ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.4602.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 4602/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelů: 1. Ing. K. P., 2. J. P., 3. Z. P., 4. J. P., a 5. H. Ž., zastoupených JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou, 110 00 Praha 1, Mezibranská 19, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze 14. 4. 2005, sp. zn. 15 Co 131/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 3 C 5/2004 (žalobců Ing. K. P., J. P., Z. P., J. P. a H. Ž., zastoupených JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou, proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR, 130 00 Praha 3, Husinecká 11a, o náhradu za inventář), takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze 14. 4. 2005, sp. zn. 15 Co 131/2005, i rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově z 29. 11. 2004, čj. 3 C 5/2004-493.
II. Věc se vrací k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Pelhřimově.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 31. 12. 1996, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze 29. 11. 2004, čj. 3 C 5/2004-493. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR, Praha 1, Ve Smečkách 3, domáhajících se, aby bylo žalovaným uloženo poskytnout žalobci Ing. K. P. (z 1/12 z celku), žalobci J. P. (z 1 z celku), žalobkyni Z. P. (z 1 z celku), žalobkyni J. P. (z 1 z celku), žalobkyni H. Ž. (z 1/12 z celku) a žalobci Ing. A. P. (z 1/12 z celku) náhradu inventáře i zásob z bývalé pily a bednárny v L., okres P. Soud prvního stupně byl toho názoru, že povinná osoba podle zákona č. 229/1991 Sb. je v tomto případě známa a není proto důvod pro aplikaci ustanovení §20 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), podle něhož náhradu inventáře poskytuje pozemkový fond v případě, kdy povinná osoba není známa.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze 14. 4. 2005, sp. zn. 15 Co 131/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově z 29. 11. 2004, čj. 3 C 5/2004-493, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §212 občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné.
Odvolací soud poukazoval na to, že v této právní věci bylo již rozhodováno i dovolacím soudem, a to rozsudkem ze 17. 1. 2004 (sp. zn. 28 Cdo 2209/2003 Nejvyššího soudu). Odvolací soud ve svém rozsudku kladl důraz na to, že dovolací soud ve svém zrušovacím rozsudku konstatoval, že odvolací soud se při svém závěru o nedostatku pasívní legitimace žalovaného Pozemkového fondu ČR nezabýval ustanovením §20 odst. 2, věta třetí, zákona č. 229/1991 Sb., která stanoví přímou povinnost Pozemkového fondu ČR k náhradě živého a mrtvého inventáře v případech, kdy povinnou osobu nebo jejího právního nástupce nelze zjistit, nebo zanikla-li povinná osoba bez právního nástupce, a touto otázkou se nezabýval ani soud prvního stupně; dovolací soud proto svým rozsudkem zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud v této souvislosti konstatoval, že soud prvního stupně se v dalším řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu řídil právními závěry z tohoto rozsudku, doplnil dokazování v potřebném směru a odvolací soud měl za to, že jeho skutková zjištění jsou správná a že je správný i právní závěr soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby žalobců v této právní věci.
Odvolací soud byl toho názoru, že soud prvního stupně se především zabýval otázkou pasívní legitimace Pozemkového fondu ČR v tomto sporu. Měl za to, že soud prvního stupně vycházel ze zápisu z 3. 8. 1948 (doplněného pak ještě údaji z odpovědi na dotaz zaslaný soudem Ministerstvu zemědělství), pořízeného v souvislosti s převzetím lesního a rybničního majetku zbytkového statku Lukavec; z uvedeného zápisu vyplývalo, že tento majetek byl odevzdán přídělci – podniku Státní lesy a statky mezi jeho dva právní nástupce, a to jednak Československé státní lesy, n. p., provozující nadále lesní hospodářství a přidružené lesní závody k zužitkování lesní výroby, a jednak Československé státní statky, n. p., provozující polní a rybniční hospodářství a přidružené závody k zužitkování rostlinné a živočišné výroby i půdě. Měl proto soud prvního stupně za to (uváděl odvolací soud), že zařízení pily a bednárny zbytkového statku Lukavec převzal podnik Státní lesy a statky. Právním nástupcem tohoto podniku se potom stal národní podnik Československé státní lesy a jeho právním nástupcem byly pak Lesy České republiky se sídlem v Hradci Králové. Odvolací soud poukazoval i na to, že soud prvního stupně měl za to, že je v této souvislosti nerozhodné, že pila Lukavec byla začleněna do národního podniku Horácké pily Jihlava. Povinnou osobou totiž v daném případě převzal uvedený právní nástupce původních Státních lesů a statků, takže žalovaný Pozemkový fond ČR tu není v tomto sporu pasívně legitimován.
Odvolací soud poukazoval i na to, že soud prvního stupně vycházel z dalšího shledaného zápisu z 22. 10. 1948, z něhož vyplývalo, že dvůr Lukavec byl převzat od právních předchůdců žalobců, jako osob hospodařících na tomto dvoře podle zákona č. 142/1947 Sb., a byl předán do vlastnictví Státních lesů a statků. Odvolací soud z uvedeného dokladu rovněž vycházel a dále poukazoval na vládní nařízení č. 315/1948 Sb. (zejména na jeho §2 a §3) a také na vládní nařízení č. 124/1951 Sb. (zejména jeho §2) a rovněž na zákon č. 66/1951 Sb. (zejména na jeho §2 odst. 1 a §3). V návaznosti na uvedené právní předpisy byla pak vydána vyhláška Ministerstva průmyslu z 1. 3. 1950, č. 614/1950 Úředního listu, která upravovala začlenění části majetkových podstat Čs. státních lesů, n. p., do Horáckých pil, národního podniku, v níž je pod bodem 6 uveden i „Lukavec, okres Pacov“. Vládním nařízením č. 2/1956 Sb., o organizaci lesního hospodářství, bylo pak stanoveno, že lesní národní majetek spravují krajské správy lesů, pokud tento majetek nebyl převeden do správy jiné organizace státního socialistického sektoru, a současně byla vymezena oblast jejich činnosti s tím, že dosavadní krajské správy lesů a správy lesního hospodářství z národních podniků pro těžbu dříví zanikají bez likvidace. Následnými právními akty ministerstva i ministra došlo ke zřízení Krajské správy lesů Hradec Králové, následně Státních lesů v Hradci Králové, ke změně na Východočeské státní lesy a naposledy k založení organizace Lesy ČR, státní podnik.
Na základě uvedených skutečností dospěl odvolací soud k výslednému závěru, že jako prvý v řadě převzal majetek původních vlastníků (předchůdců žalobců), o nějž je v tomto řízení, podnik Státní lesy a statky, jehož právním nástupcem jsou posléze Lesy ČR; nepřichází tu tedy v úvahu aplikace ustanovení §20 odst. 2, věta třetí, zákona č. 229/1991 Sb., neboť je tu zjištěna právnická osoba, která věci původních vlastníků převzala, a stejně tak i další posloupnost jejích právních nástupců.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení §224 odst. 1 občanského soudního řádu a také za uplatnění ustanovení §150 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 2. 5. 2005 a dovolání ze strany žalobců bylo dne 23. 6. 2005 podáno u Okresního soudu v Pelhřimově, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu), ale také, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu).
Dovolatelé namítali, že rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje jejich dovolání, je v řešení otázky pasívní legitimace v rozporu s ustanovením §524 a násl. občanského zákoníku, dále s ustanoveními vyhlášky č. 614/1950 Úředního listu a vládního nařízení č. 124/1951 Sb.
Dovolatelé měli za to, že v řízení plně prokázali, že majetek, o nějž jde v tomto řízení, převzal národní podnik Československé státní lesy, který byl vymazán z evidence nemovitostí po jeho zrušení bez likvidace podle §5 vládního nařízení č. 315/1948 Sb. Dovolatelé poukazovali na to, že jejich majetek přešel od roku 1949 do držby Československého státu, tento majetek přešel do Fondu národní obnovy a teprve poté přecházel na přídělce. Podle dekretu č. 100/1945 Sb. byl v roce 1950 začleněn z majetkové podstaty Československých státních lesů do národního podniku Horácké pily (ty zanikly bez právního nástupce). Odvolací soud se, podle názoru dovolatelů, „naprosto nepřípustným výkladem vypořádal s otázkou zrušení národního podniku Československé státní lesy, n. p., a to tak, že byla zřízena Státní správa lesů, na niž přešla dnem 1. 1. 1952 působnost Českých státních lesů, n. p.“; dovolatelé mají za to, že výklad uplatněný odvolacím soudem, že totiž tu bez likvidace byly zrušeny Čs. státní lesy, když byla zřízena Státní správa lesů, je nesprávný (tento výklad neodpovídá znění vládního nařízení č. 124/1951 Sb.)“. Podle názoru dovolatelů tu majetek nemohl přejít na právní předchůdce dnešních Lesů ČR, s. p., protože ještě před tím přešel do majetku podniku Horácké pily; původní vlastník tu tedy zanikl bez likvidace a nelze určit jeho právního nástupce. Proto je tu na místě aplikovat ustanovení §20 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., podle něhož „nelze-li zjistit právnickou osobu, která věc převzala, nebo jejího právního nástupce anebo jestliže právnická osoba zanikla, poskytne náhradu pozemkový fond.“
Proti rozsudku odvolacího soudu ze 14. 4. 2005 (sp. zn. 15 Co 131/2005 Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře) podali žalobci dovolání a měli za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné a nesprávně po právní stránce věc posuzující, když právní nástupnictví právnické osoby, jež v daném případě inventář převzala, nemohlo být žalobcům zřejmé, jelikož původní podnik Československé státní lesy, národní podnik, zanikl bez likvidace. Bylo proto, podle názoru dovolatelů, nutno aplikovat tu ustanovení §20 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. a dovodit pasívní legitimaci Pozemkového fondu ČR. Dovolatelé měli proto za to, že by dovolací soud měl zrušit rozsudky soudů obou stupňů, vydané v této právní věci dne 29. 11. 2004 a 14. 4. 2005.
Žalovaný Pozemkový fond ČR podal k dovolání dovolatelů Ing. K. P., J. P., Z. P., J. P. a H. Ž. své vyjádření, v němž měl za to, že sami dovolatelé uvádějí, že předmětný inventář byl začleněn do majetkové podstaty Československých státních lesů. Zdůrazňoval, že pokud organizace zanikne bez likvidace, neznamená to, že nemá právního nástupce. Postoj žalobců v této právní věci si žalovaný vysvětluje tím, že žalobci neuplatnili v zákonných lhůtách svůj nárok, takže došlo k prekluzi jejich nároků.
Usnesením dovolacího soudu z 28. 2. 2006 (28 Cdo 2117/2005 Nejvyššího soudu) bylo dovolání dovolatelů odmítnuto a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Dovolací soud byl toho názoru, že dovolání dovolatelů není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a), písm. b) ani písm. c) občanského soudního řádu. Dovolací soud měl dále za to, že „otázka, která právnická osoba převzala předmětný inventář, byla dostatečně jasně soudem vyložena na základě podrobného skutkového zjištění a stejně tak i otázka právního nástupnictví po této právnické osobě. Závěry soudů nejsou tu v rozporu s hmotným právem a odpovídají judikatuře soudů, které v obdobných případech vychází z nesporné pasívní věcné legitimace Lesů České republiky, státního podniku“.
Na základě podané ústavní stížnosti žalobců Ústavní soud ČR svým nálezem z 11. 6. 2009, II. ÚS 289/06, zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR z 28. 2. 2006, 28 Cdo 2117/2005, a ve zbývající části ústavní stížnost (pokud se týkala rozhodnutí soudu prvního stupně i rozhodnutí odvolacího soudu) zamítl. Podle názoru Ústavního soudu ČR se „dovolací soud argumentací dovolatelů nezabýval a pouze odkázal na rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že odpovídá běžné judikatuře soudů“; „odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je v předmětné části nepřezkoumatelné“; „z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili k tvrzením protistrany (jak vyplývá z obsahu spisu v daném případě ani vyjádření žalovaného Pozemkového fondu ČR k dovolání nebylo žalobcům doručeno k případné replice)“.
Rozhodnutí Ústavního soudu ČR je podle ustanovení článku 89 odst. 2 Ústavy ČR závazné pro všechny orgány i osoby s tím, že za situace, kdy je Ústavní soud ČR nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti (srov. hlavu čtvrtou, článek 83 a článek 889 Ústavy ČR), jsou obecné soudy per analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu ČR podle ustanovení §226 občanského soudního řádu (viz nález Ústavního soudu ČR ze 14. 2. 1996, II.ÚS 156/95, uveřejněný pod č. 9 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR; uveřejněn byl tento nález také pro informaci obecných soudů v ročníku 1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, na str. 149 /259/).
Proto dovolací soud při dalším pokračování dovolacího řízení po zrušovacím rozhodnutí Ústavního soudu ČR z právních závěrů Ústavního soudu ČR vycházel s cílem dosáhnout v dovolacím řízení takových podkladů, aby bylo možné o dovolání dovolatelů proti rozsudku odvolacího soudu ze 14. 4. 2005 (sp. zn. 15 Co 131/2005 Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře) znovu rozhodnout způsobem odpovídajícím ustanovením §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Za nejzávažnější z toho, co bylo uvedeno v citovaném nálezu Ústavního soudu ČR z 11. 6. 2009 (II.ÚS 289/06), je třeba, podle názoru dovolacího soudu, pokládat Ústavním soudem zdůrazňovanou povinnost v tomto soudním řízení „vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se účastníci řízení plně vyjádřili k tvrzení protistrany“. To se týká vyjádření žalobců i žalovaného k aplikaci a interpretaci souvisících právních předpisů v nalézacím i odvolacím řízení (jak na to rovněž Ústavní soud ČR ve svém nálezu z 11. 6. 2009 poukázal); týká se to však i toho, co dovolatelé ve svém dovolání zdůrazňovali, že totiž v tomto případě majetek, o nějž jde v tomto řízení, „nemohl přejít na právního předchůdce dnešních Lesů ČR, státního podniku, protože ještě před tím přešel do majetku Horáckých pil, takže původní vlastník zanikl bez likvidace a nelze určit jeho právního nástupce“. Souvislost je tu i s tím, co ve svém vyjádření k dovolání dovolatele uváděl i žalovaný Pozemkový fond ČR, že totiž je zjistitelné, že předmětný inventář byl začleněn do majetkové podstaty Československých státních lesů a že pokud organizace zanikla bez likvidace, neznamená to, že nemá právního nástupce“.
V důsledku uvedeného postupu soudů obou stupňů (a následně i postupu dovolacího soudu) v řízení o této právní věci, který se stal předmětem negativního posouzení v nálezu Ústavního soudu ČR z 11. 6. 2009 (II. ÚS 289/06), z něhož je nutno vycházet, došlo pak k tomu, že v nalézacím, odvolacím i dovolacím řízení nebyla správně posouzena aplikace ustanovení §20 odst. 2, věta třetí, zákona č. 229/1991 Sb. v daném případě. V důsledku toho, že nebylo v řízení objasněno, zda tu lze nebo nelze zjistit právnickou osobu, která věci (o něž jde v tomto řízení) převzala, nebo zjistit jejího právního nástupce anebo zjistit zda tato právnická osoba zanikla, došlo tu k tomu, že v rozhodnutí odvolacího soudu ze 14. 4. 2005 (sp. zn. 15 Co 131/2005 Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře) bylo uvedené hmotněprávní ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. zatím nesprávně aplikováno a vyloženo. Bylo tedy třeba mít za to, že tu jsou dány předpoklady přípustnosti dovolání dovolatelů ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Na základě takto posouzené přípustnosti dovolání dovolatelů bylo třeba ještě posoudit důvodnost tohoto dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu. I v tomto smyslu vycházel dovolací soud z již citovaného zrušovacího nálezu Ústavního soudu ČR z 11. 6. 2009 (II.ÚS 289/06) a dospěl k závěru (navazujícímu na právní závěr Ústavního soudu ČR o zatím neuskutečněném vytvoření potřebného procesního prostoru k všestrannému vyjádření se všech účastníků řízení k předmětu řízení a k jeho plnému objasnění), že je tu nutno mít za doložený dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 občanského soudního řádu, že totiž rozhodnutí odvolacího soudu (v návaznosti i na rozhodnutí soudu prvního stupně) vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu soudního spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Vycházeje tedy ze závěrů zrušovacího nálezu Ústavního soudu ČR (jimiž je i dovolací soud vázán) přikročil dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §241a odst. 3 občanského soudního řádu rozsudkem dovolacího soudu (§243b odst. 6 občanského soudního řádu). Protože podle názoru dovolacího soudu platí důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc k dalšímu řízení (§243b odst. 3 občanského soudního řádu) soudu prvního stupně. Pro toto další řízení pokládá dovolací soud (ve smyslu zrušovacího nálezu Ústavního soudu ČR) za potřebné, aby soud prvního stupně (a případně i odvolací soud) kladl v tomto pokračujícím řízení důraz na poskytnutí potřebného procesního prostoru pro součinnost soudu se všemi účastníky řízení k tomu, aby skutečnosti mezi nimi sporné byly spolehlivě zjištěny (§6 občanského soudního řádu). Půjde tu zejména, jak již bylo uvedeno v souvislosti se závěry zrušovacího nálezu Ústavního soudu ČR o opětovné, ale ještě zevrubnější a všestranější objasnění toho, zda tu lze nebo nelze zjistit právnickou osobu, která převzala věci (inventář), o něž jde v tomto řízení, nebo jejího právního nástupce, anebo toho, zda tato právnická osoba zanikla či nezanikla, aby tak plně bylo postaveno najisto, zda tu je po právu na místě žalobci uplatněný nárok, aby totiž náhradu podle ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. poskytl (způsobem uvedeným v §18a odst. 2 téhož zákona) žalovaný Pozemkový fond ČR.
V novém rozhodnutí rozhodne soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení včetně náhrady nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. května 2010
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu