ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2906.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2906/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupeného JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou v Praze 2, Karlovo nám. 2, proti žalované České republice – Hygienické stanici hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1 – Staré Město, Rytířská 404/12, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 204/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2010, č. j. 11 Co 348/2010-84, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 4. 2010, č. j. 23 C 204/2009-52, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal určení vlastnického práva k tam specifikovaným nemovitostem – pozemkům parc. č. 2199 (zastavěná plocha a nádvoří) a parc. č. 2200 (zahrada) a domu č. p. 597 (objekt bydlení) – nacházejícím se v kat. úz. Strašnice, obci Praha, a zapsaným v katastru nemovitostí na LV č. 2355. Odvolacím soudem bylo dále rozhodováno o nákladech odvolacího řízení, a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (výrok II.).
Předmětem řízení byla žaloba o určení vlastnického práva k výše označeným nemovitostem, uplatněná z titulu právní úpravy obsažené v ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (zde ex lege k datu 1. 7. 2000). Žalobce ve prospěch svého vlastnického práva argumentoval rozhodnutím o odevzdání konfiskovaného nemovitého majetku obci ze dne 30. 9. 1950, č. j. U III-1002/49, které považoval za rozhodnutí příslušného státního orgánu o přídělu ve smyslu ustanovení §2a odst. 1 písm. a) citovaného předpisu, ve znění zákona č. 114/2000 Sb. Na základě tohoto právního aktu bylo do pozemkové knihy posléze vloženo vlastnické právo Československému státu, se správou Ústředního národního výboru hlavního města Prahy.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že předmětná listina o odevzdání konfiskovaného majetku obci není rozhodnutím o přídělu, jaké má na mysli §2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. Ačkoli byla vyhotovena na předtisku s formulací o přechodu nemovitostí na obec dnem 31. 12. 1949, z oprav takto předtištěných údajů bylo zjištěno, že nebyla vydána Osidlovacím úřadem a Fondem národní obnovy, nýbrž Ústředním národním výborem hlavního města Prahy na základě doložky s poukazem na zákon č. 18/1950 Sb. a vyhlášku č. 224/1950 Sb. V závěru odkazovalo uvedené rozhodnutí na zákon č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, podle něhož pozbylo dosavadní kmenové obecní jmění této povahy (§30 odst. 2 zákona) a tento majetek se stal vlastnictvím státu, spravovaným národními výbory. Podmínky pro přechod majetku ze státu na obec (žalobce) tedy nemohly být naplněny, neboť po nabytí účinnosti zákona č. 279/1949 Sb., tj. od 1. 1. 1950, již obce nemohly nabývat majetek do svého vlastnictví, a to ani se zpětnou účinností.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž tomuto soudu vytkl nesprávné právní posouzení věci. Namítal, že rozhodnutí č. j. U III-1002/49 ze dne 30. 9. 1950 představuje rozhodnutí o přídělu podle ustanovení §2a odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. V rámci výkladu rozhodných zákonných ustanovení zdůraznil, že k přechodu nemovitostí do vlastnictví obce dochází bez ohledu na to, že příslušná rozhodnutí o přídělu či přídělový plán byly vydány po 31. 12. 1949, nebo k jejich vydání vůbec nedošlo (viz §2a odst. 2 citovaného předpisu). Podmínkou pro nabytí vlastnictví zde tedy není existence historického majetku obce k datu 31. 12. 1949. Žalobce dále znovu poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 423/97, z něhož dovozoval, že rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného nemovitého majetku obci je rozhodnutím přídělovým. V tomto směru podotkl, že podstatné není, který orgán rozhodnutí tohoto charakteru vydal a kdy se tak stalo. Dovolatel proto žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátkou, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelem předestřená problematika přechodu majetku ze státu na obec podle zákona č. 172/1991 Sb. byla na půdě Nejvyššího soudu již vyřešena. Z usnesení ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 231/2009, se podává závěr, že rozhodnutí orgánu státu podle vládního nařízení č. 90/1950 Sb. (svěření majetku do správy) není rozhodnutím o přídělu ve smyslu §2a zákona č. 172/1991 Sb., které by zakládalo nárok obce na restituci ve smyslu téhož zákona.
Podle ustanovení §2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., ve znění novely provedené zákonem č. 114/2000 Sb., přecházejí do vlastnictví obcí dnem 1. 7. 2000 i nemovitosti uvedené v §2 odst. 1 písm. a) až d), které byly obcím přiděleny jako přídělcům rozhodnutím příslušného státního orgánu o přídělu, vydaným například podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. Obce přitom prokáží existenci přídělu zejména vydanou přídělovou listinou svědčící obci nebo příslušnému národnímu výboru působícímu na území obce, nebo schváleným přídělovým plánem, či schváleným grafickým přídělovým plánem (viz odst. 3).
V posuzované věci zůstala nesplněna podmínka vydání přídělového rozhodnutí ; odvolací soud v tomto ohledu správně dovodil, že podmínky pro přechod nemovitostí z vlastnictví České republiky na obec ke dni 1. 7. 2000 musí být splněny kumulativně. Žalobcem uváděné rozhodnutí Ústředního národního výboru hlavního města Prahy ze dne 30. 9. 1950 není rozhodnutím o přídělu ve smyslu výše citovaného ustanovení §2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., neboť obecní vlastnictví v té době již neexistovalo. Novela č. 114/2000 Sb. pokryla ještě zbylé sporné příděly obcím, které měly být realizovány před 31. 12. 1949 a došlo k jejich administrativnímu zpoždění; nelze však zaměňovat další operativní rozhodnutí státu jako vlastníka od roku 1950 za příděl (viz relevantní teze rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 231/2009). Předmětné rozhodnutí bylo vydáno podle vládního nařízení č. 90/1950 Sb., o správě národního majetku národními výbory, a to podle vyhlášky č. 208/1951 Ú.l., o svěření správy některých nemovitostí, na které se vztahují předpisy dekretu prezidenta republiky o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Obsahem tohoto rozhodnutí není přidělení majetku obci, ale pouze svěření národního majetku do správy národního výboru (§1 vyhl. č. 208/1951 Ú.l.). Citovaný veřejnoprávní předpis nelze vykládat extenzivně, ale je nutné prioritně vycházet z jeho doslovného znění. Žalobce se tedy nemohl stát vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť nebyla splněna jedna z podmínek pro přechod majetku z České republiky na obec.
Skutečnost, že dovolatelem namítané rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného majetku obci ze dne 30. 9. 1950 obsahovalo v použitém předtisku formulaci o přechodu nemovitostí na obec dnem 31. 12. 1949 (což by znamenalo vlastnictví obce ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.), posoudily nižší instance správně jako irelevantní. Rozhodl-li příslušný národní výbor v době po účinnosti zákona č. 279/1949 Sb., tj. po 1. 1. 1950, o přidělení konfiskovaných nemovitostí orgánu státu pověřenému jejich správou, nemohly se tyto nemovitosti ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. ke dni 31. 12. 1949 stát vlastnictvím obce přesto, že při rozhodnutí byl použit předtisk o odevzdání konfiskovaného majetku obci a že tento předtisk obsahoval formulaci o přechodu nemovitostí na obec k posledně uvedenému dni (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2447/2003).
Text, jenž byl dopsán v závěru uvedeného rozhodnutí, vztahující se k vložení vlastnického práva ve prospěch Československého státu do pozemkové knihy a svěření správy nemovitostí Ústřednímu národnímu výboru hlavního města Prahy, odpovídá tehdy platné zákonné úpravě a v jeho světle pozbývá právního významu ta část rozhodnutí, která mu – co do osoby příjemce a data přechodu práv k nemovitostem – protiřečí. Od data účinnosti zákona č. 279/1949 Sb. (1. 1. 1950) nemohly již obce nabýt žádný majetek, a to ani se zpětnou účinností.
Z výše řečených důvodů proto Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu odmítl.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §146 odst. 3 a §243b odst. 5 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok, neboť žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 16. května 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu