ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3141.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 3141/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a Mgr. Petra Krause, ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 310/42, proti žalovaným 1) M. K., 2) M. K., 3) Ing. J. P., 4) J. P., v šichni zastoupeni Mgr. Ing. Robertem Bochníčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Americká 33, o zaplacení 83.946,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 12 C 1/2010, o dovoláních žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. dubna 2012, č. j. 15 Co 146/2012-152, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud k odvolání žalovaných potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 10. 2011, č. j. 12 C 1/2010-124, ve výrocích, jimiž bylo uloženo prvnímu žalovanému, aby žalobkyni zaplatil 51.476,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení, druhé žalované, aby žalobkyni zaplatila 10.858,80,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení, třetímu žalovanému a čtvrté žalované, aby žalobkyni společně a nerozdílně zaplatili 21.612,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení, a jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení a povinnosti žalovaných zaplatit soudní poplatek (výrok I.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí pozemkové parcely č. 77/2 v katastrálním území Černice (dále jen – „předmětný pozemek“), která obklopuje rodinný dům čp. 661, jehož podílovými spoluvlastníky jsou žalovaní (1. žalovaný vlastní spoluvlastnický podíl o velikosti 5/8, 2. žalovaná spoluvlastnický podíl o velikosti 1/8, 3. a 4. žalovaní mají ve společném jmění manželů spoluvlastnický podíl o velikosti 1/4). Předmětný pozemek je nejméně od počátku roku 2008 ze všech stran oplocen. Jeví se tedy jako pozemek přináležející k domu čp. 661, přičemž nelze předpokládat, že by jej užívali jiné osoby než obyvatelé tohoto domu, případně jejich návštěvy. Žalovaným k užívání předmětného pozemku nesvědčí žádný právní titul. Na předmětném pozemku jsou vybudovány mimo jiné též garáž vlastněná žalovanými 1, 2 zabírající plochu 22 metrů čtverečních a garáž vlastněná žalovanými 3, 4 zabírající plochu 19 metrů čtverečních. Nezastavěná plocha pozemku představuje 1159 metrů čtverečních. Nájemné z pozemků nesloužících pro účely podnikání v letech 2008, 2009 činilo 35,- Kč za metr čtvereční a rok. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že žalovaní předmětný pozemek ve vlastnictví žalobkyně v letech 2008, 2009 užívali bez právního důvodu. Bezdůvodně se tak na její úkor obohacovali. Jsou jí proto povinni poskytnout peněžitou náhradu za získané bezdůvodné obohacení ve výši odpovídající nájemnému z pozemků nesloužících pro účely podnikání (35,- Kč za metr čtvereční a rok). Za situace, kdy předmětný pozemek není reálně rozdělen a jeho jednotliví uživatelé mezi sebou neuzavřeli dohodu o tom, jakou konkrétní část předmětného pozemku bude ten který z nich užívat, jsou přitom osoby užívající daný pozemek bez právního důvodu vůči vlastníkovi pozemku zavázány solidárně. Žalující vlastnice pozemku se tudíž mohla domáhat vydání bezdůvodného obohacení v celém rozsahu po kterémkoliv z uživatelů, eventuelně požadovat po některých z nich jen jeho část. Odvolací soud tak bez ohledu na to, zda a v jakém rozsahu užívají předmětný pozemek též jiné osoby, jež se řízení neúčastní, odvodil podíl žalovaných na požadované náhradě za užívání předmětného pozemku bez právního důvodu za dobu od 1. 1. 2008 do 31. 12. 2009 (celkem 83.946,80 Kč) z velikosti spoluvlastnických podílů žalovaných na rodinném domě obklopeném předmětným pozemkem a rozsahu, v jakém je pozemek zastavěn jejich garážemi. Uložil proto 1. žalovanému, aby žalobkyni zaplatil 51.476,- Kč s příslušenstvím, 2. žalované, aby jí zaplatila 10.858,80 Kč s příslušenstvím, a žalovaným 3, 4, aby jí coby manželé zaplatili společně a nerozdílně 21.612,- Kč s příslušenstvím.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Co do důvodů měli za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítali, že ustanovení občanského zákoníku solidární odpovědnost více osob, jež získali bezdůvodné obohacení užíváním téže věci, neupravují. Odkazujíce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, uváděli, že za bezdůvodné obohacení nelze považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl dosáhnout vlastník neoprávněně užívané věci, nýbrž pouze ten prospěch, o nějž se na jeho úkor zvýšil majetkový stav obohaceného, anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. Dle názoru dovolatelů by tudíž při určení výše bezdůvodného obohacení získaného jednotlivými žalovanými mělo být zohledněno, že předmětný pozemek krom nich užívají též osoby, které vlastní další tři na něm vybudované dočasné stavby a jsou nájemci bytů situovaných v rodinném domě obklopeném předmětným pozemkem. Žalobkyni přitom vytýkali, že si neověřila rozsah, v němž jednotlivé osoby předmětný pozemek užívají, a že postupovala v rozporu s ustanovením §14 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů. Uplatnění nároku pouze vůči žalovaným považují dovolatelé za zneužití správního uvážení a jednání porušující zásadu ochrany dobré víry a zásadu hospodárnosti řízení, neboť nutí žalované, aby vůči ostatním neoprávněným uživatelům předmětného pozemku uplatňovali regresní nároky. Navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižšího stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V projednávané neobchodní věci (o zaplacení částek odpovídajících bezdůvodnému obohacení získanému každou ze žalovaných fyzických osob nepodnikatelů v důsledku neoprávněného užívání cizího pozemku vlastněného žalujícím státem) jsou žalovaní samostatnými společníky. Dovolání každého z nich je tudíž ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné pouze tehdy, jestliže jím byl dotčen výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč. V posuzovaném případě se dovolání 2. žalované dotýká výroku, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 10.858,80,- Kč s příslušenstvím, a dovolání žalovaných 3, 4 výroku, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 21.612,- Kč s příslušenstvím, tj. o peněžitých plněních nepřesahujících 50.000,- Kč. Dovolání žalovaných 2, 3 a 4 tudíž nejsou přípustná (§237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustná odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen; §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
Rozsudek odvolacího soudu je založen na závěru (jenž 1. žalovaný ve svém dovolání zpochybňuje), že za situace, kdy pozemek není reálně rozdělen a jeho jednotliví uživatelé mezi sebou neuzavřeli dohodu o tom, jakou jeho konkrétní část bude ten který z nich užívat, jsou osoby užívající jej (v celém rozsahu) bez právního důvodu vůči vlastníkovi pozemku z titulu peněžité náhrady za získané bezdůvodné obohacení zavázány solidárně.
Otázkou vypořádání majetkového prospěchu, který na úkor vlastníka věci získalo jejím neoprávněným užíváním více osob, se Nejvyšší soud opakovaně zabýval. Dospěl přitom k závěru, že za situace, kdy bezdůvodné obohacení spočívá v neoprávněném užívání cizí věci více osobami bez jejího reálného rozdělení a dohody o tom, kterou její konkrétní část bude ta která z nich užívat, vyplývá z povahy plnění (§511 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále jen – „obč. zák.“), že uživatelé jsou vůči vlastníkovi věci k poskytnutí peněžité náhrady ve smyslu ustanovení §458 odst. 1 věty druhé obč. zák. zavázáni solidárně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 33 Odo 542/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3803/2009).
V posuzovaném případě 1. žalovaný užívá bez právního důvodu předmětný pozemek ve vlastnictví žalobkyně obklopující rodinný dům, jehož je 1. žalovaný podílovým spoluvlastníkem, společně s dalšími osobami (spoluvlastníky domu a nájemci bytů v domě se nacházejících), aniž by pozemek byl reálně rozdělen nebo bylo dohodou či jinak určeno, kterou jeho konkrétní část ty které osoby užívají (s výjimkou částí zastavěných dočasnými stavbami, ohledně kterých byl 1. žalovaný rozsudkem odvolacího soudu odsouzen toliko k plnění za část zastavěnou jeho garáží). Uživatelé pozemku jsou tudíž k poskytnutí peněžité náhrady za užívání cizí věci bez právního důvodu (§§451, 458 odst. 1 věta druhá obč. zák.) zavázáni společně a nerozdílně. Z uvedeného tedy vyplývá, že žalující vlastnice předmětného pozemku je oprávněna požadovat poskytnutí peněžité náhrady za jeho neoprávněné užívání v celém rozsahu, eventuelně v jí zvolené části, na kterémkoli z uživatelů (§511 odst. 1 obč. zák.) bez ohledu na to, kolik dalších osob se na neoprávněném užívání pozemku podílelo. Odvolací soud tudíž výše označenou právní otázku vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od níž se není důvodu odchylovat ani v projednávané věci.
Odkazuje-li 1. žalovaný v dovolání na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, dlužno uvést, že uvedený rozsudek otázku vypořádání majetkového prospěchu získaného neoprávněným užíváním pozemku více osobami neřeší. Zabývá se v jím řešeném případě toliko otázkou, zda a v jakém rozsahu k bezdůvodnému obohacení vůbec došlo. Námitky dovolatele směřující proti postupu žalujícího státu před zahájením soudního řízení a v jeho průběhu (výtky proti způsobu správy státního majetku apod.), stejně jako výtky, že ze strany žalobkyně došlo ke zneužití správního uvážení a jednání porušujícímu zásadu ochrany dobré víry a zásadu hospodárnosti řízení, důvodné nejsou. V soukromoprávních vztazích, mezi něž patří i správa státního majetku (včetně uplatňování nároků vzniklých v důsledku jeho neoprávněného užívání) totiž stát vystupuje jako právnická osoba (§21 obč. zák.), která je, na rozdíl od vztahů veřejnoprávních, v rovném postavení s ostatními subjekty těchto vztahů. Závisí tak pouze na vůli státu, jakým způsobem bude se svým majetkem nakládat, popř. zda a vůči kterým subjektům se bude domáhat splnění svých nároků v občanském soudním řízení.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání 1. žalovaného proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), rovněž odmítl jako nepřípustné (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků, neboť žalovaní, jejichž dovolání byla odmítnuta, nemají na náhradu nákladů řízení právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. listopadu 2012
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu