ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.2990.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 2990/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelek: 1. J. P., a 2. J. F., zastoupených advokátkou, proti usnesení Městského soudu v Praze z 13. 3. 2008, sp. zn. 58 Co 95/2005, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 13/2001 (žalobců: a) D. P., b) J. K., a c) E. S., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1. J. P. a 2. J. F., zastoupeným advokátkou, o uzavření dohody o vydání nemovitostí), takto:
Dovolání dovolatelek se odmítají.
Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
V řízení o žalobě podané v této právní věci 18. 3. 1992, došlo k vydání usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 z 11. 12. 2007, č. j. 9 C 13/2001-573, jímž byla opravena výroková část rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 z 29. 1. 2004, č. j. 9 C 13/2001-409, a to tak, že bod I. odst. 3 této výrokové části zní: „Podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, J. P. a J. F. jsou vlastnicemi domu čp. 1572 na pozemku parc. č. 3052, zapsaného na listu vlastnictví č. 2178, vedeného u Katastrálního úřadu P. (katastrální území M.)“, a dále tak, že bod IX. odst. 3 této výrokové části rozsudku zni: „BLV dům čp. 1572 na pozemku parc. č. 3052“ v katastrálním území M.
O odvolání žalovaných proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze z 13. 3. 2008, sp. zn. 58 Co 95/2008. Tímto usnesením odvolacího soudu bylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 z 13. 12. 2007, č. j. 9 C 13/2001-573 potvrzeno.
V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaných nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud poukazoval na to, že restituční řízení v této právní věci bylo zahájeno k návrhu právního předchůdce žalobců F. K., který se domáhal, aby žalovaným byla uložena povinnost uzavřít s ním dohodu o vydání nemovitostí, a to domu čp. 1572 se stavební parcelou č. 3052 v katastrálním území M. Po smrti F. K. (dne 19. 10. 1994) bylo v řízení pokračováno s jeho závětními dědici – žalobci D. P., E. S. a H. K. Žalobci vzali zpět žalobu o vydání garáže (parc. č. 3053/2 v katastrálním území M.) a dne 14. 1. 1998 bylo pravomocně rozhodnuto o návrhu na uložení povinnosti žalovaných uzavřít se žalobci dohodu o vydání stavební parcely č. 3052 a zahrady parc. č. 3051/1 v katastrálním území M. a předmětem dalšího řízení zůstal nárok na uložení povinnosti žalovaným uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu čp. 1572 v katastrálním území M.
Odvolací soud dovozoval, že v tomto případě soud rozhodl o předmětu sporu, avšak vydané rozhodnutí nemohlo být vloženo do katastru nemovitostí z důvodu absence identifikačního údaje ohledně nemovitostí, takže žalobci nemohou fakticky realizovat svá práva. Podle názoru odvolacího soudu pak mají žalobci nárok na to, aby neutrpěli újmu na svých právech, když tu nedošlo k náležité identifikaci nemovitostí v důsledku neúplných údajů o nemovitostech.
Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno advokátce, která žalované v řízení zastupovala, dne 16. 4. 2008 a dovolání ze strany žalovaných bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 9. 6. 2008, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelky navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu z 13. 3. 2008 a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelky mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovaly, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelky namítaly, že „opravné kroky prvoinstančního soudu šly nad rámec toho, co mu v řízení příslušelo činit“. Došlo tu ke změně či ke zpřesnění identifikace nemovitosti, třebaže žalobcům byly od začátku řízení známy údaje, které jsou zákonem předepsány pro vklad práva do katastru nemovitostí (v daném případě pro identifikaci budovy), ale v řízení o této právní věci tyto údaje ve svém žalobním návrhu neupravily, takže tu nebylo na místě je napravovat opravným usnesením soudu „na úkor druhého účastníka řízení“ a „zmenšovat tak vlastní odpovědnost jednoho z účastníků řízení bez ohledu na rovné postavení účastníků řízení“.
Ve vyjádření žalobců k dovolání žalovaných bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Podle názoru žalobců soud prvního stupně správně opravil podle §164 občanského soudního řádu svým usnesením z 11. 12. 2007 zjevnou nesprávnost v rozsudku z 29. 1. 2004, č. j. 9 C 13/2001-409, a to ohledně chybějícího údaje o pozemku parc. č. 3052 v katastrálním území M., na kterém dům čp. 1572 stojí. Pro tento nedostatek nemohl katastrální úřad provést vklad vlastnického práva žalobců do katastru nemovitostí (a návrh žalobců na vklad svým rozhodnutím z 25. 4. 2007 zamítl) s poukazem na ustanovení §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 344/1992 Sb., podle kterého musí být v listinách, které jsou podkladem pro zápis do katastru nemovitostí, budovy označeny i označením pozemku na němž jsou budovy postaveny. Bez opravy rozhodnutí soudu v uvedeném smyslu nemohly žalobci soudem přiznaná práva realizovat. Došlo tu k opravě zřejmé nesprávnosti výroku rozsudku soudu co do chybějících údajů o pozemku, který měli všichni účastníci řízení na mysli po celou dobu tohoto řízení.
Při posuzování přípustnosti dovolání dovolatelek proti rozhodnutí odvolacího soudu o potvrzení usnesení soudu prvního stupně o opravě výrokové části rozsudku soudu prvního stupně bylo třeba vycházet z ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu, podle něhož lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nebylo možné přisvědčit názoru dovolatelek, které měly za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, když tu dovolání nesměřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Za „věc samu“ je třeba pokládat nárok uplatněný žalobou žalobce proti žalovanému, o němž má být věcně rozhodnuto; za věc samu nelze tedy pokládat opravné usnesení vydané podle ustanovení §164, věta druhá, občanského soudního řádu (obdobně srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 38/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, týkající se potvrzujícího rozhodnutí odvolacího soudu ohledně návrhu na doplnění rozsudku soudu prvního stupně).
Přípustnost dovolání dovolatelek nebylo možné dovodit ani z ustanovení §238, §238a a §239 občanského soudního řádu.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelek, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné a ohledně nákladů vynaložených žalobci na vyjádření k dovolání dovolatelek použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníků řízení; dovolací soud tu přihlížel k právní povaze předmětu tohoto dovolacího řízení i k obsahu již zmíněného vyjádření žalobců k dovolání dovolatelek, rekapitulujícího v podstatě to, co již bylo žalobci uplatněno v řízení odvolacím.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. května 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu