ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.3930.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 3930/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce I.K. , zastoupeného JUDr. Radkem Foralem, advokátem se sídlem Napajedla, Masarykovo náměstí 220, proti žalovanému J. Š. , zastoupenému Mgr. Jarmilou Janků, advokátkou se sídlem Znojmo, Hakenova 21, o vyklizení nemovitostí a vydání bezdůvodného obohacení , vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 9 C 129/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2010, č. j. 17 Co 55/2007 – 339, takto:
I.Dovolání se odmítá .
II.Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši
4.926,-- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Radka Forala, advokáta se sídlem Napajedla, Masarykovo náměstí 220.
Odůvodnění:(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Žalobce se žalobou ze dne 13. 6. 2001 ve znění připuštěných změn domáhal, aby žalovaný vyklidil pozemky p. č. 1857, p. č. 1858, p. č. 1860, p. č. 1861 a p. č. 1862 v obci a k. ú. S. (dále „předmětné pozemky“), uhradil bezdůvodné obohacení za užívání těchto pozemků za období od 1. 1. 1997 do 31. 12. 2005 ve výši 7.553,20 Kč a zaplatil
5.000,-- Kč za užívání studny. Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 11. 10. 2006,
č. j. 9 C 129/2001 – 306, uložil žalovanému povinnost vyklidit předmětné pozemky a v částce 6.211,30 Kč vyhověl žalobě na vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětných pozemků; ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby
a o nákladech řízení. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 5. 2010,
č. j. 17 Co 55/2007 – 339, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, kterými bylo rozhodnuto o vyklizení předmětných pozemků a přiznána náhrada za užívání těchto pozemků (v této části se jedná o rozhodnutí potvrzující). Odvolací soud dále změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobci přiznal nárok 5.000,-- Kč za užívání studny (v této části se jedná o rozhodnutí měnící).
Podle §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím
50.000,-- Kč a v obchodních věcech 100.000,-- Kč; k příslušenství pohledávky
se přitom nepřihlíží. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je třeba přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o více nárocích, posoudit u každého nároku zvlášť a bez ohledu na to, zda byly uplatněny a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999,
sp. zn. 2 Cdon 376/96; dále pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003,
sp. zn. 32 Odo 133/2003). V posuzovaném případě odvolací soud rozhodl o nároku na vyklizení předmětných nemovitostí a o dvou peněžitých nárocích, z nichž však žádný nepřevyšuje 50.000,-- Kč. Dovolání proti výrokům, kterými bylo o těchto peněžitých nárocích rozhodnuto, proto nemůže být přípustné.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání proti výroku, kterým odvolací soud potvrdil povinnost žalovaného vyklidit předmětné nemovitosti. Jak již bylo uvedeno, v tomto rozsahu se jedná o rozhodnutí potvrzující a dovolání proti této části rozsudku odvolacího soudu tak může být shledáno přípustným jen při splnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má podle §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a)
a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Přípustným však podle uvedeného ustanovení není, neboť dovolatelem vznesené námitky nemohou založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Žalovaný v dovolání ze dne 30. 8. 2010 konkrétně namítal, že vzájemný poměr výměry pozemků není jediným kritériem pro posouzení vydržení, relevantní je charakter a účel nemovitosti, přičemž v posuzovaném případě se jednalo o mlýn s přístupem k vodě. Žalovaný v dovolání dále uvedl, že lze vydržet vlastnické právo i jen k části parcely a polemizoval s názorem odvolacího soudu, že studna je příslušenstvím pozemku, na kterém se nachází. Pokud odvolací soud shledal výrok soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut nárok ve výši 5.000,-- Kč, nesprávným, měl se zabývat i námitkou žalovaného ohledně věcného práva odpovídajícího věcnému břemeni čerpání vody ze studny. Podle názoru žalovaného nebyla doposud dovolacím soudem řešena právní otázka, zda může vzniknout nárok na vydání bezdůvodného obohacení za faktické užívání věci, k níž bylo vydrženo právo odpovídající věcnému břemeni.
Žalobce ve vyjádření k dovolání především uvedl, že v posuzované věci není řešena otázka zásadního právního významu a že věc byla rozhodnuta v souladu s konstantní judikaturou, dle které je třeba dobrou víru hodnotit objektivně. Žalobce se dále ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že studna je příslušenstvím pozemku, na kterém se nachází.
Podle §130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
Podle §134 odst. 1 obč. zák. se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
V posuzované věci není sporu o tom, že žalovaný na základě notářského zápisu ze dne 4. 8. 1972 (dále jen „notářský zápis“) nabyl od právních předchůdců žalobce do svého vlastnictví stavební parcelu č. 574, o výměře 692 m2 (dnes pozemek p. č. 1859), dům na této parcele č. p. 108 (dnes č. p. 137), pozemek p. č. 577 – zahradu o výměře 1386 m2 (dnes pozemek p. č. 1863) a sklep bez lisovny pod p. č. 567, vše v obci S.,
v k. ú. S. (dále „koupené nemovitosti“). Ze spisu dále plyne, že koupené nemovitosti
spolu s předmětnými pozemky p. č. 1857 (o výměře 1692 m2), p. č. 1858 (o výměře
2 087 m2), p. č. 1860 (o výměře 119 m2), p. č. 1861 (o výměře 1 178 m2) a p. č. 1862
(o výměře 1296 m2) tvoří areál tzv. N., který je ohraničen náletovými rostlinami a tvoří tak jeden celek, přičemž zdroj pitné vody se nachází na pozemku p. č. 1861. Pro posouzení věci je rozhodující, zda žalovaný byl v dobré víře, že kromě nemovitostí výslovně uvedených v notářském zápise nabyl i předmětné pozemky, resp. zda nabyl celý areál tzv. N. mlýna.
Především je třeba uvést, že dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu
(srov. např. rozsudek NS ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000) se dobrá víra musí vztahovat především k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. Pro posouzení dobré víry žalovaného tak nemůže hrát významnější roli jeho přání či úmysl koupit mlýn s přístupem k řece, pokud dle vůle vyjádřené v notářském zápise kupoval dům se zahradou a sklepem (ze spisu ostatně ani nevyplývá, že by žalovaný měl v úmyslu areál tzv. N. provozovat k jeho původnímu účelu, tj. jako mlýn).
Posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc náleží, což je nutný předpoklad vydržení, nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele musí být v dané věci posuzována i z toho hlediska, zda držitel při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl nebo mohl mít pochybnosti, že užívá i pozemek, jehož vlastnictví nenabyl. Pokud se nabyvatel nemovitostí chopí na základě právní skutečnosti způsobilé k nabytí vlastnického práva (v posuzované věci notářského zápisu) držby parcely, na kterou se tato právní skutečnost nevztahuje, nelze vyloučit, aby byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této parcely. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele a jeho dobré víry je v takovém případě i poměr plochy nabytého a skutečně drženého pozemku (nabytých a skutečně držených pozemků). Oprávněná držba se dokonce nemusí nutně opírat o existující právní titul; postačí, aby tu byl domnělý právní titul ( titulus putativus ), tedy jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí. Je možno shrnout, že dobrá víra se posuzuje podle objektivních společenských hledisek a nikoliv podle subjektivního přesvědčení držitele. Držitel je tedy v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem tehdy, pokud ani při obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém požadovat, nemohl mít pochybnosti o existenci drženého práva (srov. např. rozsudek NS ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/1999 a navazující judikaturu).
Jak dovolatel správně uvádí, pro posouzení dobré víry není jediným kritériem vzájemný poměr nabytých a skutečně držených pozemků, relevantní je i tvar pozemků či jejich umístění v terénu, význam hraje i společné oplocení nebo účel, ke kterému jsou nemovitosti užívány. Z hlediska běžné opatrnosti hraje roli i to, zda jsou nemovitosti nabývány za úplatu od cizí osoby, nebo je nabyvatel získává bezúplatně od nejbližších osob (srov. rozsudek NS ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004); i tato okolnost tak může být významná pro posouzení dobré víry nabyvatele. V posuzovaném případě se však žalovaný ujal držby pozemků o celkové výměře přes 8 000 m2, ačkoliv dle výslovného ujednání v notářském zápise koupil pouze nemovitosti o rozloze cca. 2 000 m2, přičemž v notářském zápise byl dále upozorněn na to, že pokud na LV č. 68 ve S. byli (sic) zapsány ještě další pozemky, vzdali se těchto pozemků podavatelé ve prospěch státu a příslušný list vlastnictví byl opraven . Za této situace sice lze připustit, že žalovaný mohl být s ohledem na svůj nízký věk a charakter předmětných nemovitostí subjektivně v dobré víře, že je vlastníkem celého areálu tzv. N., tato dobrá víra tu však nebyla se zřetelem ke všem okolnostem, protože žalovaný se ujal držby pozemků o cca. čtyřnásobné rozloze, než byly pozemky nabývané, navíc v notářském zápise byl výslovně upozorněn, že prodávající se vzdal části pozemku zapsaných na stejném listu vlastnictví ve prospěch státu a proto také tyto pozemky nemohou být předmětem kupní smlouvy. V posuzovaném případě se ani nejednalo o nabytí nemovitostí od blízké či alespoň žalovanému již dříve známé osoby. Z výše uvedeného plyne, že žalovaný pro nedostatek dobré víry nemohl vydržet předmětné nemovitosti a stát se vlastníkem celého areálu tzv. N... Pozemky, které žalovaný na základě notářského zápisu skutečně nabyl a které byly cca. čtvrtinou areálu tzv. N. sice nebyly od předmětných pozemků v terénu odděleny, nicméně pokud si žalovaný nijak neověřil, v jakém rozsahu areál tzv. N. vlastně nabyl, musel mít od počátku pochybnosti o tom, co mu náleží. Žalovaný tak od počátku nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, ačkoliv, jak již bylo řečeno, po celou dobu mohl být subjektivně přesvědčen, že mu patří celý areál.
S námitkami dovolatele, ze kterých se podává, že dovolatel považuje studnu za příslušenství domu, ani s jeho námitkou týkající se věcného práva věcného břemene čerpání vody ze studny, se dovolací soud meritorně nezabýval, protože tyto námitky se týkají výlučně odůvodnění výroku, kterým odvolací soud rozhodl o náhradě ve výši 5.000,-- Kč za užívání studny. Jak již bylo uvedeno výše, dovolání proti tomuto výroku je s ohledem na §237 odst. 2 o.s.ř. objektivně nepřípustné. Nad rámec odůvodnění je však možno připomenout, že v předmětném řízení byla otázka, zda studna nacházející se na pozemku p. č. 1861, je součástí tohoto pozemku, či příslušenstvím tohoto pozemku, nebo zda je příslušenstvím domu č. p. 108, vše v k. ú. S., posuzovaná pouze jako otázka předběžná a její zodpovězení bylo rozhodné pouze pro posouzení žalobcova nároku ve výši 5.000,-- Kč za užívání této studny. Jinými slovy, v předmětném řízení nebylo rozhodováno o samotném vlastnictví studny, případně o existenci věcných práv na ní váznoucích, přičemž tento spor není mezi účastníky v budoucnu vyloučen.
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz.
Z důvodů shora uvedených dovolací soud dospěl k závěru o nepřípustnosti dovolání. Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání žalovaného jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného soudem prvního stupně, dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalobci účelně vynaložené náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady se sestávají z odměny advokáta ve výši 3.805,-- Kč (§10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 4, §7 písm. d), §15, §14, §18 odst. 1 věta první vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,-- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), vše zvýšeno o DPH ve výši 20 %, celkem tedy 4.926,-- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 10. května 2011
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu