ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.2901.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 2901/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobkyně M. B.,zastoupené advokátem, proti žalované P., s.r.o., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 96.000,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 10/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2006, č.j. 51 Co 267/2006-130, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2006, č.j. 51 Co 267/2006-130, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) mezitímním rozsudkem ze dne 24. 4. 2006, č.j. 7 C 10/2003-100 (vydaným poté, co byl jeho předchozí mezitímní rozsudek ze dne 25. 8. 2004, č.j. 7 C 10/2003-64, ve znění doplňujícího rozsudku
a opravného usnesení ze dne 17. 2. 2005, č.j. 7 C 10/2003-81, zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2005, č.j. 51 Co 264/2005-85), shledal žalobu, jíž se žalobkyně domáhá, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 96.000,- Kč s příslušenstvím, co do základu nároku důvodnou s tím, že o výši nároku žalobkyně a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.
Soud prvního stupně dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že žalobkyně a její bývalý manžel P. K. se dnem 7. 1. 1995 stali v souladu s ustanovením §149 odst. 4 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 7. 1998 (dále jen „obč. zák.“) spoluvlastníky rodinného domu č.p. 1120 a pozemku p.č. 1042/9, na němž dům stojí, v k.ú. P., každý v rozsahu ideální 1/10, a pozemků p. č. 1042/17 a p.č. 1960/3 v k.ú. P., každý v rozsahu ideální ¼, neboť do tří let od zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů neuzavřeli dohodu o jeho vypořádání (dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví ze dne 7. 8. 1997 soud prvního stupně shledal neplatnou, protože byla uzavřena po uplynutí tříleté lhůty stanovené v §149 odst. 4 obč. zák.). Dnem 30. 1. 1996 se P. K. na základě kupní smlouvy ze dne 29. 1. 1996 stal vlastníkem zbylých ideálních 4/5 předmětného domu a pozemku, na němž dům stojí, a zbylé ideální ½ pozemků p. č. 1042/17 a p.č. 1960/3 v k.ú. P. Dne 2. 6. 1999 byla mezi P. K. a žalovanou ohledně domu, pozemku, na němž dům stojí, a shora uvedených dalších pozemků uzavřena kupní smlouva s tím, že P. K. je výlučným vlastníkem těchto nemovitostí. Následně soud prvního stupně uzavřel, že tato kupní smlouva je absolutně neplatná. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1836/2002, a ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 2 Cdo 2127/2000 (správně 22 Cdo 2127/2000), konstatoval, že je vyloučeno, aby smlouva byla považována za neplatnou pouze v části týkající se spoluvlastnického podílu žalobkyně, neboť cena převáděných nemovitostí byla ve smlouvě sjednána jedinou částkou, tudíž by nebylo zjistitelné, kolik ze sjednané kupní ceny by byl prodávající kupujícímu povinen v důsledku částečné neplatnosti smlouvy vrátit za jednotlivé nemovitosti. Žalovaná se tak stala spoluvlastnicí předmětných nemovitostí až dne 21. 5. 2003, a to na základě kupní smlouvy ze dne 24. 9. 2002, jíž P. K. na žalovanou převedl svůj spoluvlastnický podíl. Ohledně držby předmětných nemovitostí žalovanou v rozhodném období, tj. v období od 1. 12. 2000 do 31. 12. 2002, soud prvního stupně dovodil, že žalovaná držela předmětné nemovitosti od roku 1999 do 21. 5. 2003, jak vyplývá zejména ze skutečnosti, že v letech 2000 – 2003 platila daň z nemovitosti a rovněž z toho, že dne 30. 7. 1999 uzavřela nájemní smlouvu ohledně bytu nacházejícího se v předmětném domě se svým jednatelem P. J., který v bytě bydlí se svou rodinou a užívá jej doposud. V této souvislosti soud prvního stupně zdůraznil, že podstata nakládání s věcí není v jejím fyzickém ovládání, držitelem je tedy i ten, kdo držbu vykonává prostřednictvím jiné osoby. Jelikož dne 29. 6. 2000 byla žalované doručena žaloba na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem (řízení vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 123/2000), nemohla být žalovaná počínaje uvedeným dnem v dobré víře, že je výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí. Požadavek žalobkyně na vydání užitků ve smyslu §131 odst. 1 občanského zákoníku v platném znění (dále opět jen „obč. zák.“) za období od 1. 12. 2000 do 31. 12. 2002 je tedy oprávněný.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. 12. 2006, č.j. 51 Co 267/2006-130, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba v celém rozsahu zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud doplnil dokazování výslechem P. J. a ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně ohledně neplatnosti kupní smlouvy ze dne 2. 6. 1999
a okamžiku vzniku spoluvlastnictví žalované k předmětným nemovitostem. Pokud však soud prvního stupně dovodil, že žalovaná měla nemovitosti v rozhodném období
(1. 12. 2000 – 31. 12. 2002) v držbě, dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaná v tomto období nebyla vlastníkem předmětných nemovitostí, ani s nimi nenakládala
a nechovala se jako jejich držitel. Podle odvolacího soudu nelze z provedeného dokazování nijak dovodit, že žalovaná ohledně předmětných nemovitostí jednala tak, že vstoupila do společenských vztahů, jež by bylo možné obecně považovat za projev právní moci nad věcí, tedy za nakládání s věcí ve smyslu ustanovení §129 obč. zák. Z výpovědi P. J. bylo totiž zjištěno, že jmenovaný užíval byt v předmětném domě na základě (neplatné) nájemní smlouvy s žalovanou pouze do léta 2000. Poté, co se dozvěděl, že žalované nesvědčí vlastnické právo k předmětným nemovitostem, přestal platit nájemné a nadále byt užíval na základě ústní dohody s P. K. Pokud žalovaná v letech 2000 až 2003 platila daň z nemovitosti, činila tak jen s ohledem na zápis v evidenci katastru nemovitostí, kde byla uvedena jako výlučný vlastník předmětných nemovitostí podle (neplatné) kupní smlouvy ze dne 2. 6. 1999. S ohledem na uvedené vyslovil odvolací soud závěr o nedostatku pasivní legitimace na straně žalované.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a), případně písm. c), občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř. s tím, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný ve smyslu §157 odst. 2 o.s.ř. pro nedostatek důvodů, neboť „vědomě pomíjí rozhodnou skutečnost“, že otázka majoritního spoluvlastnictví žalované k předmětnému domu byla již soudem vyřešena. Pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 10. 2001, č.j. 27 C 123/2000-64, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002, č.j. 55 Co 293/2002-94, vydaným v řízení o vyklizení předmětných nemovitostí za účasti žalobkyně na straně žalující a žalované a P. K. na straně žalované, byl vysloven závěr, že žalobkyni svědčí vlastnické právo v rozsahu ideální 1/10 k předmětnému domu, ideální 1/10 k pozemku, na němž dům stojí, ideální ¼ k pozemku p.č. 1042/17 a pozemku p.č. 1960/3. V odůvodnění uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze byl nadto jako důvod zamítnutí žaloby na vyklizení předmětných nemovitostí vysloven závěr, že žalované svědčí k předmětným nemovitostem spoluvlastnické právo. Dovolatelka, odkazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. 69/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2007, sp. zn.
33 Odo 1662/2006, a nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02,
a ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 398/04, namítá, že odvolací soud nerespektoval, že předběžná otázka vlastnického práva k předmětnému domu byla již pravomocně rozsouzena v rámci výše uvedené vlastnické žaloby žalobkyně vůči žalované a P. K., přičemž závěr vyslovený v pravomocném rozsudku je pro účastníky tohoto řízení i soud závazný. Dovolatelka poukazuje rovněž na skutečnost, že závěr o částečné neplatnosti kupní smlouvy ze dne 2. 6. 1999 vyslovený ve shora uvedeném pravomocném rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 potvrzeném rozsudkem Městského soudu v Praze koresponduje závěru vyslovenému Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 28. 7. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1836/2002. Závěr odvolacího soudu, že žalovaná nebyla v rozhodném období vlastníkem ani držitelem předmětných nemovitostí nemá dle dovolatelky oporu v provedeném dokazování, neboť žalovaná po celé období hradila daň z nemovitosti, tedy jednala jako vlastník předmětných nemovitostí a prostřednictvím svého jediného jednatele užívala předmětný dům. Jelikož právnická osoba je tvořena osobami fyzickými, je projevem užívání nemovitosti právnickou osobou i situace, kdy nemovitost užívá fyzická osoba – jednatel této právnické osoby. Odvolací soud postupoval v rozporu s ustanovením §132 a násl. o.s.ř., když se vůbec nezabýval věrohodností výpovědi jednatele žalované P. J. jako svědka, ačkoli ve dvou krátce po sobě probíhajících soudních řízeních byly ze strany žalované uváděny zcela rozporné skutečnosti. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání vyvrací jednotlivé dovolací námitky. Za zcela nepřípadnou považuje výtku rozporu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu
s pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, č.j. 27 C 123/2000-64, neboť tvrzený nesoulad se týká odůvodnění, nikoli výroku, uvedeného rozhodnutí. Závěr
o neplatnosti kupní smlouvy ze dne 2. 6. 1999 žalovaná považuje za správný
a připomíná, že p. J. v rozhodném období užíval byt v předmětném domě toliko na základě ústní dohody s p. K., bývalým manželem dovolatelky, jak jednoznačně vyplývá z provedených důkazů, žalovaná tedy v této době nevykonávala držbu, a pokud platila daň z nemovitostí, činila tak pouze s ohledem na nesprávný zápis
v evidenci katastru nemovitostí. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné, popř. jej zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil dovolání – v souladu s čl. II bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o.s.ř.“) a shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom byl vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila.
Dovolatelka důvodně odvolacímu soudu vytýká, že nerespektoval pravomocné rozhodnutí vydané v dřívějším řízení o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem a jejich vyklizení, které je ve smyslu §159a odst. 1 a 4 o.s.ř. závazné pro účastníky řízení i pro soud. Jak vyplývá z obsahu spisu, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 10. 2001, č.j. 27 C 123/2000-64, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2002, č.j. 55 Co 293/2002-94, bylo určeno,
že žalobkyni svědčí vlastnické právo v rozsahu ideální 1/10 k předmětnému domu
a k pozemku, na němž dům stojí, a ideální ¼ k pozemku p.č. 1042/17 a pozemku
p.č. 1960/3 v k.ú. P., a byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované k vyklizení předmětných nemovitostí. Otázkou platnosti kupní smlouvy ze dne 2. 6. 1999 se sice soudy v předchozím řízení výslovně nezabývaly, Městský soud v Praze shora citovaným rozsudkem však potvrdil zamítavý výrok Obvodního soudu pro Prahu 4 ohledně vyklizení předmětných nemovitostí s odůvodněním, že žalovaná je majoritním spoluvlastníkem těchto nemovitostí v rozsahu ideálních 9/10 k domu a stavební parcele a ideálních ¾ k ostatním pozemkům. Namítá-li žalovaná, že podle §159a o.s.ř. je závazný pouze výrok rozsudku, lze přisvědčit argumentu žalobkyně, že dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 1662/2006) je v případě zamítnutí žaloby třeba přihlížet i k odůvodnění rozhodnutí a jestliže z něj vyplývá, že žaloba byla zamítnuta proto, že žalobce vlastníkem není, je třeba v jiném řízení z tohoto závěru vycházet. Tento závěr se obdobně uplatní i v projednávané věci. Byla-li žaloba na vyklizení nemovitostí odůvodněna tím, že žalovaná je většinovým spoluvlastníkem těchto nemovitostí, nelze v následném řízení mezi týmiž účastníky za nezměněné skutkové situace dospět k závěru, že žalovaná vlastníkem (spoluvlastníkem) nemovitostí není. Na podporu tohoto závěru lze odkázat i na žalobkyní citované nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 647/02 a I. ÚS 398/04 (dostupné na webové adrese http://nalus.usoud.cz ), z nichž, ačkoli řeší případy skutkově odlišné, lze pro danou věc uplatnit obecný závěr, že z ústavněprávního hlediska nelze akceptovat, aby jeden státní orgán při výkonu veřejné moci autoritativně přezkoumal a osvědčil, resp. konstituoval ve prospěch konkrétní osoby určité právo, na jehož existenci tato osoba spoléhá v důsledku dobré víry ve správnost aktu státu, a aby následně jiný státní orgán v jiném řízení téže osobě totéž právo odňal (nepřiznal) s odůvodněním, že původní rozhodnutí bylo údajně vadné.
V důsledku uvedeného závěru nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za správné a je nadbytečné zabývat se námitkami dovolatelky týkajícími se posouzením rozsahu neplatnosti kupní smlouvy ze dne 2. 6. 1999, držby předmětných nemovitostí žalovanou v rozhodném období a otázkou, zda závěr o vlastnictví či držbě předmětných nemovitostí má oporu v provedeném dokazování.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 části věty za středníkem a §243b odst. 3 věty první o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovoláním napadený rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V dalším řízení je odvolací soud (soud první stupně) vázán právním názorem soudu dovolacího (§243d odst. 1 věta první o.s.ř.). O nákladech řízení, včetně řízení dovolacího, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§243d věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. srpna 2009
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu