ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.4454.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 4454/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně A. P. , bytem v P., zastoupené Mgr. Petrem Pytlíkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 200, proti žalovanému P. Z. , bytem v P., zastoupenému Mgr. Leonou Hartman, advokátkou AK Keznikl, Rychnovská, Hartman – sdružení advokátů se sídlem v Brně, Palackého třída 2203/186, o zaplacení částky ve výši 90.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 36/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2011, č. j. 29 Co 480/2010-55, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 7.140,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Pytlíka, advokáta zastupujícího žalobkyni.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se žalobou podanou dne 8. 2. 2010 domáhala po žalovaném zaplacení částky 90.000,- Kč. Uvedla, že se žalovaným uzavřela dne 7. 8. 2009 smlouvu o budoucí kupní smlouvě, na základě které žalovanému poskytla částku 90.000,- Kč jako blokovací depositum. Dále uvedla, že ačkoliv splnila všechny smluvní povinnosti, žalovaný uzavření kupní smlouvy zmařil a proto žalobkyně od budoucí kupní smlouvy odstoupila. Dále uvedla, že vzhledem k zrušení budoucí kupní smlouvy představuje částka 90.000,- Kč bezdůvodné obohacení na straně žalovaného.
Žalovaný učinil nesporným, že se žalobkyní dne 7. 8. 2009 uzavřel smlouvu o smlouvě budoucí a že na jejím základě obdržel od žalobkyně částku ve výši 90.000,- Kč. Namítl však, že žalobkyně nesplnila své smluvní povinnosti, když neprokázala zajištění financování koupě, a následně dovodil, že mu vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši odpovídající výši žalované částky, tj. 90.000,- Kč. Proto uzavřel, že nárok žalobkyně je nedůvodný.
Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 7. 2010, č. j. 18 C 36/2010-22, žalobě vyhověl a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 90.000,- Kč. Na základě provedeného dokazování zjistil, že dne 7. 8. 2009 uzavřela žalobkyně jako budoucí kupující s žalovaným jako budoucím prodávajícím smlouvu o budoucí kupní smlouvě, jejímž předmětem byl závazek uzavřít kupní smlouvu na bytovou jednotku situovanou v domě, kat. území L., obec P., městská část P., společně se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu a pozemku, na němž se uvedený dům nacházel (dále jen „smlouvu ze dne 7. 8. 2009“). Účastníci si dále ve smlouvě dohodli, že kupní smlouva bude uzavřena po kumulativním splnění dvou podmínek, a to že budoucí kupující (žalobkyně) převede na účet žalovaného blokovací depositum ve výši 90.000,- Kč, a dále že podle čl. II. odst. 1 písm b) jako budoucí kupující „prokáže, že má zajištěné financování koupě, např. složením finančních prostředků na jistotní účet uvedený v čl. V. odst. 1 písm. b)“ smlouvy ze dne 7. 8. 2009. Soud prvního stupně dále zjistil, že dne 7. 8. 2009 zaslala žalobkyně částku 90.000,- Kč na účet žalovaného a že ke dni 14. 10. 2010 měla žalobkyně s bankou sjednán hypoteční úvěr na koupi předmětné bytové jednotky. K dohodě o jistotním účtu však nedošlo, neboť žalovaný nebyl ochoten přistoupit na podmínky banky, která před vyplacením finančních prostředků na jistotní účet požadovala zřízení zástavního práva k předmětné bytové jednotce, a to i přesto, že žalovanému bylo opakovaně sděleno, že popsané podmínky jsou standardní. Dne 2. 11. 2009 žalobkyně odstoupila od smlouvy ze dne 7. 8. 2009, přičemž téhož dne žalovaný odeslal žalobkyni dopis, kterým rovněž od smlouvy ze dne 7. 8. 2009 odstoupil a zároveň uplatnil po žalobkyni smluvní pokutu ve výši 90.000,- Kč. Po právní stránce dospěl soud prvního stupně k závěru, že neuzavření dohody o jistotním účtu mezi žalobkyní, žalovaným, zástavním věřitelem a bankou nelze klást za vinu žalobkyni, když to byl naopak žalovaný, který odmítl přistoupit na bankou stanovené podmínky, byť byly z pohledu bankovní praxe běžné. Soud prvního stupně rovněž připomněl, že žalobkyně byla připravena dohodu o jistotním účtu uzavřít. Z uvedených důvodů dospěl k závěru, že žalobkyně žádnou smluvní povinnosti vyplývající ze smlouvy ze dne 7. 8. 2009 neporušila ani nezavinila. Žalovanému tudíž nevzniklo právo na smluvní pokutu a zadržovaná částka ve výši 90.000,- Kč představuje na jeho straně bezdůvodné obohacení, které je povinen žalobkyni vydat.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 2. 2011, č. j. 29 Co 480/2010-55, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí se odvolací soud zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Uvedl, že smlouva ze dne 7. 8. 2009 toliko příkladem stanovila, jakým způsobem bude zajištění prostředků provedeno. Dále dospěl k závěru, že potvrzením banky žalobkyně prokázala zajištění finančních prostředků pro uzavření kupní smlouvy na předmětnou bytovou jednotku, a proto také k porušení smlouvy ze dne 7. 8. 2009 o budoucí kupní smlouvě z její strany nedošlo.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opíral o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Konkrétně namítl, že:
a) soudy nižších stupňů nezohlednily, že podle judikatury Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 588/2003 nebo sp. zn. 26 Cdo 386/2006) postačuje k porušení smluvní povinnosti zavinění ve formě nevědomé nedbalosti,
b) žalovanému nemůže jít k tíži, že si žalobkyně zvolila jako financující instituci banku, která nebyla ochotna poskytnout finanční prostředky bez nutnosti zajištění; soudy v daném směru nesprávně aplikovaly znalosti z obecné praxe, když nezohlednily, že na finančním trhu se vyskytují i jiné financující instituce, než banka,
c) potvrzení o sjednání hypotečního úvěru bylo žalovanému předloženo až v rámci soudního řízení, nikoliv ve sjednané době.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání nemůže být přípustné, neboť otázka formy zavinění nebyla v souzené věci vůbec řešena, když soudy dospěly shodně k závěru, že k porušení smluvní povinnosti ze strany žalobkyně nedošlo. Dále namítla, že žalovaného o sjednání hypotečního úvěru informovala včas, což vyplývá z doložené e-mailové korespondence. Uvedla, že napadená rozhodnutí soudů považuje za správná, neboť při důkladném posouzení toho, jak se celá věc mezi účastníky i bankou vyvíjela, lze jen těžko konstatovat proušení smlouvy ze dne 7. 8. 2009 ze strany žalobkyně. Proto navrhla, aby dovolací soud podané dovolání jako nepřípustné odmítl, popř. jako nedůvodné zamítl.
C. Přípustnost
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu může být shledáno přípustným jen při splnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. , tj. má-li napadené rozhodnutí ve věci samé zásadní právní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. (ve znění zákona č. 7/2009 Sb.) má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li „právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.“
Z ustanovení §237 odst. 3 a §241a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, že pokud se dovolací soud zabývá otázkou přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., není oprávněn přezkoumávat správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů, neboť dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř., pomocí nějž je možné poukazovat na rozpor učiněných skutkových zjištění s provedeným dokazováním, je k dispozici pouze pro ty účastníky, jejichž dovolání je přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4056/2009, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3713/2008). Napadá-li přitom dovolatel správnost závěru odvolacího soudu o tom, že žalobkyně jej o zajištění finančních prostředků včas neinformovala, a tvrdí-li dovolatel opak, totiž že žalobkyně potvrzení o sjednání hypotečního úvěru žalovanému předložila až v rámci soudního řízení (ad c) , směřují jeho výtky především ke způsobu hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem, jež však dovolacímu soudu při řešení otázky zásadního právního významu napadeného rozhodnutí nepřísluší přezkoumávat (podobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2620/2004). Dovolací soud proto k uvedeným dovolacím námitkám týkajícím se skutkových zjištění zaujatých odvolacím soudem nemohl přihlédnout.
Protože přípustnost dovolání může být v souzené věci založena pouze prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, dovolací soud předesílá, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu, nikoli ze skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů zformuluje sám dovolatel (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004). Dovolací soud současně připomíná, že je ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. vázán dovolacími důvody vymezenými dovolatelem a že musí vycházet z těch skutkových zjištění, ze kterých vycházely soudy prvního stupně a odvolací, jak jsou zachyceny ve spise a vyjádřeny v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1127/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3784/2009). V rámci takto vymezených podmínek pak dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.:
1/ K otázce posouzení formy zavinění (ad a)
V souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1637/2005, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2466/2009), je přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dána jen „tehdy, napadá-li dovolatel otázkou zásadního právního významu současně právní názor odvolacího soudu“ (srov. též Krčmář, Z. ing Drápal, L. – Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. §201-376. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 1885). Dovolatelem formulovaná otázka výkladu ustanovení §545 odst. 3 obč. zák., tj. výkladu pojmu zavinění vztahující se k porušení smluvní povinnosti, byť by izolovaně pojímána mohla vyznít jakkoliv, však proti zaujatým závěrům odvolacího soudu nesměřuje. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá (a v tomto směru lze zcela souhlasit s vyjádřením žalobkyně), že tento svůj závěr o důvodnosti žaloby k otázce zavinění na straně žalobkyně nezaložil, když shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně smluvní povinnosti vyplývající ze smlouvy ze dne 7. 8. 2009 neporušila. Jelikož předestřená otázka nesměřuje proti závěrům, na nichž by odvolací soudu své rozhodnutí postavil, dovolací soud její projednání nepřipustil.
2/ K otázce posouzení hlediska obecné finanční praxe (ad b)
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 5348/2007, uvedl, že v občanskoprávních vztazích se obecně uplatňuje princip autonomie vůle subjektů práva, zvláštně pak princip smluvní autonomie (§2 odst. 3 obč. zák.), reflektovaný i judikaturou Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2000, sp. zn. IV. ÚS 387/99). V těchto rozhodnutích bylo shodně rozvedeno, že „je ponecháno zásadně na uvážení a rozhodnutí samotných subjektů, zda vůbec a s kým smlouvu uzavřou, jaký bude její obsah, jaká bude její forma a mimo jiné i jaký typ smlouvy subjekty pro konkrétní případ zvolí. Důležitým momentem při uzavírání smluv je pak předvídatelnost, a to případně nepříznivých právních následků pro účastníky, resp. některého z nich, jestliže se po právu chovat nebudou“ (důsledky plynoucí ze zásady pacta sunt servanda).“ Na základě předeslaných úvah dospěl dovolací soud k závěru, že z principu privátní autonomie vůle je třeba vycházet i při řešení shora položené otázky. Dovolací soud nezpochybňuje, že strany dohody si mohou sjednat konkrétní způsob splnění povinnosti vyplývající ze smlouvy, a to i za situace, kdy je splnění takové povinnosti vázáno na součinnost třetí osoby (srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2893/99). Pokud si však strany dohody obsahově nespecifikují, za jakých podmínek má být součinnost třetích osob poskytnuta, zavázaná strana splnění své smluvní povinnost v součinnosti s třetími osobami realizuje zcela v rámci své volní autonomie, do které oprávněná strana již není zásadně oprávněna zasahovat. V souzené věci, jak shodně uvedly soudy nižších stupňů, se žalobkyně v čl. II. odst. 1 písm. b) smlouvy ze dne 7. 8. 2009 zavázala „prokázat, že má zajištěné financování koupě, např. složením finančních prostředků na jistotní účet uvedený v čl. V. odst. 1 písm. b).“ Odvolací soud správně dospěl k závěru, že vzhledem k demonstrativnímu výčtu obsaženému v citovaném smluvním ujednání (viz slovo „např.“) bylo zcela na žalobkyni, jakým způsobem zajištění finančních prostředků provede i jak uvedené zajištění finančních prostředků osobě žalovaného prokáže. Argumentace dovolatele, že žalobkyně mohla uzavřít úvěrovou smlouvu namísto zvolené banky i s jinými subjekty, které by vyplacení úvěrových prostředků nevázaly na zajištění úvěru zástavním právem je tudíž lichá. Jestliže smlouva ze dne 7. 8. 2009 způsob ani podmínky zajištění finančních prostředků neupravovala, nelze klást k tíži žalobkyně, že tato si obstarala finanční prostředky u konkrétní banky s konkrétními podmínkami poskytnutí úvěru. Nadto dovolací soud uvádí, že požadavek banky na zajištění poskytnutého úvěru zástavním právem byl legitimní, neboť jím banka sledovala racionální a právem aprobovaný zájem (§152 a násl. obč. zák.), který nijak nevybočoval z představy racionálně se chovajících věřitelských subjektů. Ani v tomto směru proto nelze odvolacímu soudu vyčítat, že by jeho úvahy byly extrémní, nelogické nebo by jiným způsobem naplňovaly znaky nepřípustné libovůle (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2070/07). Z předeslaných důvodů dovolací soud projednání shora položené otázky nepřipustil.
Jelikož Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.), neboť závěry v něm obsažené jsou v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových stránkách http://www.nsoud.cz ), a rovněž i Ústavního soudu (citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ). Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného soudem prvního stupně pod sp. zn. 18 C 36/2010, dovolání bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §243b odst. 5 věty první ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalobci účelně vynaložené náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady, bylo-li v dovolacím řízení rozhodováno o části nároku ve výši 90.000,- Kč, se sestávají z odměny advokáta ve výši 5.650,- Kč (§10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 4, §15, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 věta první vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a 20% DPH (§21 odst. 1 a odst. 5 a §37 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., v platném znění). Platební místo a lhůta ke splnění povinnosti byly stanoveny dle §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. března 2012
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu