ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.344.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 344/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Sajdla ve věci žalobkyně České republiky, Vězeňské služby České republiky se sídlem v Praze 4, Soudní 1672/1a, zastoupené JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou se sídlem v Pardubících – Semtíně, budova P9, č. p. 81, proti žalovanému D. A. , bytem ve V., o zaplacení 13.559,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 11 C 281/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. dubna 2011, č. j. 8 Co 131/2011-20, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením Krajský soud v Ostravě (dále též jako „odvolací soud“) potvrdil usnesení Okresního soudu ve Vsetíně, jímž tento soud zastavil řízení a rozhodl o postoupení věci řediteli Věznice P. Současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že projednání a rozhodnutí dané věci – v níž se žalobkyně domáhá zaplacení částky 13.559,- Kč coby nákladů výkonu vazby a trestu odnětí svobody žalovaným – nepatří do pravomoci soudů (§7 odst. 1 zákona č. 63/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“). Povinnost k náhradě těchto nákladů se řídí zejména ustanovení §35 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a nevyplývá z občanskoprávního vztahu účastníků. O povinnosti k náhradě nákladů (v jejich konkrétní výši) pak rozhoduje ředitel věznice podle §9 odst. 1 vyhlášky č. 10/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Na tom nic nemění ani okolnost, že žalovaný náklady po propuštění z výkonu trestu neuhradil a že tento svůj závazek písemně uznal. Nedostatek pravomoci soudu je neodstranitelným nedostatkem této podmínky řízení, kdy soudu nezbývá, než řízení zastavit a věc postoupit příslušnému orgánu (§104 odst. 1 o. s. ř.). Jím je ředitel věznice, ve které žalovaný vazbu a trest odnětí svobody vykonal.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. K otázce přípustnosti dovolání se v něm nevyslovila, co do důvodů má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Zpochybňuje závěr soudu o nedostatku pravomoci k projednání a rozhodnutí dané věci, zdůrazňujíc, že svůj nárok opírá o listinu označenou jako „závěrečné vyúčtování nákladů spojených s výkonem vazby a trestu odnětí svobody“, v níž žalovaný nárok co do důvodu i výše uznal. Dovozuje proto, že jde o vztah plynoucí z občanskoprávního vztahu, nikoliv o vztah veřejnoprávní. Tvrdí, že účelem zákona č. 169/1999 Sb. je regulace vztahů vznikajících mezi orgány zajišťujícími výkon trestu a samotnými odsouzenými toliko po dobu výkonu trestu odnětí svobody a nelze proto jeho působnost rozšiřovat na osoby z výkonu trestu již propuštěné. Má za to, že po vykonání trestu již ředitel věznice nemůže po odsouzeném žádat úhradu nákladů výkonu trestu a nemůže postihnout jiné příjmy tohoto dlužníka. Uplatněný nárok žalobkyně kvalifikuje jako nárok z bezdůvodného obohacení podle §454 obč. zák., tvrdíc, že „věznice plnila za odsouzeného to, co měl plnit on sám“. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o usnesení, proti němuž je dovolání přípustné podle §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., přezkoumal usnesení bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) a shledal, že dovolání není opodstatněné.
K žalobkyní označené otázce se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již opakovaně vyslovil (z mnohých rozhodnutí řešících uvedenou problematiku srov. např. usnesení ze dne 21. září 2011, sp. zn. 33 Cdo 897/2010; usnesení ze dne 22. září 2011, sp. zn. 33 Cdo 5131/2009; nebo usnesení ze dne 9. listopadu 2011, sp. zn. 28 Cdo 374/2011), uzavíraje, že povinnost odsouzeného k náhradě nákladů spojených s výkonem vazby a trestu odnětí svobody je stanovena právními předpisy veřejnoprávní povahy – viz §152 odst. 1 písm. a/ a c/ zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), resp. §35 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody; konkrétní výši těchto nákladů pak určuje ředitel věznice svým rozhodnutím (§9 odst. 1 a §11 odst. 1 vyhlášky č. 10/2000 Sb.). V případě odsouzených, kteří náklady nehradili z odměny ze zaměstnání po dobu výkonu trestu odnětí svobody, je ředitel věznice oprávněn rozhodnout o povinnosti k náhradě nákladů i po propuštění odsouzeného z výkonu trestu. Rozhodnutí ředitele o povinnosti k náhradě nákladů je vykonatelným rozhodnutím správního orgánu, opravňujícím věřitele (žalobkyni) k podání návrhu na výkon rozhodnutí (exekuci) – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2010, sp. zn. 20 Cdo 4240/2008, nebo usnesení ze dne 22. září 2011, sp. zn. 20 Cdo 1524/2010. Okolnost, zda odsouzený (žalovaný) svůj závazek k náhradě nákladů trestního řízení uznal co do důvodu a výše, je z hlediska úvah o tom, zda je či není dána pravomoc soudu projednat a rozhodnout danou věc, nezávažná; uznáním závazku se povaha závazku nemění a uznání samo o sobě samostatným zavazovacím důvodem není (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 33 Cdo 1368/2009).
Z výše uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu o nedostatku pravomoci soudů k projednání a rozhodnutí této (nikoliv soukromoprávní) věci účastníků je správný. Jelikož Nejvyšší soud nezjistil ani vady řízení, k nimž u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému, který by jinak měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. září 2012
Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu