ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.408.2000.1
sp. zn. 28 Cdo 408/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání 1. A. Š., 2. P. Š., 3. I. N., 4. V. Š., a 5. A. L., zastoupených advokátkou, a o dovolání A. I. H., a B. B. B., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze 16.9.1999, sp.zn. 27 Co 676/98, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp.zn. 5 C 107/92 / žalobců A. Š., P. Š., I. N., V. Š., A. L., I. H. a B. B. proti žalovanému s. p. S. e. z., zastoupenému advokátkou, o uzavření dohody o vydání věcí, za účasti vedlejší účastnice A. M., takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Praze ze 16.9.1999, sp.zn. 27 Co 676/98, i rozsudek Okresního soudu Praha - východ z 20.10.1997, čj. 5 C 107/92-103.
II. Věc se vrací Okresnímu soudu Praha - východ k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - východ rozsudkem z 20.10.1997, čj. 5 C 107/92-103, zamítl žalobu žalobců, kterou se domáhali, aby žalovanému státnímu podniku bylo uloženo uzavřít s nimi dohodu o vydání hydroelektrárny čp. 803m2 v B. n. L. a s pozemky parc. č. 1598 / o výměře 747 m2 / a parc. č. 2702 /o výměře 838m2 /, zapsaných u Katastrálního úřadu P. na listu vlastnictví č. 873 pro katastrální území S. B. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovanému státnímu podniku na náhradě nákladů řízení 2.760 Kč do 10 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění tohoto rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že s ohledem na výsledky řízení v pravomocně skončeném řízení vedeném u Okresního soudu Praha - východ pod sp.zn. 6 C 117/92, jakož i vzhledem k výsledkům provedeného dokazování v projednávané právní věci / sp.zn. 5 C 107/92 Okresního soudu Praha - východ / dospěl soud k závěru, že k nabytí nemovitostí, uvedených v žalobě žalobců, státem došlo v souvislosti se znárodněním bývalé veřejné společnosti Š. a S., labská elektrárna ve S. B., mimo období 25.2.1948 - 1.1.1990, které je rozhodné pro uplatnění nároku podle ustanovení §1 a dalších ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Sodu prvního stupně byl také toho názoru, že žaloba žalobců v konečném znění žalobního nároku byla u soudu uplatněna po lhůtě stanovené v §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., takže nebyla podána u soudu do 1.4.1992, nýbrž až 25.3.1996.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Praze dne 16.9.1999 pod sp.zn. 27 Co 676/98. Rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem odvolacího soudu potvrzen ve výrocích rozsudku o zamítnutí žaloby a o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně na náhradu nákladů odvolacího řízení žalovanému státnímu podniku 575 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobci a vedlejší účastnicí A. M. nemá nikdo z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Byl zamítnut návrh na připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění svého rozsudku uváděl odvolací soud, že odvolání žalobců neshledal důvodným. Odvolací soud posoudil žalobce jako oprávněné osoby podle ustanovení §3 odst. 1 a4 zákona č. 87/1991 Sb., které také včas učinili výzvu k vydání nemovitostí i včas podali žalobu u soudu ve lhůtě uvedené v ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud byl také toho názoru, že žalovaný státní podnik S. e. z. je v daném případě povinnou osobou podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Měl za to, že v daném případě došlo ke znárodnění veřejné společnosti \" Š. a S., labská elektrárna ve S. B.\" mimo rozhodné období, které má na zřeteli ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Odvolací soud nepokládal za rozhodné tvrzení žalobců, že znárodněné nemovitosti přešly v daném případě na stát až 6.3.1952, kdy byl přechod těchto nemovitých věcí zapsán do pozemkové knihy ; poukazoval na to, že na případy znárodnění zestátněním nedopadalo ustanovení §431 obecného zákoníku občanského z roku 1811 co do způsobu odevzdání nemovitých věcí zápisem do veřejných knih, tedy až provedením intabulace do pozemkové knihy ; v takovém případě následný zápis tohoto přechodu vlastnictví v pozemkové knize neměl již vliv na dobu nabytí vlastnictví státem. Odvolací soud poukazoval dále na to, že tu došlo ke znárodnění již uvedeného energetického zařízení zestátněním podle ustanovení §1 odst. 1 bod 2 dekretu č. 101/1945 Sb. a podle vyhlášky ministra průmyslu z 27.12.1945 č. 1139, uveřejněné v Úředním listu I v částce 77, na straně 906 ; v této vyhlášce bylo stanoveno, že firma \" Š. a S., mlýn a labská elektrárna ve S. B.\" se stává znárodněním vlastnictvím československého státu a byl zřízen národní podnik Východočeské elektrárny, do něhož byla ke dni 1.1.1946 převedena majetková podstata znárodněného podniku \" Š. a S.\" ; ke znárodnění zestátněním tu došlo ze zákona podle dekretu č. 100/1945 Sb., a to dnem 27.10.1945. Pokud žalobci namítali, že uvedením pojmu \"mlýn\" do vyhlášky o znárodnění došlo tak vlastně ke znárodnění neexistující firmy, neshledal odvolací soud tuto námitku důvodnou. Proto dovolací soud potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé jako správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu, stejně jako výrok téhož rozsudku o nákladech řízení před soudem prvního stupně.
Výrok o nákladech odvolacího řízení odůvodnil odvolací soud ustanoveními §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Výrok o zamítnutí návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu učinil odvolací soud z toho důvodu, že žalobci zdůrazňované právní otázky, zda se totiž na projednávaný případ vztahuje zákon č. 87/1991 Sb., zda má právní význam nesprávné označení firmy ve vyhlášce, jíž byl majetek znárodněn, a zda v daném případě došlo ke změně žalobního návrhu nebo jen k odstranění nepřesnosti žalobního návrhu, nepokládal odvolací soud za otázky zásadního právního významu po právní stránce.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátům, kteří účastníky v řízení zastupovali, ve dnech 3. až 12.11.1999 a dovolání ze strany žalobců A. Š., P. Š., I. N., V. Š. a A. L. bylo podáno u Okresního soudu Praha - východ dne 3.12.1999 a dovolání žalobců I. H. a B. B. bylo podáno na poště v pondělí 13.12.1999, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení §24 odst. 1 občanského soudního řádu s přihlédnutím k ustanovení §57 odst. 2 občanského soudního řádu / ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./.
Všichni uvedení dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelé poukazovali co do přípustnosti svého dovolání na ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci / §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu / ; dovolatelky I. H. a B. B. měly ještě za to, že je tu dán i dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm c/ občanského soudního řádu, totiž že rozsudek odvolacího soudu nevychází ze skutkového stavu, jenž by měl v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelé A. Š., P. Š., I. N., V. Š. a A. L. trvali na tom, že v daném případě nemohlo dojít ke znárodnění, když tu byl znárodněn podnik, který neexistoval, protože neexistovala firma \" Š. a S., mlýn a labská elektrárna ve S. B.\"nýbrž firma \"Š. a S., labská elektrárna ve S. B.\". Jelikož za těchto okolností stát nakládal s majetkem uvedené firmy jako vlastník a toto vlastnické právo si dal dnem 6.3.1952 vyznačit i v pozemkové knize, pak se tohoto majetku zmocnil bez právního důvodu; k přechodu vlastnictví tu došlo, podle názoru uvedených dovolatelů, právě až tímto zápisem do pozemkové knihy dne 6.3.1952, tedy v rozhodné době podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. / 25.2.1948 - 1.1. 1990/, když listinami zakládajícími vlastnické právo státu tu byl výměr Ministerstva průmyslu z 3.8.1949 č. 1266 11/49-V-IV/2, vyhláška Ministerstva průmyslu z 19.7.1949 č. 1851 a výměr Ministerstva paliv a energetiky z 27.12.1951 č. 722-013 a odkazováno tu bylo na ustanovení §10, §11 a §48 zákona č. 103/1950 Sb., nikoliv na dekret č. 100/1945 Sb. Uvedení dovolatelé zdůrazňovali dále, že v daném případě za provedené znárodnění nebyla poskytnuta náhrada a proto v této souvislosti poukazovali na právní závěry nálezu Ústavního soudu ČR, II. ÚS 192/1996 ohledně aplikace ustanovení §2 odst. 3 a §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. na případy tohoto druhu.
Dovolatelky I. H. a B. B. ve svém dovolání zdůrazňovaly, že odvolací soud neprovedl ve věci žádné dokazování, neprovedl správná skutková zjištění a věc nesprávně právně posoudil; odvolací soud pouze převzal skutkové a právní závěry učiněné v jiné právní věci, jež byla vedena u Okresního soudu Praha - východ pod sp.zn. 6 C 117/192 . Uvedené dovolatelky vyslovovaly názor, že výměr o určení rozsahu znárodnění ze dne 3.8.1949 byl majetkovou křivdou ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., protože k němu došlo v rozhodném období, přičemž šlo o výměr, který nebyl vydán oprávněnou osobou, a za znárodnění nebyla poskytnuta náhrada, takže tu došlo k postupu porušujícímu obecně uznávaná práva a svobody ve smyslu ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Dovolatelky I. H. a B. B. také byly toho názoru, že tu došlo ke znárodnění nesprávně označené firmy, když název znárodňované firmy byl označen jako \"Š. a S., mlýn a labská elektrárna ve S. B.\", třebaže tu o žádný podnik s mlýnem nešlo; tímto nesprávným postupem nemohlo tedy, podle názoru uvedených dovolatelek, dojít k odnětí vlastnického práva k nemovitostem uváděným v žalobě žalobců. Tyto dovolatelky rovněž poukazovaly na právní závěry nálezu Ústavního soudu ČR z 22.10.1997, II. ÚS 192/92.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů / tj. zejména podle ustanovení občanského soudního řádu - zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./.
Podle ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu / v již citovaném znění / nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III.ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 /usnesení / ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl vysloven právní závěr, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 22.10.1997, II.ÚS 192/96, uveřejněném pod č. 129 ve svazku 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat tento právní názor : \" V případě §2 odst. 3, věta druhá, zákona č. 87/1991 Sb. jde o titul spadající pod postupy porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody / §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb./, avšak nikoli pro samotný akt znárodnění, ale pro prvek neposkytnutí náhrady, jenž je vázán prvkem protiprávnosti, který zakládá porušení obecně uznávaných lidských práv a svobod, jak to má na zřeteli zákon č. 87/1991 Sb.\".
Z tohoto citovaného právního závěru, obsaženého v nálezu Ústavního soudu ČR z 22.10.1997, II. ÚS 192/96, který byl uveřejněn ve svazku 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR / ročník 1997 - III.díl /, v daném případě odvolací soud ve svém rozsudku ze 16.9.1999 / sp.zn. 27 Co 676/98 Krajského soudu v Praze / nevycházel a aplikoval spíše závěry z rozsudku dovolacího soudu již z 5.9.1996, týkajícího se pravomocného rozsudku v právní věci, jež byla vedena u Okresního soudu Praha - východ pod sp.zn. 6 C 117/92. V tomto smyslu tedy bylo nutno právní názor obsažený v rozsudku uváděného odvolacího soudu ze 16.9.1999 považovat ve smyslu citovaného nálezu Ústavního soudu ČR z 22.10.1997, II. ÚS 192/96, za odchýlení se od ustálené judikatury / viz k tomu již citovaný závěr z usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III.ÚS 181/95 /. Proto dovolací soud ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řád / ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./ dospěl k závěru, že dovolání dovolatelů v daném případě je třeba považovat za dovolání přípustné.
Z dovolateli uváděných dovolacích důvodů neshledal dovolací soud, že by tu byl dán dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ občanského soudního řádu / ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./, protože rozhodnutí odvolacího soudu nevycházelo ze skutkového zjištění, jež by nemělo v podstatné části oporu v dokazování; odvolací soud nevzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, anebo že by nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která by bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývala / viz k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /.
Bylo však nutno přisvědčit názoru dovolatelů, že tu byl dán dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm, d/ občanského soudního řádu / ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./, že totiž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud neaplikoval na projednávanou právní věc ustanovení §2 odst. 3, věta druhá, zákona č. 87/1991 Sb. a ustanovení §2 odst. 1 písm. c/ téhož zákona a nevycházel tedy z výkladových právních závěrů obsažených v již citovaném nálezu Ústavního soudu ČR z 22.10.1997, II. ÚS 192/96. Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu / v již citovaném znění / může totiž spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis nebo v tom, že si použitý právní předpis nesprávně vyloží / viz k tomu z rozhodnutí uveřejněné pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 (45) /.
Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu / ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./.
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně z 20.10.1997 / čj. 5 C 107/92-103 Okresního soudu Praha - východ /, zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení / §243b odst. 2 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./.V tomto dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu / viz §243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu v již citovaném znění / ; tedy po objasnění otázky poskytnutí či neposkytnutí náhrady za znárodnění posoudí projednávanou právní věc se zřetelem na aplikaci a výklad ustanovení §2 odst. 3, věta druhá, a §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb., vyjádřený již v citovaném nálezu Ústavního soudu ČR z 22.10.1997, II.ÚS 192/96.
V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího / §243d odst. 1, věta třetí, občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. března 2001
JUDr. Milan P o k o r n ý, CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová