohla způsobit i protiprávní zvýhodnění u vztahu, do něhož vstoupili jeho potomci. Stejně tak tvrzení žalobců o opomenutí nabídkové povinnosti ve vtahu ke tchýni žalobců, která v prodávaném domě užívala byt, nemůže tu přivodit pro žalobce příznivější rozhodnutí ohledně výroku rozsudku soudu, týkajícího se zamítnutí žaloby proti V. P.
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu včetně výroku o nákladech řízení. Z obdobných premis vycházel i výrok odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 2. 2. 2004 a dovolání ze strany žalobců bylo dne 2. 3. 2004 podáno u Okresního soudu v Uherském Hradišti, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 26. 8. 2003 (sp. zn. 20 Co 371/2002 Krajského soudu v Brně) v té části, kterou byl potvrzen výrok rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze 4. 2. 2002, čj. 5 C 286/94-136, o zamítnutí žalobního návrhu o uložení povinnosti žalované V. P. uzavřít se žalobci S., M. a M. K. dohodu o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., a to spolu s touto částí rozsudku soudu prvního stupně, a aby věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (ve znění do 31. 12. 2000), když totiž rozsudkem odvolacího soudu tu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolatelé byli dále toho názoru, že je jejich dovolání přípustné i podle ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění účinném po 31. 12. 2000), protože tu dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam.
Jako dovolací důvody dovolatelé uplatňovali, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé zdůrazňovali, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb., když totiž majetek původních vlastníků (S. a V. K.) nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, přešel na stát na základě odsuzujícího rozsudku bývalého Okresního soudu v Gottwaldově z 30. 9. 1970, sp. zn. 1 T 39/70, obsahujícího i výrok o propadnutí majetku ve prospěch státu, přičemž uvedené soudní rozhodnutí z roku 1970 bylo zrušeno usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze 17. 7. 1990, čj. 12 T 29/90-70. Žalobci M. K. a M. K. vstoupili do práv V. K. jako její dědici.
Ohledně žalovaných dovolatelé zdůrazňovali, že jsou povinnými osobami ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť tu šlo o nemovitosti získané od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy a na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatelů, anebo jde o osoby blízké těmto nabyvatelům. Nemovitosti, o něž jde v tomto soudním řízení, byly dne 28. 3. 1974 převedeny na manžele L. a V. P. (z jedné ideální poloviny) a na jejich syna P. P. (také z jedné ideální poloviny); manželé P. dne 9. 4. 1976 prodali svou ideální polovinu nemovitostí synovi P. P., když před tím dne 9. 6. 1974 P. P. prodal svou ideální polovinu rodičům L. a V. P.; po smrti L. P. v roce 1988 se stala vlastnicí ideální poloviny nemovitostí jen sama V. P. a po její smrti v roce 1999 na její místo vstoupil žalovaný P. P. jako univerzální sukcesor. Dovolatelé jsou tedy výsledně toho názoru, že žalovaný P. P. je v tomto sporu osobou povinnou, když podíl na nemovitostech získal v rozporu s tehdy platnými předpisy (směrnicí Ministerstva financí z 2. 4. 1964, čj. 314/9.000/66, když žil ve společné domácnosti se spolumajitelem těchto nemovitostí L. P., který byl jako soudce vyloučen z nabývání nemovitostí, které propadly v trestním řízení státu). Ohledně žalovaného P. P. dovozují dovolatelé, že je povinnou osobou podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., protože na něj byla spoluvlastnická práva k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení, převedena jako na blízkou osobu jeho rodiči, kteří nemovitost získali za podmínek, které má na zřeteli ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. o povinných fyzických osobách podle tohoto zákona.
Z hlediska nesprávného právního posouzení této právní věci vytýkali dovolatelé rozsudku odvolacího soudu z 26. 8. 2003 (sp. zn. 20 Co 371/2002 Krajského soudu v Brně) zejména tato nesprávná posouzení zjištěných skutkových okolností:
1. Odvolací soud nesprávně posoudil otázku existence společné domácnosti žalovaného P. P. a jeho rodičů JUDr. L. P. a V. P. Odvolací soud totiž nesprávně posoudil (i přes jednoznačnou výpověď svědkyně D. P.) skutečnost, že žalovaný P. P. v době nabytí nemovitostí od státu P. přispíval svým rodičům finančně na společnou úhradu potřeb, když zároveň s nimi bydlel na společné adrese.
2. Odvolací soud dále nesprávně posoudil protiprávní zvýhodnění při uzavření smlouvy z 19. 3. 1974 na straně nabyvatele JUDr. L. P. Odvolací soud totiž (stejně jako soud prvního stupně) nesprávně posoudil (přes jednoznačnou výpověď V. P.) skutečnost, že před uzavřením uvedené kupní smlouvy „veřejnost nebyla upozorněna na možnost koupě rodinného domu a tak byli P. zvýhodněni oproti ostatním případným zájemcům“, když sami byli informováni od bývalého P. b. h. G. „neoficiální cestou“ o možnosti této koupě rodinného domku, což souviselo s funkcí zastávanou nabyvatelem JUDr. L. P. (který byl soudcem – předsedou senátu u Okresního soudu).
3. Odvolací soud nesprávně posoudil i to, že v případě koupě nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, došlo při uzavírání kupní smlouvy k nerespektování nabídkové povinnosti podle článku 2 odst. 1 již uvedených směrnic Ministerstva financí č. 314/17.756/66 ve vztahu k dosavadnímu uživateli (uživatelům) prodávaného rodinného domku. V daném případě touto uživatelkou domu byla M. H. (tchýně žalobce S. K.), která v domku bydlela od roku 1964. Tuto uživatelku bytu v domě čp. 436 v P. (obec Z.) nebylo možné obejít jako potenciálního kupujícího této nemovitosti a pokud se tak stalo, je třeba v tom spatřovat porušení právního předpisu.
Dovolatelé pak ještě namítali, že v řízení v této právní věci došlo k vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Řízení v této právní věci (sp. zn. 5 C 286/94 Okresního soudu v Uherském Hradišti) bylo zahájeno podáním žaloby dne 30. 3. 1992. Ve smyslu přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. (bod 15), jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád, mělo být odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, který byl vydán po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednáno a rozhodnuto o něm rovněž podle dosavadních právních předpisů. Odvolací soud tu tedy měl za povinnost přihlížet v odvolacím řízení i k důkazům a tvrzených skutečnostem, jež byly uplatněny až v odvolacím řízení, což neučinil, jak sám uvádí ve svém rozsudku z 26. 8. 2003.
Dovolání dovolatelů směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu z 26. 8. 2003, jímž bylo rozhodnuto o jejich odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze 4. 2. 2002. Vzhledem k vydání zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád a jenž nabyl účinnosti 1. 1. 2001, bylo třeba mít na zřeteli v daném případě přechodná ustanovení obsažená v zákoně č. 30/2000 Sb., pokud se týkala odvolacího řízení i dovolacího řízení ohledně právních věcí, o nichž probíhalo řízení již před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb.
Podle bodu 15 přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. se projednají odvolání proti rozhodnutím soudů prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, a rozhodne se o těchto odvoláních podle dosavadních předpisů. Podle bodu 17 přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. se projednají i dovolání proti rozhodnutím odvolacích soudů, vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, rovněž podle těchto dosavadních předpisů a podle těchto předpisů se o takových dovoláních také rozhodne.
Přípustnost dovolání dovolatelů v daném případě bylo třeba posoudit podle ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb., podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže ovšem odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu; přípustnost dovolání mohl odvolací soud vyslovit i bez návrhu. V ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (v již uvedeném znění) bylo stanoveno, že nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, bylo tu dovolání, podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III.ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 (usnesení) ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, byl zaujat právní názor, že za rozhodnutí „po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech“. Ústavní soud ČR dospěl v tomto usnesení i k závěru, že posouzení „zásadního významu“ právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není předmětem přezkoumání ze strany Ústavního soudu ČR.
Použití ustanovení §238 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) tu nebylo na místě, neboť rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze 4. 2. 2002, čj. 5 C 286/94-136, předcházelo vydání rozsudku téhož soudu prvního stupně ze 7. 4. 1999, čj. 5 C 286/94-79, který byl zrušen usnesením Krajského soudu v Brně z 5. 6. 2001, sp. zn. 20 Co 448/99, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, ale nešlo tu o rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým by tento soud rozhodl jinak. I v tomto dřívějším rozsudku bylo rozhodnuto tak, že povinnost uzavřít se žalobci dohodu o vydání věcí byla uložena žalovanému P. P., zatím co žalobní návrh proti původní žalované V. P. byl zamítnut.
Žalobci v řízení o odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze 4. 2. 2002, čj. 5 C 286/94-136, uplatnili návrh na vyslovení přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), a to ve svém písemném odvolání z 8. 3. 2002 (na str. 150 spisu Okresního soudu v Uherském Hradišti sp. zn. 5 C 286/94). Jejich návrhu nebylo odvolacím soudem vyhověno.
Dovolatelé ve svém dovolání uváděli, že jejich dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu z 26. 8. 2003 (sp. zn. 20 Co 371/2002 Krajského soudu v Brně) pokládají za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
V dovolacím řízení se tedy dovolací soud musel zabývat ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) zejména tím, zda dovolání dovolatelů směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jenž má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud se proto zaměřil (ve smyslu právního závěru z již shora citovaného usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III.ÚS 181/95) na to, zda tu u rozhodnutí odvolacího soudu, napadeného dovoláním dovolatele, šlo nebo nešlo o „rozhodnutí, které se odchyluje od ustálené judikatury nebo přináší judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech“.
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc (shodně se soudem prvního stupně) především podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ale také podle ustanovení §20 odst. 1 téhož zákona.
Podle ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona fyzické osoby podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., pokud nabyly věc od státu, který k ní získal oprávnění soudním rozhodnutím.
Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona fyzické osoby, jenž nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb. (ale také v §20 odst. 1 téhož zákona), a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně byla těmito osobami převedena.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993, str. 117-118 /251-252/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byly k ustanovení §4 odst. 2 i k ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. zaujaty i tyto právní závěry:
„Fyzická osoba, která nenabyla vlastnictví od státu, není osobou povinnou k vydání věci podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.“.
„Převodem ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 (in fine) zákona č. 87/1991 Sb. nejsou míněny případy nabytí věci děděním. Na tyto nabyvatele však přechází povinnost zemřelé osoby (týkající se nároku uplatněného oprávněnou osobou podle ustanovení §5 odst. 1 téhož zákona) do výše nabytého dědictví z majetku, který byl získán v rozporu s právními předpisy (platnými v době získání věci od státu) nebo na základě protiprávního zvýhodnění.“
„Věcí, která má být vydána (§5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) je i spoluvlastnický podíl na věci, jež byla před převedením na stát v podílovém spoluvlastnictví oprávněných osob“.
Z těchto publikovaných výkladových právních závěrů z judikatury soudů vycházel v daném případě rovněž dovolací soud. Zároveň však musel dovolací soud konstatovat, že z nich vycházel i odvolací soud ve svém rozsudku z 26. 8. 2003 (sp. zn. 20 Co 371/2002 Krajského soudu v Brně), proti němuž směřuje dovolání dovolatelů.
I dovolatelé ve svém dovolání uvádějí skutečnost, že žalovaný P. P. dne 9. 6. 1974 prodal svou ideální polovinu nemovitostí (o něž jde v tomto řízení) svým rodičům L. a V. P. Tato ideální polovina nemovitostí byla tu tedy získána v rozhodné době (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) nikoli od státu, ale od fyzické osoby. V. P., po smrti L. P. v roce 1988, zůstala jediným vlastníkem ideální poloviny nemovitostí a vlastníkem druhé ideální poloviny nemovitostí tu byl její syn P. P., jak uvádějí rovněž dovolatelé ve svém dovolání. Když v průběhu řízení v této právní věci (vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 5 C 268/64) V. P. zemřela „na její místo nastoupil žalovaný P. P.“ (dodávají rovněž dovolatelé ve svém dovolání), a to na základě dědění ze zákona. Posouzení těchto nesporných skutkových údajů odvolacím soudem po právní stránce pak nebylo v rozporu s citovanými výkladovými právními závěry z uveřejněné judikatury soudů a odvolací soud tu nevycházel z nějakých odlišných výkladových závěrů.
Pokud jde o posouzení dílčí právní otázky, zda totiž převod ideální poloviny nemovitostí, o něž jde v tomto soudním řízení, smlouvou z 9. 6. 1974 P. P. na jeho rodiče L. P. a V. P. má nebo nemá povahu převodu na osoby blízké ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 (in fine) zákona č. 87/1991 Sb., šlo tu o právní posouzení spočívající nikoli na právním závěru odchylujícím se od ustálené judikatury, nýbrž na výsledcích provedeného dokazování a jeho zhodnocení soudy obou stupňů v tom smyslu, že na straně žalovaného P. P. (narozeného 28. 5. 1947) nebyly shledány při nabytí ideální poloviny nemovitostí v P. (obec Z.) smlouvou z 19. 3. 1974 rozpor tohoto nabytí s tehdy platnými právními předpisy, ani protiprávní zvýhodnění, jež by vyplývaly z doložení žalobci uváděných tvrzení o společné domácnosti P. P. a manželů L. a V. P. a o jiném podílení se na protiprávním zvýhodnění jeho otce JUDr. L. P. a na opomenutí nabídkové povinnosti uživatelky bytu v době čp. 436 v katastrálním území P. M. H. V těchto otázkách pak nešlo ze strany odvolacího soudu o aplikaci a interpretaci ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., rozdílnou od ustálené judikatury, ale o závěry opírající se o zhodnocení důkazů (ve smyslu ustanovení §132 občanského soudního řádu), provedených v řízení před soudy obou stupňů, a nikoli o závěr opírající se o něco, co v soudním spise vůbec není, nebo přehlížející bezpečně zjištěnou skutečnost, která by naopak z obsahu spisu bez dalšího vyplývala. Šlo tedy o hodnocení důkazů soudem ve smyslu ustanovení §132 občanského soudního řádu, které soudům náleží ve smyslu procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Dovolatelé mají za to, že soudy provedené dokazování o jejich tvrzeních je neúplné a nesprávné, ale tyto námitky nezakládají uplatnění některého z dovolacích důvodů podle právní úpravy takových důvodů, jak jsou obsaženy v občanském soudním řádu (viz k tomu výklad podaný v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by tu byly u dovolání dovolatelů splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), jako u dovolání směřujících proti rozsudku odvolacího soudu, jež mělo povahu rozhodnutí zásadního významu po právní stránce, neboť ve smyslu již citovaného výkladového závěru z usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III.ÚS 181/95 (uveřejněného pod č. 19 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) tu nelze mít za to, že by tu šlo o rozhodnutí „odchylující se od ustálené judikatury nebo přinášející judikaturu novou“.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přistoupit k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b dost. 4 a §218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovaným v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. března 2007
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu