ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.3187.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 3187/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelů: 1. J. N., zastoupeného advokátem, 2. J. R., a 3. P. N., zastoupených advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze 17. 7. 2006, sp. zn. 42 Co 18/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 18 C 245/99 (žalobkyně J.-J., spotřebního družstva, zastoupeného advokátem, proti žalovaným: a) A. S., b) M. J., c) A. P., d) J. N., advokátem, e) J. R., zastoupenému advokátkou, a f) P. N., zastoupenému advokátkou, o poskytnutí náhrady §7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.) takto:
I. Dovolání dovolatelů se z a m í t a j í .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalujícího spotřebního družstva, podané u soudu 6. 10. 1999, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze 4. 7. 2003, č. j. 18 C 245/99-136. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo především rozhodnuto (výrokem označeným I.), že se řízení zastavuje „v rozsahu částky 12.500,- Kč s 11% úrokem z prodlení od 20. 9. 1999 do zaplacení vůči každé se žalovaných A. S., M. J. a A. P. a H. N.“. Dalším výrokem rozsudku soudu prvního stupně (označeným II.) byla zamítnuta žaloba, aby žalované H. N. bylo uloženo zaplatit žalující J.-J. 898.728,75 Kč s 11% úrokem z prodlení od 20. 9. 1999 do zaplacení. Výrokem (označeným III.) téhož rozsudku byla zamítnuta žaloba žalujícího družstva, aby žalovaným A. S., M. J. a A. P. bylo uloženo zaplatit žalujícímu družstvu 91.903,75 Kč s 11% úrokem z prodlení od 20. 9. 1999 do zaplacení a v rozsahu úroku z prodlení ve výši 10% od 20. 9. 1999 do 30. 9. 1999 z částky 806.825,- Kč. Dalším výrokem téhož rozsudku (označeným IV.) bylo uloženo žalovaným A. S., M. J. a A. P. zaplatit žalujícímu do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem o nákladech řízení (označeném V.) bylo žalovaným A. S., M. J. a A. P. uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalujícímu družstvu na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 42.181,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Dalším výrokem rozsudku (označeným VI.) bylo žalovaným A. S., M. J. a A. P. uloženo zaplatit společně a nerozdílně na účet Okresního soudu v Karviné na náhradu zálohovaných nákladů řízení 23.271,35 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Uvedeným třem žalovaným bylo ještě uloženo (výrokem rozsudku označeným VII.) zaplatit na účet Okresního soudu v Karviné soudní poplatek, a to ve výši 15.668,60 Kč (jak tato částka byla určena opravným usnesením Okresního soudu v Karviné z 11. 8. 2003, č. j. 18 C 245/99-140).
O odvoláních žalujícího družstva a žalovaných A. S., M. J. a A. P. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze 17. 7. 2006, sp. zn. 42 Co 18/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl (výrokem označeným I.) potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla zamítnuta žaloba, aby původní žalované H. N. bylo uloženo zaplatit žalujícímu družstvu 326.835,- Kč se 7,5% úrokem z prodlení od 10. 12. 2001 do zaplacení, dále byla žaloba zamítnuta co do částky 54.472,- Kč se 7,5% úrokem od 10. 12. 2001. Ve výroku, jímž byla žaloba žalujícího družstva zamítnuta co do částky 272.363,- Kč s příslušenstvím, byl výrok rozsudku soudu prvního stupně změněn odvolacím soudem takto: „Žalovaný J. N. je povinen zaplatit žalujícímu družstvu 108.945,- Kč se 7,5% úrokem z prodlení od 10. 12. 2001 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu“. Žalované J. R. bylo uloženo zaplatit žalujícímu družstvu 81.945,- Kč se 7,5% úrokem z prodlení od 10. 12. 2001 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Žalovanému P. N. bylo uloženo zaplatit žalujícímu družstvu 81.709,- Kč se 7,5% úrokem z prodlení od 10. 12. 2001 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu“. Výrokem rozsudku odvolacího soudu (označeným II.) byl také potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku (označeném IV.) o platební povinnosti žalovaných A. S., M. J. a A. P. zaplatit žalujícímu družstvu 806.825,- Kč s 11% úrokem z prodlení od 1. 10. 1999 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
Výrokem rozsudku odvolacího soudu (označeným III.) byl rozsudek soudu prvního stupně ve svém výroku (označené V.) změněn tak, že žalované A. S., M. J. a A. P. jsou povinny zaplatit žalujícímu družstvu na náhradu nákladů řízení každý částku 31.417,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu; týmž výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že žalující spotřební družstvo a žalovaní J. N., J. R. a P. N. nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Výrokem rozsudku odvolacího soudu (označeným IV.) byl rozsudek soudu prvního stupně změněn (ve výroku označeném VI.) tak, že žalujícímu spotřebnímu družstvu bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Karviné na náhradu zálohových nákladů řízení 2.792,35 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu; žalovaným A. S., M. J. a A. P. bylo uloženo, aby na náhradu zálohových nákladů řízení zaplatily každá 5.119.75,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Žalovanému J. N. bylo uloženo zaplatit na úhradu zálohovaných nákladů řízení na účet Okresního soudu v Karviné 2.049,75 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Také žalované J. R. a žalovanému P. N. bylo uloženo zaplatit na úhradu zálohovaných nákladů řízení na účet Okresního soudu v Karviné 1.535,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
Ve výroku rozsudku odvolacího soudu (označeném V.) bylo ohledně nákladů odvolacího řízení rozhodnuto, že žalované A. S., M. J. a A. P. jsou povinny zaplatit žalujícímu družstvu na náhradu nákladů odvolacího řízení 3.461,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Také žalovaným J. R. a P. N. bylo uloženo zaplatit žalujícímu družstvu na náhradu nákladů odvolacího řízení každý 1.730,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
Výrokem rozsudku odvolacího soudu (označeným VI.) bylo posléze rozhodnuto o úhradě soudního poplatku v této právní věci, a to tak, že žalovaným A. S., M. J. a A. P. bylo uloženo zaplatit na náhradu soudního poplatku na účet Okresního soudu v Karviné 32.280,- Kč, dále žalovanému J. N. bylo uloženo zaplatit na úhradu soudního poplatku 4.360,- Kč na účet Okresního soudu v Karviné a žalované J. R. a žalovanému P. N. bylo uloženo každému z nich zaplatit 3.370,- Kč na účet Okresního soudu v Karviné, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaných A. S., M. J. a A. P. nebylo shledáno důvodným, ale odvolání žalujícího družstva nebylo možné upřít důvodnost.
Odvolací soud připomínal, že po vydání rozsudku soudu prvního stupně byli usnesením Okresního soudu v Karviné ze 17. 12. 2003, č. j. 18 C 245/99-166, přibrání do řízení po zemřelé H. N. na straně žalovaných ještě J. N., J. R. a P. N.
Odvolací soud poukazoval dále na to, že v řízení o této právní věci bylo zjištěno, že žalující spotřební družstvo J.-J. bylo na základě hospodářské smlouvy o převodu národního majetku z 12. 5. 1986 trvalým uživatelem pozemku parc. č. 87 (zastavená plocha) v katastrálním území P. (obec P. u K.) a na základě hospodářské smlouvy z 2. 10. 1985 výlučným vlastníkem stavby – objektu čp. 1 na pozemku parc. č. 87. Na základě rozsudku Okresního soudu v Karviné z 12. 6. 1996, č. j. 29 C 80/95-65 (ve spojená s rozsudkem Krajského soudu v Ostrově z 27. 11. 1998, sp. zn. 13 Co 1195/98, který nabyl právní moci 6. 1. 1999), bylo žalující družstvo zavázáno uzavřít se žalovanými dohodu podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, podle níž se družstvo J.-J. zavázalo odevzdat žalovaným jimi uvedené nemovitosti v katastrálním území P. se všemi součástmi, příslušenstvím a venkovními úpravami, a to do podílového spoluvlastnictví A. S., M. J., A. P. a H. N. a uvedené účastnice dohody nemovitosti převzaly do svého podílového spoluvlastnictví, a to každá z jedné ideální čtvrtiny. Šlo tu o nemovitosti, které byly darovány státu 5. 1. 1973 v tísni; před darováním nemovitostí státu, byly tyto nemovitosti zchátralé (proděravěná střecha, promáčené stropy a zdi, shnilé podlahy, nevyhovující elektroinstalace a rozrušená venkovní fasáda) a předchozí vlastník opakovaně žádal o demolici objektu. V době výzvy oprávněných osob k vydání nemovitostí z 12. 4. 1991 byla budova čp. 1 (zámek) v P. u K. rekonstruována. Celková cena stavby byla vyčíslena na 4,484.060,- Kč. Šlo o zámek, který byl po rekonstrukci otevřen k užívání 10. 9. 1986. Žalující družstvo vyzvalo oprávněné osoby k zaplacení rozdílu hodnoty nemovitostí v celkové výši 3,644.195,- Kč, což pro každou z oprávněných osob činilo 911.228,75 Kč a tyto částky měly být zaplaceny do 30. 9. 1999. Cena nemovitostí bylo rekonstrukcí navýšena zejména o nadstandartní vybavení kuchyně, o stropy, o dřevěné kazetové obklady stěn, o náhradní výtah a barový pult. Z rozdílu ceny 3,227.300,- Kč co do náhrady připadalo na každou z oprávněných osob 806.825,- Kč.
Soud prvního stupně těmito částkami zavázal k náhradě včetně úroků z prodlení od 1. 10. 1999 žalované A. S., M. J. a A. P. Vůči žalované H. N. pak soud prvního stupně žalobu zamítl, když dovodil, že její smrtí (dne 9. 12. 2001) nárok zanikl, když povinnost zaplatit rozdíl cen je stanovena podle zákona č. 87/1991 Sb. toliko oprávněné osobě, nepřechází jako věcné právo, které by bylo spojeno s nemovitostí, a nelze je uplatnit vůči dědicům oprávněné osoby.
Soud prvního stupně co do výše přiznaného nároku správně poukazoval, jak uváděl odvolací soud, na ustanovení §7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., v němž jsou data pro posouzení rozdílu mezi původní cenou věcí a cenou ke dni podání výzvy k vydání věcí pevně stanovena. Nárok žalujícího družstva na zaplacení rozdílu cen vznikl až poté, co nemovitost byla vydána; nebyla tu také po právu vznesena námitka promlčení.
Odvolací soud měl dále za to, že lze souhlasit s právním závěrem soudu prvního stupně, že zde existuje podstatný rozdíl mezi původní cenou věcí a cenou ke dni podání výzvy k vydání věcí a cenou zhodnocené nemovitosti (objektu čp. 1 – zámku v katastrálním území P.) a že tento rozdíl jsou žalované A. S., M. J. a A. P., jako oprávněné osoby, a žalovaní J. N., J. R. a P. N., jako právní nástupce zemřelé oprávněné osoby H. N., povinni žalujícímu družstvu zaplatit, a to podle právního závěru odvolacího soudu (rozdílného od názoru soudu prvního stupně) i včetně žalovaných J. N., J. R. a P. N. Co do výše stanovené náhrad bylo třeba, podle názoru odvolacího soudu, vycházet z revizního znaleckého posudku, provedeného v tomto řízení, jenž vycházel z ustanovení dříve platné vyhlášky č. 182/1988 Sb. Výsledná cena nemovitosti (u níž šlo o malý zámek postavený koncem 18. nebo počátkem 19. století, který má povahu kulturně historické památky) k 12. 4. 1991 činila včetně venkovních úprav 2,596.854,80 Kč, ale odvolací soud měl i za to, že lze souhlasit s soudem prvního stupně, pokud navýšil tuto cenu o 40% nadstandardního vybavení nemovitosti v souvislosti s jejím zásadním přestavěním. také původní stav nemovitosti v roce 1973 byl v řízení prokázán, a to dobovými listinnými materiály příslušných státních orgánů, dobovými fotografiemi i výpověďmi svědků; stát tedy nepřevzal nemovitost v dobrém stavu.
Odvolací soud neshledal doloženou a opodstatněnou námitku k započtení pohledávky, uplatněnou žalovanými z titulu „náhrady škody v podobě ušlého zisku ve výši 2,838.780,- Kč“, vycházející z toho, že nemovitost nebyla po podání výzvy k vydání nemovitostí řádně a včas žalovaným vydána.
Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé v podstatě potvrdil (§219 občanského soudního řádu) a jen zčásti jej změnil (§220 odst. 1, 2 občanského soudního řádu), pokud šlo o žalobní návrh, uplatněný žalujícím družstvem vůči právním nástupcům původně žalované H. N.
O nákladech řízení a o soudním poplatku rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224, §142 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu a na ustanovení vyhlášky č. 484/2000 Sb. i na ustanovení zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 21. 8. 2006 žalovanému J. N., žalované J. R. a žalovanému P. N. a dovolání ze strany těchto žalovaných bylo podáno ve dnech 5. 9. 2006 a 20. 9. 2006, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Všichni uvedená dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatel J. N. měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřuje v podstatě proti výroku rozsudku odvolacího soudu (označenému II.), jímž mu bylo uloženo zaplatit žalujícímu družstvu 108.945,- Kč se 7,5% úrokem z prodlení od 10.12.2001 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku.
Dovolatelé J. R. a P. N. měli rovněž za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřuje v podstatě proti výrokům rozsudku odvolacího soudu (označeným I. a IV.), jimiž byly změněny výroky rozsudku soudu prvního stupně a bylo uloženo žalované J. R. zaplatit žalujícímu družstvu 81.709,- Kč se 7,5% úrokem z prodlení od 10. 12. 2001 do zaplacení a žalovanému P. N. bylo rovněž uloženo zaplatit 81.709,- Kč se 7,5% úrokem z prodlení od 10. 12. 2001 do zaplacení, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu; zároveň byl žalovaným J. R. a P. N. uloženo (po změně rozsudku soudu prvního stupně) zaplatit státu na náhradu nákladů řízení každý z nich 1.535,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu na účet Okresního soudu v Karviné. S těmito změněnými výroky o nákladech řízení před soudem prvního stupně souvisejí i výroky rozsudku odvolacího soudu, označené IV. a V., jimiž bylo žalovaným J. R. a P. N. uloženo zaplatit (každý z nich) žalujícímu družstvu na náhradu nákladů odvolacího řízení 1.730,40 Kč a státu (na účet Okresního soudu v Karviné) na úhradu soudního poplatku 3.270,- Kč. Tyto výroky rozsudku odvolacího soudu (označené V. a VI.) dovolatelé J. R. svými dovoláními rovněž napadají.
Dovolatel J. N. vytýkal v dovolání odvolacímu soudu, že nebyly provedeny žalovanými navržené důkazy, a to „výslechem znalce Ing. J. a výslechem zástupce revizního znalce, výslechem žalovaného J. N. a vypracování znaleckého posudku na tržní hodnotu nájemného v předmětném objektu v P. u K.“. Žádný z těchto důkazů nebyl v řízení proveden ani soudem prvního stupně a ani odvolacím soudem. Podle názoru dovolatele J. N. nebylo neprovedení těchto navržených důkazů nijak přesvědčivě odůvodněno, třebaže šlo o důkazy, navržené žalovanými, neboť mají souvislost s předmětem řízení, šlo o důkazy s odpovídající vypovídací potencí a nešlo o důkazy nadbytečné. Žalovaným šlo zejména o to, aby bylo prokázáno, že stavební nemovitost rozhodně nebyla od žalujícího družstva převzata se 40% nadstandardním vybavením a šlo také o doložení opodstatněnosti kompenzační námitky žalovaných a zápočtu náhrady škody.
Dovolatel J. N. je přesvědčen, že odvolací soud nedostál své povinnosti vypořádat se se vším, co v řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdili, a své rozhodnutí věcně přesvědčivým způsobem nezdůvodnil. Závažné v tomto smyslu je to, že žalující družstvo neprokázalo stav nemovitosti v roce 1973, kdy došlo k převzetí nemovitostí státem, takže tu nebylo odpovídajícím způsobem doloženo, zda tu byla splněna podmínky zhodnocení nemovitosti ve smyslu ustanovení §7 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. Stejně závažné je i to, že se soudy v tomto soudním řízení nevypořádaly vůbec s námitkou žalovaných ohledně zápočtu jim vzniklé škody; žalující družstvo totiž v době od roku 1991 do roku 1999 užívalo nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, ačkoli mu již v roce 1991 podle zákona č. 87/1991 Sb. vznikla povinnost nemovité věci žalovaným vydat a způsobilo tím žalovaným škodu na ušlém zisku z nemovitosti, kterou takto žalovaní nemohli v období celých osmi roku vůbec užívat. Za závažné pochybení soudů obou stupňů pokládal dovolatel J. N., že se soudy obou stupňů v řízení nezabývaly žalovanými uplatněnou námitkou promlčení nároku žalujícího družstva; skutečnost, že v daném případě povinná osoba nevydala oprávněným osobám nemovitosti v zákonem stanovené lhůtě podle zákona č. 87/1991 Sb., nelze přičítat k tíži oprávněným osobám; podle názoru dovolatele J. N. povinnost oprávněné osoby poskytnout náhradu podle §7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. nevzniká až po vydání nemovitosti, ale tím, že oprávněná osoba trvá na vydání nemovitosti, takže od té doby bylo možné nárok žalujícího družstva uplatnit, což ze strany žalujícího družstva se v tříleté promlčecí době nestalo; námitka promlčení tu nebyla odvolacím soudem správně posouzena. Dovolatel J. N. je přesvědčen, že odvolacím soudem nebyla správně posouzena ani námitka rozporu žalobního návrhu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, když totiž je v daném případě zřejmé, že to nebylo žalující družstvo, které by financovalo rekonstrukci nemovitostí, o niž jde v tomto řízení; uvedenou rekonstrukci prováděl bývalý Místní národní výbor v P. u K., takže je nespravedlivé, aby případné zhodnocení nemovitosti bylo zaplaceno tomu, kdo na toto zhodnocení nevynaložil žádné finanční prostředky.
Dovolatelé J. R. a P. N. uplatňovali jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) a také, že jejich dovoláním napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 občanského soudního řádu). Dovolatelé J. R. a P. N. namítali, že povinnost podle ustanovení §7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. stíhá jen oprávněnou osobu, ale jde přitom o práva a povinnosti, které jsou spjaty s nemovitostí; „bez existence této nemovitosti by nikdy nevznikl nárok žalujícího družstva na zaplacení ceny podle §7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.“ V daném případě však původní oprávněná osoba H. N. ještě za svého života darovala svůj podíl (ve výši jedné ideální čtvrtiny) pozemku parc. č. 87 (s budovou zámečku na něm postaveného) v katastrálním území P. (obec P. u K.) žalovanému J. N., a to darovací smlouvou ze dne 24. 2. 2000; přešla tedy na něj i povinnost zaplatit rozdíl cen podle §7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Žalovaní J. R. a P. N. (spolu ještě s J. N.) se na základě výsledků řízení o dědictví, vedeného u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 37 D 13/2002 stali právními nástupci po zemřelé původní žalované H. N. jen co do ideálního dílu 1/16 pro každého z nich ohledně pozemků parc. č. 30 (ostatní plocha), parc. č. 88 (ostatní plocha) a parc. č. 84 (zahrada) v katastrálním území P. (obec P. u K.). Žalovaní J. R. a P. N. se tedy nestali právními nástupci ohledně stavební nemovitosti po zemřelé oprávněné osobě H. N. a nemohli se také stát procesními nástupci v tomto řízení ohledně nároku týkajícího se budovy zámečku v P. u K., když tu není splněna podmínka uvedená v §107 odst. 2 občanského soudního řádu, že by totiž převzali práva nebo povinnosti, týkající se této nemovitosti, a nevstoupili do práv a povinností ohledně této stavební nemovitosti, nýbrž jimi převzatá práva a povinnosti se týkaly jiných nemovitostí, které předmětem tohoto soudního řízení nejsou. Protože tedy podle názoru dovolatelů J. R. a P. N., je právo a povinnost spojené s vlastnictvím k uvedené stavební nemovitosti, nemůže žalující družstvo požadovat zaplacení rozdílu v ceně vůči těmto dvěma žalovaným.
Ve vyjádření žalujícího spotřebního družstva J. – J. k dovolání dovolatele J. N. a k dovolání dovolatelů J. R. a P. N. bylo uvedeno, že by těmto dovolání nemělo být vyhověno. Na rozdíl od dovolatele J. N. má žalující spotřební družstvo za to, že skutkové závěry odvolacího soudu mají potřebnou oporu v revizním posudku, a to jak v části týkající se ocenění vydávané nemovitosti v době jejího přechodu na stát, tak i v části obsahující ocenění v době výzvy oprávněných osob k jejímu vydání, a to bez potřeby dalšího dokazování v tomto směru. Také předloženými dopisy bývalého Místního národního výboru v P. u K. z 20. 4. 1961 a z 8. 6. 1971 bylo doloženo, že vydávaná nemovitost byla řadu let před tím, než ji původní vlastníci nabídli státu, v dezolátním stavu; v nemovitosti později renovované pak to, co zbylo z původní stavby tvořilo malou část prvků, významných pro ocenění nemovitosti. Ustanovení §7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. stanoví výslovně povinnost o p r á v n ě n é o s o b ě, aby nahradila povinné osobě rozdíl mezi cenami podle tohoto ustanovení a nikoli jinému subjektu, který není povinnou osobou. Posouzení závazku žalovaných, vyplývajícího z ustanovení §7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., podle ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku tu nemá místa; nejde tu také o nárok promlčený a nebyl v řízení žalovanými doložen nějaký peněžní nárok vůči žalujícímu družstvu k započtení. Závazek vyplývající z ustanovení §7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. je občanskoprávním závazkem, který může zaniknout pouze některým ze způsobů uvedených v §559 až §587 občanského zákoníku; v případě úmrtí dlužníka tento závazek přechází na dědice v rozsahu vyplývajícím z ustanovení §470 odst. 1 občanského zákoníku.
Ze strany dalších účastníků řízení nebylo podáno dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze 17. 7. 2006, sp. zn. 42 Co 18/2008, ale žalované A. S., M. J. a A. P. podaly dne 5. 9. 2006 u Ústavního soudu ČR ústavní stížnost proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu i proti rozsudku Okresního sodu v Karviné ze 4. 7. 2003, čj. 18 C 245/99-136. Ústavní soud ČR usnesením z 13. 11. 2006, IV. ÚS 581/06, rozhodl, že se odkládá vykonatelnost uvedených rozsudků Okresního soudu v Karviné a Krajského soudu v Brně ve vztahu k A. S., M. J. a A. P. a že se řízení o jejich ústavní stížnosti z 5. 9. 2006, vedené pod IV. ÚS 581/06 Ústavního soudu ČR, přerušuje.
Přípustnost dovolání dovolatelů je v tomto případě dána podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože jak dovolání dovolatele J. N., tak i dovolání dovolatelů J. R. a P. N. směřují proti výrokům rozsudku odvolacího soudu ve věci, jimiž byly změněny výroky rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé (a také proti akcesorickým výrokům rozsudku o nákladech řízení).
Pokud dovolatel J. N. uplatňoval ve svém přípustném dovolání jako dovolací důvod, že v tomto soudním řízení došlo k vadě, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, vycházel dovolací soud při posouzení tohoto důvodu z právního názoru, vyloženého již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, že totiž o takovou vadu jde v případě postupu soudu, k němuž došlo v průběhu řízení (nikoli až při rozhodování soudu), a šlo-li o postup nesprávný (např. došlo-li k pochybení při předvolání účastníka řízení k jednání a tím mu bylo znemožněno zúčastnit se jednání u soudu). Takové pochybení dovolací soud v daném případě neshledal.
Pokud dovolatelé J. R. a P. N. uplatňovali ve svém přípustném dovolání jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v dokazování (§241a odst. 3 občanského soudního řádu), vycházel dovolací soud při posuzování tohoto dovolacího důvodu z právního závěru, obsaženého v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, že totiž rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá, přičemž musí jít o zjištění právně významné. V uvedeném uveřejněném rozhodnutí byl však rovněž zaujat právní názor, z něhož dovolací soud vychází i v této právní věci, že ani vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů stanovených v ustanoveních občanského soudního řádu o dovolacích důvodech; dovolacím důvodem nemohou být ani vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu).
Dovolatelé J. N. J. R. a P. N. uplatňovali pak jako dovolací důvod také, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/) občanského soudního řádu.
Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyložil (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
Projednávanou právní věc posoudil odvolací soud v daném případě podle ustanovení §7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Podle tohoto ustanovení jde-li o nemovitost zhodnocenou tak, že její cena, určená ke dni podání písemné výzvy k jejímu vydání, činěné oprávněnou osobou (§5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) podstatně převyšuje cenu původní věci, je na vůli oprávněné osoby, zda bude požadovat finanční náhradu podle §13 zákona č. 87/1991 Sb. nebo zda bude vyžadovat vydání nemovitosti. Pokud bude trvat na vydání nemovitosti, oprávněná osoba nahradí povinné osobě rozdíl mezi cenami, uvedenými v §7 odst. 4. zákona č. 87/1991 Sb. Obě ceny se stanoví podle předpisů platných ke dni účinnosti tohoto zákona.
K ustanovení §7 odst. 4 zákona 4. 87/1991 Sb. bylo ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 (na str. 119-120 /253-254/) uvedeno: Uvádí-li se v ustanovení §7 odst. 4 „původní věc“ v souvislosti se zhodnocením věci, jež má za následek podstatné převýšení věci, je tím míněna např. vydávaná nemovitost ve stavu před tímto jejím zhodnocením. Zhodnocením je tu míněn rozdíl mezi hodnotou nemovitosti před stavební úpravou a po ní, nikoli cena vynaložených prostředků (nákladů). Je třeba mít na zřeteli, že v §7 odst. 4 je stanoveno, že jak cena původní, tak i cena ke dni podání výzvy o vydání věci oprávněné osobě se stanoví podle cenových předpisů platných ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., takže rozdíl v těchto cenách spočívá např. i v amortizaci.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 15. 6. 1999, II. ÚS 378/98 (uveřejněném pod č. 92 ve svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl např. zaujat právní názor, že rozsah náhrady za znehodnocení nemovitosti nezávisí na rozsahu vydané nemovitosti, ale pouze na velikosti nároku oprávněné osoby k této nemovitosti.
Podle ustanovení §98 občanského soudního řádu vzájemným návrhem v občanském soudním řízení je i projev žalovaného, jímž proti žalobě uplatňuje svou pohledávku k započtení, avšak jen pokud navrhuje, aby bylo přisouzeno více, než co uplatnil žalobce. Jinak soud posuzuje takový projev jako obranu proti žalobnímu návrhu.
Podle ustanovení §101 občanského zákoníku je promlčecí doba tříletá (pokud není v dalších ustanoveních občanského zákoníku uvedeno jinak) a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Z uvedených okolností v daném případě vyplývá, že odvolací soud svým rozsudkem ze 17. 7. 2006 (sp. zn. 42 Co 18/2006 Krajského soudu v Brně), napadeným dovoláním dovolatele J. N. a dovolatelů J. R. a P. N., posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., které na tuto právní dopadalo, a také si toto ustanovení vyložil způsobem, který neodporoval obsahu a slovnímu znění tohoto ustanovení, ani právním závěrům z uveřejněné soudní judikatury. Posouzení námitek žalovaných (námitky pohledávky k započtení a námitky promlčení) bylo ze strany odvolacího soudu provedeno v souladu s ustanovením §98 občanského soudního řádu i s ustanoveními §100 a §101 občanského zákoníku; odvolací soud v této souvislosti správně uváděl, že „nárok žalobce byl uplatněn včas, když jeho nárok na zaplacení rozdílu mezi cenami je vázán na vydání nemovitosti, nikoli na podání výzvy k vydání věci“.
Je třeba přisvědčit tomu, že odvolací soud rozhodl na podkladě znaleckého posudku i tzv. revizního znaleckého posudku, dále na podkladě listinných důkazů i na podkladě výslechu účastníků řízení a výslechu svědků. Námitky žalovaných týkající se dalšího doplnění provedeného dokazování ještě doplňujícím výslechem znalce i zástupce revizního znalce výslechem žalovaného J. N. a zjištěním nájemného sporného objektu v letech 1996 až 1998 jsou námitkami vytýkajícímu neúplnost provedeného dokazování podle názoru dovolatelů, případně námitkami vytýkajícími vadné hodnocení v řízení provedených důkazů; takové námitky nejsou občanským soudním řádem stanoveny jako dovolací důvody (na rozdíl od důvodů odvolání ve smyslu ustanovení §205 odst. 2 občanského soudního řádu). Při posuzování dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 občanského soudního řádu vycházel dovolací soud, jak již bylo shora uvedeno, z právního závěru obsaženého v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, a neshledal, že by tu dovolací soud vzal za zjištěno něco, co by ve spise vůbec nebylo, anebo že by nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která by naopak bez dalšího z obsahu spisu vyplývala.
Neshledal proto dovolací soud, že by tu rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním dovolatelů, bylo na místě označit jako rozhodnutí nesprávné, které by bylo třeba zrušit, jak to má na zřeteli ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu. Přikročil proto dovolací soud podle téhož ustanovení občanského soudního řádu k zamítnutí dovolání dovolatelů, jež byla sice dovoláními přípustnými, ale nebyla shledána jako dovolání důvodná.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalujícím družstvem na vyjádření k dovoláním dovolatelů dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu použil ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náklady použité na uvedená vyjádření co do jejich náhrady žalujícímu družstvu nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněných vyjádření k dovoláním, rekapitulujícím v podstatě to, co bylo ze strany žalujícího družstva vyjádřeno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 17. září 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu