ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.4264.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 4264/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně M. H., zastoupené JUDr. Irenou Perlíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 292/14, proti žalovanému Ing. S. B. , zastoupenému JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, o zaplacení částky 480.960,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 169/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2013, č. j. 58 Co 228/2013-158, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplati t žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.777,60 Kč k rukám advokátky JUDr. Ireny Perlíkové do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 20. 9. 2012, č. j. 21 C 169/2011-81, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 480.960,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Svůj nárok na požadovanou částku žalobkyně zdůvodňovala tím, že v této výši poskytla žalovanému půjčku za svých prostředků uložených na bankovním účtu své matky v době, kdy s ním byla zasnoubena a plánovala společné bydlení, po zrušení zasnoubení se po žalovaném opakovaně domáhala vrácení částky, aniž by však žalovaný jejímu požadavku na vrácení peněz vyhověl. Soud na základě provedeného dokazování zjistil, že žalobkyně vložila značný finanční obnos na bankovní účet své matky, z nějž byla následně žalovaná částka zaslána na bankovní účet, na nějž měl žalovaný povinnost tuto částku složit dle smlouvy o uzavření budoucí smlouvy o převodu vlastnictví bytové jednotky uzavřené s dalším subjektem. Na žalobou požadované plnění je tak třeba pohlížet jako na nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu §454 obč. zák., neboť žalobkyně takto za žalovaného plnila, co měl po právu plnit on sám, pročež obvodní soud podané žalobě jako důvodné vyhověl.
K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 29. 8. 2013, č. j. 58 Co 228/2013-158, potvrdil ve výroku I. o věci samé, částečně změnil v nákladovém výroku II. (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud označil skutková zjištění soudu prvního stupně za správná a postačující a přitakal rovněž jeho právnímu posouzení věci. Zdůraznil, že bylo prokázáno, že žalovaného tížil smluvní závazek složit částku 480.960,- Kč na určený bankovní účet a že tato částka byla na daný účet složena z bankovního účtu matky žalobkyně, na nějž byly vloženy prostředky náležející žalobkyni. Byla-li takto splněna povinnost žalovaného, je zjevné, že na jeho straně došlo k bezdůvodnému obohacení ve smyslu §454 obč. zák. Bez jakéhokoliv významu je námitka, že žalovaný nemohl s peněžními prostředky složenými žalobkyní na předmětný účet disponovat, jakož i namítaná nesprávná aplikace §708 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, jelikož z pohledu tohoto zákonného ustanovení nebyla věc posuzována. Nepřípadný je i odkaz odvolatele na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 35 Odo 801/2002, zabývající se řádností daňové exekuce postihnutím peněžních prostředků zaslaných na bankovní účet omylem, nikoliv situací, v níž došlo k bezdůvodnému obohacení plněním za jiného, co měl po právu plnit sám. Předestřené úvahy vedly odvolací soud k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, maje za to, že napadené rozhodnutí v souladu s ustanovením §237 o. s. ř. závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena. Za tuto otázku pokládá dopad ustanovení §708 a násl. obch. zák. na aktivní a pasivní věcnou legitimaci účastníků řízení. Dovolatel citoval judikaturu Nejvyššího soudu zdůrazňující, že peníze na bankovním účtu jsou v majetku peněžního ústavu, zatímco majitel účtu má vůči tomuto ústavu pohledávku na vyplacení částky složené na bankovní účet. Opomenutím těchto závěrů soudy dle dovolatele dospěly k chybnému posouzení aktivní věcné legitimace žalobkyně, respektive pasivní legitimace žalovaného. Jelikož žalobkyně v projednávané věci nedisponovala oprávněním majitele účtu spočívajícím v tom, aby na její příkaz byly z tohoto účtu vyplaceny peněžní prostředky, nelze ji ve sporu pokládat za aktivně věcně legitimovanou. Z v řízení učiněných zjištění se podává, že prostředky na účtu, z nějž byla žalovaná částka odeslána, byly ve vlastnictví banky, za níž měla matka žalobkyně pohledávku na jejich vyplacení. Byly-li na tento účet vloženy peníze žalobkyně, obohatila se na její úkor její matka. Vztahy z této transakce by přitom měly být vypořádány pouze mezi jejími účastníky. Žalobkyni tedy příslušela toliko pohledávka vůči matce na vyplacení prostředků, jež vložila na její účet. Převedla-li následně matka žalobkyně předmětnou částku na účet, na nějž měl být splněn závazek žalovaného, bylo by možno uvažovat pouze o bezdůvodném obohacení na úkor matky žalobkyně, nikoliv na úkor žalobkyně.
Dovolatel dále zmínil, že není majitelem účtu, na nějž byla žalovaná částka poukázána, a nikterak nedisponoval s peněžními prostředky na tomto účtu. Ze zprávy bankovního ústavu se přitom podává, že tato částka se na daném účtu stále nachází. Jelikož žalovaný nemá k tomuto účtu žádná práva, nemůže požadovanou částku zaslat zpět žalované. Pasivně legitimován by tak v projednávané věci měl být majitel daného účtu, a nikoliv žalovaný.
Předestřené argumenty tedy vedly dovolatele k návrhu, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se žaloba zamítá, a uložil žalobkyni povinnost nahradit mu náklady řízení před soudy všech stupňů.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání zpochybnila opodstatnění námitek dovolatele a navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto.
Dovolatel ve své replice k vyjádření žalobkyně opětovně rozvedl svou již výše předestřenou argumentaci a zdůraznil, že trvá na návrhu vyjádřeném v dovolání.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V daném případě však nelze mít za to, že by rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na otázce ve smyslu citovaného ustanovení a závěry v něm vyslovené odporovaly dovolatelem zmiňované judikatuře Nejvyššího soudu. Dovolatel naopak pomíjí ustálené judikatorní závěry, dle nichž k nabytí majetkového prospěchu může dojít i tak, že v majetkové sféře obohaceného nenastane úbytek, k němuž by za řádného běhu okolností došlo (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 190/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1304/2009). Pokud bylo povinností dovolatele složit předmětnou částku na uvedený účet, přičemž tuto povinnost za něj splnila jiná osoba, je zřejmé, že v jeho majetkové sféře nedošlo k takovému snížení aktiv, jaké mělo za řádného běhu okolností - náležitého plnění smluvních povinností – nastat. V rozsahu částky, jež takto nebyla z jeho majetku odčerpána, je pak na místě pohlížet na dovolatele jako na obohaceného. Nezpochybňuje-li dovolatel, že bylo jeho povinností předmětnou částku na daný účet převést, pak v daném případě není důvodu pochybovat o jeho pasivní věcné legitimaci.
Za nepřípadné je třeba pokládat i výtky dovolatele stran aktivní věcné legitimace žalobkyně pomíjející provázanost a možné prolínání různých právních vztahů. Byť na posouzení této otázky v rozhodnutí odvolacího soudu by bylo možno pohlížet jako na mírně zkratkovité, není důvodu je považovat za věcně nesprávné a rozporné s připomínanou judikaturou zabývající se vlastnictvím peněz na bankovním účtu a právním postavením majitele účtu. Je nepochybné, že v závazkovém vztahu ve smyslu §708 obch. zák. s bankou je majitel bankovního účtu, v daném případě tedy matka žalobkyně, jež byla ve vztahu k bance oprávněna s prostředky na účet vloženými nakládat. To však nebrání tomu, aby v případě, že žalobkyně měla pohledávku vůči své matce odpovídající prostředkům, jež vložila na její účet, byla tato pohledávka v podstatě snížena tím, že část zmíněných prostředků byla odeslána na bankovní účet označený žalobkyní. V souladu se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů je třeba mít za to, že úbytek v majetkové sféře žalobkyně nastal tím, že pohledávka vůči matce jako majitelce účtu, na nějž vložila své finanční prostředky, byla ponížena o částku, jež byla zaslána na bankovní účet, na nějž měl povinnost plnit dovolatel. Nejeví se tedy, že by zde bylo důvodu odpírat žalobkyni aktivní věcnou legitimaci ve sporu o vydání toho, oč se zasláním této částky dovolatel obohatil na její úkor, pouze s ohledem na to, že vlastníkem peněz byla banka a pohledávka vůči této bance dle smlouvy o účtu svědčila matce žalobkyně, neboť tyto skutečnosti nejsou nikterak v rozporu s posouzením věci odvolacím soudem zjevně zohledňujícím širší provázání právních vztahů týkajících se bankovních transakcí a peněz vložených na bankovní účet, jež v daném případě nastalo.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolatel svou argumentací nepoukázal na otázku, pro niž by bylo možno na dovolání pohlížet jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., pročež je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §8 a §7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 10.260,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21% DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.777,60 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 10. června 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu