ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.3018.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 3018/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce Statutárního města O., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ M. M., 2/ Z. L., 3/ V. S., 4/ J. T., všem zastoupeným advokátem, a 5/ P. f. Č. r., o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Olomouc ze dne 4.6.2004, sp. zn. PÚ - 3228/92/VI/Na, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 14 C 188/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 29.6.2005, čj. 40 Co 287/2005-260, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou podle páté části občanského soudního řádu (o.s.ř.) napadl žalobce shora uvedené rozhodnutí pozemkového úřadu,vydané podle §9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále též jen „zákon o půdě“); pozemkový úřad v něm rozhodl, že žalobci jako oprávněné osoby podle §4 tohoto zákona, jsou vlastníky blíže specifikovaných pozemků v katastrálním území S. Žalobce vycházel z toho, že pozemky byly před rokem 1990 ve vlastnictví státu, jemuž je původní vlastníci darovali, a do jeho vlastnictví přešly ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o majetku obcí. Výzvu oprávněných osob k vydání pozemků neobdržel a později je převedl do vlastnictví třetího subjektu. Podle jeho názoru právo žalovaných 1/až 4/ zaniklo, když nepodali povinné osobě výzvu podle §9 odst. 1 zákona o půdě a pozemkový úřad měl návrh a jejich vydání zamítnout. Navrhl, aby výroková část soudu prvního stupně byla nahrazena novým výrokem, že žalovaní nejsou spoluvlastníky předmětných pozemků.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 3.1.2005, čj. 14 C 188/2004-234, žalobu zamítl, když se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry obsaženými v rozhodnutí pozemkového úřadu. Žalovaní uplatnili nárok u pozemkového úřadu dne 10.9.1992 a 17.12.1992, žalobce v té době k vydání pozemků nevyzvali. Žalobce pak předmětné pozemky smlouvou ze dne 17.11.1998 převedl na Ředitelství silnic a dálnic ČR. Tuto smlouvu posoudil soud prvního stupně jako neplatnou pro porušení povinností povinné osoby stanovených v §5 odst. 3 zákona o půdě. Okolnost, že žalovaní nepodali výzvu povinné osobě k vydání nemovitostí, neměla vliv na jejich řádně uplatněný nárok, o němž posléze pozemkový úřad po vyjasnění některých sporných otázek týkajících se mj. identifikace parcel, rozhodl podle §9 odst. 1 zákona o půdě.
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, přičemž vyšel z jeho správných skutkových zjištění, a ztotožnil se i s jeho právními závěry, které podepřel známou judikaturou. Závěr, že žalovaní uplatnili své nároky na vydání pozemků potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatňuje nesprávnost právního posouzení věci. Za otázku zásadního právního významu označuje, „ zda v případě, že oprávněná osoba dle zákona č. 229/1991 Sb. uplatnila svůj nárok na vydání konkrétní nemovitosti ve lhůtě stanovené zákonem ... jen u pozemkového úřadu, nikdy po dobu skoro 11 let nevyzvala k vydání věci osobu povinnou a tato oba povinná se o restitučním nároku k dané věci dozvěděla až z dopisu pozemkového úřadu ... ze dne 31.1.2003, restituční nárok zanikl, nebo zda je zachován“.
Dovolatel uvádí, že je mu sice známa judikatura, podle níž nepodání výzvy povinné osobě má za následek jen zánik nároku na uzavření dohody s oprávněnou osobou, má však zato, že v jeho případě je třeba vzít v úvahu, že oprávněné osoby mu výzvu zaslaly, ta se však týkala jiného pozemku. Žalobce pak nemohl předpokládat, že uplatnili nárok u pozemkového úřadu též ve vztahu k dalším pozemkům. Po dobu deseti let s ním oprávněné osoby ani pozemkový úřad o předmětných pozemcích nejednali, a jde tedy o takový exces z obvyklého postupu při uplatňování restitučního nároku, že na něj nelze vztáhnout dosavadní judikaturu posuzující zachování nároku neuplatněného u povinné osoby. Žalobce nevěděl o nároku a tedy o svých povinnostech po velmi dlouhou dobu. Bezbřehá a časově neomezená možnost dodatečně uvést žalobce do povinné osoby odporuje dle jeho názoru dobrým mravům a je neústavní, protože zasahuje zpětně do práv vlastníků chráněných Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Vlastnictví nemůže být dlouho blokováno a na práva vlastníka se nemohou dlouho aplikovat omezení vyplývající z restitučních předpisů, neboť jde o situaci, kdy vlastník neví o tom, že k pozemku je uplatněn restituční nárok. Jde také o zásah do práv třetích osob, jak je tomu v daném případě, kdy na pozemcích žalovaných byla vybudována pozemní komunikace. Smyslem restitučních předpisů bylo, aby restituční proces proběhl co nejrychleji, aby se vlastnické vztahy postavily najisto a mohl proběhnout proces privatizace. Dovolatel také poukazuje na novelu zákona o půdě, provedenou zákonem č. 183/1993 Sb., podle níž může oprávněná osoba vyzvat povinnou osobu k vydání nemovitostí do 6 měsíců ode dne, kdy se dozvěděla, kdo je povinnou osobou, nejpozději však do 5 let od 24.6.1991, s tím, že neuplatněním ve lhůtě toto právo zaniká. Ani v této lhůtě, zakotvené v §13 odst. 3 zákona o půdě, žalovaní výzvu k vydání pozemků nezaslali. Dovolatel též zmiňuje judikaturu Nejvyššího soudu, týkající se nároku oprávněných osob na vydání nemovitostí, jež byly vydány jiným oprávněným osobám, a vychází z toho, že obdobně lze posuzovat zánik nároku i v projednávaném případě. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání splňuje po formální stránce náležitosti požadované zákonem. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností, jež je upravena v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Protože odvolací soud potvrdil první rozsudek soudu prvního stupně, vydaný v této věci, nepřichází v úvahu přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 a 2 o.s.ř. Bylo proto třeba posoudit, zda dovolání napadá rozhodnutí odvolacího soudu, obsahující řešení otázky zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
K takovému závěru dovolací soud nedospěl při posouzení závěru odvolacího soudu, že žalovaní ad 1/ až 4/ uplatnili řádně a včas nárok na vydání nemovitostí podle části druhé zákona o půdě. Rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, na jehož odůvodnění odvolací soud poukazuje), nejen neodporuje hmotnému právu, vyjádřenému v §9 odst. 1 zákona o půdě, ale je v úplném souladu i s ustálenou judikaturou. Např. podle rozsudku Nejvyššího z 31.5.1999, sp. zn. 20 Cdo 1000/99, je rozhodující, že oprávněná osoba uplatnila nároku pozemkového úřadu. Došlo-li k tomu, že nevyzvala zároveň povinnou osobu k vydání nemovitosti, a v důsledku toho nedojde k uzavření dohody o vydání nemovitosti mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou, rozhodne pozemkový úřad o vydání nemovitosti podle §9 odst. 4 zákona o půdě. Dovolací soud neshledává důvod pro to, aby se od této judikatury odchyloval.
Dovolací soud však dospěl k závěru, že lze připustit dovolání k posouzení neplatnosti převodu pozemků z hlediska možných právních důsledků subjektivní neznalosti povinné osoby o tom, že byl řádně uplatněn nárok na jejich vydání, pokud povinná osoba nebyla vyzvána oprávněnými osobami k uzavření dohody o vydání nemovitosti; touto problematikou se totiž dosud dovolací soud nezabýval (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud řešil příbuznou problematiku např. v rozhodnutích, jež se týkala privatizace nemovitostí, na něž se vztahovaly restituční předpisy o jejich vydání oprávněným osobám, (přičemž jednoznačně zaujal názor, že uplatněné nároky podle restitučních předpisů mají přednost před privatizací), a dále z hlediska vkladu vlastnického práva třetích osob do katastru nemovitostí v případech, kdy k nemovitosti byl uplatněn nárok na vydání podle zákona o půdě. V rozsudku, uveřejněném pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek z roku 1994, byl vysloven závěr, že vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí brání skutečnost, že ohledně nemovitosti, jíž se vklad týká, byl uplatněn nárok na její vydání, o němž není dosud rozhodnuto.
Dovolací soud zastává názor, že z ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě, které zní:
„ Povinná osoba je povinna s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře, ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného. Takové právní úkony jsou neplatné . ...“,
nelze dovodit, že by se neplatnost převodů zde stanovená měla odvozovat od subjektivního hlediska, jímž je vědomost povinné osoby, že byl uplatněn nárok na vydání nemovitosti podle tohoto zákona, a tím méně od toho, že jí nebyla doručena výzva k jejímu vydání. Zákon váže neplatnost převodů nemovitostí, na něž se vztahuje jeho druhá část, už ke dni své účinnosti, kdy ani nemohl být žádný nárok uplatněn. Uvedené ustanovení má nesporně objektivní účinek - předpokládá, že povinná osoba posoudí, zda jde o případ, na nějž se povinnost vydání může vztahovat. Povinná osoba byla takto vázána nikoli na bezbřehou dobu, ale jen do konce lhůty k uplatnění nároku. Pokud nárok uplatněn byl, jde o zcela jednoznačnou situaci, vedoucí k neplatnosti převodu, pokud k němu došlo před vydáním příslušného rozhodnutí pozemkového úřadu. Okolnost, zda byl nárok uplatněn, byla snadno zjistitelná u místně příslušného pozemkového úřadu. Z toho vyplývá jednoznačný názor, že pokud povinná osoba neučinila potřebná zjištění o tom, zda převádí pozemek, na něž se vztahuje právo oprávněné osoby na vydání podle druhé části zákona o půdě, jde o převod absolutně neplatný.
Dovolací soud neshledal odůvodněným ani názor dovolatele, že právo na vydání nemovitosti, jež bylo řádně uplatněno podle §9 zákona o půdě, zaniklo podle §13 odst. 3 zákona o půdě proto, že oprávněné osoby ji nevyzvaly k vydání pozemku ve lhůtě pěti let od 24.6.1991. Toto ustanovení se týká jednak výzvy k vydání věci, jednak žádosti o poskytnutí náhrad, a proto jejich neuplatnění se může týkat jen právních účinků s nimi spojenými - v případě výzvy k vydání nemovitosti jen práva na uzavření dohody o jejím vydání, jak je rozvedeno shora.
Dovolací soud se proto plně ztotožnil se závěry odvolacího soudu a dovolání zamítl podle §243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.
Náhrada nákladů dovolacího řízení nebyla uložena žádnému z účastníků, protože žalovaným, kteří by podle výsledku řízení měli nárok na jejich náhradu, prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. května 2006
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu