ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.2958.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 2958/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce MUDr. P. J., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ ing. J. D., 2/ H. S., oběma zastoupeným advokátem, o vyklizení skladu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 59/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2005, č.j. 19 Co 188/2005-56, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, kterým byla zamítnuta žaloba, aby byli žalovaní povinni vyklidit sklad č. N7 ve východní části dvorní stavby domu č.p. 299 v ulici K. S. 12 v P. Žalobce byl zavázán k náhradě nákladů odvolacího řízení vzniklých žalovaným.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (včetně ohledání místa samého) a dovodil ve shodě s ním, že předmětný sklad byl součástí předmětu nájmu a nebyl tedy užíván žalovanými neoprávněně. V takovém případě by muselo dojít k platnému skončení nájemního vztahu: k tomu však nedošlo, neboť stavební úřad nenařídil provedení stavebních úprav či odstranění stavby a žalobcem tedy nemohl být oprávněně použit výpovědní důvod podle §9 odst. 2 písm. f/ zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, jenž přicházel v úvahu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovodil v něm zásadní právní význam napadeného rozsudku, a to pro novost problematiky i nesprávné právní posouzení věci nižšími instancemi. Za otázku zásadního právního významu označil posouzení závaznosti rozhodnutí odboru památkové péče Magistrátu Hlavního města P. ze dne 17. 12. 2002. Dospěl k závěru, že toto rozhodnutí bylo pro soudy závazné, že se stalo nedílnou součástí rozhodnutí o dodatečném povolení stavby odborem výstavby Městské části P. 1 ze dne 6. 1. 2003 a že – na rozdíl od zjištění nižších instancí – stavební úpravy zasahovaly do prostoru předmětného skladu a měly si oprávněně vynutit výpověď pronajímatele podle §9 odst. 2 písm. f/ zákona č. 116/1990 Sb. a vyklizení příslušných skladových prostor nájemci.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátkou, podal dovolání v otevřené lhůtě. Vzhledem ke shodě rozsudků nižších instancí při jejich prvním rozhodování o věci samé nebylo možné připustit dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř.; přípustnost dovolání mohla být založena jen podle písm. c/ téhož ustanovení, tj. pro zásadní právní význam napadeného rozsudku. Tento zásadní právní význam by byl podle §237 odst. 3 naplněn, jestliže by pro věc určující právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem judikována, nebo by byla odvolacími soudy či senáty dovolacího soudu rozhodována rozdílně, případně pokud by došlo k posouzení rozhodné a v dovolání řádně vymezené právní otázky v rozporu s hmotným právem.
Dovolání není přípustné.
Je nutné předeslat, že právní otázka vymezená dovolatelem (závaznost rozhodnutí památkového úřadu v relaci k následnému rozhodnutí stavebního úřadu o povolení stavby, jehož se mělo stát, podle dovolatele, nedílnou součástí), nevykazuje žádný judikatorní přesah, ať již v rovině novosti či kontradikce rozhodování. Jde o zcela konkrétní právní problém, vzešlý ze skutkových zjištění nižších instancí; mohlo tu dojít – z hlediska limitů přezkumné činnosti dovolacího soudu – pouze k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení pro věc určující otázky.
Tuto nesprávnost však dovolací soud neshledal. Nutno akcentovat, že rozhodnutí orgánu památkové péče, formulované jako závazné stanovisko podle §14 odst. 3 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, stanoví podmínky, jež nutno z důvodu památkové ochrany příslušné lokality respektovat při provedení stavebních prací podle předložené projektové dokumentace. Správním rozhodnutím, jež může podle §9 odst. 2 písm. f/ zákona č. 116/1990 Sb. znamenat oprávněnost výpovědi pronajímatele z nájmu na dobu určitou, je podle zcela konstantní judikatury pouze rozhodnutí stavebního úřadu o povolení či změně stavby.
Žalobcem předložené pravomocné rozhodnutí stavebního úřadu o dodatečném povolení stavby ze dne 6. 1. 2003 zajisté obsahově navázalo na závazné stanovisko orgánu státní památkové péče v tom smyslu, že bylo vázáno podmínkami, jež odbor památkové péče stanovil. V nyní posuzované věci však bylo na překážku, že 1) šlo pouze o prejudici směřující k otázce platnosti výpovědi z nájmu, jež však zde nebyla součástí předmětu řízení, 2) dovolací soud je podle §243a odst. 2 i celkové interpretace právní úpravy dovolacího řízení soudem právního posouzení věci, nikoli soudem skutkovým a 3) tím spíše byl dovolací soud vázán zjištěními, která po stránce skutkové vzala za svá z citovaných správních aktů nižší instance.
Ani z podrobných skutkových zjištění soudu prvního stupně (jenž provedl i ohledání v místě) ani ze shrnutí odvolacího soudu, jež zjištění nižší instance nezpochybnil, není patrné, že by zejména rozhodnutí odboru výstavby Úřadu městské části P. 1 ze dne 6. 1. 2003 nařídilo odstranění předmětného skladu či takové změny stavby, jež by bránily jeho užívání. Dovolací soud tu tedy i v široce pojatém rámci posouzení dovolacích tvrzení nemohl dovodit, že by již daná či snad ještě v budoucnu pronajímatelem použitá výpověď z nájmu nebytových prostor měla své oprávnění.
Z řečeného vyplývá, že odvolacímu soudu nelze vytknout nesprávné posouzení pro věc určující hmotněprávní otázky.
Nebyly-li podmínky zásadního právního významu napadeného rozsudku naplněny v intencích §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř., pak dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání žalobce odmítnout podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř.
Protistranám nevznikly v tomto řízení žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 18. října 2006
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v.r.
předseda senátu