ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.425.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 425/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce I. R. , zastoupeného JUDr. Alešem Kolářem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská 29, a s místem pro doručování Praha 3, Přemyslovská 28, proti žalované České republice – Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42/390, o zaplacení částky 21,860.025,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 284/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2009, č. j. 11 Co 49/2009-82, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 23. září 2008, č. j. 13 C 284/2005-60, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby bylo žalované uloženo zaplatit mu částku 21,860.025,- Kč, zastavil řízení ohledně částky 3,592.642,- Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalovanou částku žalobce vymezil jako škodu, jež mu vznikla nesprávným úředním postupem orgánů České republiky v rámci privatizace „provozovny Dům služeb Dubeč,“ neboť státní orgány ztěžovaly žalobci řádné nabytí vlastnického práva k uvedené provozovně a realizaci jeho podnikatelského záměru. K žádosti žalobce bylo privatizační komisí rozhodnuto o prodeji uvedené jednotky mimo aukci žalobci, jemuž byla uložena povinnost zaplatit kupní cenu na účet Ministerstva pro správu národního majetku. Žalobce uzavřel dne 23. 10. 1991 kupní smlouvu s tehdejším vlastníkem (držitelem) nemovitostí OPS (Obvodním podnikem služeb) Uhříněves, jejíž registrace však byla rozhodnutím Státního notářství pro Prahu 10 zamítnuta s tím, že vlastníkem ve smlouvě uvedených pozemkových parcel není OPS Uhříněves, ale stát. Žalobci se až posléze podařilo získat od žalované dopis datovaný dnem 20. 10. 1995, na základě nějž Katastrální úřad Praha město zapsal záznamem existenci vlastnického práva žalobce i k předmětným parcelám, takže žalobce je veden jako jejich vlastník od roku 1996. Již v roce 1991 však žalobce měl připraven podnikatelský záměr, jenž kvůli pochybení privatizační komise nemohl realizovat. Jeho situaci pak zkomplikovalo i to, že v roce 1995 podal Místní úřad Praha Dubeč proti žalobci žalobu o neplatnosti kupní smlouvy, později změněnou na žalobu na určení vlastnictví k pozemkům, jež však byla zamítnuta. Po skončení tohoto sporu podala žalobu na určení svého vlastnického práva Česká republika – Ministerstvo financí, toto řízení však skončilo zpětvzetím žaloby, neboť stát uznal vlastnické právo žalobce. Soudní řízení byla další příčinou toho, že žalobce neuskutečnil svůj záměr zřídit na předmětných pozemcích opravnu automobilů, neboť se nemohl prokázat nabývacím titulem k pozemkům svým potenciálním smluvním partnerům a volné dispozici s pozemky bránila tzv. plomba v katastru nemovitostí. Obvodní soud uvedl, že úkony státu učiněné před 15. 5. 1998 je v souladu s přechodným ustanovením §36 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), třeba posoudit podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Za výkon státní moci ve smyslu tohoto zákona nelze považovat nakládání se státním majetkem, a to ani v případě, že při něm dojde k porušení stanovených pravidel. Úkony státu při tzv. malé privatizaci podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, jsou úkony činěné státem jako vlastníkem, a nejsou tudíž nesprávným úředním postupem. Žalobcem uvedené rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 10 přitom nebylo zrušeno, a není tak naplněna základní podmínka pro uplatnění nároku na náhradu škody vzniklé tímto rozhodnutím. Žalobce byl zapsán jako vlastník všech nemovitostí tvořících provozní jednotku nejpozději ke dni 29. 1. 1996. Jestliže v dalším období podal Místní úřad Praha - Dubeč jménem Městské části Praha 10 žalobu na neplatnost kupní smlouvy a na určení vlastnictví k nemovitostem, pak se nejedná o úkon státu ani o činnost, v níž by uvedený úřad vůči žalobci vystupoval jako správní orgán. Spatřuje-li žalobce počátek vzniku škody v pochybení privatizační komise, jež na kartu provozní jednotky zapsala dům a pozemky různých vlastníků, respektive uložila uzavřít kupní smlouvu pouze vlastníku domu a nikoliv vlastníku pozemků, pak je třeba rovněž uvést, že tento závadný stav byl odstraněn nejpozději ke dni 29. 1. 1996, po němž již „plomba“ v katastru vyznačena nebyla. Od tohoto data byl veden jako vlastník nemovitostí, a odpadla tak překážka realizace jeho podnikatelského záměru spočívající v tom, že nemohl prokázat své vlastnické právo. Jelikož žalobu žalobce podal až dne 9. 12. 2005, je zjevné, že jeho právo na náhradu případné škody by bylo promlčeno uplynutím tříleté promlčecí doby. K vytýkanému postupu Ministerstva financí, jež v roce 2001 zahájilo spor týkající se předmětných pozemků, soud uvedl, že ač by se zde případný vznik škody posuzoval podle zákona č. 82/1998 Sb., opět nejde o postup státu ve věci tzv. veřejné správy, a nemůže tak jít o nesprávný úřední postup ve smyslu citovaných zákonů. Soud tedy uzavřel, že v dané věci nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ani k vydání nezákonného rozhodnutí, pročež žalobu jako nedůvodnou zamítl. V části, v jaké byla žalovaná částka ponížena částečným zpětvzetím žaloby, soud řízení zastavil.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 10. 6. 2009, č. j. 11 Co 49/2009-82, potvrdil v zamítavém výroku o věci samé pod bodem I. a ve výroku o nákladech řízení pod bodem II. (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a pro stručnost odkázal na odůvodnění jeho rozhodnutí, přičemž zdůraznil, že postup státu při privatizaci nelze považovat za úřední postup ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb. a zákona č. 82/1998 Sb., neboť v rámci privatizace stát nevystupoval jako nositel veřejné moci při jejím uplatňování, jak dovodil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 3. 10. 2001, sp. zn. II. ÚS 93/99. Jestliže stát postupuje podle zákona č. 427/1990 Sb., vystupuje jako vlastník nemovitosti v rámci soukromoprávních vztahů, a nemůže tak být založena jeho odpovědnost ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb. Rozhodnutí soudu prvního stupně je tudíž třeba považovat za správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v souladu s ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v zásadním právním významu napadeného rozhodnutí a důvodnost v nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel přisuzuje zásadní právní význam otázce, zda postup státu při privatizaci je „výkonem státní správy nebo úředním postupem dle zákona č. 59/1969 Sb. či dle zákona č. 82/1998 Sb.“ Stát jako nositel státní moci podle dovolatele od počátku obstruoval nabytí vlastnického práva k nemovitostem žalobcem řádně zakoupeným. Ač stát přijal žalobcem uhrazenou kupní cenu, nezajistil, aby se žalobce stal včas a řádně vlastníkem nemovitostí. Pochybila nejen privatizační komise, ale i Ministerstvo pro správu národního majetku, jež chybně vydalo souhlas s kupní smlouvou týkající se předmětných nemovitostí, a dále i Státní notářství, jež nemělo pravomoc přezkoumávat danou kupní smlouvu a následně zamítnout návrh na její registraci. Přestože v roce 1995 situaci částečně napravilo Ministerstvo pro správu národního majetku, na základě jehož opatření byl do katastru zapsán jako vlastník dovolatel, nikdy mu nebyl předán titul prokazující nabytí předmětných parcel - kupní smlouva. Nesprávného postupu se dopustila i Městská část Dubeč, která podala žalobu na neplatnost kupní smlouvy, později změněnou na žalobu na určení vlastnictví, jež měla za následek, že od roku 1996 byla na předmětných nemovitostech zapsána tzv. „plomba“ katastrálního úřadu, tentýž negativní dopad na dovolatele měla i žaloba podaná v roce 2001 Ministerstvem financí. Záznam v katastru provázející uvedená řízení pak opět dovolateli bránil v realizaci podnikatelského záměru, neboť měl za následek, že osoby, s nimiž zamýšlel uskutečnit svůj záměr, ztratily o spolupráci s dovolatelem zájem. Uvedené úkony činily státní orgány jako vykonavatelé veřejné moci. Jednání Ministerstva financí pak porušovalo základní pravidla správního řízení a bylo zcela nepředvídatelné, když Ministerstvo měnilo svůj názor na právní povahu opatření Ministerstva pro správu národního majetku ze dne 24. 8. 1995, jímž byla zjednána částečná náprava. Dovolatel odmítl názor soudů obou stupňů, dle nějž postup státu podle zákona č. 427/1990 Sb. není nesprávným úředním postupem, dovolatel soudí, že stát nikdy nebyl, není a nebude v rovném postavení s ostatními účastníky právních vztahů, neboť je to právě stát, jenž ostatní účastníky mocensky řídí, k čemuž má rovněž vybudován rozsáhlý aparát. Stát a jeho orgány měly povinnost chránit práva žalobce, poskytovat mu pomoc a zbytečně jej nezatěžovat, což však neučinily. Celý proces privatizace vznikl z podnětu státu, byl prováděn státními orgány, a stát za něj tak nese odpovědnost. Nemůže rovněž obstát argument soudů, že žalobce byl zapsán jako vlastník nejpozději ke dni 29. 1. 1996, neboť dovolatel neměl po celou dobu v rukou řádný právní titul nabytí předmětných nemovitostí a díky krokům Ministerstva financí a Městské části Dubeč mu ve volné dispozici s pozemky bránila poznámka zapsaná v katastru nemovitostí. Dovolatel tak nemohl vyhovět požadavkům potenciálních obchodních partnerů o doložení jeho vlastnického práva. Celá situace by přitom nenastala, plnil-li by stát povinnosti uložené mu zákonem, když ze zákona č. 427/1990 Sb. vyplývá, že privatizaci měly na starosti nepochybně orgány státu a stát měl postupem podle §16 cit. zák. zajistit řádné nabytí vlastnického práva dovolatele k provozní jednotce. Soudy obou stupňů se přitom dostatečně nezabývaly tvrzeními žalobce a navrhovanými důkazy, řádně nezjistily skutkový stav a vlivem těchto pochybení učinily špatné právní závěry. Podle dovolatele je však zmaření jeho podnikatelského záměru jednoznačně důsledkem selhání státních orgánů jako nositelů veřejné moci. S ohledem na uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření přitakala závěrům soudů obou stupňů a navrhla odmítnutí dovolání.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Přípustnost dovolání dovolatele proti rozsudku soudu odvolacího bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Polemizuje-li dovolatel ve svém dovolání se závěry soudů obou stupňů, dle nichž ze strany státu nedošlo ve vztahu k němu k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu zákonů č. 58/1969 Sb. a č. 82/1998 Sb., pak nelze souhlasit s tím, že by tato otázka činila rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, neboť její posouzení ze strany odvolacího soudu zcela odpovídá dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu i soudu Ústavního (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 134/05, usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 1998, sp. zn. III. ÚS 380/97, nález Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2001, sp. zn. II. ÚS 93/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1971/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4863/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2222/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2391, sešit 28/2004), dle níž postup státu jako vlastníka nelze považovat za postup úřední ve smyslu výše uvedených předpisů, třebaže ze strany státních orgánů došlo k porušení předpisů upravujících nakládání s majetkem státu. Odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem se uplatní pouze tam, kde jde o výkon veřejné moci. Za výkon veřejné moci je pak obvykle považováno vynucování vůle vyjadřující veřejný (státní či obecní) zájem vůči jednotlivcům, sociálním skupinám i celé společnosti, při němž zpravidla dochází k rozhodování o právech, právem chráněných zájmech či povinnostech těchto subjektů, přičemž stát s nimi není v rovném postavení, nýbrž jedná z tzv. vrchnostenské pozice a jsou mu k dispozici mocenské prostředky pro vytvoření podmínek rozhodnutí a vymožení jím uložených povinností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 312/2005, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/2008). Stát přitom vystupoval jako vlastník jak při privatizaci, tak i při následných soudních řízeních, v nichž bylo sporováno vlastnické právo žalobce, nelze tedy zvažovat odpovědnost státu za případnou újmu vzniklou na straně dovolatele podle zákona č. 82/1998 Sb. či zákona č. 58/1969 Sb. Tvrdí-li dovolatel, že stát se svým mocenským aparátem nemůže být kladen na roveň jiným účastníkům soukromoprávních vztahů, pak směšuje rovnost v právech s rovností danou okolnostmi mimo znění právních norem daný vztah upravujících, jež však není rozhodující pro posouzení, zda jde o výkon veřejné moci ve smyslu výše uvedených předpisů. Bylo by sice možno souhlasit s dovolatelem, že stát je účastníkem soukromoprávních vztahů sui generis a bezpochyby se od jiných účastníků soukromoprávních vztahů v mnohém odlišuje, stále však při dispozicích se svým majetkem vystupuje jako jeden z nich. Při těchto úkonech nepoužívá mocenské prostředky autoritativního rozhodnutí s možností vynucení, ale východiskem pro tyto úkony je souhlas druhé (v tomto případě majetek nabývající) strany. Ač se stát (stejně jako jakýkoliv jiný vlastník) může dopustit pochybení při nakládání se svým majetkem či podat žalobu, jež se ukáže jako nedůvodná, nejde o pochybení, za něž by objektivně odpovídal podle zákonů upravujících jeho odpovědnost za nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup. Jak přitom již bylo správně v řízení podotknuto, je zcela vyloučena odpovědnost státu za úkony, jimiž svá majetková, třebas i domnělá, práva hájí městská část jako samostatný subjekt soukromoprávních vztahů.
Nelze souhlasit ani s tvrzením dovolatele, že by odpovědnost státu za škodu bylo možno dovodit z pochybení Státního notářství, jež zamítlo návrh na registraci kupní smlouvy. V tomto ohledu lze souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, převzatým soudem odvolacím, že odpovědnost státu za případnou škodu tímto rozhodnutím vzniklou je vyloučena již tím, že rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno, tak jak to vyžaduje §4 zákona č. 58/1969 Sb.
Dále lze podotknout, že v projednávaném sporu odvolací soud aproboval a odkazem na rozhodnutí soudu prvního stupně převzal i závěry, dle nichž je požadavek žalobce na náhradu škody způsobené pochybením státu při privatizaci nedůvodný nejen proto, že stát neodpovídá za případnou škodu vzniklou na straně žalobce, ale i proto, že případné právo na náhradu škody by se promlčelo ještě před podáním žaloby. Tento závěr dovolatel nijak nerozporoval. Obstojí-li přitom napadené rozhodnutí již s ohledem na dovoláním nezpochybněné závěry, pak nelze přikládat zásadní právní význam ani zbylým v rozhodnutí obsaženým otázkám, neboť jejich řešení již nemůže mít vliv na konečné rozhodnutí ve věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 48, svazek 6/2006). I z tohoto důvodu by tak posouzení odpovědnosti státu za možnou škodu způsobenou pochybením při privatizaci nemohlo být považováno za otázku způsobilou dovodit závěr o zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu
Výtka dovolatele brojící proti postupu soudů obou stupňů, jež se dostatečně nevypořádaly s jeho tvrzeními a důkazními návrhy, pak směřuje k naplnění dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. V tomto ohledu je předně třeba připomenout, že na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu lze z tvrzené vady řízení usuzovat jen tehdy, pokud je spojena s právní otázkou týkající se sporného výkladu procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 3339, CD 3/2007), kterážto ovšem v projednávané věci nijak předestřena nebyla. Nadto je s ohledem na výše uvedené právní závěry zřejmé, že ani provedení dalších důkazních návrhů či zevrubnější rozbor dílčích námitek dovolatele by neumožňovaly dospět k jinému závěru, a postupu soudů v tomto směru tedy nelze ničeho vytknout.
Z uvedeného je tedy patrné, že rozsudku odvolacího soudu není možno přiznat zásadní právní význam a dovodit tak přípustnost podaného dovolání, pročež je Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. července 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu