ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.2892.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2892/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Ing . V. H. , bytem P. 1, U. P. 4, zastoupeného JUDr. Petrem Chárou, advokátem se sídlem v Praze 2, Francouzská 6, proti žalované Městské části Praha 1 , IČ 00063410, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 18, zastoupené JUDr. Romanem Buzkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Počernická 367/61, o zaplacení částky 2,133.341,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 173/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2012, č. j. 28 Co 309/2010-356, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 47.837,35 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Romana Buzka.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 12. 3. 2010, č. j. 24 C 173/2006-212 (dříve 132), zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 2,133.341,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Takto rozhodl poté, co byl jeho původní vyhovující rozsudek ze dne 11. 4. 2007, č. j. 24 C 173/2006-43, zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2009, č. j. 28 Co 55/2009-147, jímž mu bylo uloženo, aby se zabýval otázkou platnosti pro právní posouzení věci rozhodných smluv a zohlednil přitom názory vyslovené v odkazovaných rozhodnutích Ústavního a Nejvyššího soudu. Žalobce se požadované částky domáhal jako náhrady neodbydleného nájemného poskytnutého žalované formou investice do její nemovitosti (rozšířením bytu jím užívaného do půdního prostoru). Žalobce uvedl, že na základě smlouvy o budoucí smlouvě o nájmu bytu ze dne 30. 5. 2001 provedl rozšíření bytu jím doposud užívaného, dne 16. 7. 2003 pak uzavřel smlouvu o nájmu bytu č. B-03/281 zahrnující nově upravené půdní prostory s tím, že provedené investice měly být započteny oproti nájemnému za rozšířený byt až do 30. 6. 2023. Žalobce následně bytovou jednotku od žalované odkoupil, ke dni 29. 7. 2004 se stal jejím vlastníkem, čímž nájemní vztah zanikl. V tomto řízení se žalobce domáhal částky odpovídající neodbydlenému nájemnému, jež mu žalovanou nebylo vráceno, pro případ závěru o neplatnosti smluv formuloval žalobce svůj požadavek jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalované investicí žalobce do jejího majetku. Obvodní soud konstatoval, že s ohledem na to, že obě smlouvy uzavřel zástupce starosty žalované, aniž by rada žalované dala k jejich uzavření souhlas vyžadovaný §18 odst. 3 písm. d) ve spojení s §68 odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, je třeba tyto smlouvy považovat za absolutně neplatné pro rozpor se zákonem ve smyslu §39 obč. zák. V řízení požadovanou proinvestovanou částku 2,133.341,- Kč je tedy třeba posoudit jako bezdůvodné obohacení na straně žalované. Obvodní soud se nejprve zabýval námitkou promlčení, dovodil, že se žalobce dozvěděl o tom, že se žalovaná obohatila na jeho úkor, nejpozději ke dni uzavření neplatností stižené nájemní smlouvy č. B – 03/281, tedy dne 16. 7. 2003, ode dne následujícího počala v souladu s ustanovením §107 odst. 1 obč. zák. běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba. Jelikož žaloba byla u soudu podána dne 27. 1. 2006, je možno souhlasit se žalovanou, že žalované právo je promlčeno. Není přitom důvodu námitku promlčení považovat za odporující dobrým mravům, neboť ač žalovaná neplatnost smluv zavinila, žalobce musel o jejich neplatnosti vědět již v okamžiku uzavření. Soud uvedl, že i v případě, že by námitka promlčení byla zhodnocena jako nedůvodná či neúčinná, nebylo by možno žalobě vyhovět. Získal-li žalobce zrekonstruovanou bytovou jednotku za cenu 1,136.760,- Kč, tj. cenu zjevně neodrážející zhodnocení půdní vestavbou, a žalovaná by mu měla zaplatit více, než jí žalobce zaplatil za bytovou jednotku, je třeba žalobní požadavek považovat za odporující dobrým mravům. Tyto úvahy vedly soud k zamítnutí žaloby jako nedůvodné.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 13. 10. 2010, č. j. 28 Co 309/2010-255, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud označil skutková zjištění soudu prvního stupně za dostačující a poskytující náležitý podklad i pro právní posouzení věci. Je nepochybné, že obě předmětné smlouvy je třeba považovat za absolutně neplatné a plnění na jejich základě poskytnuté za bezdůvodné obohacení. V dané věci jsou však dopady zákonné povinnosti stran neplatné smlouvy vrátit si vše, co na základě smlouvy obdržely, modifikovány tím, že investicemi žalobce zhodnocený byt zůstal v jeho vlastnictví. Z porovnání kupní ceny a nákladů vynaložených na rozšíření bytu je zřejmé, že žalovaná do prodejní ceny bytu nezahrnula žalobcem vynaloženou částku na rozšíření bytu v roce 2003, a proto se na jeho úkor neobohatila. Za těchto okolností tedy žalobci nárok na vydání bezdůvodného obohacení nevznikl, a soud prvního stupně postupoval správně, zamítl-li žalobu jako nedůvodnou. S ohledem na tento závěr pak již odvolací soud považoval za nadbytečné zabývat se námitkou promlčení.
Na základě žalobcem podaného dovolání se přezkumem rozhodnutí odvolacího soudu zabýval Nejvyšší soud, jenž je rozsudkem ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2056/2011, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud zdůraznil, že dojde-li ke zhodnocení nemovitosti investicemi třetí osoby prováděnými bez odpovídajícího právního důvodu, obohatí se vlastník již okamžikem provedení dané stavební či jiné obdobné hodnotu nemovitosti zvyšující úpravy. Povinnost vlastníka vydat nabyté obohacení přitom není dotčena ani tím, že dojde k následnému převodu vlastnického práva k nemovitosti na jinou osobu. Ke zohlednění skutečnosti, že nabyvatelem je právě osoba, jejímž přičiněním byla nemovitost zhodnocena, by mohlo případně dojít pouze prostřednictvím institutu dobrých mravů ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Jelikož závěry vyslovené v rozsudku odvolacího soudu v tomto ohledu jako správné neobstály, přistoupil Nejvyšší soud ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu.
Městský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 7. 3. 2012, č. j. 28 Co 309/2010-356, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud označil za správné posouzení budoucí smlouvy o nájmu bytu ze dne 30. 5. 2001, jakož i smlouvy o nájmu bytu ze dne 16. 7. 2004 soudem prvního stupně jako neplatných pro rozpor se zákonem dle §39 obč. zák. pro absenci zákonem vyžadovaného souhlasu rady žalované s jejich uzavřením. Přitakal přitom závěru soudu prvního stupně o důvodnosti námitky promlčení, již nelze pokládat za odporující dobrým mravům. Žalovaná se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila okamžikem provedení dané stavební úpravy, avšak k zohlednění této skutečnosti prostřednictvím výslovného smluvního ujednání nedošlo, jelikož ujednání o „odbydlení“ investic formou předplaceného nájemného v nájemní smlouvě bylo neplatné jako smlouva sama, žalované tak vznikla povinnost žalobci vydat bezdůvodné obohacení. Žalobce se nepochybně dozvěděl o tom, že se žalovaná obohatila na jeho úkor, tj. že zhodnotil její nemovitost, již okamžikem vydání kolaudačního rozhodnutí dne 5. 3. 2003, jímž bylo povoleno užívání rozšířeného bytu, a byl obeznámen i s výší nákladů vynaložených na provedené investice, nejpozději mu tak byly rozhodné skutečnosti známy ke dni uzavření nájemní smlouvy, tj. 16. 7. 2003, k němuž účastníky bylo potvrzeno, že předplacené nájemné odpovídá nákladům žalobce na vybudování půdní části bytu ve výši 2,250.357,- Kč. Je tedy nepochybné, že dvouletá subjektivní promlčecí doba ve smyslu §107 odst. 1 obč. zák. uplynula před podáním žaloby dne 27. 1. 2006. Námitku promlčení přitom nelze pokládat za odporující dobrým mravům především s přihlédnutím k tomu, že hodnota obdobného bytu v dané lokalitě se v rozhodné době pohybovala kolem 8,700.000,- Kč, zatímco žalobce jej nabyl za cenu 1,136.760,- Kč. Tyto úvahy vedly odvolací soud k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost pokládá za danou v souladu s ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadním právním významem napadeného rozhodnutí dovozovaným z otázky, co je v řešeném případě třeba považovat za bezdůvodné obohacení na straně žalované, jakož i otázek běhu subjektivní promlčecí doby u práva na vydání bezdůvodného obohacení a způsobu posouzení rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Dovolatel vytknul odvolacímu soudu, že podstatu bezdůvodného obohacení žalované spatřuje ve zhodnocení její nemovitosti, přestože k tomuto zhodnocení došlo na základě platně uzavřené smlouvy o vzájemných právech a povinnostech vlastníka domu a stavebníka při vestavbě bytové jednotky do půdního prostoru ze dne 2. 4. 2002 (smlouvy o vestavbě). Platnost této smlouvy přitom zpochybněna nebyla, odvolacím soudem je ovšem zaměňována s neplatnou smlouvou o nájmu bytu, která byla uzavřena až po dokončení investice žalobce do majetku žalované, pročež nelze tuto investici pokládat za bezdůvodné obohacení vzniklé na její straně v důsledku neplatnosti smlouvy o nájmu bytu. Právním důvodem investice žalobce do majetku žalované byl příslib, že tyto investice budou považovány za předplacené nájemné dle nově uzavírané smlouvy o nájmu bytu, jejímž předmětem mělo být přenechání rozšířeného bytu k užívání žalobci a která se později ukázala neplatnou. Došlo-li ke zhodnocení nemovitosti na základě platné smlouvy o půdní vestavbě, nelze hovořit o bezdůvodném obohacení spočívajícím v investicích do cizí nemovitosti a v návaznosti na to dovozovat, že dovolatel se o vzniku bezdůvodného obohacení dozvěděl okamžikem vydání kolaudačního rozhodnutí dne 5. 3. 2003. Odvolací soud dle dovolatele pominul, že ve smlouvě o půdní vestavbě je možnost „odbydlení“ provedené investice nepřímo zmíněna, je-li v jejím článku I. odkázáno na existenci smlouvy o budoucí smlouvě o nájmu bytu. Dovolatel se přitom o provedení investic rozhodl právě s ohledem na ze smlouvy o smlouvě budoucí nájemní vyplývající možnosti návratu provedené investice prostřednictvím obývání bytu. Neobstojí ani námitka, že rovněž tato smlouva byla následně shledána neplatnou, a to vzhledem k tomu, že postup „odbydlování“ provedené investice byl kromě zmíněné smlouvy obecně upraven i v usnesení zastupitelstva žalované ze dne 10. 12. 2001, jímž byly přijaty „Zásady nepeněžitého plnění kupní ceny bytu prodávaného nájemci“, přičemž v části C tohoto usnesení je v souvislosti se zhodnocením předmětu nájmu konstatováno, že náklady vynaložené nájemcem jsou uznány co do důvodu i výše a jejich suma se odbydluje jako předplacené nájemné.
Dovolatel označil za pochybení odvolacího soudu, že se nevypořádal s jeho argumentací v podání ze dne 27. 2. 2012, v níž vyložil, co je dle jeho názoru podstatou bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalované. Investice dovolatele měla být žalovanou přijata jako nájemné za budoucí užívání stávajícího bytu rozšířeného do půdních prostor. K úhradě této částky došlo tím, že byla nejpozději ke dni uzavření neplatné smlouvy o nájmu bytu považována žalovanou za předplacené nájemné za užívání zrekonstruovaného mezonetového bytu. Povinností žalované jako strany neplatné smlouvy je tedy vrátit žalobci takto plněné a nezkonzumované nájemné.
S ohledem na uvedené nemohou dle dovolatele obstát ani úvahy odvolacího soudu ohledně promlčecí doby. V době vydání kolaudačního rozhodnutí neměl žalobce sebemenší důvod pro to, aby prostředky vynaložené do nemovitosti považoval za bezdůvodné obohacení na straně žalované, neboť vycházel z toho, že smlouva o smlouvě budoucí nájemní mezi ním a žalovanou je platná a podle této postupoval. Datum uzavření neplatné nájemní smlouvy lze pokládat nanejvýš za počátek běhu objektivní promlčecí doby ve vztahu k bezdůvodnému obohacení spočívajícímu v zaplaceném, ale neodbydleném nájemném. Tuto úvahu dovolatel dále korigoval potud, že za okamžik vzniku bezdůvodného obohacení označil datum 4. 7. 2003, kdy investiční a provozní odbor žalované ve svém sdělení konstatoval, že náklady na vybudování bytu činí 2,250.357,- Kč, čímž došlo k transformaci prostředků použitých na vybudování vestavby na předplacené nájemné, datum uzavřené smlouvy o nájmu bytu je pak nejzazším datem vzniku bezdůvodného obohacení. Pro běh subjektivní promlčecí doby rozhodnou vědomost o vzniku bezdůvodného obohacení a o osobě obohaceného pak nabyl nejdříve dne 16. 4. 2009 doručením podání (doplnění odvolání žalované proti původnímu rozsudku soudu prvého stupně), ve kterém žalovaná poprvé zpochybnila platnost smlouvy o nájmu bytu, o kterou do té doby žalobce svůj nárok opíral. V tomto okamžiku získal žalobce vědomost o rozsahu bezdůvodného obohacení a osobě obohaceného. Dovolatel připomněl judikatorní závěry, dle nichž je pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby rozhodná skutečná vědomost o rozsahu bezdůvodného obohacení a osobě obohaceného.
Dovolatel dále zpochybnil závěr odvolacího soudu, dle nějž nelze v daném případě pokládat námitku promlčení za odporující dobrým mravům pouze s přihlédnutím k ceně obdobného bytu. Dovolatel vyslovil názor, že tímto odvolací soud reagoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 561/2006 (dovolatel ve svém podání uvádí nejprve rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 351/2006, jež se však danou problematikou nezabývá, a následně zmiňuje rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 561/2006, pročež Nejvyšší soud vycházel z toho, že dovolatel měl na mysli argumentaci obsaženou v rozhodnutí posléze uvedeném), na nějž dovolatel v řízení poukazoval. Dovolatel má za to, že je na místě upřít účinky námitce promlčení vznesené žalovanou právě s ohledem na skutečnosti v tomto rozhodnutí uvedené, tedy především výši újmy, která by žalobci vznikla v důsledku žalovanou vznesené námitky promlčení. Žalobce by v daném případě ztratil nárok na vrácení bezdůvodného obohacení minimálně ve výši jistiny žalované částky. Odvolací soud dle dovolatele nepřípustně směšuje dvě zcela odlišná plnění, a to kupní cenu předmětného bytu a částku představující část bezdůvodného obohacení na straně žalované. Městský soud namítanou značnou ztrátu žalobce de facto kompenzuje výhodou, jíž se mělo žalobci dostat tím, že koupil předmětný byt za příznivou cenu, což je dle žalobce v rozporu s výše citovanou judikaturou dovolacího soudu. Dovolatel připomněl, že po dlouhou dobu neexistovaly žádné okolnosti, jež by u něj vyvolávaly obavu o dobytnost jím vynaložených prostředků transformovaných na předplacené nájemné. Žalované na rozdíl od dovolatele muselo být od počátku zřejmé, že při vytváření své vůle nedodržela zákonné postupy, neboť právě na její straně došlo k pochybení, a z její strany tak v posuzovaném případě došlo ke zneužití subjektivního práva namítat promlčení žalobcem uplatněného nároku. Na podporu svého názoru, že v daném případě je uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy, dovolatel citoval především závěry vyslovené a odkazované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, které pokládá za aplikovatelné i v projednávané věci. Svou polemiku s rozsudkem odvolacího soudu dovolatel završil návrhem, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání zpochybnila opodstatnění argumentů dovolatele a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, je přípustnost dovolání dána ustanovením §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a je tak možno rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumávat v mezích vytyčených v dovolání uplatněnými důvody (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel svými námitkami předně směřuje ke zpochybnění závěrů soudů nižších stupňů zaujatých k otázce, v čem je v daném případě třeba spatřovat bezdůvodné obohacení žalované. K těmto jeho výtkám je třeba především uvést, že obohacení je objektivně nastalý stav spočívající v tom, že v majetkové sféře určité osoby dojde k přírůstku aktiv nebo naopak k úbytku pasiv. Vzniká v zásadě bez ohledu na to, jak osoba obohacená či osoba, na jejíž úkor bylo obohacení získáno, pojímá poskytované plnění. V daném případě je tedy stěžejní zodpovědění otázky, oč se majetková sféra žalované rozrostla v důsledku plnění dovolatele. Upravil-li dovolatel na své náklady bytové prostory v jejím vlastnictví, pak je zřejmé, že obohacení na straně žalované spočívalo právě ve zhodnocení její nemovitosti. Okolnost, že toto plnění mělo být dle ujednání obsažených v neplatných smlouvách započítáno na budoucí nájemné za užívání zrekonstruovaného bytu, nemůže mít vliv na vymezení podstaty bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalované. Je možno podotknout, že i v případě, že by obohacení spočívalo přímo v poskytnutí určitého peněžního obnosu na základě neplatné smlouvy o smlouvě budoucí, jenž měl být následně na základě neplatné nájemní smlouvy započítán na nájemné, spočívalo by právě již v rozšíření aktiv přijetím dané částky. Způsob, jakým strany zamýšlely vypořádat vzájemné vztahy, stojí při vymezení podstaty obohacení poněkud stranou. V souladu s uvedenými premisami je možno přisvědčit závěrům odvolacího soudu, dle nichž obohacení nabyté žalovanou spočívalo ve zhodnocení její nemovitosti.
Hovoří-li dovolatel dále o tom, že k vynaložení částek na rekonstrukci bytových prostor došlo na základě platné smlouvy o výstavbě ze dne 2. 4. 2001, pak je nutné uvést, že tato smlouva byla v souladu se zjištěními soudů nižších stupňů ujednáním navazujícím na smlouvu o budoucí smlouvě o nájmu bytu ze dne 30. 5. 2001 a předcházejícím smlouvě o nájmu bytu ze dne 16. 7. 2003 a upravovala především vzájemné vztahy vlastníka a stavebníka při výstavbě bytové jednotky, aniž by však sama náležitě řešila způsob vypořádání žalobcem vynaložené částky na nemovitost ve vlastnictví žalované, což měly řešit výše zmiňované, neplatností stižené, smlouvy, které předpokládaly budoucí obývání upravovaného bytu žalobcem. Dovolatelem zdůrazňovaný odkaz na smlouvu o budoucí smlouvě o nájmu bytu obsažený ve smlouvě o výstavbě, které tedy zmíněná smlouva o smlouvě budoucí předcházela, pak nemůže být způsobilý pozměnit závěr, že tuto smlouvu nelze pokládat za řešící otázku vzájemného majetkového vypořádání vlastníka a stavebníka, a to již proto, že právě touto zmínkou daly smluvní strany najevo, že předpokládají řešení dané otázky prostřednictvím odlišné smlouvy, jež ovšem pro svou neplatnost nebyla způsobilá vzájemné vtahy účastníků náležitě upravit.
Má-li dovolatel za to, že závěr o neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí o nájmu bytu neobstojí s ohledem na to, že postup „odbydlování“ provedené investice byl obecně stanoven i v unesení zastupitelstva žalované ze dne 10. 12. 2001, jímž byly přijaty „Zásady nepeněžitého plnění kupní ceny bytu prodávaného nájemci“, přehlíží, že toto usnesení samo o sobě vztahy mezi žalovanou a dovolatelem neupravovalo, řešilo pouze v obecnější rovině vztahy mezi žalovanou a nájemníky obývajícími nemovitosti v jejím vlastnictví. Přestože tomuto usnesení by nebylo možné upřít význam při stanovení řádnosti postupu žalované v tomto usnesení zmiňovaných situacích, není právním úkonem, jenž by upravoval přímo vztahy mezi žalovanou a dovolatelem, a byl tak způsobilý zamezit vzniku bezdůvodného obohacení zhodnocením nemovitosti žalované.
S ohledem na uvedené tedy obstojí závěr odvolacího soudu, dle nějž k bezdůvodnému obohacení žalované došlo provedením investice do její nemovitosti žalobcem na základě neplatné smlouvy o budoucí smlouvě o nájmu bytu, aniž by proinvestovná částka mohla být následně transformována na nájemné na základě platně uzavřené nájemní smlouvy.
Na výtky dovolatele zpochybňující správnost závěru odvolacího soudu o uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu §107 odst. 1 obč. zák. je možno odvětit následujícím způsobem. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal, přičemž není podstatné, že měl možnost se potřebné skutečnosti dozvědět již dříve (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 5371, CD 6/2008). Touto vědomostí ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2626/2009, a judikaturu v něm odkazovanou). Počátek běhu subjektivní promlčecí doby tedy nelze v daném případě spojovat s tím, kdy se žalobce dozvěděl o tom, že žalovaná pokládá uzavřenou smlouvu za neplatnou, ale s okamžikem, v němž si on sám musel být vědom toho, že zhodnotil majetek žalované, a dále skutečností zakládajících neplatnost smluvních ujednání se žalovanou, aniž by přitom bylo rozhodující, zda si byl zcela vědom významu těchto skutečností pro platnost uzavírané smlouvy. Je vhodné připomenout, že kontraktační proces s územně samosprávnou jednotkou má svá specifika, odvíjející se od toho, že jde o veřejnoprávní korporaci, jejíž vůle se formuje v rámci zákonem daných pravidel, a je na osobě, s níž je smlouva uzavírána, aby si ověřila, zda jsou splněny podmínky, jimiž zákon podmiňuje platnost právního úkonu územně samosprávné jednotky (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2258/2010). Dovolatel tedy nevznáší námitky, v jejichž světle by se mohl jevit závěr odvolacího soudu, že vědomost o veškerých rozhodných skutečnostech pro vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení získal nejpozději v den uzavření neplatné nájemní smlouvy dne 16. 7. 2003, nesprávným, neboť svými tvrzeními nepoukazuje na to, kdy mu byly známy veškeré rozhodné skutkové okolnosti, ale pouze na to, kdy byl obeznámen s pochybnostmi žalované o platnosti smlouvy. Argumentace dovolatele není tedy ani v tomto ohledu způsobilá vyvrátit správnost závěrů odvolacího soudu.
Na pochybení v posouzení věci odvolacím soudem nelze usuzovat ani z výtek dovolatele vůči zohlednění rozporu vznesení námitky promlčení s dobrými mravy. Je především třeba zdůraznit, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, umožňuje soudu odepřít ochranu výkonu práva, jež sice je v mezích zákona, avšak v konkrétní situaci může jeho realizace znamenat nepřiměřenou tvrdost. Toto ustanovení patří k normám s relativně neurčitou hypotézou, které přenechávají soudu, aby v každém jednotlivém případě vymezil hypotézu právní normy ze širokého předem neomezeného okruhu okolností (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2970/2009). Z povahy věci posouzení otázky rozporu s dobrými mravy přísluší zásadně soudům nižších stupňů, přičemž přehodnocení jejich závěru o použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. v konkrétní věci dovolacím soudem má místo jen ve výjimečných případech zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2458/2011, a judikaturu v něm odkazovanou).
Opřel-li dovolatel v tomto směru svou argumentaci o závěry vyslovené či odkazované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, pak je třeba uvést, že v tomto rozhodnutí řešený případ rozporné námitky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého investicemi do nemovitosti byl značně odlišný od věci nyní projednávané, jejímž specifikem bylo, že zhodnocenou bytovou jednotku posléze nabyl do svého vlastnictví její zhodnotitel, tedy žalobce, a to za cenu, která byla výrazně nižší, než cena obdobné jednotky v dané době, přičemž cena srovnatelné bytové jednotky navíc několikanásobně převyšovala částku žalobcem vynaloženou na její rekonstrukci. Je třeba připomenout, že rozpor s dobrými mravy je třeba zvažovat právě s přihlédnutím k individuálním okolnostem jednotlivých případů (k tomu srov. více např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 345/2012). Úvahy odvolacího soudu vycházející z poměření hodnoty, jíž dovolatel posléze získal, a újmy, o níž ho připravilo promlčení jeho práva, zohledňují právě konkrétní okolnosti případu a není důvodu je pokládat za nepřiměřené dané situaci. Kupní cena a bezdůvodné obohacení sice představují dvě odlišná plnění, obě spolu ovšem souvisí, neboť se týkají téhož objektu, týchž osob a jejich vzájemných majetkoprávních vztahů. Odvolacímu soudu proto není důvodu vytýkat, přihlédl-li v rámci posouzení rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy k jejich poměru, neboť právě institut dobrých mravů umožňuje přihlížet k širšímu kontextu sporného právního vztahu. Zmínil-li dovolatel dále i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, pak je třeba uvést, že ani v závěrech obsažených v tomto rozhodnutí nelze nalézt úvahy způsobilé doložit tvrzení dovolatele o nesprávnosti posouzení této otázky odvolacím soudem, neboť v daném případě sice bylo přihlédnuto k hodnotě investic a újmě, jež by vznikla v důsledku účinků námitky promlčení, ovšem ani ve zmíněném sporu nešlo o situaci vykazující specifika případu nyní projednávaného (nabytí zhodnoceného objektu žalobcem za cenu neodpovídající jeho hodnotě).
Vytkl-li dále dovolatel odvolacímu soudu, že se náležitě nevypořádal s argumentací obsaženou v jeho podání ze dne 27. 2. 2012 vysvětlující, v čem dovolatel spatřuje podstatu bezdůvodného obohacení, směřuje tím zřejmě k dovození dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadě řízení potenciálně ohrožující správnost rozhodnutí ve věci, přičemž je možno uvést, že třebaže se jeví odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu v tomto poněkud stručné, je z něj zřejmé, jaký právní názor zaujal odvolací soud k námitkám obsaženým ve zmiňovaném podání. Není zde tedy opory pro závěr, že by snad odvolací soud nedostál povinnosti odůvodnit své rozhodnutí způsobem vyžadovaným §157 odst. 2 o. s. ř., a případně tak zatížil řízení vadou, pro niž by jeho rozhodnutí nemohlo obstát jako správné.
V případě přípustného dovolání se Nejvyšší soud z úřední povinnosti zabývá i tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel ovšem ve svém dovolání vyjma výše rozebraného nedostatku žádnou další procesní vadu odvolacímu soudu nevytýká a ani ze spisu se naznačené vady nepodávají. Dovoláním tedy nebyla úspěšně zpochybněna správnost rozsudku odvolacího soudu, pročež je Nejvyšší soud jako nedůvodné dle §243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, věty první, a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalované vzniklo právo na jejich náhradu v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají ze sazby odměny v částce 39.235,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 8, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální částky náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., obojí navýšené o 21 % DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 47.837,35 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 6. května 2013
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu