ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.327.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 327/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za účasti JUDr. Hanuše Jelínka , notáře se sídlem v Ostravě – Zábřehu, Starobělská 87, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o zaplacení částky 1.079.525,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 283/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. září 2008, č. j. 27 C 283/2005-57, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. července 2009, č. j. 20 Co 143/2009-82, ve znění opravného usnesení ze dne 30. července 2009, č. j. 20 Co 143/2009-85, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 9. 2008, č. j. 27 C 283/2005-57, se zastavuje ; jinak se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 11. 9. 2008, č. j. 27 C 283/2005-57, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 1,473.664,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalovanou částku vymezil žalobce jako náhradu škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Tvrzená škoda mu měla vzniknout předně nesprávným postupem notáře JUDr. Hanuše Jelínka, neboť v důsledku jeho pochybení při sepisování notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti byl zamítnut návrh na nařízení exekuce, jelikož povinnost, pro niž měla být exekuce vedena, nebyla shledána dostatečně určitě vymezenou. Žalobce dále požadoval náhradu škody způsobené průtahy v řízení vedeném u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 13 Nc 761/2002, v němž se žalobce domáhal nařízení exekuce na základě tohoto notářského zápisu, a dále v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 8 Cm 54/2001. Obvodní soud konstatoval, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v exekučním řízení vyplývá, že důvodem pro zamítnutí návrhu na nařízení exekuce byla neurčitost formulace závazku, jež byla příčinou toho, že notářský zápis byl shledán materiálně nevykonatelným. Příčinou zamítnutí návrhu na exekuci tedy nebyl postup notáře při sepisování veřejné listiny o právním úkonu, ale konkrétní nedostatek právního úkonu, o kterém byl zápis pořízen, za nějž ovšem stát podle §4 zákona č. 82/1998 Sb. neodpovídá. Obvodní soud dále uvedl, že ač lze souhlasit se žalobcem, že na straně soudů došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v průtazích řízení, není naplněn další z předpokladů odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. – vznik škody. Žalobce vznik této škody nijak neprokázal, neboť z provedeného dokazování nevyplynulo, že by v případě neexistence nesprávného úředního postupu byly pohledávky žalobce vymahatelné a současně že by pohledávky vůči primárním dlužníkům již vymahatelné nebyly. Za ryze spekulativní pak soud označil tvrzený vznik škody spočívající v ušlém zisku ve výši 15 % z částky, jíž se žalobce domáhal na základě vadného notářského zápisu. Obvodní soud uzavřel, že žaloba byla podána nedůvodně, a jako takovou ji zamítl.
K odvolání, jímž žalobce napadl co do částky 1,079.525,- Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně, přezkoumal napadené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 2. 7. 2009, č. j. 20 Co 143/2009-82, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 7. 2009, č. j. 20 Co 143/2009-85, v tomto rozsahu a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Jelikož žalobce shledal, že části svého nároku spojené s tvrzeným pochybením v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně se domáhal předčasně, neučinil v odpovídajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně předmětem odvolacího přezkumu, pročež se odvolací soud zabýval pouze tvrzeními vážícími se ke zbytku požadované částky. Odvolací soud zdůraznil, že stát odpovídá za činnost notáře pouze, jde-li o výkon státní správy z jeho strany, za niž je považováno sepisování veřejných listin o právních úkonech, případně úkony notáře jako soudního komisaře. Dle zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), jsou notářské zápisy veřejnými listinami, splňují-li náležitosti stanovené v rozhodné době §63 notářského řádu, stát přitom odpovídá pouze za to, aby byly zachovány tyto náležitosti. Předmětná listina však žádný nedostatek v tomto směru nevykazovala. Úprava zvláštních náležitostí notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti obsažená v ustanoveních §71a a §71b byla do notářského řádu vložena až zákonem č. 30/2000 Sb. s účinností od 1. 1. 2001. Zahrnoval-li zápis ze dne 31. 3. 1999 i právní úkon ve smyslu §274 písm. e) o. s. ř. v tehdy účinném znění, tedy dohodu osoby oprávněné ze závazkového vztahu s osobou z tohoto vztahu povinnou o vykonatelnosti závazku, závisel obsah dohody výlučně na vůli účastníků a notář jej nebyl povinen z pohledu výkonu státní správy přezkoumávat. Závěr soudu prvního stupně, že stát neodpovídá za škodu způsobenou tím, že dohoda účastníků závazkového právního vztahu vtělená do notářského zápisu je nevykonatelná, je tedy třeba považovat za správný. Odvolací soud aproboval i závěry soudu prvního stupně, dle nichž nelze dovozovat odpovědnost státu za škodu způsobenou průtahy v řízení vedeném u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 13 Nc 761/2002, neboť nebyly naplněny předpoklady spočívající ve vzniku škody a v příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Jako správnou zhodnotil odvolací soud i úvahu soudu prvního stupně o subsidiaritě odpovědnosti státu za škodu, jež může nastoupit teprve tehdy, je-li na jisto postaveno, že se žalobce nedomůže uhrazení své pohledávky na dlužníkovi ze závazkového vztahu. V projednávané věci tato okolnost nebyla nijak tvrzena ani prokazována, žalobce svá tvrzení staví pouze na předpokladu, že přímá dlužnice nepochybně vznese námitku promlčení, netvrdil však ani neprokazoval, že by jeho dlužnice tuto námitku na svou obranu uplatnila. Netvrdil rovněž ani skutečnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by jeho pohledávka mohla být vymožena v případě, že by exekuční soud rozhodl o zamítnutí jeho exekučního návrhu bez průtahů. Je naopak zřejmé, že žalobce sám nevyvinul žádnou aktivitu k ochraně svého nároku. Exekuční řízení navíc nebránilo tomu, aby žalobce uplatnil svůj nárok u nalézacího soudu. Není tedy dána ani příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem soudu a vznikem případné škody na straně žalobce. Odvolací soud rovněž vyslovil souhlas s tím, že nárok žalobce na ušlý zisk, o nějž ho dle jeho názoru mělo připravit nevymožení pohledávky, je značně spekulativní, neboť se neopírá o žádné konkrétní skutečnosti. Jelikož ani odvolací soud neshledal naplněny předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., prvostupňové rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce dovolání, jehož přípustnost je podle něj dána zásadním právním významem napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., důvodnost pak nesprávným právním posouzením věci dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. i vadou řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolatel nejprve obsáhle rozvedl své tvrzení, že zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být dán i vadou řízení dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Z jeho argumentace lze usuzovat, že vadu řízení v dané věci spatřuje v tom, že se odvolací soud nevypořádal se všemi v řízení vznesenými námitkami dovolatele. Zásadní právní význam dovolatel přikládá otázce, zda je v souladu se „zásadou přiměřenosti délky trvání soudního řízení“, došly-li soudy až po čtyřech letech ke zjištění, že předmětný notářský zápis je vadný a že je třeba spor řešit prostřednictvím dalšího nalézacího řízení, přičemž po uplynutí této doby je evidentní, že vznesení námitky promlčení v dalším sporu bude mít za následek zamítnutí žaloby. Další otázkou zásadního právního významu je dle dovolatele posouzení, zda notář odpovídá za nedostatečnou určitost formulace závazku v jím sepsaném notářském zápise představujícím veřejnou listinu. Dovolatel v návaznosti na toto tvrzení odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 948/2007, dle nějž v případě, že se věřitel nemůže domoci své pohledávky, nevzniká škoda až zamítnutím žaloby vůči dlužníkovi z důvodu promlčení, ale okamžikem, kdy je vzhledem k okolnostem případu nepochybné, že pohledávka za dlužníkem je nevymahatelná. Dovolatel soudí, že notář jako veřejný činitel znalý zákona odpovídá za nedostatky jím sepsané listiny, a to i nedostatky obsahové. Průtahy v řízení vedeném u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 13 Nc 761/2002, v němž bylo zkoumáno, je-li nárok žalobce z notářského zápisu po právu, pak měly za následek, že došlo k promlčení pohledávky za povinnou dlužnicí. Tento postup je třeba považovat za druhotnou příčinu vzniku škody, neboť od soudů dovolatel očekával jejich včasný a přezkoumatelný názor na existenci jeho pohledávky. Došlo-li by k pravomocnému zamítnutí návrhu na exekuci dříve, neztratil by dovolatel definitivně možnost vymoci pohledávku ve výši 744.500,- Kč tím, že se právo na její úhradu promlčelo. Dovolatel uvedl, že mu nesprávným postupem vznikla škoda ve výši ušlého zisku 15 % ročně z tvrzené pohledávky, což odpovídá průměrnému zisku dosahovanému zpravidla v poctivém obchodním styku v podmínkách obdobných podnikání dovolatele. Ušlý zisk činí v souhrnu za dobu od roku 2003 do roku 2005 částku 335.025,- Kč. Předestřené úvahy vedly dovolatele k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a vrátil jim věc k dalšímu řízení.
Vedlejší účastník ve svém stručném vyjádření k podanému dovolání označil názor dovolatele za nesprávný a navrhl, aby bylo dovolání zamítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Napadl-li dovolatel rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, pak je třeba připomenout, že opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání, k jehož projednání není Nejvyšší soud funkčně příslušný (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod R 47, svazek 6/2006). Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení ve smyslu §104 o. s. ř., jež brání tomu, aby Nejvyšší soud mohl pokračovat v řízení o dovolání proti tomuto rozsudku, pročež Nejvyšší soud dovolací řízení proti zmíněnému rozhodnutí dle §104 odst. 1 ve spojení s §243c o. s. ř. zastavil.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V daném případě nelze přehlédnout, že odvolací soud vyloučil vznik odpovědnosti státu za škodu odpovídající částce nárokované z notářského zápisu nejen proto, že stát nelze činit odpovědným za obsah notářského zápisu, ale i proto, že nebyl prokázán vznik tvrzené škody. Spočívá-li tvrzená škoda v pohledávce, jež nebyla poškozenému řádně uhrazena jeho dlužníkem, může být nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, v němž je spatřována příčina této skutečnosti, vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, jenž mu je povinen plnit, neboť až v tomto případě mohlo na jeho straně vskutku dojít pochybením státu ke vzniku majetkové újmy (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 3031, CD 1/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2091/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1158/2004). Je přitom na poškozeném, aby prokázal existenci škody, tedy neuhrazené a neuhraditelné pohledávky nejpozději k okamžiku, kdy o jeho nároku soud rozhoduje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 471/2007). V projednávané věci však žalobce nijak nedoložil, že se v důsledku pochybení notáře a soudů nemohl a ani nemůže domoci uhrazení své pohledávky po své dlužnici, a není tak důvodu zpochybňovat závěr odvolacího soudu, že zde nejsou naplněny základní předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu. K tomu Nejvyšší soud dodává, že na uvedené nemá vliv ani okolnost, že dovolatel se předmětné částky domáhal v exekučním řízení opírajícím se o vadný notářský zápis. Notářský zápis se svolením k vykonatelnosti má jen formální charakter, neboť jeho stěžejním obsahem jsou náležitosti potřebné proto, aby byl jako titul pro soudní výkon rozhodnutí vykonatelný, není však samostatným zavazujícím důvodem a není překážkou toho, aby se oprávněný domáhal na základě tvrzeného hmotného práva stejného plnění mimo exekuční řízení (srov. např. unesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1012/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000, publikovaný v časopise Soudní judikatura, sešit 1/2001). Nepřípadným je v tomto ohledu odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 948/2007, dle nějž není k prokázání nevymahatelnosti dluhu s ohledem na uplynutí promlčecí doby třeba vést zvláštní řízení, neboť dovolatel nejenže nedostál podmínce tímto rozsudkem Nejvyššího soudu (stejně jako jeho obdobnými rozhodnutími) vyžadované – tj. prokázání toho, že dlužník odmítá dobrovolně plnit, ale předně proto, že bylo především na dovolateli, aby se včasně domáhal plnění ze závazkového vztahu, v čemž mu nesprávný úřední postup soudu či notáře nijak nebránil. Dovolatel však dle zjištění soudů obou stupňů v tomto směru žádnou aktivitu nevyvinul a okolnost, že se mu tak nedostalo požadované částky, tudíž nelze klást bez dalšího k tíži státu. Závěr odvolacího soudu, že na straně dovolatele nedošlo ke vzniku škody způsobené nesprávným úředním postupem, tedy lze považovat za souladný s dosavadními judikatorními závěry Nejvyššího soudu, od nichž není důvodu se odchylovat ani v projednávaném případě, a rozhodnutí odvolacího soudu tudíž nelze pokládat za zásadně právně významné.
Obstojí-li rozsudek v části, v jaké se týká částky požadované z notářského zápisu, již s ohledem na neprokázaný vznik škody na straně dovolatele, nelze přikládat zásadní právní význam ani posouzení otázky odpovědnosti notáře za vadnost jím sepsaného zápisu se svolením k vykonatelnosti, neboť posouzení této otázky již nemůže mít vliv na konečné rozhodnutí ve věci (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 48, svazek 6/2006).
Označil-li dovolatel za otázku zásadního právního významu, zda lze trvání předmětného soudního řízení v délce čtyř let považovat za přiměřené, pak je tuto námitku třeba považovat za zcela nepřípadnou a bez jakékoliv relevance pro posuzovanou věc. Soudy obou stupňů se ve shodě s tvrzením žalobce vyjádřily tak, že v předmětném sporu skutečně došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v průtazích v řízení, vznik odpovědnosti státu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. však vyloučily s ohledem na to, že neshledaly dostatečně prokázaný vznik škody na straně dovolatele. Nejde tedy o otázku, jejíž posouzení by pro výsledné řešení sporu bylo za daných okolností jakkoliv přínosné a již z toho důvodu ji nelze považovat za způsobilou dovodit závěr o přípustnosti dovolání (obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 604/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 111, svazek 2/2001).
Ani z dalších námitek dovolatele týkajících se správnosti rozhodnutí v části, v jaké bylo rozhodnuto o ušlém zisku, nelze usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Za ušlý zisk je považována pouze ta újma, jež poškozenému vznikla tím, že v důsledku škodné události nedošlo k takovému rozmnožení jeho majetkových hodnot, jež se dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh událostí. Nepostačuje přitom pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu, ale musí být poškozeným najisto postaveno, že nebýt škodní události, tak by se jeho majetkový stav zvýšil. Vymezení ušlého zisku pak musí být podloženo existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že škodní událost skutečně zasáhla do průběhu konkrétního děje vedoucího k určitému zisku (k těmto závěrům srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 371/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 4027, CD 4/2007). Vymezil-li dovolatel škodu, jež mu vznikla, pouze za pomoci výpočtu průměrného ročního zisku (z částky vymáhané na základě notářského zápisu), jenž je zpravidla dosahován v oblasti podnikání, v níž je činný, aniž by blíže doložil, jaké aktivity k dosažení tohoto zisku směřující mu byly znemožněny nesprávným úředním postupem a jaký konkrétní zisk mu tak ušel, pak není důvodu jakkoliv zpochybňovat správnost úvah odvolacího soudu, že na straně dovolatele nedošlo ani ke vzniku škody odpovídající ušlému zisku. Závěry odvolacího soudu tedy i v tomto ohledu odpovídají ustálenému výkladu příslušných hmotněprávních ustanovení v judikatuře Nejvyššího soudu, a ani v tomto rozsahu tak rozhodnutí odvolacího soudu není možno přiznat zásadní právní význam.
Dovozuje-li dovolatel přípustnost dovolání z tvrzených vad řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., pak je třeba podotknout, že konkrétně vytýkanou vadu ani nijak blíže nevymezil, což již samo o sobě brání tomu, aby Nejvyšší soud, vázaný uplatněnými dovolacími důvody a jejich vymezením (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), mohl na základě tohoto tvrzení dospět k závěru o přípustnosti dovolání. Zamýšlel-li dovolatel svými značně nejasnými tvrzeními označit rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné, nelze přitakat ani tomuto tvrzení. Přestože nepřezkoumatelnost rozhodnutí může představovat vadu potenciálně ohrožující správnost rozhodnutí ve věci, v projednávaném sporu není možné říci, že by rozsudek odvolacího soudu nesplňoval požadavky na náležité odůvodnění ve smyslu §157 o. s. ř., a bylo by tedy třeba jej považovat za vadný. Ani tato tvrzení tedy neumožňují dospět k závěru o přípustnosti dovolání, neboť nejenže tvrzená vada není nijak sepjata se sporným či problematickým výkladem procesního předpisu, což je předpokladem toho, aby z ní bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 3339, CD 3/2007), ale především tato vada není v napadeném rozhodnutí jakkoliv seznatelná.
Z uvedeného je tedy patrné, že rozsudku odvolacího soudu není možno přiznat zásadní právní význam, a dovodit tak přípustnost podaného dovolání, pročež je Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, §146 odst. 2, věty první, a odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované a vedlejšímu účastníkovi na její straně, jež by na jejich náhradu měli v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 4. května 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu