ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.380.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 380/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce JUDr. M. Č. , zastoupeného Mgr. Davidem Urbancem, advokátem v Praze 1, Na Poříčí 1046/24, proti žalovaným 1) Pozemkovému fondu České republiky , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, 2) městské části Praha - Křeslice , se sídlem v Praze 10, Štychova 2, zastoupené JUDr. Petrem Chárou, advokátem v Praze 2, Francouzská 6, za účasti vedlejších účastníků na straně žalované 1) Ing. R. V. , 2) MUDr. J. V. , 3) P. P. , všichni zastoupeni JUDr. Jarmilou Hanykovou, CSc., advokátkou v Benešově, Hráského 406, o nahrazení projevu vůle s uzavřením kupní smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 198/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, č. j. 22 Co 128/2009-243, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem shora označeným potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 6. 2008, č.j. 23 C 198/2005-185, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 18. 9. 2008, č. j. 23 C 198/2005 -203, kterým byla ve výroku I. zamítnuta žaloba s petitem, aby soud nahradil projev vůle žalovaného 1) s uzavřením kupní smlouvy o převodu pozemku parc. č. 272/242 v k. ú. K., obec Praha. Dalším výrokem V. rozsudku soudu prvního stupně byla též zamítnuta žaloba, aby žalovaný 2) byl povinen strpět uzavření kupní smlouvy uvedené ve výroku I. téhož rozsudku; také v tomto (doplňujícím) výroku byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Rozsudkem odvolacího soudu byl dále žalobce zavázán nahradit náklady odvolacího řízení druhému žalovanému ve výši 10.234,- Kč a vedlejším účastníkům na straně žalované ve výši 13.090,- Kč. Žalobci a prvnímu žalovanému nebylo přiznáno navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Žalobce požadoval, aby soud nahradil vůli žalovaného 1) s uzavřením kupní smlouvy o převodu pozemku p.č. 272/242 v k.ú. K. o výměře 124 993 m2 zapsaného na LV č. 10002 se záznamem o správě žalovaného 1). Tvrdil, že je osobou mající přednostní právo na převod sporného pozemku před městskou částí ad 2), která se domáhala v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 34 C 471/2004 uzavření dohody o bezúplatném převodu předmětného pozemku s Pozemkovým fondem.
Z dokazování vyplynulo, že dne 23. 6. 2003 byla Pozemkovému fondu doručena žádost žalobce o úplatný převod předmětného zemědělského pozemku podle §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby. Přílohou této žádosti bylo čestné prohlášení žalobce, že má pozemek po dobu pěti let v nájmu, že je vůči Pozemkovému fondu oprávněnou osobou a má jako postupník restitučního nároku nárok na převod náhradního pozemku podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce, kterému byly práva a povinnosti z nájemní smlouvy (též k předmětnému pozemku) č. 12N 97/01 postoupeny Z. a L. V. smlouvou, kterou předložil Pozemkovému fondu dne 17. 12. 1998, měl nárok na vydání náhradních pozemků za pozemky, které nebyly oprávněným osobám v rámci restituce vydány. Tento nárok však nebylo možné uspokojit na základě žalobcem tvrzeného přednostního práva k převodu pozemku, vyplývajícího z jeho pětiletého nájmu. Smlouva o nájmu pozemku nabyla na straně žalobce účinnost 1. 10. 1998 a prodej pozemku byl vyhlášen dne 26. 5. 2003, doba pěti let tedy neuplynula. Kromě toho byla nájemní smlouva právních předchůdců žalobce s Pozemkovým fondem (Ing. Z. V. a L. V.) ze dne 25. 9. 1997 neplatná pro neurčitost. Navíc vzhledem k tomu, že v případě žalobce se nejedná o původního restituenta ani o jeho dědice , platí pro něj nadále tzv. restituční tečka podle ustanovení §13 odst. 6, 7 zákona o půdě a podle čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb., kterým byl zákon o půdě novelizován. Žalobcův nárok vznikl ze smlouvy o postoupení pohledávky a řídil se proto odlišným právním režimem ve srovnání s nárokem oprávněné osoby. I když byl nárok řádně uplatněn u Pozemkového fondu i u soudu, právo žalobce na převod pozemků ve vlastnictví státu zaniklo, neboť lhůta pro jejich převod skončila dnem 31. 12. 2005.
Odvolací soud sdílel důvody soudu prvního stupně; připustil sice, že Nejvyšší soud do jisté míry modifikoval svou dosavadní judikaturu o tzv. restituční tečce rozsudkem sp. zn. 28 Cdo 436/2007, považoval však odkaz žalobce na tento judikát vzhledem ke konkrétním zjištěným skutečnostem za nepřiléhavý. Dospěl též k závěru, že žalobci nesvědčí předpoklad pro přednostní převod předmětného pozemku z důvodu pětiletého nájmu, neboť dobu, po kterou užíval pozemek jiný nájemce, nelze započítat ve prospěch žalobce (jako následného nájemce); zákon takový postup neumožnil. Smlouva o nájmu pozemku byla mezi žalobcem a Pozemkovým fondem ČR uzavřena zpětně ke dni 1. 10. 1998, prodej předmětného pozemku byl vyhlášen 26. 5. 2003 – nemohla tedy být splněna podmínka uplynutí pětileté doby nájmu podle §7 odst. 5 zákona č. 95/1999 Sb. ve znění před novelou č. 253/2003 Sb.(která tuto podmínku změnila co do délky i zápočtu doby nájmu oprávněné osoby a postupníka).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Tvrdil, že odvolací soud dospěl v projednávané věci k nesprávnému právnímu závěru o aplikaci tzv. restituční tečky. Otázka, která má podle dovolatele zásadní právní význam, spočívá v tom, že je v postavení samostatně hospodařícího rolníka vedeného v příslušné evidenci od 1. 10. 1997 a že má v nájmu řadu pozemků, které jsou řádně a systematicky obhospodařovávány. Od žalovaného (zřejmě prvního) si za tím účelem pronajal od roku 1997 cca 600 ha. Kromě toho vlastní mnoho dalších zemědělských pozemků, které jsou součástí rodinného majetku. Další zemědělské pozemky získal a získává převodem od třetích osob. Veškeré pozemky jsou zemědělsky využívány; dovolatel je schopen toto prokázat. Odvolací soud též nesprávně vyložil zákon ohledně otázky případného (ne)uplynutí pětileté doby nájmu pozemku předtím, než byl vyhlášen jeho prodej – došlo ke vstupu žalobce do právního postavení původního nájemce a žalobci svědčí přednostní právo podle §7 odst. 5 zákona č. 95/1999 Sb. ve znění do 5. 8. 2003. Dovolatel žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vedlejší účastníci na straně žalované se k dovolání písemně vyjádřili prostřednictvím své právní zástupkyně. Tvrdili, že přípustnost dovolání žalobce není dána, neboť žalobce nelze považovat za osobu, které by svědčilo právo na přednostní převod předmětného pozemku. Navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl.
Žalovaní 1) a 2) se k dovolání žalobce nevyjádřili.
Nejvyšší soud shledal, že žalobce podal dovolání včas a je zastoupen advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání předpokládala, že budou naplněny podmínky podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Dovolací důvod byl podle obsahu uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud považuje za irelevantní úvahy nižších instancí o tom, že by snad smlouva o nájmu právních předchůdců žalobce Z. a L. V. s Pozemkovým fondem ze dne 25. 9. 1997 (též k předmětnému pozemku) měla být neplatná pro neurčitost.
Podstatné je, že žalobce sjednal smlouvu o nájmu týchž pozemků s Pozemkovým fondem v roce 1999 tak, že její smluvená účinnost nastala zpětně dnem 1. 10. 1998.
Převod pozemku byl vyhlášen Pozemkovým fondem dne 26. 5. 2003. K tomuto dni tedy doba pěti let nájmu na straně žalobce neuplynula.
Tuto dobu stanovil ke dni vyhlášení prodeje pozemku zákon č. 95/1999 Sb. ve svém tehdejším znění §7 odst. 5. Až poté, k datu účinnosti 6. 8. 2003, začala platit novela uvedeného zákona č. 253/2003 Sb. Tato novela mj. změnila ustanovení §7 odst. 5 zákona č. 95/1999 Sb. tak, že je stanovena jiná doba nájmu (36 měsíců) a že lze započíst dobu nájmu oprávněné osoby i nájemce, tedy i postupníka. Přechodné ustanovení čl. II novely však uvádí, že se podle dosavadního předpisu dokončí tzv. rozpracované případy. Ve vztahu k nyní posuzované věci je podstatné, že ani ke dni účinnosti novely žalobce nesplňoval podmínky nároku na převod a zejména, že k vyhlášení prodeje pozemku došlo před účinností zákona č. 253/2003 Sb.
Žalobci tedy ani při zohlednění právního stavu po 6. 8. 2003 nevzniklo přednostní právo na převod předmětného pozemku. K tomu je třeba dodat, že zákon č. 95/1999 Sb. obsahuje významné veřejnoprávní prvky (veřejná nabídka pozemků, posuzování postavení více zájemců, limitovaná úvaha Pozemkového fondu při převodech). Nejde tedy o „čistý“ kontrakt žadatele o převod a Pozemkového fondu. Výklad zákona č. 95/1999 Sb. proto musí být v relaci ke splnění podmínek pětiletého nájmu pozemku (spojených s případným přednostním právem žalobce) restriktivní. Nelze tedy při posuzování relevantních podmínek včetně porovnání časových údajů dospět k závěru, že by žalobci bylo možné započítat nájem jeho právních předchůdců – přitom právě tento zápočet by byl jedinou možností, jak by žalobce mohl splnit podmínku pětileté doby trvání nájmu pozemku.
Odvolací soud dále postavil své – dovolatelem též v této otázce napadené – právní posouzení věci na existenci tzv. restituční tečky pro postupníky ohledně jejich nároku na náhradní pozemek podle §11 odst. 2 zákona o půdě (viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, vyhlášený sub č. 531/2005 Sb., a jeho důsledky). Dovolatel, který byl nositelem právě takového nároku (srov. obsah jeho žádosti o převod pozemku ze dne 23. 6. 2003 a právní skutečnosti jí předcházející) k tomu tvrdí, že na jeho případ by měl být v pozitivním slova smyslu – viz jeho konkrétní tvrzení o jeho oprávnění hospodařit a též o obhospodařování značného rozsahu zemědělské půdy uváděná v dovolání – použit rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 436/2007, což odvolací soud odmítl.
Ústavní soud v závěru svého nálezu Pl. ÚS 6/05 uvádí, že smyslem a účelem uplatnění konstrukce postoupení nároku podle zákona o půdě (srov. §33a odst. 1 tohoto zákona) nebylo naplnit účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preambuli. Tedy dosáhnout zlepšení péče o zemědělskou a lesní půdu, v souladu se zájmy hospodářského rozvoje venkova, obnovením původních vlastnických vztahů. Naopak, postupníci nároků podle §11 odst. 2 zákona o půdě si museli být vědomi rizika cese s ohledem na způsob nabídky a přidělování náhradních pozemků Pozemkovým fondem. Nevzniklo jim legitimní očekávání při uplatňování majetkového práva a platí pro ně §13 odst. 6, 7 zákona o půdě ve znění před účinností zákona č. 253/2003 Sb. (tj. zánik naturálního nároku ke dni 31. 12. 2005, nebyl-li uspokojen).
Rozsudek dovolací instance sp. zn. 28 Cdo 436/2007 dospěl k výkladovému závěru, že při posouzení otázky zániku práva postupníka není bez významu, že neprovozuje typicky rizikové aktivity, má nárok jen na symbolickou náhradu, uplatnil svá práva před 31. 12. 2005 a naplňuje (naplní) svým hospodařením účel zákona o půdě. Tyto teze jsou zopakovány a do jisté míry konkretizovány v rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1071/2007 a 28 Cdo 1283/2008. V těchto rozhodnutích se uvádí, že případné spekulační účely (srov. závěry ÚS) při získávání náhradních pozemků postupníky musejí směřovat mimo účel zemědělské výroby a že není bez významu – např. s ohledem na vznik majetkové újmy - že postupník neprovozuje rizikové aktivity, naplňuje účel zákona o půdě a má nárok jen na symbolickou výši náhrady za nevydané pozemky.
Dovolací soud je nyní toho názoru, že vedle nepochybné právní relevance závěrů, jak jsou vysloveny v nálezu Pl. ÚS 6/05, nelze ani výkladové závěry použité v posledně citovaných rozsudcích Nejvyššího soudu vztáhnout na posuzovanou věc tak, aby žalobce mohl dosáhnout zrušení jím napadených rozsudků. Interpretace dovolacího soudu směřuje k případům, v nichž jde zejména o uspokojení ojedinělého nároku postupníka, jak tomu napovídá formulace o „symbolické výši náhrady“. Není obvykle použitelná ve věcech, v nichž se domáhal uspokojení nároku postupník, jenž hospodaří na značné výměře zemědělské půdy; v tomto ohledu dovolací soud odkazuje na relevantní okolnosti zjištěné odvolacím soudem a na právní závěry, které z nich ve vztahu k existenci a povaze nároku žalobce vyvodil.
Odvolací soud tedy rozhodl správně po hmotněprávní stránce a nelze ani říci, že by jeho řešení právních otázek, které v dovolání vymezil žalobce, vykazovalo judikatorní přesah v intencích §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. ve znění před nabytím účinnosti zákona č. 7/2009 Sb. (judikatorní novost či kontradikci v rozhodování dovolacího nebo odvolacích soudů).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Na rozdíl od protistrany žalobce se k dovolání vyjádřili vedlejší účastníci, kteří její pozici v řízení před nižšími instancemi podporovali. Dovolací soud však neposoudil obsah jejich vyjádření tak, že by šlo o náklady účelně vynaložené a nezbytné k ochraně relevantního práva (§243c odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř., srov. též Rc 3/2004). Jde v podstatě o velmi stručné shrnutí dosavadních argumentů protistrany ve věci. Proto zní nákladový výrok tak, jak shora uvedeno.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. září 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu