ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2976.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 2976/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce M. P. , zastoupeného JUDr. Tomášem Plavcem, advokátem se sídlem v Chrudimi, Rooseveltova 335, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 10,399.137,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 57/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2009, č. j. 19 Co 345/2008-170, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 21. 9. 2007, č. j. 20 C 57/2006-108, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby bylo žalované uloženo zaplatit mu částku 10,399.137,30 Kč s příslušenstvím v rozsudku blíže specifikovaným (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobou uplatňované právo odůvodňoval žalobce tvrzením, že jde o škodu, která mu měla vzniknout při výkonu veřejné moci podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), postupem orgánů činných v trestním řízení, jež vůči němu bylo vedeno pro trestný čin podvodu. Žalobce uvedl, že v souvislosti s obviněním jeho osoby z trestného činu podvodu, jež mu bylo sděleno Policií ČR, Okresním úřadem pro vyšetřování Pardubice, dne 7. 2. 2000, vydal policii účetní a hospodářské doklady sdružení, za něž jako pověřená osoba jednal. Ač se později domáhal jejich vydání, byly mu postupně vráceny pouze některé doklady, část jich byla zadržována až téměř do okamžiku, kdy bylo dne 4. 12. 2003 trestní stíhání žalobce zastaveno usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové. Podle tvrzení žalobce mu tento postup znemožnil vypořádat pohledávky a závazky sdružení, za něž jednal, a došlo k promlčení většiny pohledávek sdružení. Policie navíc klienty sdružení nabádala k tomu, aby nedodržovali své závazky vůči sdružení a nehradili mu smluvené splátky. Náhrady škody takto vzniklé se žalobce domáhal přímo u žalované, jež však jeho žádosti nevyhověla, pročež se žalobce obrátil na soud. Jeho požadavek však neshledal po právu ani soud prvního stupně, neboť v dané věci nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu policie. Délka vyšetřování byla podmíněna složitostí věci, postup vyšetřujících orgánů byl nadto přezkoumán nadřízeným státním zastupitelstvím, aniž by v něm bylo shledáno jakékoliv pochybení, doklady byly postupně žalobci vráceny. Obvodní soud uvedl, že pochybil žalobce podceněním podnikatelského rizika spojeného s daným oborem podnikání a nesprávným vedením účetnictví. Soud dále konstatoval, že není možné dovodit ani příčinnou souvislost mezi postupem orgánů činných v trestním řízení a vzniklou škodou, neboť ke vzniku škody došlo právě v důsledku neobezřetného počínání žalobce a nikoliv postupu policie. Tvrzení o vzniku škody v důsledku toho, že orgány činné v trestním řízení nabádaly klienty sdružení k nehrazení jejich dluhů, pak nelze považovat za opodstatněné již z toho důvodu, že orgány činné v trestním řízení nejsou odpovědné za to, že klienti nesplnili své závazky vůči sdružení. S ohledem na uvedené soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobce přezkoumal toto rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 28. 1. 2009, č. j. 19 Co 345/2008-170, potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud po částečném doplnění a zopakování dokazování konstatoval, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a rovněž jej správně posoudil po právní stránce. Odvolací soud dále uvedl, že délku řízení považuje za odpovídající složitosti věci. Za pochybení nelze považovat ani skutečnosti, že žalobci nebyly v krátké době vráceny doklady o činnosti sdružení a že znalecký posudek byl vypracován až se značným časovým odstupem. Tento postup odráží skutečnost, že doklady musely mít vyšetřující orgány v průběhu šetření k dispozici a současně bylo nutné tyto doklady znalecky posoudit. Odmítli-li dva znalci s ohledem na obsáhlost podkladů a náročnost úkolu posudek vypracovat, nelze mít za to, že by doba, po níž si tyto podklady police ponechala, byla nepřiměřená, a že by tedy bylo možné v této skutečnosti spatřovat nesprávný úřední postup. Odvolací soud rovněž připomněl, že doklady byly žalobci postupně vráceny a dále i to, že škodu, jež mu měla vzniknout, žalobce vymezil velmi obecně a ryze hypotetická tvrzení žalobce nejsou v tomto směru postačující. Napadený rozsudek byl tedy shledán odvolacím soudem správným a jako takový byl potvrzen.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež označil za přípustné ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí považuje za zásadně právně významné, jelikož v něm odvolací soud vyřešil právní otázku, zda v projednávané věci došlo průtahy v trestním řízení k nesprávnému úřednímu postupu, jakož i ke vzniku škody, v rozporu s hmotným právem, konkrétně s ustanoveními §1, §5 písm. b) a §13 zákona č. 82/1998 Sb., dále čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 4, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a nadto jde o otázku odvolacími soudy rozhodovanou rozdílně. Důvodnost dovolání žalobce spatřuje v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel připomněl, že on sám poskytoval v trestním řízení řádnou součinnost, dobrovolně vydal veškeré doklady, o jejichž vrácení později opakovaně a neúspěšně žádal, přičemž mu byl vrácen pouhý zlomek ze zabavených dokladů, jež mu byly navráceny až 12. 12. 2002. Při vyšetřování pak nebylo zjištěno, že by se dopouštěl jakékoliv podvodné činnosti. Vyšetřovatelé postupovali liknavě, vypracování znaleckých posudků nijak neurgovali, ani zavčas neodvolali znalce, jenž byl zcela nečinný. Posledně ustanovený znalec vypracoval posudek během tří měsíců, z čehož je zřejmé, že bylo zbytečné zadržovat doklady po dobu tří let. Za těchto okolností nelze dle dovolatele souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu na straně soudu, neboť tento závěr odporuje výslovnému znění zákona, a to jak již výše uvedeným ustanovením zákona č. 82/1998 Sb. a Listiny, tak i §2 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, stanovícímu, že trestní věc je třeba projednávat co nejrychleji a s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou a do těchto práv lze zasahovat jen v nezbytné míře. Vydání rozhodnutí o zastavení trestního stíhání je důvodem založení práva na náhradu škody vzniklé nesprávným úředním postupem. Složitost věci, jíž žalovaná omlouvala délku trvání řízení, pak nelze slučovat s dobou nutnou k zadržování dokladů. Nesprávný úřední postup je pak dán nejen průtahy v řízení, ale i tím, že k zabavení písemností nutných pro jeho podnikání došlo způsobem zasahujícím nad přiměřenou míru do jeho chráněných práv. Nic přitom nebránilo tomu, aby byly doklady okopírovány a žalobci byly vráceny jejich originály či alespoň kopie těchto dokladů. Za neadekvátní zásah státní moci je rovněž třeba považovat postup policie, jež smluvním partnerům sdružení sdělovala, že nemají sjednané splátky platit. Dovolatel navrhoval k prokázání těchto skutečností důkazy, jež však nebyly provedeny. Škoda vznikla dovolateli už tím, že policie sdělila jeho zákazníkům, že je viněn z trestného činu podvodu, čímž dovolatel pozbyl důvěry svých zákazníků a sdružení nemohlo dále působit ve stávajícím předmětu podnikání. Tato skutečnost je zjevná i ze znaleckého posudku obsaženého v trestním spise. Dovolateli tak vznikly jak škody přímé (promlčení pohledávek, penále), tak i nepřímé (ušlý zisk), k prokázání škody navrhl důkazy, jimiž se soudy však s ohledem na svůj nesprávný právní názor ohledně neexistence odpovědnosti za škodu nezabývaly. Z těchto důvodů by podle dovolatele mělo být Nejvyšším soudem přistoupeno ke zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a věc by měla být vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém stručném vyjádření k dovolání uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné a navrhla zamítnutí dovolání.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Přípustnost dovolání dovolatele proti rozsudku soudu odvolacího bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat z rozporu právního posouzení odvolacího soudu s hmotným právem, jehož se dle dovolatele měl odvolací soud dopustit při posouzení otázky, zda ze strany orgánů činných v trestním řízení došlo zadržením dokladů po dobu trestního řízení k nesprávnému úřednímu postupu. Uvádí-li dovolatel výčet ustanovení, s nimiž byl dle jeho názoru postup orgánů činných v trestním řízení v rozporu, přehlíží zcela, že ačkoliv je odpovědnost za škodu vzniklou při výkonu veřejné moci státem koncipována jako objektivní, bez možnosti státu se jí zprostit (srov. §1 a §2 zákona č. 82/1998 Sb.), neznamená to, že by stát byl povinen poškozenému nahradit veškerou majetkovou újmu vzniklou v souvislosti s nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem bez jakýchkoliv dalších podmínek. Státu nelze klást k tíži, nevyužil-li poškozený veškeré procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2564/08), a choval-li se tak zjevně neobezřetně. Nevyužil-li tedy dovolatel svého práva nahlížet do spisu a činit si z něj kopie, které mu jako obviněnému v souladu s §65 odst. 1 a 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen tr. ř.), náleželo, přičemž nebylo nijak tvrzeno či prokázáno, že by se dovolatel této možnosti domáhal a že by mu byla dle §65 odst. 2 tr. ř. odepřena (v dovolání přitom sám dovolatel připustil, že by mu k pokračování v jeho podnikání tyto kopie postačily), nelze souhlasit s jeho tvrzeními o vzniku škody v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího ve včasném nevydání dokladů. Škodu vzniklou touto nečinností dovolatele lze v souladu s obecnými ustanoveními týkajícími se náhrady škody, jež se dle §26 zákona č. 82/1998 Sb. použijí i v případech náhrady škody vzniklé nesprávným úředním postupem, považovat za škodu vzniklou zaviněním poškozeného ve smyslu §441 obč. zák., jenž nepostupoval tak, aby nedošlo ke vzniku škody, jak ukládá §415 obč. zák. Je tedy zřejmé, že nelze přisvědčit tvrzení, že by závěr odvolacího soudu o tom, že na straně dovolatele nedošlo ke vzniku škody nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení, bylo možno považovat za odporující ustanovením hmotného práva a předestřenou otázku tedy za zakládající přípustnost dovolání.
Zásadní právní význam ve smyslu výše uvedeného ustanovení nelze napadenému rozhodnutí přiznat ani na základě jiné, dovolatelem rovněž zmíněné otázky, a to sice otázky odpovědnosti státu za škodu, jež dovolateli vznikla tím, že poté, co zákazníkům sdružení bylo policií sděleno, že dovolatel je obviněn z trestného činu podvodu, zákazníci v něj pozbyli důvěru a přestali plnit své závazky vůči sdružení, za něž dovolatel jednal. Z rozhodnutí odvolacího soudu je patrné, že v tomto ohledu přitakal rozhodnutí soudu prvního stupně, jenž konstatoval, že policii nelze klást k tíži skutečnost, že klienti sdružení, jež byli informováni o trestním stíhání dovolatele, coby osoby za sdružení jednající, neuhradili své závazky. Dovolatel měl možnost uplatnit zavčas své nároky u soudu, samotné trestní stíhání v tomto směru nelze považovat za překážku bránící případným soudním řízením, jimiž se dovolatel mohl domáhat ochrany svých práv. Lze rovněž poznamenat, že v těchto řízeních by případně mohly být soudem k provedení důkazů vyžádány i listiny založené ve vyšetřovacím spise. Případná újma, jež takto mohla vzniknout dovolateli, by tedy opět byla způsobena především jeho nedostatečnou aktivitou v tomto směru. Nejvyšší soud současně podotýká, že soudy pochybily, zabývaly-li se pouze tím, zda ze strany orgánů činných v trestním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, aniž by zohlednily závěr opakovaně připomenutý rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, že dojde-li k zastavení trestního stíhání z důvodů neuvedených v §12 zákona č. 82/1998 Sb., je třeba trestní stíhání považovat za zásah veřejné moci spočívající v nezákonném rozhodnutí a nikoliv v nesprávném úředním postupu, jelikož je třeba vycházet z toho, že osoba čin nespáchala, trestní řízení proti ní nemělo být vůbec vedeno a usnesení o zahájení trestního stíhání nemělo být vůbec vydáváno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1813, svazek 24/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1388/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1115/2007). V dané situaci, kdy bylo zjištěno, že újmu vzniklou dovolateli lze přičítat především jeho nedostatečné aktivitě směřující k ochraně jeho práv, je však toto pochybení v právních úvahách soudů obou stupňů zcela bez vlivu na správnost rozhodnutí ve věci.
Pokud dovolatel ve svém dovolání současně poněkud zobecnil vliv sdělení policie o jeho trestním stíhání klientům sdružení a uvedl, že ztráta důvěry v důsledku tohoto počinu měla za následek znemožnění dalšího působení sdružení v daném předmětu podnikáním, třebaže doposud tvrdil pouze to, že poškození jeho pověsti trestním stíháním mělo za následek, že klienti sdružení nezaplatili své dluhy, je třeba uvést, že ač by bylo možno připustit, že dovolateli mohla vzniknout i majetková újma ztížením další realizace jeho podnikatelského záměru, jde o tvrzení nové, k němuž je ustanovením §241a odst. 4 o. s. ř. zapovězeno dovolacímu soudu přihlížet, a dovolací soud se jím tedy nemohl nijak blíže zabývat.
Z předestřených úvah je tedy patrné, že rozsudku odvolacího soudu není možno přiznat zásadní právní význam a dovodit tak přípustnost podaného dovolání, pročež je Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 3. března 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu