ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.3801.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 3801/2022-655
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobců a) J. P. , nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Kateřinou Martínkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 966/22, b) L. P. , nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 327/4, c) L. P. , nar. XY, bytem XY, a d) J. P. , nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Kateřinou Martínkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 966/22, proti žalované TOP Servis Libivá s.r.o., IČO 26787482, se sídlem v Mohelnici, Libivá 44, zastoupené Mgr. Petrem Hasalou, advokátem se sídlem v Šumperku, Radniční 237/13, o zaplacení 988 993 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 Cm 115/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. června 2022, č. j. 5 Cmo 61/2022-616, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyním a) a d) k rukám JUDr. Kateřiny Martínkové, advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení rovným dílem náklady dovolacího řízení ve výši 24 098 Kč.
III. Ve vztahu mezi žalobci b) a c) a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 6. 2022, č. j. 5 Cmo 61/2022-616, rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 21. 12. 2021, č. j. 37 C 115/2005-559, potvrdil ve výrocích I. až IV., pokud jimi bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni a) 616 244 Kč a žalobcům b) až d) po 123 248 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu), zrušil jej ve výroku I. co do částky 1 877 Kč a ve výrocích II. až IV. co do částek po 376 Kč a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. až VII. rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Předestřela otázku délky promlčecí doby k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého z právního vztahu mezi fyzickou osobou podnikatelem (právním předchůdcem žalobců), coby vlastníkem strojního zařízení pneuservisu, a žalovanou obchodní společností užívající je od listopadu 2002 bezesmluvně ke své podnikatelské činnosti. Měla za to, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001. Vytýkala rovněž, že odvolací soud rozhodl o jiném nároku, než který byl uplatněn žalobou. Odkazovala přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Odo 160/2002, ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, a ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 33 Odo 157/2004. Aniž ve vztahu k dané argumentaci vymezovala předpoklady přípustnosti podaného dovolání, dovolávala se též své dobré víry, poukazujíc na vůli právního předchůdce žalobců bezúplatně na ni strojní zařízení převést, případně poukazovala na možnost nabytí tohoto zařízení od nevlastníka (dodavatelských subjektů, jež zařízení nejprve prodaly právnímu předchůdci žalobců a následně sepsaly nové smlouvy, na jejichž základě se zavázaly je převést na žalovanou).
3. Podle §237 zákona o. s. ř., jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
4. Protože k uplatňovanému bezdůvodnému obohacení (užíváním cizí věci bez právního důvodu) docházelo od listopadu 2002 a nárok byl vznesen u soudu dne 4. 10. 2005, řídí se promlčení žalovaného nároku příslušnými ustanoveními zákona č. 40/1964 Sb. , občanského zákoníku, a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinnými do 31. 12. 2013 (viz §3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014).
5. Dle této právní úpravy částí třetí zákona č. 513/1991 Sb. , obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), řídí se závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti (srov. §261 odst. 1 obch. zák.). Při použití této části zákona je rozhodující povaha účastníků při vzniku závazkového vztahu (srov. §261 odst. 5 obch. zák.). Smlouvy mezi osobami uvedenými v odstavcích 1 a 2, které nejsou upraveny v hlavě II této části zákona a jsou upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, se řídí příslušnými ustanoveními o tomto smluvním typu v občanském zákoníku a obchodním zákoníkem (srov. §261 odst. 6 věty první obch. zák.). Podmiňuje-li ustanovení §261 odst. 1 obch. zák. podřazení závazkového vztahu režimu obchodního zákoníku skutečností, že se týká podnikatelské činnosti jeho subjektů, neznamená to, že podstatou vztahu musí být výhradně podnikatelská činnost vymezená předmětem podnikání jeho subjektů podle veřejného rejstříku; ze slovního spojení „týkající se“ vyplývá, že nejde jen o závazky, jimiž se bezprostředně realizuje zapsaný předmět podnikání podnikatelů, nýbrž i o závazky, které s jejich podnikáním souvisejí (srov. rozsudek velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 31 Cdo 660/2010, uveřejněný pod č. 40/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2016 sp. zn. 28 Cdo 2869/2015).
6. Z ustanovení §261 odst. 1 obch. zák. tedy vyplývá, že ke kvalifikaci závazku jako relativního obchodu musí být splněny dvě podmínky. První z nich je, že musí jít o vztah mezi podnikateli, přičemž podle §261 odst. 1 obch. zák. je rozhodující povaha účastníků při vzniku závazkového vztahu. Druhou podmínkou pak je, aby při vzniku závazkového vztahu bylo zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týká jejich podnikatelské činnosti. Skupinu obchodních závazkových vztahů tak ve smyslu tohoto ustanovení představují případy, kde obchodní charakter vztahu vyplývá z charakteru účastníků a jejich činnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 32 Odo 1196/2003 ). Při posouzení otázky, zda v závazkovém vztahu vystupuje účastník jako podnikatel či nikoli, je třeba přihlížet ke všem okolnostem vzniku závazkového vztahu, tedy například i k označení účastníků ve smlouvě údaji identifikujícími je jako podnikatele – identifikačním číslem či daňovým identifikačním číslem, jakož i k ujednání ve smlouvě, jakým právním režimem se jejich vztahy řídí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2869/2015, ze dne 23. 4. 2007, sp. zn. 32 Cdo 1138/2007, ze dne 20. 9. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1129/2008, ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1323/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 32 Odo 843/2005 , či ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2153/2010).
7. Jelikož obchodní zákoník neupravuje veškeré závazkové vztahy, do nichž podnikatelé vstupují, nelze jen z toho, že určitý závazkový vztah je upraven pouze v zákoníku občanském, vyvozovat, že jde o vztah občanskoprávní. Použití občanského zákoníku na vztahy ze smluv uzavřených mezi podnikateli se omezuje jen na zvláštní ustanovení daná občanským zákoníkem pro tento smluvní typ; ve všem, co pro daný smluvní typ není dáno zvláštní úpravou, platí obecná ustanovení daná pro obchodní závazkové vztahy obchodním zákoníkem. To platí i pro řešení otázky promlčení; vznikne-li ve vztazích mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu, řídí se tedy promlčení práva na jeho vydání právní úpravou obchodního zákoníku a promlčecí doba je čtyřletá podle ustanovení §397 obch. zák. (srov. rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Cdo 619/2002, uveřejněný pod č. 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek , rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4099/2011, ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2869/2015, či dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001 ).
8. Obsahuje-li obchodní zákoník v ustanoveních §387 až §408 kogentní a ucelenou úpravu problematiky promlčení, dopadající například i na bezdůvodné obohacení, je pak v obchodních závazkových vztazích vyloučeno použití ustanovení občanského zákoníku o promlčení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2251/99 ). Právní úprava promlčení v obchodním zákoníku má komplexní povahu, a ani ze skutečnosti, že obchodní zákoník výslovně neupravuje počátek běhu promlčecí doby a její délku, pokud jde o právo na vydání bezdůvodného obohacení, neplyne nutnost použití právní úpravy občanského zákoníku (jeho §107 ), nýbrž pouze to, že tyto otázky je zapotřebí řešit dle obecných ustanovení obchodního zákoníku o promlčení (dle jeho §391 a §397 ; srov. rozsudek sp. zn. 35 Cdo 619/2002, cit. výše). Jelikož obchodní zákoník je v poměru k občanskému zákoníku předpisem zvláštním, což platí i pro ustanovení §397 obch. zák. v poměru k ustanovení §107 obč. zák., použije se při řešení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích především právní úprava obsažená v obchodním zákoníku (srov. též dovolatelkou odkazovaný rozsudek sp. zn. 29 Odo 383/2001, cit. výše).
9. Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze skutkového zjištění, že právní předchůdce žalobců J. P. nabyl předmětná strojní zařízení smluvně od dodavatelských subjektů v právním postavení podnikatele vystupujícího pod firmou J. P. – T. (IČO XY) a podnikající dovolatelka (společnost s ručením omezeným – §2 odst. 2 písm. a/ obch. zák.) je od něj následně převzala a bez právního důvodu užívala za účelem provozování své podnikatelské činnosti (pneuservisu), uzavřel, že vztah mezi právním předchůdcem žalobců a dovolatelkou byl vztahem obchodním (§261 odst. 1 obch. zák.), pročež se promlčení uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení řídí ustanoveními §§387 a násl. obch. zák., nikterak se tím výše citované judikatuře (včetně té, na kterou odkazuje dovolatelka), na níž není důvodu čehokoliv měnit, nezpronevěřil. Byl-li pak nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého bezesmluvním užíváním předmětného strojního zařízení za dobu od listopadu 2002 uplatněn u soudu (§402 obch. zák.) ve čtyřleté promlčecí době ve smyslu ustanovení §397 obch. zák. (dne 4. 10. 2005), koresponduje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu plně též závěr odvolacího soudu o tom, že promlčen není.
10. Přípustnost dovolání nemůže založit ani výtka dovolatelky, že odvolací soud rozhodl o jiném nároku, než který byl uplatněn žalobou, jež vystihuje namítané vady řízení; ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, totiž dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.), přičemž toliko jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Uvedená výtka ostatně postrádá relevanci v situaci, kdy odvolací soud rozhodoval o totožném předmětu řízení, jenž byl skutkově vymezen již žalobou, založenou na tvrzeních, dle nichž žalovaná bez řádné úhrady užívala strojní zařízení pořízené právním předchůdcem žalobců, přičemž uplatněný nárok byl soudy následně oproti obsahu žaloby toliko odlišně právně kvalifikován.
11. Chybějící údaj o tom, v čem dovolatelka ve vztahu k argumentaci o dobrověrném bezplatném užívání předmětného strojního zařízení či o jeho dobrověrném nabytí, ať již od právního předchůdce žalobců či od dodavatelských subjektů, jež je na něj převedly, spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (absence vymezení otázky procesního nebo hmotného práva, o které by ohlašovala, že na jejím posouzení rozsudek odvolacího soudu závisel a odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být oproti dosavadní judikatuře posouzena jinak), je pak vadou dovolání, jež je v daném rozsahu činí neprojednatelným.
12. Kritika závěrů odvolacího soudu o absenci dobré víry dovolatelky představuje ostatně polemiku se skutkovými a nikoli právními závěry. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Jakkoliv přitom dovolatelka vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – výše řečenými výtkami zpochybňuje právě závěry skutkové, neboť jimi brojí proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím polemiky se skutkovými závěry odvolacího soudu tudíž ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
13. Na vyřešení otázky nabytí vlastnického práva k předmětnému strojnímu zařízení od nevlastníka (ve smyslu §446 obch. zák.) – dodavatelských subjektů, jež je nejprve převedly na právního předchůdce žalobců – rozsudek odvolacího soudu konečně nezávisí, jestliže tento uvedenou otázku neřešil, vyšel-li ze zjištění, že dovolatelka strojní zařízení bezesmluvně užívala, coby majetek náležející právnímu předchůdci žalobců.
14. Podané dovolání tedy – se zřetelem k výše vyřčenému – předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. nenaplňuje.
15. Napadá-li snad dovolatelka rozsudek odvolacího soudu též v nákladových výrocích, není dovolání v uvedeném rozsahu přípustné (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
16. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), její dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř).
17. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a k nákladům žalobkyň a) a d), které podaly v dovolacím řízení vyjádření, patří odměna advokáta ve výši po 9 808 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 24 098 Kč. Žalobcům b) a c) pak žádné účelně vynaložené náklady v dovolacím řízení nevznikly.
18. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 1. 2023
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu