ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.4238.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 4238/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně RNDr. E. K. , zastoupené Mgr. Ing. Davidem Černým, advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská 32, proti žalovaným 1. MUDr. J. B. , zastoupenému JUDr. Michalem Říhou, advokátem se sídlem v Praze 5, Ke Klimentce 2186/15, a 2. M. B. , o zaplacení částky 509.971,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 56 C 437/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2010, č. j. 11 Co 194/2010-132, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2010, č. j. 11 Co 194/2010-132, se vyjma části jeho výroku I., jíž byl co do částky 88.000,- Kč s příslušenstvím potvrzen výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 1. 2010, č. j. 56 C 437/2008-82, zrušuje a věc se vrací v daném rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 12. 1. 2010, č. j. 56 C 437/2008-82, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 482.261,60 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 251.733,40 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. - V.). Žalovanou částku žalobkyně vymezila jako bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalovaných užíváním souboru místností v jejím vlastnictví. Žalovaní tyto místnosti užívali jako byt na základě smlouvy o nájmu bytu, jež však byla v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 47/2005 shledána absolutně neplatnou pro nemožnost plnění, jelikož předmětné místnosti nebyly řádně zkolaudovány jako byt. Rozsudkem v uvedeném řízení vyneseným byla žalovaným uložena povinnost místnosti vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku, jež nastala dne 30. 3. 2007. Žalovaní však místnosti vyklidili až dne 7. 7. 2008. V tomto řízení požadované bezdůvodné obohacení mělo odpovídat obvyklému nájemnému za užívání daných prostor v období od 1. 1. 2007 do 7. 7. 2008. Soud převzal závěr o neplatnosti nájemní smlouvy učiněný v řízení o vyklizení a nárok žalobkyně posoudil podle §451 a násl. obč. zák. Přihlédl současně k tomu, že absolutní neplatnost nájemní smlouvy byla způsobena zejména žalobkyní, jež byt pronajala, ačkoliv věděla, že nebyl řádně zkolaudován, a ani následně jej neuvedla do souladu se smlouvou, přičemž za jeho užívání inkasovala platby odpovídající smluvnímu ujednání účastníků. Za těchto okolností je třeba požadavek žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení za dobu předcházející dni, k němuž se žalovaní měli z bytu vystěhovat, považovat za odporující dobrým mravům. Soud tedy přiznal žalobkyni právo na vydání bezdůvodného obohacení pouze za období od 15. 4. 2007 do 7. 7. 2008. Výši bezdůvodného obohacení pak stanovil volnou úvahou dle §136 o. s. ř. učiněnou s přihlédnutím ke znalcem určené výši obvyklého nájemného za užívání předmětného souboru místností. Podotknul dále, že nezkolaudování předmětného souboru místností jako bytu nemohlo vést ke kvalitativnímu rozdílu v užívání, jež by odůvodňoval stanovit náhradu za užívání v jiné než obvyklé výši. Po zohlednění plateb žalovanými provedených ve prospěch žalobkyně za užívání bytu uložil žalovaným žalobkyni zaplatit v záhlaví uvedenou částku.
K odvolání všech účastníků přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž rozsudkem ze dne 22. září 2010, č. j. 11 Co 194/2010-132, ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně co do částky 394.261,60 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu zamítl, ve zbytku tohoto výroku jej potvrdil (výrok I.), v zamítavém výroku II. ohledně částky 115.710,- Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III., IV. a V.). Odvolací soud označil skutková zjištění soudu prvního stupně za správná. Ztotožnil se i s jeho závěrem o posouzení věci dle ustanovení o bezdůvodném obohacení, jakož i se stanovením výše bezdůvodného obohacení volnou úvahou dle §136 o. s. ř. pouze za období následující po datu vykonatelnosti rozsudku o vyklizení předmětných prostor. Věděla-li žalobkyně v době uzavírání smlouvy o tom, že daný soubor místností nebyl kolaudován jako byt, je požadavek žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení za období tomuto datu předcházející třeba považovat za odporující dobrým mravům. Odvolací námitce, že o této skutečnosti žalobkyně nevěděla, nelze přiznat opodstatnění, neboť její povinností jako vlastnice pronajímaných prostor vůči svému smluvnímu partnerovi bylo uvedení všech podstatných a pravdivých skutečností týkajících se pronájmu těchto místností. K tíži žalovaných přitom nemůže jít, že si smluvní strany nebyly vědomi toho, že tato okolnost způsobuje neplatnost smlouvy. Za daných okolností přitom není rozhodné, kdy se o těchto skutečnostech dozvěděli žalovaní. Odvolací soud dále vyslovil nesouhlas s názorem soudu prvního stupně, dle nějž případná právní vada místností nemůže mít vliv na užívání místností, podotknul, že úhrada za užívání předmětných prostor jako nebytových by musela být vyšší než v případě prostor bytových. Při posouzení výše bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalovaných po uplynutí lhůty k vyklizení místností do samotného vyklizení soud přihlédl k tomu, že neplatnost nájemní smlouvy lze klást k tíži především žalobkyni, i k tomu, že žalovaní zavčas nedostáli povinnosti uložené soudem, a úvahou dle §136 o. s. ř. stanovil výši bezdůvodného obohacení v částce zhruba odpovídající dvounásobku sjednaného měsíčního nájmu. Uložil tedy žalovaným zaplatit žalobkyni dalších 6.000,- Kč měsíčně nad rámec toho, co žalobkyni průběžně platili, celkem tedy 88.000,- Kč. V této částce tak byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku potvrzen, ve zbylé přisouzené částce přistoupil odvolací soud změnou rozsudku k zamítnutí žaloby. Jako správný byl potvrzen i zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvého stupně.
Proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, jakož i proti potvrzujícímu výroku II. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání proti prve uvedenému výroku rozsudku odvolacího soudu dovolatelka dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., důvodnost pak spatřuje v nesprávném právním posouzení věci a nedostatcích ve skutkových zjištěních. V případě druhého z napadených výroků vyplývá dle dovolatelky přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost z nesprávného právního posouzení věci. Dovolatelka předně odvolacímu soudu vytkla nedostatečnou podloženost úvah týkajících se stanovení bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající zhruba dvojnásobku posledně dohodnuté a akceptované úhrady za užívání bytu a poukázala na to, že mezi účastníky nedošlo k žádné dohodě o úhradě nájemného, jelikož žalovaní platili správcovskou společností předepsané (valorizované) regulované nájemné. Dovolatelka dále odmítla úvahu, dle níž právě ona zavinila neplatnost smlouvy, současně však podotkla, že i v případě, že by tomu tak bylo, nelze přehlédnout, že žalovaným bylo vyklizení předmětných prostor uloženo pravomocným rozhodnutím soudu. Nesplnili-li žalovaní zavčas tuto povinnost, měli by nést následky svého jednání. Zdůraznila, že odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně nepředestřel žádné přesvědčivé odůvodnění úvah týkajících se výše bezdůvodného obohacení. Úvaha soudu ve smyslu §136 o. s. ř. nemůže být činěna bez určitého kvantitativního posouzení základních souvislostí, jež však v rozsudku odvolacího soudu absentuje. Výše bezdůvodného obohacení stanovená odvolacím soudem postrádá dle dovolatelky jakýkoliv racionální základ a nemá žádný vztah k prospěchu, jehož se žalovaným na její úkor dostalo. Dle dovolatelky je třeba přihlédnout k tomu, že žalovaní prostory užívali k bydlení, aniž by kvalitu bydlení mohla zhoršovat okolnost, že soubor místností nebyl jako byt kolaudován. Při stanovení výše jimi nabytého majetkového prospěchu je nutno zohlednit, jakou částku by v daném místě a čase museli žalovaní vynaložit na uspokojení své bytové potřeby. Dle dovolatelky tedy mělo být bezdůvodné obohacení stanoveno ve výši obvyklého nájemného.
Za mylné označila dovolatelka úvahy, o něž se opírá potvrzující výrok II. rozsudku odvolacího soudu. Připomněla, že předložila dohodu o narovnání ze dne 30. 11. 1998, z níž vyplývá, že o skutečnosti, že předmět nájemní smlouvy nebyl ke dni uzavření nájemní smlouvy zkolaudován, věděli všichni její účastníci, tedy i první žalovaný. Tato dohoda byla uzavřena současně s nájemní smlouvou a účastníci se v ní zavázali činit veškeré nezbytné úkony směřující k tomu, aby stav faktický byl uveden do souladu se stavem administrativním, a dohodli se na vzájemném poskytnutí veškeré nezbytné součinnosti ke zdárnému ukončení příslušného stavebního řízení. Účastníci nájemní smlouvy na straně nájemců však žalobkyni žádnou potřebnou součinnost k rekolaudaci neposkytli a žalobkyni navzdory jejím opakovaným žádostem do bytu nevpustili. Rovněž úvaha odvolacího soudu, dle níž nemůže jít k tíži žalovaných, že účastníci si nebyli vědomi toho, že nezkolaudování bytu zakládá neplatnost smlouvy, uzavíral-li za žalobkyni smlouvu právník, postrádá oporu v provedeném dokazování. Za dovolatelku nájemní smlouvu právník neuzavíral, naopak s nájemní smlouvou současně uzavíraná dohoda o narovnání byla sepsána právním zástupcem nájemců. Případné zavinění neplatnosti smlouvy je nutno přičíst k tíži všem účastníkům smlouvy. Předložená dohoda o narovnání svědčí o tom, že dovolatelka účastníky nájemní smlouvy seznámila se všemi podstatnými skutečnostmi týkajícími se pronájmu předmětných nemovitostí. Nevědomost dovolatelky o tom, že neplatnost smlouvy způsobuje okolnost, že předmět nájmu není zkolaudován jako byt, dokládá i to, že se původně u soudu domáhala přivolení k výpovědi z nájmu bytu, a až poté, co v řízení vyšlo najevo, že předmět nájmu není jako byt zkolaudován, došlo ke změně žaloby tak, že se žalobkyně nadále domáhala vyklizení předmětných místností. Nejpozději v den, kdy byla připuštěna změna žaloby, tj. dne 27. 4. 2006, se žalovaní dozvěděli, že „byt“ užívali na základě neplatné smlouvy a od tohoto okamžiku nemohli být v dobré víře, že jím svědčí právo nájmu. Za těchto okolností nemůže dle dovolatelky obstát závěr o rozporu nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení za dobu od 1. 1. 2007 do 14. 4. 2007 s dobrými mravy. Pokud žalovaní i po výzvě žalobkyně k vyklizení místností pokračovali v jejich užívání, činili tak s rizikem, že žalobkyně po nich může požadovat vydání bezdůvodného obohacení ve výši obvyklého nájemného.
Dovolatelka dále vyslovila pochybnosti o správnosti výroku III. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, ač se žalobkyni podařilo prokázat, že její nárok je co do základu po právu, a rozhodnutí o jeho výši plně záviselo na úvaze soudu dle §136 o. s. ř. Za těchto okolností bylo na místě postupovat dle §142 odst. 3 o. s. ř. a nikoliv dle §142 odst. 2 o. s. ř. Dovolatelka poukázala na nesprávné stanovení poměrů úspěšnosti stran ve výpočtu výše náhrady odvolacím soudem a na to, že jí bylo uloženo zaplatit DPH ve vztahu k oběma žalovaným, ač plátcem DPH byl pouze právní zástupce prvého žalovaného. Tyto argumenty tedy vedly dovolatelku k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
První žalovaný ve svém vyjádření k dovolání zpochybnil opodstatnění argumentů žalobkyně a navrhl, aby Nejvyšší soud přistoupil k odmítnutí, popřípadě zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
V části, v jaké byl rozsudkem odvolacího soudu změněn rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. tak, že žaloba byla v částce 394.261,60 Kč s příslušenstvím zamítnuta, je přípustnost dovolání dána ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Argumentům zpochybňujícím správnost úvah, na základě nichž odvolací soud přistoupil v naznačeném rozsahu ke změně prvostupňového rozhodnutí, současně nelze upřít opodstatnění. Nejvyšší soud se opakovaně vyslovoval k podmínkám aplikovatelnosti tzv. volné úvahy dle §136 o. s. ř. v tom smyslu, že tuto úvahu je možné činit pouze na základě zjištění a zhodnocení takových skutečností, jež soudu umožní založit svůj závěr na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3768/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2601/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2203/2010). Volnost, již tímto ustanovením zákonodárce dává soudu k tomu, aby bylo možno rozhodnout i o obtížně vyčíslitelných nárocích, by se neměla přeměnit na pouhou hru s čísly, která postrádá jakoukoliv logickou provázanost se skutkovými okolnostmi, z nichž je dovozována právo na určité peněžité plnění, a to především, jsou-li k dispozici alespoň nějaké údaje, o něž soud může své úvahy opřít a na základě nichž je možno učinit přinejmenším zčásti určité vyčíslení požadovaného nároku. V takovémto postupu by bylo možno spatřovat prvky libovůle, jež by mohla být pokládána za nepřípustný zásah do práv účastníků. Uvedl-li odvolací soud, že s ohledem na zavinění neplatnosti nájemní smlouvy žalobkyní a okolnost, že žalovaní nevyklidili byt v souladu s rozhodnutím soudu, je třeba v souladu s §136 o. s. ř. a §3 obč. zák. určit bezdůvodného obohacení vzniklé na straně žalovaných ve výši zhruba dvojnásobku posledně dohodnuté a akceptované úhrady za užívání předmětných prostor, aniž by tyto své úvahy nějak blíže vysvětlil a ozřejmil, proč je za těchto okolností na místě dovozovat výši bezdůvodného obohacení na straně žalovaných právě v této částce, pak jeho závěr nemůže obstát jako správný. V případě bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním bytových či nebytových prostor je za obecné kritérium pro vyčíslení bezdůvodného obohacení zpravidla považována částka odpovídající nájemnému obvykle vynakládanému v daném místě a čase na užívání obdobných prostor (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 53, sešit 8/2000), z čehož ve svém rozhodování vyšel i soud prvního stupně. Ačkoliv je zcela v dispozici soudu, aby při posuzování důvodnosti žalovaného nároku přihlédl i k jiným kritériím a specifikům dané situace, měl by být i těmto okolnostem dán určitý kvantifikovatelný rámec tak, aby bylo zcela zřejmé, jaké úvahy a výpočty vedly soud právě k přiznání určité částky. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí sice blíže zabýval charakterem právní vady předmětných místností, neobjasnil však, jak a zda vůbec by se tato skutečnost měla odrazit v projednávané věci při vyčíslení výše bezdůvodného obohacení. Nedostatečná podloženost úvahy soudu činěné dle §136 o. s. ř. tedy brání tomu, aby mohl měnící výrok rozhodnutí odvolacího soudu obstát jako správný. Dovolání tedy v tomto rozsahu nelze upřít důvodnost.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvého stupně. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není v tomto rozsahu měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
V daném případě lze přiznat zásadní právní význam otázce odepření práva na vydání bezdůvodného obohacení pro rozpor s dobrými mravy, při jejímž posouzení se soudy obou stupňů odchýlily od výkladu příslušných ustanovení obsaženého v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu. Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu úvaha, zda výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy, se vždy odvíjí od okolností konkrétního případu; její zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla aplikovatelného na jiné obdobné případy, je zpravidla vyloučeno, neboť použití §3 odst. 1 obč. zák. je v každém jednotlivém případě podloženo zcela konkrétními zjištěními, z nichž plyne, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 33 Odo 337/2006). Tato úzká provázanost ustanovení §3 obč. zák. s konkrétními skutkovými okolnostmi obvykle vylučuje, aby posouzení rozporu s dobrými mravy mohlo představovat otázku zásadního právního významu ve smyslu výše uvedeného ustanovení. Přesto se v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ustálily aplikační limity pro použití §3 obč. zák. bránící svévolnému uplatnění tohoto ustanovení. Tyto limity vyjadřují především nutnost náležitě podloženého, jasného a přesvědčivého závěru o rozporu výkonu práva s dobrými mravy (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 53/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4157/2008), jejich překročení pak je možno považovat za rozpor s výkladem tohoto ustanovení obsaženým v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, a je z něj možno dovozovat přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud přitom předesílá, že se v souladu s výše citovanými ustanoveními §237 odst. 3 a §241a odst. 3 o. s. ř. při posuzovaní naznačené otázky nemohl zabývat námitkami dovolatelky týkajícími se správnosti konkrétních skutkových zjištění, na nichž soudy svůj závěr o rozporu s dobrými mravy učinily.
Při posuzovaní vztahů z bezdůvodného obohacení především nelze odhlížet od toho, že vztah z bezdůvodného obohacení je objektivního charakteru, jenž vzniká v zákonem předvídaných situacích (vypočtených v ustanovení §451 a §454 obč. zák.) bez ohledu na to, komu lze klást k tíži okolnosti, od nichž se vznik tohoto vztahu odvíjí. Nejeví se přitom případným za pomoci jiných zákonných ustanovení bez dalšího vkládat do tohoto vztahu prvky, které jeho výslovná právní úprava neobsahuje, a negovat tak do jisté míry jeho podstatu směřující k tomu, aby se nikdo neobohacoval na úkor druhého bez právem aprobovaného důvodu (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 383/05). Ostatně zavinění neplatnosti právního úkonu může v souladu s ustanovením §42 obč. zák. být důvodem vzniku specifického odpovědnostního vztahu za škodu takto vzniklou. Institut dobrých mravů dle §3 obč. zák. pak představuje korektiv výkonu práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů, neměl by však sloužit jako pouhý prostředek vpravování subjektivního prvku tam, kde jej zákonodárce nezamýšlel učinit součástí úpravy určitých právních vztahů. Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, odepřel žalobkyni právo na vydání bezdůvodného obohacení za období do uplynutí lhůty ke splnění soudem uložené povinnosti k vyklizení prostor na základě úvahy, že bylo na žalobkyni, aby si při uzavírání nájemní smlouvy byla vědoma skutečností týkajících se její platnosti. Rozpor s dobrými mravy odvolací soud dovozuje pouze z toho, že dovolatelka, ač si měla být vědoma okolností podmiňujících platnost smlouvy, přistoupila neobezřetně k uzavření nájemní smlouvy a v podstatě svým nedbalým postupem k naplnění předpokladů uzavření platné smlouvy zavdala příčinu ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaných, přičemž není rozhodné, kdy se o kolaudačním stavu místností dozvěděli žalovaní. Odvolací soud tedy v zásadě ztotožňuje rozpor s dobrými mravy se zaviněním neplatnosti právního úkonu. Takto zúžený pohled na věc se však jeví být jen obtížně akceptovatelným. K otázce posouzení rozporu s dobrými mravy Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že při výkladu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. a stanovení, kdy se výkon práva dostává do rozporu s dobrými mravy, je třeba vyjít z toho, že jde o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a je přenecháno úvaze soudu, aby ji podle svého pečlivého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil na základě všech rozhodných skutečností a přihlédl k veškerým konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období i k jejich tehdejší situaci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 53/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3226/2009). Nejvyšší soud tedy opakovaně vyzdvihnul důležitost komplexnosti zhodnocení veškerých skutkových okolností, bez níž nelze závěr o rozporu výkonu práva s dobrými mravy učinit. Míní-li soud s ohledem na rozpor s dobrými mravy odepřít žalované právo na vydání bezdůvodného obohacení, pak by se měl zabývat veškerými relevantními okolnostmi vzniku bezdůvodného obohacení, a nikoliv bez dalšího ztotožnit rozpor s dobrými mravy se zaviněním neplatnosti právního úkonu, coby okolnosti, jež apriori pro vznik vztahu z bezdůvodného obohacení není rozhodující. Třebaže nelze vyloučit, že by pochybení jedné smluvní strany při uzavírání smlouvy mohlo být v určitých případech tak zásadního rázu, že by pro něj bylo možno považovat právo této smluvní strany na vydání bezdůvodného obohacení za nemravné, je zapotřebí, aby v takovém případě bylo náležitě vysvětleno, proč je s přihlédnutím k dalším okolnostem týkajícím se vztahu z bezdůvodného obohacení právě tato skutečnost natolik zásadní, že lze pro ni odepřít výkon za zákona vzniklého práva. Založil-li tedy odvolací soud svou úvahu o rozporu práva dovolatelky s dobrými mravy výlučně na tom, že právě jí lze klást k tíži, že byla uzavřena absolutně neplatná smlouva, aniž by současně objasnil, proč je zrovna tato okolnost v celkovém kontextu daného vztahu klíčová pro posouzení, zda je dovolatelce možno přiznat žalované právo, nemůže jeho rozhodnutí obstát jako správné ani v tomto směru.
Protože právní posouzení věci provedené odvolacím soudem považoval Nejvyšší soud za nesprávné, shledal dovolání důvodným, podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, a odst. 3 o. s. ř. zrušil v napadeném rozsahu, jakož i v akcesorických nákladových výrocích (jež se však s ohledem na svou nemeritorní povahu nemohou stát samostatným předmětem dovolacího přezkumu) rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. května 2012
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu