ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.3571.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 3571/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele V. H., K., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Trunečkem, 263 00 Dobříš, Pleskotova 1698, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 14 Co 135/2014, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 9 C 40/2007 (žalobce V. H. , proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO 0131 2774, 130 00 Praha 3 – Žižkov, Husinecká 1024/11a, o obnovu řízení o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O podání žalobce, došlém soudu dne 30. 4. 2012, bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 25. 6. 2012, č. j. 9 C 40/2007-410 (ve znění opravného usnesení ze dne 29. 6. 2012, č. j. 9 C 40/2007-455). Tímto usnesením soudu prvního stupně bylo odmítnuto podání žalobce, jímž se domáhal obnovy řízení, v němž došlo k vydání rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 12. 5. 2010, č. j. 9 C 40/2007-338, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 14 Co 617/2010. Soud prvního stupně ve svém usnesení ze dne 25. 6. 2012 uváděl, že „podání žalobce bylo nesrozumitelné, nebyl v něm uveden zákonný důvod obnovy řízení, nebyly označeny důkazy, jimiž měla být prokázána důvodnost obnovy řízení a nebyly doplněny skutečnosti, které by svědčily o tom, že žaloba na obnovu řízení byla podána včas“; v usnesení soudu prvního stupně bylo také uvedeno, že žalobci bylo doručeno usnesení ze dne 21. 5. 2012, č. j. 9 C 40/2007-448, s výzvou k odstranění vad podání, na kterou však žalobce nereagoval, své podání ze dne 30. 4. 2012 nedoplnil a soudem vytýkané vady podání neodstranil. O nákladech řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobce proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 14 Co 135/2013. Tímto usnesením odvolacího soudu bylo usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 25. 6. 2012, č. j. 9 C 40/2007-450 (ve znění opravného usnesení ze dne 29. 6. 2012, č. j. 9 C 40/2007-455) potvrzeno. O nákladech řízení bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na jejich náhradu.
V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud podle ustanovení §212 a §212a občanského soudního řádu přezkoumal odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to jen z důvodů, které se týkají toho, co soud prvního stupně řešil ve výrocích napadeného usnesení (§212 odst. 6 občanského soudního řádu) a podané odvolání žalobce důvodným neshledal.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí uváděl, že podle jeho názoru usnesením soudu prvního stupně ze dne 25. 6. 2012, č. j. 9 C 40/2007-450 Okresního soudu v Chomutově odmítnuté podání žalobce (došlé soudu dne 30. 4. 2012), které je podle svého obsahu žalobou na obnovu řízení, neobsahuje náležitosti, které zákon pro takovou potřebu stanoví a vyžaduje, a to jednak v ustanovení §42 odst. 4, věta první, občanského soudního řádu a dále pak v ustanovení §232 odst. 1 občanského soudního řádu.
Odvolací soud ve svém usnesení měl za to, že žalobce byl soudem prvního stupně řádně vyzván k opravě a doplnění vadného podání, jímž se zahajuje řízení o obnovu řízení (tedy žaloby na obnovu řízení), byl poučen o tom, v čem je žaloba neurčitá a jaké náležitosti postrádá a o tom, jak má oprava a doplnění podání být provedeno, jakož i o tom, jaké následky bude mít, pokud žalobce vytčené vady svého podání neodstraní. Žalobce však, jak měl dovolací soud za to, na výzvu soudu prvního stupně v jím stanovené lhůtě nereagoval; neurčitá podání žalobce, které neobsahovalo všechny stanovené (občanským soudním řádem) náležitosti tedy soud prvního stupně odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 občanského soudního řádu. Odvolací soud dovozoval, že žalobce neodstranil vady svého podání ani později do rozhodnutí odvolacího soudu a tedy podání žalobce zůstalo nadále neurčité a jeho vady brání dalšímu pokračování v řízení (tj. věcnému projednání žaloby na obnovu řízení).
Z uvedených důvodů a protože také nebyly odvolacím soudem shledány žádné vady řízení, jež vydání odvoláním napadeného usnesení předcházelo, odvolací soud podle ustanovení §219 občanského soudního řádu potvrdil odvoláním napadené usnesení jako věcně správné (včetně výroku o nákladech řízení).
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud tak, že žádnému z účastníků řízení právo na náhradu tohoto řízení nenáleží, když žalobce nebyl v odvolacím řízení úspěšný a žalované žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly.
Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno žalobci dne 7. 5. 2014 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u soudu prvního stupně dne 3. 7. 2014, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedený dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu ze dne 29. 10. 2013 (sp. zn. 9 Co 1371/2013 Krajského soudu v Ústí nad Labem) a aby spolu se zrušením usnesení Krajského soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 14 Co 135/2013, byla věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, které, podle názoru dovolatele, se odlišuje od rozhodování dovolacího soudu ve srovnatelných případech.
Dovolatel vytýkal ve svém dovolání rozhodnutí odvolacího soudu zejména „nesprávnost posouzení procesní otázky projednatelnosti návrhu“. Dovolatel má za to, že jeho návrh, který došel soudu dne 30. 4. 2012, „obsahoval rozhodující skutečnosti alespoň v té míře, aby jej bylo možné projednat“. Podle názoru dovolatele „v daném případě návrh směřoval k obnově celého řízení a bez ohledu na skutečnost, že v tomto řízení bylo částečně rozhodnuto o zastavení řízení a částečně pak rozsudkem, je vztah obou citovaných rozhodnutí natolik těsný, že nelze obnovit řízení jen o řízení v části, v níž bylo řízení zastaveno, aniž by byl dotčen soudem vydaný rozsudek“. Námitky žalobce směřovaly též (uváděl dovolatel) proti části předmětu řízení, o níž bylo rozhodnuto usnesením ze dne 6. 4. 2011, č. j. 9 C 40/2007, řízení zčásti zastavujícím; „uvedené je zřejmé též z požadavků žalobce na celistvost areálu v rozsahu jak jej definoval původní privatizační projekt“ týkající se nemovitostí, o něž jde v tomto řízení; dovolatel je proto přesvědčen, ža „žaloba na obnovu řízení směřovala proti rozhodnutím soudu v celém rozsahu“. Podle názoru dovolatele „závěry soudů obou stupňů o absenci navržených důkazů v podání žalobce ze dne 30. 4. 2012 jsou v rozporu s odkazy na listiny, které soud cituje a které byly v návrhu žalobce obsaženy; k žalobě na obnovu řízení ze dne 30. 4. 2012 byly i připojeny listiny, z nichž vyplývalo to, co jimi má být prokázáno“. Podle názoru dovolatele odmítnutí návrhu žalobce pro formální nedostatky lze proto označit za přepjatý formalizmus.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí (není-li v §238 občanského soudního řádu stanoveno výjimkou jinak), jestliže ovšem dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Bylo třeba mít na zřeteli i ustanovení §241a odst. 1 občanského soudního řádu, podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
K nesprávnému právnímu posouzení věci soudem dochází tehdy, jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si jím aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13/45/).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 61/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl zaujat právní závěr, že rozhodnutí o povolení obnovy řízení není rozhodnutím ve věci samé.
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §42 odst. 1, §43 odst. 1 a §232 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 26. 3. 2014 (sp. zn. 14 Co 153/2014 Krajského soudu v Ústí nad Labem), proti němuž bylo dovolání dovolatele podáno, byla řešena procesní otázka posouzení obsahu a náležitostí žaloby na obnovu řízení v tom smyslu, co je v žalobě na obnovu řízení zapotřebí uvést (zejména ve smyslu ustanovení §232 odst. 1 občanského soudního řádu), aby soud mohl žalobu meritorně projednat a nebyl nucen přikročit k odmítnutí podání, jež má povahu žaloby na obnovu řízení, ale nemá všechny náležitosti (srov. §43 odst. 1 občanského soudního řádu), stanovené občanským soudním řádem pro tento právní úkon.
Odvolací soud tu při posouzení uvedené procesní otázky postupoval podle obsahu a slovního znění ustanovení §42 odst. 1 a §232 odst. 1 občanského soudního řádu, jež jsou konkrétní, nevyžadující v podstatě výklad při jejich aplikaci na daný případ srovnávání s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Chybějící nedostatky podání žalobce ze dne 30. 4. 2012 byly v rozhodnutí odvolacího soudu znovu konkrétně uvedeny a v souladu s obsahem spisu bylo odvolacím soudem konstatováno, že usnesením soudu prvního stupně odmítnuté podání žalobce ze dne 30. 4. 2012, neobsahující náležitosti, které zákon pro žalobu na obnovu řízení stanoví, nebylo žalobcem doplněno ani po výzvě soudu prvního stupně k doplnění podání ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 občanského soudního řádu.
Odvolací soud tu postupoval při řešení procesní otázky náležitostí žaloby na obnovu řízení ve shodě s ustanovením §232 odst. 1 občanského soudního řádu i ustanovení §42 odst. 4 a §43 odst. 1 občanského soudního řádu. Posouzení odvolacího soudu ohledně uvedené procesní otázky odpovídalo obsahu a slovnímu znění uváděných ustanovení občanského soudního řádu, od něhož se odvolací soud neodchýlil, stejně jako se neodchýlil v uvedeném smyslu od právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů, zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem.
Dovolacímu soudu tedy nezbylo než svým usnesením (§243f odst. 4 občanského soudního řádu) přikročit podle ustanovení §243c odst. 1 (věra první i druhá občanského soudního řádu) k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání přípustného (včetně jeho rozšířeného návrhu neodpovídajícího ustanovení §241a odst. 6 a §242 odst. 4 občanského soudního řádu).
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalované v tomto řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. října 2014
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu