ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.342.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 342/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání M. H., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 6.9.2002, sp. zn. 51 Co 294, 295/2002, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 161/92 /žalobkyně M. H., zastoupené advokátem, proti žalovaným : 1. M. K., zastoupené advokátkou, a 2. Š. K., o uzavření dohody o vydání věcí, za účasti v řízení vedlejších účastníků K. B., zastoupeného advokátem, a O. S., takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 31.3.1992 /v průběhu řízení upravovanou/, se žalobkyně domáhala, aby žalovaným bylo uloženo vydat žalobkyni dům čp. 960 s pozemky parc. č. 2617/3 /o výměře 191 m²/ a parc. č. 2617/2, díl 2 /o výměře 40 m²/ v katastrálním území P. V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti patřily otci žalobkyně K. B., ale byly mu zabrány v trestním řízení správním podle ustanovení §26 odst. 1 písm. a) dříve platného zákona č. 88/1950 Sb. Žalovaní získali tyto nemovitosti kupní smlouvou z 20.11.1969, a to na základě protiprávního zvýhodnění. Žalobkyně, jako dědička po svém otci vyzvala k vydání uvedených nemovitostí, ale bezvýsledně.
Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že žalobkyní uváděné nemovitostí získali smlouvou z 20.11.1969 /registrovanou bývalým Státním notářstvím v Praze 4/ za kupní cenu domu ve výši 224.432,- Kč a za úhradu za pozemek do osobního užívání 26.000,- Kč, tedy za kupní cenu odpovídající tehdejším cenovým předpisů, a bez protiprávního zvýhodnění. Dům byl Obvodním bytovým podnikem bytového hospodářství v P. nabídnut také K. B. a A. K., ale ti nemovitost nekoupili. Do domu se žalovaní nastěhovali až v roce 1972, když se z domu odstěhovali nájemníci.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 z 26.6.2000, č.j. 25 C 161/92-194, byla žaloba žalobkyně zamítnuta. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 9.850,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením z 18.10.2000, sp. zn. 21 Co 517/2000, zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že po vydání usnesení o přerušení řízení nepostupoval dále v řízení podle ustanovení §111 odst. 2 občanského soudního řádu; došlo tak k vadě řízení, když soud prvního stupně bez dalšího nařídil jednání a rozhodl ve věci, ačkoli řízení bylo přerušeno. Již vzhledem k této vadě bylo nutno zrušit podle ustanovení §221 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Odvolací soud ukládal soudu prvního stupně, aby v dalším průběhu řízení rozhodl o pokračování v přerušeném řízení, dále o návrhu na připuštění změny žalobního návrhu, jež byla uplatněna v odvolacím řízení, a znovu provést dokazování v této právní věci včetně výslechu osoby pověřené znaleckým ústavem, který podal soudu písemný znalecký posudek; dále odvolací soud ukládal zabývat se tím, zda „postup správního orgánu, spočívající v zabrání věcí, překročil podmínky ustanovení §26 zákona č. 88/1950 Sb.“ /tehdejšího trestního zákona správního/, jakož i okolnostmi údajného násilného přesídlení vlastníka nemovitostí, uvedených v žalobě žalobkyně, zejména z toho hlediska, zda tu nešlo o perzekuční akt či postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody /srov. §2 odst. 1 písm. c) i odst. 2 a 3 zákona č. 87/1991 Sb./.
V dalším průběhu řízení po doplnění dokazování ve smyslu zrušovacího odvolacího soudu vynesl Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudek z 22.10.2001, č.j. 25 C 161/92-280, jímž opět zamítl žalobu žalobkyně M. H., domáhající se uložení povinnosti žalovaným M. K. a Š. K. vydat jí dům čp. 960 a pozemek parc. č. 2617/3 v katastrálním území P., zapsané na listu vlastnictví č. 436 pro katastrální území P. u Katastrálního úřadu P. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované M. K. na úhradu nákladů řízení 18.875,- Kč a žalovanému Š. K. na náhradu nákladů řízení 5.000,- Kč , vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že podle výsledků provedeného dokazování otci žalobkyně K. B. /který již zemřel 20.6.1967/ byla v roce 1951 povolena stavba rodinného domku, třebaže ji zahájil ještě před vydáním rozhodnutí o stavebním povolení, ale stavbu provedl v rozporu s tímto stavebním povolením. Bylo proti němu vedeno trestní řízení správní, které však bylo zastaveno vzhledem k vyhlášení amnestie. Podle názoru soudu prvního stupně „rozhodnutí o zabrání věcí /nemovitostí uváděných žalobkyní/, sloužících ke spáchání přestupku, odpovídalo tehdejší právní úpravě“. Šlo tu o standardní postup tehdejšího orgánu státní správy“, když nadto proti původnímu vlastníku nemovitostí K. B. bylo vedeno řízení ještě pro další dva přestupky. V souvislosti s probíhajícím trestním řízením správním byla zrušena nájemní smlouva s K. B. na byt v m. statku /čp. 10 v P./ a byl mu přidělen náhradní byt v obci H. S.; takový postup, podle názoru soudu prvního stupně, „nebyl přímo v rozporu se zákonem, nicméně v tomto konkrétním případě šlo o typický nepřímý postih osob z podnikatelského prostředí“; „tento závěr však nelze vztahovat na situaci týkající se zabrání věcí v trestním řízení správním“.
Soud prvního stupně byl dále také toho názoru, že žalovaní nejsou povinnými osobami, neboť nebylo v řízení prokázáno, že by získali nemovitosti /uvedené v žalobě žalobkyně/ v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění. Podle názoru soudu prvního stupně žalovaný Š. K. není povinnou osobou, neboť svůj spoluvlastnický podíl nezískal od státu, nýbrž děděním po otci. Pokud šlo o žalovanou M. K., získala žalobkyní uváděné nemovitosti spolu se svým manželem Š. K. /který již zemřel 17.10.1999/ kupní smlouvou z 20.11.1969 za 234.432 Kč /za dům čp. 960/ a za 25.370,- Kč za zřízení práva osobního užívání pozemků parc. č. 2617/3 a parc. č. 2617/2./. Podle znaleckého posudku, vypracovaného posléze znaleckým ústavem B., s.r.o., činila cena domu čp. 960 v P. 253.877,- Kč. Rozdíl mezi kupní cenou ve smlouvě z 20.11.1969 a cenou stanovenou v uvedeném znaleckém posudku, který činí 19.445,- Kč, je podle názoru soudu prvního stupně nepodstatným rozdílem; rozdílnou částku pokládal soud prvního stupně za přípustnou toleranci, takže tu nedošlo k protiprávnímu zvýhodnění.
Proto soud prvního stupně žalobu žalobkyně zamítl a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 22.10.2001 rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze 6.9.2002, sp. zn. 51 Co 294,295/2002. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně z 22.10.2001, č.j. 25 C 161/92-280 /ve znění doplňujících usnesení z 8.2.2002, č.j. 161/92-301 a z 21.5.2002, č.j. 25 C 161/92-305/ potvrzen ve výroku ve věci samé. Ve výrocích o nákladech řízení státu a o nákladech řízení mezi účastníky navzájem byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně ve věci samé nebylo shledáno důvodným a jen odvolání proti výrokům rozsudku o nákladech řízení bylo posouzeno jako opodstatněné.
Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně správně dovodil, že v daném případě bylo postupováno v souladu s citovaným ustanovením §26 odst. 1 písm. a) dříve platného zákona č. 88/1950 Sb., o trestním řízení správním, takže tu nešlo o politickou perzekuci, nýbrž o řešení přestupku, neboť v tomto případě stavebník /otec žalobkyně Karel Bubeník/ začal stavbu bez povolení, přes zákaz v ní pokračoval, byla k domu přistavěna i garáž, došlo k podsklepení stavby, byly provedeny příčky na půdě apod.; původní vlastník této stavby se však po dodatečném povolení stavby měl přestěhovat do této nové stavby, ale on ani podle dodatečného povolení ke stavbě nepokračoval a rozsah stavebního povolení nerespektoval. Spáchání tohoto přestupku mělo za následek, že K. B. bylo uloženo zabrání stavby, která ke spáchání přestupku byla použita. Zabrání nemovitosti bylo tedy důsledkem uvedeného přestupku původního vlastníka stavby. Pak následovalo uložení povinnosti K. B. vyklidit nájemní byt v m. statku, kde dosud bydlel, a k přidělení náhradního bytu mimo Prahu. Podle názoru odvolacího soudu zabrání věci /stavby/ tu nebylo důsledkem až přestěhování K. B., otce žalobkyně, z P. na Š. a není zde souvislost mezi jeho vystěhováním a uvedeným zabráním věci; zabrání věci bylo důsledkem spáchání přestupku.
Po zaujetí uvedeného názoru odvolacího soudu k otázce zabrání věci /stavby/ K. B., otci žalobkyně, bylo pak již bez významu, jak odvolací soud uváděl, zda v daném případě na straně žalované M. K. došlo při nabytí uvedeného domu k protiprávnímu zvýhodnění, nebo zda na žalovaného Š. K., jako dědice původního nabyvatele Š. K. st., přešla také povinnost vydat věc oprávněné osobě podle zákona č. 87/1991 Sb.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. Avšak rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení shledal odvolací soud jako nezdůvodněné a nepřezkoumatelné, a proto je zrušil podle ustanovení §221 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 23.10.2002 a dovolání ze strany žalobkyně a vedlejšího účastníka K. B. bylo předáno na poště dne 21.12.2002 /podle záznamu na č.l. 329 spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 25 C 161/92/ k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 4, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
V dovolání žalobkyně a vedlejšího účastníka K. B. bylo navrhováno, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že dovolání je tu přípustné, protože dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod bylo v tomto dovolání uplatňováno, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V dovolání bylo zdůrazněno, že soudy obou stupňů se tu dopustily pochybení v tom, že nesprávně aplikovaly a nesprávně si vyložily ustanovení §6 odst. 2 a §2 odst. 1 pícm. c) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a to při posuzování otázky, zda v daném případě zabrání nemovitosti otci žalobkyně bylo či nebylo postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody. Nebylo vůbec přihlíženo k tomu, co v průběhu řízení u soudů obou stupňů žalobkyně M. H. zdůrazňovala, že totiž tehdejší státní moc v tomto případě postupovala tak, jako by nebyla vázána již tehdy přijatou Všeobecnou deklarací lidských práv, vyhlášenou 10.12.1948. V řízení před soudy obou stupňů vyšlo najevo, že původnímu vlastníku nemovitosti byla zabrána věc, která nebyla předmětem přestupku /neboť tu došlo jen k přistavění garáže k domu bez stavebního povolení, ale zabrání věci, vyslovené správním orgánem se netýkalo přistavěné garáže, jako věci vedlejší, nýbrž věci hlavní, tedy celého vystavěného rodinného domku/. Bylo tedy zcela nesprávné, podle názoru dovolatelů, posouzení uvedeného postupu státní moci, když postup správního orgánu při zabrání věci byl soudy obou stupňů hodnocen jako „standardní postup tehdejší státní srpávy“, jako „zabrání věci, sloužící ke spáchání přestupku, odpovídající tehdejší zákonné právě“ anebo jako důsledek toho, co si původní vlastník stavby „zavinil sám spácháním přestupku“ a jen proto mu bylo odňato vlastnické právo k domu. Podle názoru podaného dovolání tu naopak došlo ke zjevnému porušení Všeobecné deklarace lidských práv, vyhlášené 10.12.1948, tedy součásti právního řádu tehdejší Československé republiky, a to v článcích 9, 13 a 17 této deklarace, když tu došlo k svémocnému zabrání majetku z důvodů, které bylo v evidentním rozporu s touto Všeobecnou deklarací lidských práv.
Vyslovovala tedy dovolatelka M. H. své přesvědčení, že tu postupem správních orgánů vůči jejímu otci došlo k takovému postupu, který má na zřeteli ustanovení §2 odst. 1 písm. c) a odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. – tedy k politické perzekuci a k postupu porušujícímu obecně uznávaná lidská práva a svobody.
K uvedenému dovolání dovolatelky M. H. a vedlejšího účastníka řízení Karla Bubeníka zaslala své vyjádření žalovaná M. K. V tomto vyjádření navrhovala, aby toto dovolání bylo odmítnuto. Ve vyjádření bylo zdůrazněno, že původní vlastník nemovitostí, které jsou v tomto řízení mezi žalobkyní a žalovanými sporné, K. B. /otec žalobkyně/, začal v období 1949-1950 stavbu domu na cizím pozemku bez stavebního povolení a bez souhlasu majitele pozemku /H. m. P./. K. B., jako správci zemědělského závodu v M., patřícího ke Státnímu statku H. m. P., bylo pak vydané k uvedené stavbě dodatečné povolení. Toto stavební povolení bylo vydáno podle projektu, který K. B. sám stavebnímu úřadu předložil; stavební povolení znělo na provizorní rodinný domek o dvou podlažích, tj. o přízemí a o prvním poschodí o celkové zastavěné ploše 146 m², a to na stavbu nepodsklepenou. K. B. však nedodržel rozsah stavebního povolení a postavil stavbu podsklepenou, navíc ještě s obytným podkrovím a s přistavěnou a podsklepenou garáží. Stavební úřad proto posléze v červnu 1951 konstatoval, že stavebník nerespektoval stavební povolení a postavil stavbu úplně jinou; bylo proto se stavebníkem K. B. zahájeno trestní řízení správní pro přestupek podle ustanovení §43 tehdy platného zákona č. 88/1950 Sb.; trestní řízení správní bylo v důsledku amnestie presidenta republiky dne 4.5.1953 zastaveno, ale současně bylo vysloveno zabrání rozestavěné stavby podle ustanovení §26 odst. 1 zákona č. 88/1950 Sb. Zabrání rozestavěné stavby za těchto uvedených okolností nebylo tedy, podle názoru žalované M. K., projevem perzekuce či porušením lidských práv, jak to má na zřeteli ustanovení §2 zákona č. 87/1991 Sb., ani aktem porušujícím ustanovení Všeobecné deklarace lidských práv. Ve vyjádření k dovolání bylo také uváděno, že to, že K. B. byl nucen opustit svůj dosavadní byt v objektu státního statku, kde pracoval jako správce statku, nesouviselo se zabráním rozestavěného domku, ale bylo důsledkem toho, že K. B. byl trestně stíhám pro další přestupek, a to podle ustanovení §40 a §93 zákona č. 88/1950 Sb., což mělo za následek ukončení jeho pracovního poměru na statku, i když trestní řízení pro tento další přestupek bylo rovněž zastaveno. Propuštění K. B. z pracovního poměru správce statku mělo za následek, že musel opustit svůj naturální byt jenž byl v objektu Statku H. m. P.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změně a doplněn občanský soudní řád /zákon č. 99/1963 Sb./, platí i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. /tj. před 1.1.2001/.
Dovolání v daném případě směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Proto přípustnost tohoto dovolání bylo možné posoudit jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, když tu také nešlo o potvrzení /odvolacím soudem/ rozsudku soudu prvního stupně, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak než ve svém dřívějším rozsudku proto, že by byl vázán názorem odvolacího soudu, který by dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z obsahu soudního spisu v této právní věci /sp. zn. 25 C 161/92 Obvodního soudu pro Prahu 4/, ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu nevyplývalo, že se odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání, zabýval řešením právní otázky, která by byla odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. V dovolacím řízení bylo však nutno ještě posoudit, zda odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě některou právní otázku, která by dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
Odvolací soud posoudil projednávanou právní věci zejména podle ustanovení §6 odst. 2 a §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc podle tohoto zákon vztahuje i na další případy neuvedené v §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., jež spadají pod §2 odst. 1 pícm. c) zákona č. 87/1991 Sb., jakož i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu.
Podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. spočívá zmírnění následků majetkových a jiných křivd, způsobených občanskoprávními úkony, správními akty nebo jinými protiprávními postupy, k nimž došlo v rozhodném období /25.2.1948-1.1:1990/, ve vydání věci nebo v poskytnutí finanční náhrady nebo ve zrušení správních aktů, a to také šlo-li o důsledek politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.
V ustanovení §20 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., je pamatováno i na případy uplatňování nároků na vydání majetku, vyplývajících ze zrušení výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo z a b r á n í věci.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 9/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že o převzetí věci státem bez právního důvodu /§6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb./, jde jen tehdy, jestliže stát převzal věc, aniž k tomu existoval právní důvod; citované ustanovení nedopadá na případy, kdy stát převzal věc na základě existujícího právního úkonu.
K zabrání věci podle trestněprávních předpisů, jehož důsledkem je to, že vlastníkem zabrané věci se stává stát, je dána zákonná podmínka tehdy, když se pachatel dopustil jednání, které naplňuje znaky trestného jednání /srov. k tomu např. již rozhodnutí uveřejněné pod č. 16/1968 trestní části Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem/.
Z uvedených ustanovení právních předpisů i z uvedených právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů je nutno dovodit, že v daném případě v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, nedošlo k řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem při posuzování důsledků zabrání věci v trestním řízení správním rozhodnutím správního orgánu, k jehož zrušení v celém období po jeho vydání nedošlo, a to ani ze zákona, ani na základě některého řádného či mimořádného opravného prostředku. Z uvedeného také vyplývá, že tu odvolací soud neřešil některou právní otázku, která by nebyla vyřešena v rozhodnutí dovolacího soudu.
Nemohl tedy dovolací soud přisvědčit názoru, že by tu byly splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání, jak je má na zřeteli ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Nezbylo tedy odvolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelů pdoel ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů řízení, vynaložených na vyjádření žalované M. K. k dovolání žalobkyně a vedlejšího účastníka řízení /vystupujícího v řízení na straně žalobkyně/ použil dovolací sodu ve smyslu ustanovení §243b a §224 odst. 1 občanského soudního ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i tomu účastníku řízení, který byl v řízení úspěšný; dovolací soud přihlédl jednak k povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání, rekapitulujícího vyjádření žalovaných, učiněná již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně 25.května 2004
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r.
předseda senátu