ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.3527.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 3527/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce K. m. v O., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 13 C 179/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. května 2007, č. j. 8 Co 103/2007-109, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na určení vlastnického práva k nemovitosti blíže identifikované ve výroku I. prvoinstančního rozhodnutí. Odvolací soud pokládal za zcela správná a úplná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a za správné označil též jeho právní závěry týkající se souzeného sporu. Odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť žalobce se domáhá určení svého vlastnického práva, jež mu nesvědčí. Původní žalobce v předmětném sporu – Provincie Ř. m. v České republice – je subjektem zařazeným do zákona č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého (dále též jen „zákon č. 298/1990 Sb.), a to ve vztahu k nemovitostem v tomto zákoně taxativně vymezeným – tedy budově č. p. 342 se stavební plochou parc. č. 496/2 pro obec a k. ú. O. a k pozemku parc. č. 496/1 (stavební plocha) a parc. č. 497 (ostatní plocha) pro obec a katastrální území O. Darovací smlouvou ze dne 26. 1. 2006 převedl tento původní žalobce na žalobce současného vlastnické právo k budově (klášteru) č. p. 342 na stavební parcele č. 496/2 v k. ú. O. (dále jen „klášter“). Původní i současný žalobce se přitom domáhali, resp. domáhají, určení vlastnického práva k nemovitosti – budovy bez čísla popisného a čísla evidenčního stojící na parcele č. 496/1 v k. ú. O. Původní žalobce je sice jmenován v zákoně č. 298/1990 Sb., jakožto oprávněná osoba, nicméně pouze k majetku uvedenému výše. Vlastnické právo ohledně jiného majetku, nevypočteného v citovaném zákoně, mu nesvědčí. Bylo proto nadbytečné provádět důkazy stavebním spisem, případně znaleckým posudkem (jak navrhoval žalobce), ke zjištění, zda se v souvislosti s předmětnou budovou a klášterem jedná z právního hlediska o jedinou stavbu či dvě stavby samostatné. Současný žalobce, jenž není subjektem vyjmenovaným v zákoně č. 298/1990 Sb., a není ani právním nástupcem původního žalobce, se dle názoru odvolacího soudu nemohl stát na základě citované darovací smlouvy vlastníkem předmětné nemovitosti, a to ani za situace, kdy – jak tvrdí – by tato budova tvořila s klášterem jeden funkční celek. Předmětná budova totiž není v darovací smlouvě specifikována označením pozemku, na kterém stojí, tj. pozemku parc. č. 496/1 v souladu s ustanovením §5 odst. 1 písm. c) katastrálního zákona. Navíc původní žalobce nemohl na nynějšího žalobce tuto nemovitost převést, neboť sám se na základě zákona č. 298/1990 Sb. jejím vlastníkem nestal, a nemohl tak převést víc práv, než sám měl.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání s tím, že je po právní stránce zásadně významné a spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Argumentace odvolacího soudu by byla namístě pouze za předpokladu, kdyby bylo na jisto postaveno, že ona sporná část kláštera - jsoucí předmětem řízení – je samostatnou stavbou. Není proto správný názor soudů obou stupňů, že bylo nadbytečné provádět žalobcem navržené důkazy stavebním spisem, případně znaleckým posudkem. Nesprávné jsou i závěry soudu odvolacího o absenci aktivní legitimace, neboť je zcela zřejmé, že pokud by obě části kláštera byly jednou stavbou, potom - s ohledem na to, že v případě první části kláštera došlo k zápisu vlastnického práva žalobce do katastru nemovitostí – by tímto zápisem vlastnického práva do katastru nemovitostí došlo i k převodu druhé části budovy. Pokud by se jednalo o jednu jedinou stavbu, pak by zákonem č. 298/1990 Sb. přešla do vlastnictví právního předchůdce žalobce budova celá s uvedením jednoho čísla popisného proto, že sporná část jedné a téže budovy samostatné číslo popisné nemá. Soud prvního stupně tedy především pochybil, jestliže nepřipustil další žalobcem navrhované důkazy. Otázka zásadního právního významu pak spočívá v tom, zda „neúplný výčet parcel, na kterých jedna a jediná stavba stojí, způsobuje neplatnost nabývacích titulů bez ohledu na to, zda jde o nabývací titul na základě zákona či rozhodnutí katastrálního úřadu v druhém případě, když katastrální úřad přes tento rozpor s právními předpisy vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí povolí.“ Žalobce navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila s tím, že se zcela ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů o nedostatku aktivní legitimace v dané věci. Žalobce totiž není osobou oprávněnou dle zákona č. 298/1990 Sb., není právním nástupcem osoby oprávněné dle tohoto zákona a jeho legitimace k podání žaloby nevyplývá ani z bezúplatného převodu realizovaného na základě darovací smlouvy. K dovolatelem vymezené otázce zásadního právního významu žalovaná uvádí, že jestliže zákon výslovně stanoví podstatné náležitosti listiny, jež je podkladem pro zápis do katastru nemovitostí (v daném případě konkrétně ust. §5 odst. 1 písm. c) zák. č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky), způsobuje absence takové podstatné náležitosti v listině vyhotovené za účinnosti daného zákona rozpor s právním předpisem, a to se všemi důsledky s tím spojenými. I kdyby ale předmětná nemovitost byla součástí výše uvedené darovací smlouvy, což žalovaná vyvrací, neměnilo by toto zjištění nic na závěru o nedostatku aktivní legitimace. Žalovaná navrhuje dovolacímu soudu, aby dovolání žalobce odmítl, resp. zamítl.
Jak zjistil Nejvyšší soud jako soud dovolací, dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem. Dospěl však k závěru, že dovolání v dané věci není přípustné.
Podle ust. §236 odst.1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím [ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen [ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud jsa vázán při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu rozsahem, v němž bylo dovolatelem napadeno (ust. §242 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že toto rozhodnutí výše uvedené podmínky nesplňuje. Dovolatel jednak napadá procesní pochybení soudů obou stupňů spočívající v tom, že nepřipustily jím navržené důkazy, přičemž dle rozsáhlé a konzistentní judikatury Nejvyššího soudu není takový argument způsobilý založit přípustnost dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť na závěr, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má zásadní právní význam, lze usuzovat toliko pod zorným úhlem dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Přitom k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Námitky dovolatele týkající se posouzení jeho aktivní věcné legitimace v předmětném sporu jsou založeny na hypotetické úvaze spočívající v tom, že aktivní věcná legitimace by byla založena tehdy, jestliže by soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že budova, jež je předmětem sporu, tvoří nedílnou část (či součást) budovy jsoucí ve vlastnictví žalobce. Takový skutkový závěr však soudy nižších stupňů z různých důvodů nedovodily a soud dovolací není oprávněn podobné závěry přezkoumávat, nejedná-li se o situaci předpokládanou zákonem v §241a odst. 3 či §242 odst. 3 o. s. ř. Odvolací soud přitom při právním posouzení dané otázky vycházel z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, když konstatoval, že aktivní legitimace k uplatnění vlastnického práva k majetku, jenž byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, není dána, jestliže v příloze zákona č. 298/1990 Sb. není tento majetek uveden (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 1485/2004, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek NS ČR, pod č. 4, sešit 1/2006). Aktivně věcně legitimován nebyl ve vztahu k předmětné nemovitosti právní předchůdce žalobce, nemůže jím být tedy ani žalobce současný vstoupiv do řízení na místo svého právního předchůdce, byť na něj bylo převedeno vlastnické právo k budově č. p. 342 (tedy klášter).
Dovolatelem výslovně formulovaná otázka zásadního právního významu pak nebyla pro řešení souzeného sporu klíčová a dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu na jejím posouzení není ani založeno, neboť vychází především z úvahy, že ani původní, ani současný žalobce nebyli aktivně věcně legitimováni proto, že uplatňovali vlastnické právo k nemovitosti, jež nebyla uvedena v přílohách zákona č. 298/1990 Sb. Z toho důvodu se tato otázka taktéž nemohla stát předmětem dovolacího přezkumu.
Dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s odst. 3 tohoto ustanovení není tedy přípustné, a protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo. Žalované (jednající zaměstnankyní Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových) pak v dovolacím řízení zřejmě žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. října 2007
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu