ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.2974.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 2974/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně V. P. , zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 1158/17, proti žalovanému L. K., zastoupenému Mgr. Josefem Fiřtem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, o zaplacení částky 900 000 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 20 C 116/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2014, č. j. 28 Co 310/2013-356, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 14 762,- Kč k rukám advokáta Mgr. Josefa Fiřta, LL.M., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 30. 3. 2012, č. j. 20 C 116/2010-126, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 900 000 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), a zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 104 160 Kč (výrok II.). Žalovaná částka představovala úhradu za postoupení práv a povinností vyplývajících z nájemní smlouvy.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 2. 2014, č. j. 28 Co 310/2013-356, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na zaplacení 900 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 155 896,50 Kč (výrok II.). Odvolací soud předně uzavřel, že žalobkyně neprokázala převzetí částky 500 000 Kč žalovaným. Spolehlivě bylo prokázáno pouze zaplacení částky 400 000 Kč, avšak postupní smlouva byla od počátku neplatná, protože obcházela zákon. Promlčecí doba k vrácení bezdůvodného obohacení žalovaným začala běžet v den uzavření smlouvy, tj. 23. 7. 2007, skončila dne 23. 7. 2010 a žaloba ze dne 6. 9. 2010 byla podána po skončení objektivní promlčecí doby. Soud na základě skutkových zjištění nepřisvědčil námitce žalobkyně, že ze strany žalovaného šlo o úmyslné bezdůvodné obohacení, a tudíž by se měla uplatnit desetiletá promlčecí doba.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání s tím, že žalovaný se bezdůvodně obohatil úmyslně. Žalovaný si byl od počátku vědom skutečnosti, že postupní smlouvu nemůže uzavřít a musel si proto být vědom následků, které svým jednáním může způsobit. Byly naplněny minimálně podmínky pro úmysl nepřímý a měla být aplikována desetiletá promlčecí doba. Odvolací soud se tím, zda bylo možné dovodit úmysl na straně žalovaného, nezabýval.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání zdůraznil, že odvolací soud zamítl žalobu v částce 500 000 Kč, protože žalobkyně neprokázala, že by mu tuto částku zaplatila a ohledně uvedené částky tedy rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na otázkách, z nichž žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání, dovolání je tudíž v této části nepřípustné. Ve vztahu k částce 400 000 Kč byla žaloba zamítnuta z důvodu promlčení. V řízení nebylo prokázáno, že žalovaný od počátku věděl o neplatnosti postupní smlouvy či o vzniku bezdůvodného obohacení. V takovém případě však došlo k promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby dne 23. 7. 2009.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve Nejvyšší soud jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Odvolací soud v napadeném rozhodnutí rozhodoval o celkové sumě 900 000 Kč, přičemž uzavřel, že žalobkyně zaplatila žalovanému částku 400 000 Kč, zatímco zaplacení částky 500 000 Kč neprokázala. Přestože pak dovolatelka uvádí, že napadá dovoláním rozsudek v celém rozsahu, tj. rozhodnutí o celé žalované částce 900 000 Kč, její námitky fakticky směřují toliko proti důvodům, na kterých je založeno rozhodnutí odvolacího soudu pouze ohledně částky 400 000 Kč. Závěr odvolacího soudu (který je nadto závěrem čistě skutkovým) týkající se zamítnutí žaloby co do částky 500 000 Kč žalobkyně v dovolání nijak nerozporuje a nepředestírá ve vztahu k této části nároku žádnou argumentaci. Proto ani dovolání směřující do částky 500 000 Kč nelze považovat za přípustné a dovolací soud je v tomto rozsahu bez dalšího odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.). Zbývalo se zabývat dovoláním ve vztahu k částce 400 000 Kč.
Při zvažování možné přípustnosti dovolání se Nejvyšší soud zásadně nemůže zabývat správností skutkových zjištění. Přitom dovolatelkou předestřená otázka existence vědomí účastníka smlouvy o nemožnosti jejího uzavření bez splnění určité podmínky, tedy otázka úmyslu při získání bezdůvodného obohacení, je právě otázkou skutkovou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5236/2014, a rozhodnutí v něm citovaná). Zpochybňuje-li tedy dovolatelka závěr odvolacího soudu poukazem na to, jaký úmysl měl žalovaný při uzavírání smlouvy, zpochybňuje skutkový (nikoli právní) závěr odvolacího soudu. Právním posouzením věci je totiž taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Činí-li soud prostřednictvím výkladu úmyslu účastníků řízení zjištění o tom, co bylo mezi nimi ujednáno, dochází ke skutkovým zjištěním (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 46, ročník 2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4447/2014). Odvolací soud uzavřel, že žalovaný se na úkor dovolatelky neobohatil úmyslným jednáním, přičemž odůvodnil, z jakých skutečností vycházel, když dospěl k závěru o absenci úmyslu na straně žalovaného. Tyto závěry však, jak již zdůrazněno, dovolací soud přezkoumávat nemůže a právní závěr z nich odvolacím soudem učiněný je zjevně těmto skutkovým závěrům přiměřený. Jestliže se zřetelem k tomu dospěl odvolací soud k závěru o aplikaci objektivní tříleté promlčecí doby, jde, s ohledem na zmíněné skutkové závěry, o správné právní posouzení věci. Brojí-li dovolatelka proti tomuto závěru námitkami zpochybňujícími skutková zjištění o jednání žalovaného, z nějž odvolací soud nedovodil, že došlo k úmyslnému bezdůvodnému obohacení, nejde o výhrady k právnímu posouzení věci, které by mohly založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 599/2006). Pakliže dovolatelka v návaznosti na to provedla teoretický exkurs do institutu zavinění a úmyslu jednajícího, rovněž tím nevznesla žádnou otázku, jež by mohla přípustnost jejího dovolání založit.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání je založeno výhradně na námitkách skutkového charakteru, které jeho přípustnost zásadně založit nemohou, a zároveň právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit; žádný z předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. tudíž naplněn není, a proto dovolací soud odmítl dovolání i co do částky 400 000 Kč (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 1, části věty před středníkem, o. s. ř., neboť žalovanému vznikly v dovolacím řízení v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Podle §8 a §7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny z tarifní hodnoty 900 000 Kč za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 11 900 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a daní z přidané hodnoty ve výši 21 %, tj. 2 562 Kč, má tedy žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 14 762 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu